USA, Británie a EU jsou nyní diktaturami

Eric Zuesse

Jak je možné, že prakticky ve všech průzkumech u prezidentských kandidátů, které provedli jak demokratičtí, tak republikánští kandidáti během primárek, byl preferovaným demokratickým kandidátem proti všem republikánským Bernie Sandres, avšak téměř jistě nebude stranou nominován (více zde); a preferovaným republikánským kandidátem byl John Kasich, ale ani ten zcela jistě nebude za republikány nominován?

[...]

Sanders a Kasich zaznamenali také ve svých stranách nejvyšší oblibu, ale téměř jistě nebude ani jeden z nich 8. listopadu na volebních lístcích. Jaký druh „demokracie“ to je?

Jak je možné, že v Británii sloužil „labouristický“ premiér Tony Blair jako pudlík George W. Bushe při invazi do Iráku v r. 2003, aby se zničily „Saddamovy ZHN“ (které ani neexistovaly) – a nebyl to konzervativní premiér, který provedl extrémně konzervativní (tj. agresivní) invazi, tím spíše, že na základě lží? Jaký druh „demokracie“ to je?

A jak je možné, že v celé EU je veřejnost proti GMO, jedovatým chemikáliím jako RoundUp či glyfosát, a toxickým „obchodním“ dohodám jako TTIP, ale političtí vůdci na všechny tyto věci tlačí seč mohou? To je způsob, jak se udržet ve funkci? Ne v demokracii.

Diktatura je státní vláda, která vládne veřejnosti, namísto aby veřejnost vládla ji. Existují různé typy diktatur, jako komunistická (diktatura „pracujících“), fašistická (diktatura korporací) atd., ale to jsou pouhé terminologické jemnůstky v podstatě stejné strašné bestie. A všechny varianty bestie mají dvě třídy lidí: aristokracii, která vládne, a veřejnost, které je vládnuto. Žádná diktatura nemá rovnost před zákonem, protože jakýkoliv typ diktatury zachází s aristokracií jako se skupinou nad zákonem a právně se nezodpovídající veřejnosti při porušování práva, a s veřejností jedná dle libovůle (v závislosti na tom, jestli spolupracuje s aristokracií, nebo ne) a ta je plně zodpovědná vládě (aristokracii) za jakékoliv porušení práva. (Tj. bezdomovci jdou do vězení, zatímco banksteři jsou nouzově vyplaceni).

Vládci nejsou v mnoha diktaturách vidět; jsou za oponou, jako neoficiální, avšak skuteční vládci; pro veřejnost jsou vládci zástupci aristokracie, neboť veřejnost nezastupují. Neviditelní vládci (vlastně převážně osobní zástupci neviditelných vládců) se setkávají na mezinárodních tajných setkáních, jako konferencích Bilderberg a trilateralistických konferencích, místo v parlamentu. Neviditelní vládci jsou velmi nenápadní, pravý opak okázalosti – tedy sotva „politické“ typy – a nechvástají se. Nepotřebují dělat dojem na nikoho. Chtějí jen, aby byli posloucháni.

17. května britský poslanec Craig Murray, který je ojedinělým skutečným demokratem a který je také členem zákonodárného sboru země, na svém skvělém blogu uvedl: „Konzervativci budou chráněni před svým volebním podvodem“. A zdokumentoval, že probíhá „nestoudná státní propagandistická manipulace“ a že „v této zemi není volební zákon vůči lidem u moci vynucován“. Držitelé moci v Británii mohou porušovat zákon beztrestně, dokonce i tehdy, když je porušení jasně zdokumentováno – a ukázal to.

Ve Spojených státech jediná vědecká studie toho, jestli jsou USA demokracií, zjistila, že nikoliv. Prozkoumala 1779 návrhů zákona od r. 1980 a zjistila, že osud zákonů ovlivňovaly jen zájmy bohatých („oligarchů“); zájmy veřejnosti (které se odrazily v průzkumech mínění ohledně daných záležitostí) zohledněny nebyly.

