V Rakousku se zablesklo na časy

Odumírající establishment nejen v Rakousku, ale na celém území německé Čtvrté říše (s formálním centrem v Bruselu) nicméně již několik hodin triumfalisticky slaví. Dělá chybu, možná to i ví, ale nemůže si pomoct. Ten kámen, který jim spadl ze srdce (nebo jaký je to vlastně orgán, který na jeho místě zombie mají), ještě duní.

Dávají tím samozřejmě najevo svou slabost. Ale současně je to pochopitelné. Užívají si posledních chvil své chřadnoucí existence, jejíž konec mohly tyto „bezvýznamné“ volby v jedné malé zemi Evropské unie hlasitě „odmávnout“. Lze proto očekávat, že téma rakouských voleb zmizí z hlavních médií jako mávnutím proutku. O to větší význam mají nyní média „alternativní“. Než je zakážou – a to může být docela brzy.

Pro stále mohutnějící skupiny probouzející se veřejnosti v podstatě ve všech státech bruselského protektorátu, je „odstranění“ Norberta Hofera pochopitelně zklamáním. Zdá se jim teď, že organizátoři „Nové Evropy“ a „Nového evropského lidu“ (skrze pokračující invazi vetřelců z Blízkého Východu a Afriky) mají stále ještě dost sil a prostředků, jak své totalitní impérium udržet. Je to ale opravdu tak? Není právě zkušenost z rakouských prezidentských voleb, kterou by si měla „nekavárenská“ část společnosti odnést, symptomem opaku?

Kdo proti komu?

Napohled to absurdní divadlo – zvláště jeho závěrečné pochybné dějství – potvrdilo dosavadní zkušenost: Establishment si na politické strany jenom cynicky hraje. Jakmile se objeví skutečná opozice, jedná proti ní jako jediný mnohobuněčný organismus řízený ze stejného centra. To se ukazuje především v přímých prezidentských volbách. Proto je „majitelé“ takzvaných tradičních velkých stran tolik nemají rádi, proto do nich zabudovali zcela antidemokratickou „pojistku“ druhého kola. To zaručuje, že do „klubu“ nepustí nikoho zvenčí. Ve druhém kole se spojí proti „vetřelci“ a zlikvidují ho. A jede se dál.

Stalo se totéž nyní v Rakousku? Ano i ne. Odhlédněme pro tuto chvíli od důvodných pochybností o regulérnosti výsledků. I tak spatříme zajímavou mapu, kterou souboj o prvního poválečného prezidenta hodného toho titulu narýsoval: Vídeň (a dvě větší města) proti zbytku země. Z osmi a půl miliónu obyvatel jich ve Vídni žijí skoro dva milióny. Hlasovalo asi pět miliónů. Vídeňská kavárna ukázala, že má hlavní město nadále zmáknuté. Není na tom nic divného. Tam jsou hlavní instituce, tam jsou hlavní investoři a hlavní média. Tam se žije napůl v Bruselu. Tam je nejvíce přistěhovalců. Tam je životním zájmem udržet věci, jak jsou.

Je to stejné jako u nás. Proto měl Karel Schwarzenberg vůbec nějakou šanci v prezidentských volbách. Jenže voličské zázemí Prahy vůči zbytku země je v porovnání s Vídní přece jen menší. Proto mohl vyhrát Miloš Zeman, ačkoli mediální kampaň, kterou proti němu média pražské kavárny rozpoutala, byla snad ještě mohutnější, než ta, kterou nyní vedla vídeňská média proti Hoferovi. I tak by ale – jak ukázaly výsledky „normálního“ hlasování u volebních uren – „svobodný“ Hofer zvítězil. Jenže tehdy právě přišly ke slovu „pojistky“.

Čarování zombií

Politická mafie, která ovládá Brusel a hlavní města většiny zemí EU, si již delší dobu uvědomuje, že to s ní jde s kopce. Proto čaruje s volebním systémem. V Rakousku už v roce 2007 snížili věk voličů na šestnáct (!) let. Skupina školní mládeže (už tak „přirozeně“ levičácká) zpracovaná státní propagandou, měla být zárukou dalšího přílivu voličských hlasů ve prospěch establishmentu.

