Barnevernet – a obojky otroků na planetě Gor

Martin Prášek

6.7.2016 Komentáře Témata: Juvenilní justice 2195 slov

Soud v norském Hokksundu zbavil Evu Michalákovou rodičovských práv. Abychom pochopili taktiku norského Barnevernetu, musíme se podívat do brakové literatury. Až do téměř pornografického cyklu o planetě Gor - protizemí Johna Normana.

Planeta Gor ve fantasy novelách Johna Normana je takzvanou protizemí. Je trochu menší nežli Země, ale obíhá po stejné oběžné dráze a je se Zemí v zákrytu Slunce a tudíž ze Země nepozorovatelná. Planetě skrytě vládnou technicky vyspělí mimozemšťané Priest-Kingové, kteří na planetě uměle brání rozvoji jakýchkoliv zbraní a věd kromě vědy lékařské a tak je společnost ve stádiu zhruba starého Říma nebo raného středověku. Tedy bojuje se meči atd. Převážná většina populace na této planetě žije v městských státech řízených zpravidla samovládcem s titulem Ubar. Na planetě funguje kastovní systém a otrokářství. Znakem otroků a otrokyň je zpravidla železný obojek kolem krku.

Někdo tento cyklus čítající nyní již přes 25 knih pokládá za kultovní, jiný za brak a jiný až za sado-maso pornografii, neboť v goránské společnosti je muž pokládán od přírody za vládce a majitele a žena za otrokyni. Zejména feministky pak z celého cyklu zlostí čůrají magi v kostkách, chytají psotník a nenechají na cyklu nit suchou.

Hlavní hrdina knihy je na tuto planetu přenesen ze Země a v průběhu cyklu dostává nalejvárnu o tamější kultuře a společnosti, se kterou seznamuje i čtenáře. A protože cyklus je rozsáhlý a kromě toho má svůj kult a fanoušky, kteří o planetě Gor diskutují, mají své komunity, píší eseje a úvahy a tak dále, je dost materiálů k tomu usoudit, jak vlastně společnost na Goru funguje.

Hlavnímu hrdinovi se již v první knize dostane poučení, že žena, protože je fyzicky slabší, přirozeně touží podlehnout silnému muži, být jím zotročena a vlastněna. Je tedy od přírody předurčena být otrokyní (tamějším jazykem Kajira). A může být hrdá na to, že pro svého majitele představuje cenný a ušlechtilý kus. A samozřejmě zotročena je většina goránských žen. To ale spolu s drobnými nuancemi společenského systému této planety není teď důležité.

Důležitější pro nás je však postavení otroků - mužů, především v tamních městských státech. Kromě svobodných mužů a žen otrokyň jsou na Goru i muži - otroci. Přece jen těžká práce, doly, farmy, stavby, kamenolomy, doky a tak dále. Hlavnímu hrdinovi knihy je vysvětleno, že muži jsou z podstaty věci hrdé a svobodomyslné bytosti, které svoji důstojnost čerpají ze svých schopností, kompetencí, síly a svobody a tedy se za své zotročení v hloubi duše stydí. Obojek na svém krku vnímají jako symbol té nejhorší hanby, potupy a ponížení, neb veřejně dává všem najevo jejich podřízený, nesvéprávný, bezmocný a ponížený stav. Většina mužů se také raději nechá zabít, než by se nechala zotročit. A těm, kdo jsou přinuceni obojky nosit, se každý svobodný muž a dokonce i zotročená žena posmívá a pohrdá jimi.

Na dotaz, proč hlavní hrdina ve městě téměř žádné muže s obojky, ani v nějakém typickém oděvu ukazujícím jeho stav otroka, neviděl, obdrží lakonickou odpověď: Aby nikdy otroci nevěděli, kolik jich ve městě opravdu je.

Je jasné, že kdyby tamní otroci věděli, jakou reálnou sílu ve skutečnosti představují, vzbouřili by se.

