Proč pokus o puč nebyl snahou Erdogana pod „falešnou vlajkou“ uchopit moc

Teorie falešné vlajky

Existuje spousta důvodů, proč je to uvěřitelné, v neposlední řadě kvůli Erdoganovým zapletením do dalších plánů akcí pod falešnou vlajkou, jakou byla zrušená mise z r. 2014 s cílem zaútočit na hrobku šáha Sulejmána na severu Sýrie jako záminky pro zahájení totální invaze. Turecký diktátor byl rovněž zapleten do teroristické bombové kampaně, která proběhla na severu země vloni v létě a která byla nakonec použita jako základ pro zahájení nepřátelských akcí proti Kurdům.

Stoupenci teorie „puče pod falešnou vlajkou“ poukazují na okamžitou Erdoganovu odplatu vůči politickým oponentům jako na údajný důkaz, že drama se změnou režimu započal proto, aby získal důvod provést více čistek a dokončit islamizaci ústavně sekulárního státu. Vlastně již bylo široce známo, že prezident má dlouhý seznam politických nepřátel, se kterými se postupně vypořádával jeden po druhém, a že Muslimským bratrstvem inspirovaná salafizace společnosti byla postupně umožněna díky mezinárodně uznávaným „demokratickým“ prostředkům (jakkoliv mohly být defektní a zmanipulované). Erdogan nepotřeboval „puč pod falešnou vlajkou“, aby pokračoval v této své roky trvající zdlouhavé agendě, ačkoliv to jeho plány jistě urychlilo.

Při argumentaci proti teorii „puče pod falešnou vlajkou“ je relevantní mít na paměti, že Erdogan je zběhlým politikem a nikdy nepropásne příležitost využít krizi ve svůj prospěch. Po obnovení své moci po neúspěšném puči viděl Erdogan příležitost vypořádat se se všemi svými nepřáteli najednou, což je přesně to, co právě teď provádí. Přesto to nutně nedokazuje, že v tom celou dobu „jel“.

Rozumné rozpracování teorie

Když se na okamžik na tato tvrzení podíváme a přidáme trochu rozumnějšího přístupu, je teoreticky možné, že Erdogan si byl skutečně vědom, že se chystá puč, ale mohl kalkulovat, že je lepší nechat chabý a již zkompromitovaný plán proběhnout, aby ho mohl rozdrtit a pak sklidit oportunistické výhody. Jistým způsobem by to připomínalo situaci kolem Pearl Harboru, a někteří by dokonce řekli i 9/11, kdy USA věděly, že se blíží útok, ale měly hluboké strategické zájmy, kvůli kterým ho nechaly proběhnout.

Já tento přístup, co se týká Turecka, až tak neschvaluji, a vypadá to jako dosti riskantní hra dokonce i pro Erdogana (který je známý svým bezohledným jednáním), ale když budeme na okamžik brát tuto teorii jako reálnou, je představitelné, že mohl být ohledně chystaných událostí informován ruskou rozvědkou. Moskva mohla poskytnout podrobnosti o tomto plánu, jako gesto pro vybudování důvěry coby předehry ke hru měnícímu rusko-tureckému sbližování, a také proto, že Rusko nechtělo, aby USA a jejich informační spojenci obviňovali je, kdyby se to nepovedlo.

Erdogan, vzteky bez sebe kvůli tomu, že USA se pokusily zorganizovat jeho ponižující pád v živém přenosu, mohl dokonce rozhodnout změnit kurz své země na postupnou eurasijskou reorientaci, ale potřeboval pro to veřejně ospravedlnitelný základ, tudíž umožnil americkému plánu proběhnout, aby ho mohl okamžitě poté zarazit a použít jako důvod pro změnu zahraniční politiky.

Činy jsou hlasitější slov

Buď jak buď, jestli si Erdogan nebyl puče vůbec vědom, nebo jestli se rozhodl z něj vytěžit, sled událostí, ke kterým došlo po něm, nabízí přesvědčivý důkaz, že tento pokus o násilnou změnu režimu byl řízen USA.