Později k tomu přibyli i „přistěhovalci“, kteří už mohou volit na místní úrovni i bez občanství. Pro prezidentskou volbu však šestnáctiletí ještě „zmocněni“ nebyli. V době, kdy se „čarovalo“, pokládali manipulátoři tento typ volby za bezvýznamný. Rozhodujícím krokem k prolomení demokratických zvyklostí však bylo ustavení takzvaného korespondenčního hlasování – které tentokrát skutečně rozhodlo. Napohled jde o logické opatření. Umožňuje volit jak Rakušanům žijícím v zahraničí, tak těm, kteří z jakýchkoli důvodů k urnám jít nechtějí. Tentokrát těchto „voličů zvláštního druhu“ bylo celých 14%.

Logické je na tom však pouze to, že jde o zničení volebního aktu přímo z definice. Nejenže není jasné, proč mají volit ti, kdo se dlouhodobě zdržují v zahraničí: pracují hlavně v Bruselu a podobných institucích po světě, a ke své zemi proto už žádnou zvláštní loajalitu necítí. Se systémem, který jim umožňuje „sladký život“ za peníze daňových poplatníků však ano. Trochu jiné je to s lidmi, kteří odjíždějí třeba na služební cesty, nebo na dovolenou. Ale ti – byla jich absolutní většina – kteří doma dlouhodobě nežijí, by o aktuálním politickém vývoji samozřejmě rozhodovat neměli. Jenže právě ti jsou pro vládce nejcennější.

Záhada korespondenčního hlasování

To hlavní však je, že „korespondenční“ metoda deklasuje vlastní princip demokratických voleb – institut „tajného hlasování“. U volební urny je plenta a za tou je každý sám. Může být sice před tím vystaven nátlaku okolí, může tvrdit, že bude volit „správně“, ale za plentou má jedinou skutečnou svobodu: Nikdo neví, jak volil doopravdy. Tento princip „korespondenční“ metoda totálně likviduje. Lidem jsou rozdány lístky, které mnozí vyplní „pod dohledem“. To se ostatně prý v Rakousku nyní dělo především u voličů lidovců – pro něž by byl jinak „zelený“ Van der Bellen zcela nepřijatelný. A teprve když ani to není pro požadovaný výsledek dostatečné, následuje možnost dalšího čarování.

Je velmi pravděpodobné, že k němu skutečně došlo. Vzhledem k tomu, že ještě nikdy nebyly volební výsledky tak těsné, nebyly úřady (především ministerstvo vnitra) na hladké podvody dostatečně „vytrénované“. A tak docházelo k pozoruhodným „chybám“: Mezi ty komičtější patří údaj, že v některých okrscích hlasovalo 146% voličů. V neděli se však především na sociálních sítích objevil odkaz, který – dávno před sečtením výsledků – vedl na stránky téhož ministerstva, kde už bylo možné přečíst... konečné výsledky!

Ostatně i český ministr zahraničí Zaorálek se podřekl, že už v pondělí dopoledne byl rakouskými kolegy informován „že to dopadne dobře“. Stejně tak Karel Schwarzenberg na polední tiskové konferenci TOP 09 mluvil o tom, že aktuální rakouská zkušenost (odkud se právě vrátil) ukazuje, jak důležitý je každý hlas, aby to „dopadlo dobře“. Jenže v té chvíli se ještě měla oficiálně dopočítávat více než polovina korespondenčních hlasů! Odkud to soudruzi věděli?

Budou se soudit?

Obdobných „přehmatů“, za něž se ministerstvo vnitra nestačilo „omlouvat“ bylo mnoho. Podle průzkumu zpravodajského portálu korne.at si 70% jeho čtenářů myslí, že výsledky byly zmanipulované. Vede je k tomu především statisticky nesmyslný fakt, že ve všech (!) krajích v korespondenčním hlasování Van der Bellen údajně zvítězil. Navzdory tomu, že ve většině stejných krajů u uren prohrál.

Ale nejen to. Posledním městem, které nahlásilo výsledky „korespondenčního“ sčítání“ byl Innsbruck. Kvůli němu se oznámení konečných výsledků zdrželo o hodinu. A nyní čtěte dobře: Než přišly výsledky z Insbrucku, odhadovalo se vedení Van der Bellena na necelých tři tisíce hlasů. Po Insbrucku to náhle bylo 30 000...

Není divu, že šéf parlamentní frakce strany Svobodných (FPÖ) řekl veřejnoprávní ORF, že výsledky jsou „zkreslené“. Tvrdí, že viděl původní data z ministerstva vnitra (MV), která ukazovala něco jiného. Pak byla stornována – a na světě náhle bylo vítězství Van der Bellena. Odpovídalo kupodivu přesně výsledkům, které již v neděli (před sčítáním korespondenčních hlasů) „unikly“ ze stránek MV. Ministerstvo se opět omluvilo a „vysvětlilo“, že prý šlo o „fiktivní údaje, které měly sloužit pro on-line vizualizaci“. To se tedy čarodějové „náhodou“ strefili na desetinku dokonale...