Majitelé městských mužů-otroků jim obojky nedávají schválně. Nošení obojku na veřejnosti mají mužští otroci přímo zapovězeno. Používá se to ale jako trest. Aplikuje se tak jakýsi mechanismus sociální kontroly. Otroci bez obojku si tak mohou zachovat alespoň iluzi svobody a důstojnosti, neboť tak se vyhnou posměchu a pohrdání od lidí svobodných. Protože tomu, kdo nosí obojek, se bez mrknutí vysměje a pohrdá jím každý. A dokonce i jiný otrok téhož majitele, který obojek zrovna nosit nemusí. A že by byl hlavní hrdina knihy překvapen, kolik dělníků, řemeslníků a vůbec mužů, které po městě potká, ačkoliv jsou naprosto nenápadní, jsou ve skutečnosti prostě otroci. Otroci, kteří udělají vše proto, aby si jejich zotročení nikdo nevšiml.

Je tedy jasné, na jakých principech tamní mechanismus v městských státech funguje. Zotročení. Poskytnutí iluze svobody důstojnosti a umožnění vyhnout se hanbě otrockého stavu. Cenou za to je ovšem fakt, že zotročení si díky tomu nikdy nebudou vědomi svého skutečného množství, svojí reálné síly, kterou díky tomu představují. Odpor proti systému pokládají za marný - a tedy zůstanou navždy zotročeni.

Velmi promakaný systém.

Ať již to byl od Johna Normana záměr a filozofická alegorie, nebo prostě jen slepé kuře našlo zrnko, dlužno podotknouti, že se mu povedlo odhalit podstatu fungování soudobé společnost. Stačí jen nahradit otroka z Goru pojmem občan, prakticky libovolného pozemského státu.

Občané jsou z podstaty věci hrdé a svobodomyslné bytosti, které svoji důstojnost čerpají ze svých schopností, kompetencí, síly a svobody a tedy se za své zotročení v hloubi duše stydí. Obojek na krku je pro ně symbolem té nejhorší hanby a ponížení, neboť veřejně dává všem najevo jejich podřízený, nesvéprávný, bezmocný a ponížený stav. Tady na zemi to ovšem není zotročení „senso stricto“, pouze „de facto“. A i ten obojek na krku je věcí čistě symbolickou. Má podobu břemen, které nemůže normální občan unést. Podobu bezpráví a bezmoci proti zvůli úřadů a systému.

Svobodní občané se snaží žít, pachtí se za svým úspěchem, štěstím, tvrdě pracovat a bránit si svoji svobodu. A potom jsou zde novodobí otrokáři.

Elity, manipulující zákony ve svůj prospěch. Exekutoři, lichváři, OSPODy, zákeřní státní úředníci, které prakticky nelze volat k zodpovědnosti. Justice a policie překračující zákony. Soudci soudící podle svojí zvůle, nedotčeni ani Právem ani Spravedlností. A tak dále a tak dále, výčet zdaleka není úplný. Kauzy se počítají ne stovky, ale na tisíce. A ano, Barenvernt k nim také patří.

A tak jako na Goru je i pozemským „otrokům“ dána jakási možnost iluzorní svobody, možnost vyhnout se hanbě. Ta je vyjádřena mantrou úředníků:

Spolupracuj a o bezpráví mlč!

A že tento způsob zastrašování a zavírání hub obětem úřednického, vládního a systemického bezpráví je docela účinný, se můžete přesvědčit sami. Stačí přečíst pod jakýmkoliv článkem o bezpráví desítky či stovky komentářů ve stylu „dobře ti tak, můžeš si za to sám, ony úřady zákony elity atd dobře vědí, proč provedly to a to...“ A samozřejmě nejčastěji od lidí, kterým samotným visí nad hlavou Damoklův meč téhož osudu.

Barnevernet, norská instituce péče o děti, instituce založená zřejmě s těmi nejlepšími úmysly (jak jinak, že..), se mnohokráte zcela absurdně ukázal jako živoucí úkaz lidové moudrosti „nejvíce zla vždy natropí pachatelé dobra.“

A samozřejmě ve své činnosti implementuje proti jeho zvůli postiženým rodinám psychologické a nátlakové taktiky, které jim mají zabránit, aby zvěrstva a absurdity, které pracovnice Barnevernetu opilé mocí a bez kontroly a zpětné vazby produkují, vyplavaly na povrch a mohly se setkat s kritikou široké veřejnosti. O činnosti dalších článků „dětského průmyslu“ ani nemluvím.