Turecký ministr práce Sulejman Sojlu vystoupil a řekl to, ale premiér Binali Yildirim byl diplomatičtější, když o Gulenovi řekl, že: „nevidí žádnou zemi, která by se postavila za tohoto člověka, tohoto vůdce teroristického gangu, obzvláště po minulé noci. Země, která by se za něj postavila, není přítelem Turecka. Dokonce by to byl vůči Turecku nepřátelský akt.“ Současná de facto neutralizace americké letecké základny Incirlik prostřednictvím zavedení bezletové zóny (i když formálně se to tak nenazývá), odpojení elektřiny u všech jejích zařízení a zatčení velitele generála Bekira Ercana Vana na základě předpokladu, že byl do puče zapojen, to vše silně naznačuje, že nejde jen o pouhé zinscenované melodramatické chopení se moci Erdoganem, ale o první fáze závažné geopolitické reorientace, pryč od USA.

Jestli USA v Incirliku zůstanou, nebo ne, je diskutabilní, neboť silná symbolika kolem toho, co se odehrává, je mnohem podstatnější, než tamní fyzická přítomnost Pentagonu. Nikdy dříve v historii nebyly USA odstaveny od svých jaderných zbraní, což je prakticky to, co bylo provedeno bezletovou zónou a odpojením elektřiny na Incirlik. Erdogan se pokouší co nejzapamatovatelnějším a nejdůraznějším způsobem sdělit, že je sultánem celého Turecka – včetně Incirlik – a že nebude tolerovat, aby byl tento objekt používán proti němu v rámci aktivní pomoci a ukrývání pučistů. V reakci na tuto nemyslitelnou urážku od bývalého poskoka USA nyní připravují zuřivou ofenzívu hybridní války proti Erdoganovi, která by mohla dokonce vyeskalovat na úroveň, kdy by bylo geopoliticky Turecko odděleno a jeho více než 70 milionů obyvatel nacházejících se v tomto neo-osmanském „kalifátu“ by mohlo být vrženo do chaosu, který by pak mohl být strategicky přesměrován proti Rusku a Íránu.

Využívání tureckého bojiště proti Rusku a Íránu

Oba tyto multi-polární státy si byly dobře vědomi toho, že USA je chtějí destabilizovat tváří v tvář zmatku na Středním východě, a to v podstatě vysvětluje jejich proti-teroristickou vojenskou spolupráci v Sýrii. V situaci, kdy se tato válka konečně obrátila proti USA a konflikt se pomalu blíží závěru (jakkoliv dlouho může jeho konečné řešení trvat), je předjímatelné, že USA se budou snažit vytvořit další regionální konflikty a prodloužit nepřímou asymetrickou válku proti velkým strategickým zájmům Ruska a Íránu. Militantní vytvoření „druhého geopolitického Izraele“ ve formě „Kurdistánu“ je rozhodně součástí těchto plánů, ale za Erdoganovy vzpoury proti jedno-polárnímu konceptu a následků neúspěšného USA řízeného puče má nyní Washington přehršel důvodů pro využití bezpočtu příležitostí roztrhat Turecko na kusy.

Rusko a Írán chápou závažnost toho, co je v sázce, a je velmi pravděpodobné, že USA budou usilovat o přeměnu svého neúspěšného pokusu o puč proti Erdoganovi na novou barevnou revoluci proti němu, a možná dokonce i na nekonvenční válku. Existuje  spousta legitimních důvodů, proč Turci opovrhují svým prezidentem, hlavně kvůli jeho zákulisnímu zapojení do války v Sýrii a domácí salafistické politice, ale panuje strach, že ospravedlnitelných vztek velké části společnosti může být využit USA v jejich snaze rozšířit v Turecku nepokoje a vytvořit černou díru chaosu, která by strukturálně fungovala jako „nová Sýrie“.