Zájmy svých oveček zradila i církev

Zda se budou Svobodní soudit, není jisté. Vědí, že mají našlápnuto k vítězství v příštích parlamentních volbách – a lidé „handrkování“ o výsledky nemají rádi. Zvlášť, když je mocná média vídeňské kavárny za to budou skandalizovat. Ale ať se rozhodnou tak či tak, jedno je jasné: Bez ohledu na to, jestli šlo o volební podvod, nebo kavárna přece jen tentokrát ještě „utrhla“ těsné vítězství – bude to pro ni vítězství Pyrrhovo.

Kampaň vedená proti Svobodným, kteří jsou silně euroskeptičtí a ještě více stojí odhodlaně proti migrantské apokalypse, byla nevídaná. A nebyla to jen média. Zapojila se bohužel i duchovně zdecimovaná rakouská katolická církev, která kromě jediného biskupa „doporučovala“ věřícím volit antiklerikálního fanatika, zeleného extrémistu Van der Bellena.

Poválečné, více než půl století trvající propojení na „věčně vládní“ lidovce (respektive na byznys s nimi spojený) a jejich vlastizrádnou „direktivu“ zavedlo církevní hodnostáře do (nejen) politického předpeklí. Vědomě spoluzpůsobili, že národ je nyní nejen rozdělen na nesmiřitelné tábory, ale především že vnitřní tlak bude stoupat.

Odšpuntováno?

Papiňák autentických zájmů většiny veřejnosti byl sice „dopočítáním korespondenčních hlasů“ na krátký čas znovu pevně uzavřen – ale bez ventilu, který by zvolení Norberta Hofera přece jen alespoň trochu umožnilo. Ale o to vládnoucím „elitám“ nejde. Bojují o přežití - a každý měsíc dobrý. Je proto docela možné, že podle téhož modelu (a za stejných „podivností“) proběhne za měsíc referendum v Británii o vystoupení z EU. Jestli to ale může takto fungovat i dále (v příštím roce Francie, Německo, ostatně i Česká republika), je, opatrně řečeno, dosti sporné.

Pokud si totiž vládci v „místních guberniích“ nyní vezmou k srdci rakouský příklad, skončí to nevyhnutelně lidovým výbuchem. Co budou dělat? Buď zcela suspendují volby, což vůbec není nereálné. Stačí vyrobit nějakou další větší krizi a při občanských nepokojích vyhlásit výjimečný stav. Francie na to trénuje už pěkných pár měsíců. Nebo zvolí přímo – válku. Když se nepodaří vyvolat tu s Ruskem (v Trumpově Americe to nepůjde a bez ní na to NATO nemá), pak vytvoří v některé zemi záminku k té občanské. A vzhledem k tomu, že EU nemá hranice...

Ne, opravdu nechci malovat černé scénáře, jsem historický optimista. Ale napětí, které „odšpuntoval“ podivný výsledek rakouských prezidentských voleb, prostě nepoleví, naopak. Van der Bellenovy řeči o „zasypávání příkopů“, které po něm nyní opakují všichni bruselští „spolupachatelé“ – u nás samozřejmě nejhlasitěji pánové Sobotka a Zaorálek – jsou jen bezbožným přáním, jež je otcem dávno mrtvé myšlenky. Opak bude pravdou.

Teď ještě počkají do britského referenda, pak se „přísun migrantů“ obnoví naplno. Musejí to udělat. Potřebují to. Celá konstrukce jejich totalitního plánu na zotročení evropských národů pod německou nadvládou na tom stojí. Rakušané byli – jako tradičně – první na ráně. „Anšlus“ v repríze ovšem vyšel jen tak tak. A už bez souhlasu devadesáti procent, jako při Hitlerově premiéře. Opatrní a konzervativní Rakušané se tím zjevně probudili. U nás jsme, doufejme, ještě nestačili usnout. Ale občas už také klimbáme.

Bude teď potřeba každé hlavy, každé ruky, každé nohy. Každého vlastence v každé evropské zemi. Je to tu znovu, jako před každou „vzpourou davů“:

Když ne my, tak kdo?

Když ne teď, tak kdy?