Tento systém zotročení funguje právě na takové nepsané Omertě. Zákonu mlčení. Přímo spoléhá na to, že se podaří oběti systému stigmatizovat, zdeptat a rozeštvat. A že když jim dají jakousi iluzi svobody a iluzi důstojnosti tak, že to vlastně dopadne nejlépe, jak to dopadnout může. (A ano, pan Michalek je případ právě takového zlomeného a krátkozrakého „otroka“, který za drobnou výhodu a za drobnou laskavost, za kost ze stolu otrokáře zapomněl na svou čest, reálnou svobodu a s patolízalskou vděčností svému pánovi přizvukuje.)

A tak jako na Goru, za onu iluzi důstojnosti a svobody platí oběti praktik Barnevernetu příliš tvrdou cenu. Nejsou si vědomi své vlastní síly, dané už jen jejich počtem. Každý je zoufale SÁM, ve své bublině světa, a klepe se strachem, aby se na JEHO hanbu nepřišlo.

Výhrůžky. Zastrašování. Tresty za medializaci případů. Stovky a tisíce rozvrácených rodin ve strachu držících hubu. Marně nás norská velvyslankyně Siri Ellen Sletner prostřednictvím oficiálních stránek velvyslanectví přesvědčuje, že žádné takové tresty a postihy v řízení rodičům nehrozí (cituji)

Jsou rodiče trestáni za medializaci?

Svoboda slova je jedním z pilířů norské společnosti. Kdokoliv může informovat média o čemkoli. V kauze bratři Michalkových matka dětí, paní Eva Michaláková, se sama rozhodla poskytovat médiím detaily ze soukromí své rodiny. Je to její volba a nebude za ni v Norsku žádným způsobem trestána.

Tváří v tvář stanovisku Barenvernetu, proč Evě Michalákové děti do péče nevrátit, cituji:

Zejména jedna okolnost přiměla komisi k rozhodnutí zbavit paní Michalákovou rodičovské zodpovědnosti za Denise. Paní Michaláková v nebývale vysoké míře exponovala a/nebo nechala exponovat své děti v této kauze v různých médiích...

a v pátek zveřejněného rozsudku soudu, které toto stanovisko potvrdil, zní její ujištění jako špatný vtip. Velmi špatný vtip, nebo úmyslná lež. Ale koho chleba jí... Brzy se u nás asi začne říkat úsloví „lže jak norskej velvyslanec.“

Stejně jako Barenvernnet pak zacpávají hubu lidem, postiženým zrůdností systému, který se vymkl kontrole, i jiní. Například britské rodinné soudy. A výroky těchto rodinných soudů si nezadají s těmi vynesenými Barenvernetem. I když tady je boj veden spíše proti OTCI než proti celé rodině. Tyto soudy jsou TAJNÉ a nejsou tedy pod kontrolou veřejnosti. Dokonce tak tajné, že rodičům (zpravidla otcům) i novinářům (!) za medializaci čehokoliv hrozí několik let tvrdého kriminálu. Svojí uzavřeností, tajností a neproniknutelností již dávno připomínají tribunály čarodějnických procesů. A proto je prakticky jedinou možností, jak na zrůdnost systému poukázat, dělání šprťouchlat ve stylu výlezu v kostýmu Batmana na fasádu Buckinghamského paláce, jak to činí sdružení Fathers for Justice (Ano, oni ty svoje eskapády v kostýmech super-hrdinů tedy dělají ne proto, že jsou to exoti a magoři, jak se je snaží kritici očernit, ale činí je proto, že ze zákona nesmí protestovat pomocí faktů.)

Čeho se Barenvernet v cause Michalákových a jiných tak strašně bojí, proč se musí za medializaci mstít ? Proč se snaží rodiny i jednotlivce, vystrašit a terorizovat aby o bezpráví mlčeli ? Aby „nenosili svůj obojek veřejně“?

Ty důvody jsou stejné jako na Goru. Když si lidé kolem uvědomí, že byť skrytě nesou ta stejná břemena, že jsou terčem téhož bezpráví, že jejich smutné osud nejsou výjimkou ale pravidlem. Že jich není pár ale hodně. Že chyba je v systému a ne v nich... A z malých je síla a z bezvýznamných je najednou armáda. A přitom se vždy establishmentu otřásají koryta v základech, přicházejí o moc, o vliv, o peníze a leckdy i o fasádu. A s toho jim cvakají prdele pětku drát přeloženej nadvakrát.