Reakce a zájmy Íránu

Za předjímání tohoto řetězce událostí a chápání, že by jím byl ovlivněn jako první, Írán okamžitě vyjádřil nesouhlas s pokusem o puč. Ministr zahraničí Zarif, v komentářích na veřejné íránské televizi Press TV, dokonce zašel tak daleko, že parlamentu řekl, že: „jsme byli první zemí, která jasně vyjádřila své stanovisko ohledně Turecka, zatímco ostatní země buď mlčely… nebo byly ve svém postoji vágní, pokud vůbec nějaký zaujaly, a nevyjádřily svoji podporu demokracii… Některé země, jako Saúdská Arábie a Katar, upřednostnily eskalaci puče proti turecké vládě.“ Toto na plno řečené a silně formulované prohlášení jde daleko za mechanické vyjádření podpory mezinárodně uznávané vládě, se kterými přicházeli prakticky všichni ostatní, a nezpochybnitelně demonstruje, že Teherán se záměrně staví jako nejbližší mezinárodní spojenec Ankary v regionálním terénu po puči.

Důvodů pro to je několik a mají co dělat s následujícím: 

• Nechce se stát obětí zbraní hromadného přistěhovalectví po USA plánované destrukci země
• Chce, aby Erdogan pokračoval ve spolupráci a koordinoval ji v reakci na potenciální přeshraniční kurdský terorismus (Írán je v současnosti pod útokem na PKK napojené „Kurdské demokratické strany Íránu“)
• A předjímá, že íránský plynovod by se mohl jednoho dne napojit na TAP v severním Turecku a uspokojit poptávku Evropy po neruských energetických dodávkách.

Reakce a zájmy Ruska

Ruská proti-pučistická reakce byla v porovnání s tím více tlumená, ale přesto byla celkem silná. Rusko se zdrželo obviňování nějakých hráčů, kteří chtějí posledními událostmi získat, a nezdůrazňovalo, jak rychle diplomaticky reagovalo na puč, jako Írán. Rusko prostě vyjádřilo podporu mezinárodně uznávané turecké vládě a mluvilo o nepřípustnosti vojenské změny režimu. Avšak, výmluvně, později prezident Putin zavolal Erdoganovi a souhlasil, že posune plánované zářijové setkání na příští měsíc, a probíral potenciální spolupráci prostřednictvím Eurasijské ekonomické unie.

Ruské zájmy v Turecku jsou mnohočetné, ale několik jich je důležitějších, než zbytek, a cílem je zajistit, aby Ankara dokončila svoji geopolitickou reorientaci tím, že podnikne následující kroky: 

• Odmítne svoji předešlou politiku a odstřihne podporu teroristům v Sýrii a zapečetí hranici a zamezí pokračování infiltrace teroristů
• Obnoví jednání o plynovodu Balkánský proud a tento klíčový multi-polární megaprojekt rozmrazí
• A prohloubí komplexní ekonomickou vzájemnou závislost s Ruskem tím, že s ním bude spolupracovat prostřednictvím platformy Eurasijské ekonomické unie

Navíc diplomatická podpora Moskvy Erdoganovi coby prezidentovi je rovněž hnána pragmatickou potřebou zabránit Gulenistům chopit se moci. Pokud by se tento náboženský vůdce pobývající v USA a napojený na stínovou nadnárodní síť Clinton stal příštím tureckým vůdcem, nebo by získal vliv na nějakou nastrčenou figurku, pak má Rusko veškeré důvody věřit, že všechny nástroje státu přesměrují na prosazování teroristické agendy této sítě na celém post-sovětském území. To by vytvořilo desítky „mini Čečen“, na které by Rusko muselo reagovat z pověření svých spojenců z CSTO, a tím by se dostalo do permanentní strategické defenzívy a přišlo by o všechny relativní zisky, kterých dosáhlo po celém světě po r. 2008.