V důsledku toho, i když demokratické země (plus, a to je důležité, komunistická diktatura, SSSR) porazily v r. 1945 fašismus, již demokratické země demokraciemi nejsou; všechny jsou „oligarchiemi“ řízenými tím či oním typem aristokracie.

Korunou tohoto vývoje bude schválení ve formě zákona americkým prezidentem navrhovaných mezinárodních „obchodních“ dohod TTIP, TTP a TISA, a státní suverenita (demokratická či ne) se převede na mezinárodní korporátní diktaturu, která zakáže zvyšování regulací u potravinové bezpečnosti, bezpečnosti výrobků, práv pracujících a globálního oteplování a dalších záležitostí životního prostředí, a moc převede na vrcholné akcionáře mezinárodních korporací.

Otázkou v tuto chvíli je, jestli demokracie již byly tak závažně narušeny, aby smlouvy, jako ty, které protlačuje Obama, mohly být schváleny „demokratickými“ vládami. Pokud je odpovědí na tuto otázku ano, pak jsme již ve skvělém novém světě fašistické internacionály – ačkoliv je po druhé světové válce, tak fašisté konečně zvítězili, a to nikoliv jen možná, ale zcela jasně a rozhodně, pro celou dohlednou budoucnost – možná napořád, protože mezinárodní smlouvy, obzvláště ty, jejichž součástí je mnoho zemí, je prakticky nemožné ukončit. (Dobrým příkladem této věčnosti je NATO: důvod jeho existence skončil s rozpadem Sovětského svazu a rozpuštěním Varšavské smlouvy v r. 1991; ale přesto je tu dodnes a nyní hrozí, že přivodí třetí světovou válku, která by byla jeho vyvrcholením).

Pokud názor, že žijeme v diktatuře, vypadá přitažený za vlasy, protože jsme obklopení propagandou tvrdící opak, pak je zde stále inspirace v ústřední postavě Winstona Smitha z alegorické novely o fašismu, 1984 – zahořkl vůči propagandě, kterou dělal, ale nakonec se vzpamatoval a spatřil světlo: Velký bratr byl nakonec jeho spasitelem. Bývalý americký senátor Gary Hart nedávno napsal článek z pozice ještě rozčarovaného Winstona Smithe, ale snad i lidé jako on nakonec spatří světlo a přestanou říkat takové věci, jako „Podle norem pro republiku ze starověku je americká republika silně zkorumpovaná“. Možná, že každý má svoji cenu, a jakmile dostane zaplaceno, i on spatří světlo. Ale i když nespatří, tak poskytl pozoruhodně přesný popis reality, které byla Orwellova kniha pouhou alegorií – již v r. 1948. Winston Smith by byl šokován takovým spřízněným duchem, píšícím nikoliv v r. 1984, ale v r. 2015.

Orwell, ve své době, měl problém, do jakého roku svůj román zasadit. Pravděpodobně v tom roce ještě nejsme. Nakonec ten rok byl zvolen po jaderné válce. Mezinárodní dohody – aliance – jsou již nějakou dobu na místě. Možná by se Orwellův román místo toho jmenovat třeba „2025“. To je již za pouhých pár let; již se nemůžeme dočkat (budeme-li mezi přeživšími).

Takové jsou způsoby mezinárodní aristokracie. Budeme-li je tolerovat. Ale když ne, tak co pak? Není nic mocnějšího, než oni. Ale je to konec příběhu? Jsou konečným morem? Může být s NATO skoncováno bez vyvrcholení? Nebo existuje nějaký jiný způsob?

US, UK, and EU, Are Now Dictatorships vyšel 22. května 2016 na Strategic Culture Foundation. Překlad v ceně 441 Kč Zvědavec.

Známka 1.1 (hodnotilo 125)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 11 592