Především je ale tady dosti velká šance, že se násilím odebrané děti budou jednou zajímat o svůj původ. Až dojdou do věku mladé dospělosti a budou se zajímat kdo jsem, kam jdu, kde jsou moje kořeny. Potom začnou vyplývat na světlo věci, které by ani pěstouni ani Barenvernet jako takový rozhodně nechtěl, aby vyplynuly. Když se o věci nikde nepíše, nebudou moci tito mladí lidé nikdy zjistit pravdu o svém osudu. Koneckonců...

Koneckonců spisy lze nevydat, archivy skartovat, stopy zahladit. Ale ne stopy ve veřejném prostoru. Je tedy velmi velká šance, že informace o kauze například dětí Michalkových a o boji jejich matky o své děti a o lžích podrazech a špíně kterou mají barnevernetské ježibaby na rukách - půjdou vygooglit, když ne věčně, tak alespoň do doby, nežli někdo někde v generálním štábu stiskne ten pověstný „červený knoflík“. Je tedy pravděpodobnost hraničící s jistotou, že u medializovaných kauz se budou moci děti, kterých se týkaly, dozvědět pravdu. A nejen tu, co do nich hustí Barnevernet a jejich suita obchodníků s dětmi. A to se potom budou „pod víčkem dít věci“.

Mohlo by se třeba docela dobře stát, že nějaké „vděčné zachráněné dítě“ půjde s bejsbolkou nebo rovnou po Brievikovsku (ostatně i on je plod Barenverntu) řádně poděkovat svým hrdinným zachránkyním, které mu udělaly ze života trosky. Leckterá Barnevernet-babajaga pak pravděpodobně skončí třeba s ksichtem rozloženým na prvočísla nebo rovnou čuchat kytky odspoda.

Nebo bude soud, ostuda nepříjemnost a daňové poplatníky to bude stát peníze. Ostatně Barenvernet už projel nejeden proces s takovými „zachráněnými dětmi“ a musel platit mnohamilionové odškodné.

Teď se zásluhou právě Michalákových a jiných rodičů, kteří neváhali „si svůj obojek nasadit veřejně“, i s vědomím, že budou od jiných vystaveni posměchu, dějí pro establishment nepěkné věci. Demonstruje se proti nim, lidé se spojují, mluví o svých okovech, o svých kauzách, medializují zveřejňují je. Zapojují se do diskuze. Ne všichni, ale alespoň někteří. Ti, kteří také sebrali odvahu. Ale i ta menšina je dost na to, aby dostali mocní strach. Strach z toho, že se k tomu přidá alespoň polovina většiny a bude tóčo. Veřejnost se začíná zajímat. Hrozí nejen ostuda, ale i to, že budou mnozí pseudolidé za svoje zločiny voláni k odpovědnosti. Že se na leckterou svini voda dovaří.

Mocní mají problém, všemocní začínají mít strach. Je třeba se za to Evě Michalákové pomstít. Vyvolat strach. Zastrašit ty ostatní, kteří by mohli být ochotni se svými okovy jít na veřejnost, burcovat svědomí a odvahu těch co jsou ve stejných řetězech. Sebrat jim odvahu, sebrat jim naději. Naději na to, že rezistence má smysl. Že vzpoura proti systému není marná.

A to byl hlavní cíl, který okresní soud v norském Hokksundu měl. Právo? Spravedlnost? Ta byla v jeho prioritách až někde vzadu, za třemi kupkami hnoje a cisternou fekálií. Ostatně celý průběh jednání, které se spravedlivým procesem nemělo nic společné, o tom svědčil.

Norsku, Barenvernetu a okresnímu soudu v Hokksundu se podařilo obohatit právní žargon o nový výraz.

Trollgoroo court.

Takže ted zbývá jen vydržet. Protože když to nyní vzdáte, přistoupíte na jejich hru, stáhnete se z veřejného prostoru, nějakou iluzi jako vítězství vám dají. Ale ve skutečnosti hydra jen posílí.

Článek vyšel 3. července 2016 na blogu Martina Práška.

Známka 1.1 (hodnotilo 151)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 11 311