Přimhouření očí nad Erdoganovými hříchy

Nejkontroverznějším aspektem celé této aféry, který mají stoupenci multi-polárního světa problém akceptovat, je, proč by měly Rusko a Írán podporovat Turecko, i když jsou si zcela vědomy Erdoganova zapojení do války v Sýrii. Navíc po zhlédnutí obrázků odvetného násilí davu v Istanbulu a nejméně jednom ověřeném veřejném uřezání hlavy, nemluvě o celostátních čistkách ve všech sférách, které nyní probíhají, lidé, kteří jinak chovají sympatie k zahraniční politice Ruska a Íránu, kroutí hlavami a diví se, proč Moskva a Teherán odhodlaně nevystupují proti tak šokujícím událostem.

Ve skutečnosti, a jakkoliv to může být pro spoustu čtenářů zklamáním, tvrdým faktem je, že ani Rusko, ani Írán nemají jakýkoliv zájem v domácích záležitostech svých partnerů, ať již je to dobré, nebo špatné. Každý stát obecně provádí politiku státní suverenity, čímž ignoruje často kontroverzní vývoj v zemích jeho partnerů, dokud není v důsledku toho narušena pragmatická mezistátní spolupráce.

Vyjímka z tohoto pravidla je vidět většinou tehdy, pokud se nějaký velký zájem Ruska či Íránu náhle stane, či již byl, nepřátelským vůči nim a zahájí řadu skandálních domácích kroků s cílem nepřímo poškodit strategické pozice těchto multi-polárních vůdců v zemi. Například pomajdanský Kyjev bezvýhradně podpořil etnické čistky ruského obyvatelstva na Ukrajině, což vysvětluje, proč Moskva reagovala na Krymu a poskytla jisté formy podpory domobraně na Donbasu.

Írán, na druhou stranu, reagoval negativně na násilné potlačení šíitských menšin v Bahrajnu a Saúdské Arábii. Je však třeba říct, že Teherán se dopustil dříve i méně ospravedlnitelných vyjímek z toho pravidla tím, že vyzbrojil bosenské mudžahedíny a diplomaticky podporoval bojovníky proti Kaddáfímu, o kterých oficiálně prohlašoval, že provádí „islámské probuzení“ (výraz, který byl používán pro barevnou revoluci „arabské jaro“ předtím, než se pochopilo, že jde o Amerikou řízené operace).

I přes případné vyjímky, které Rusko a Írán činí ve své základní zahraniční politice podporování státní suverenity, obě tyto země stále odmítají Západem vytvořené ideologie „humanitárního zasahování“ a „prosazování demokracie“. Ani jedna z těchto zemí nedopouští, aby „humanitární“ či „demokratické“ aspekty ovlivňovaly jejich vztahy s protějšky, ačkoliv jak již bylo uvedeno, ne nezbytně to platí, když mají co dělat s nepřátelskými vládami, které upustily od pragmatického partnerství (ať již existujícího, nebo potenciálního). Moskva a Teherán považují „humanitární zasahování“ a „prosazování demokracie“ za propagační trik „ospravedlňující“ politickou, ekonomickou a sociální destabilizaci zemí a vojenské zasahování do jejich domácích záležitostí kvůli geostrategickým ziskům „s nulovým součtem“, a jako takové by tyto strategie měly být používány jen ojediněle a jen za těch nejextrémnějších okolností.

Závěrečné úvahy

V důsledku zahraničně-politických principů státní suverenity fakt, že Erdogan otočil a rozhodl se, že Turecko se stane přátelským multi-polárním spojencem, a protože jsou nyní v sázce větší geopolitické ohledy, Rusko a Írán diplomaticky podporují Turecko v tomto klíčovém okamžiku jeho historie (a historie zbytku světa), navzdory Erdoganovu „protihuimanitárnímu“ a „protidemokratickému“ využití neúspěšného amerického puče proti němu.