Kariérní růst v medicíně, matrice chování — a očkování

MUDr. Jan Vavrečka, Ph.D.

1.5.2016 Komentáře Témata: Zdraví, Očkování 3219 slov

Mnozí lidé se dnes podivují nad tím, jak může prakticky celá lékařská veřejnost svým jednáním, vystupováním a názory krýt tak zjevné nesmysly a kontroverzní praktiky v rámci očkování a očkovací politiky. Jak je možné, že právě z center imunologického, alergologického a epidemiologického výzkumu nevystupují dnes špičkoví odborníci ani jiní lékaři proti paradoxům a absurditám, které je schopen pochopit a rozlišit dokonce i přiměřeně informovaný laik?

Existuje několik důležitých skutečností, které na tento „podivný“ stav v odborné lékařské veřejnosti vrhají zajímavé světlo a poskytují tím ke studiu a k úvahám zajímavé stíny.

Kariérní růst v medicíně

Lidé z jiných oborů si někdy málo uvědomují, jak zásadně závislý a specifický je kariérní růst v lékařských oborech. Budoucí oborové autority se pravidelně rekrutují na klinických a vědeckých pracovištích, případně z vedení oborových společností a spolků. Soukromí ambulantní lékaři mají v tomto ohledu výrazně omezené možnosti, pokud z nich někdo cíleně autoritu pro média ve svůj prospěch „nevyrobí“.

Autorita, postavení a kariérní růst v medicíně, na klinických a vědeckých pracovištích přitom nejsou potřebné pouze k budoucímu „zpeněžení se“. Kariérní růst je důležitý i proto, abyste jednou mohli na určité úrovni provádět a dělat zkrátka to, co dělat v medicíně opravdu chcete. Motivace ke kariérnímu růstu nemusí být vždy nízká, mrzká a výhradně ekonomická. Ovšem to, co je potřeba pro kariérní růst udělat, už na individuální motivaci jednotlivce poté nezávisí. Pouhá práce, píle, schopnosti a vzdělání k takovému posunu lékaře na přísně hierarchizovaných pracovištích obvykle nestačí. Je to sice důležité, ale to zásadní, co je potřeba ještě přidat, je — extrémní loajalita. V medicíně poté místy skutečně extrémní. Proč?

Pokud svými postupy, názory, vystupováním a praxí léčíte své pacienty jinak, než vaši kolegové, má vaše jednání jeden důsledek. Dáváte tím najevo, že vaši kolegové možná léčí své pacienty spatně a v jejich neprospěch. Respektive vyjadřujete svým jednáním, co si myslíte o jejich praxi, potažmo o jejich znalostech, způsobu uvažování a práce. Toho všeho jsou přímými svědky zdravotní sestry, pacienti a jiní zdravotničtí odborníci. Pokud na klinickém pracovišti jeho přednosta a členové vedení naléhavě, až téměř nekompromisně doporučují všem dívkám očkování proti lidským papilomovým virům (HPV), poté zde nemůže řadový lékař sdělovat otevřeně pacientům, že očkování proti HPV je přece naprostý nesmysl. Nemůže označit ty, co vakcíny Silgard, Cervarix a Gardasil 9 vehementně doporučují, že nemají všech pět pohromadě, nebo dostali od výrobců jen pořádně zaplaceno. Každý lékař, který je zatím „nikým“ na klinickém či vědeckém pracovišti, bude dříve či později vyhozen, odejit, odrotován případně interně sankcionován právě na možnostech svého kariérního růstu, pokud bude zpochybňovat medicínské názory a obsah lékařské praxe svých nadřízených.

O kariérním růstu a osudu lékaře, více než v jiných oborech, rozhodují v životě jemu nadřízení lékaři, se kterými proto musí vycházet dobře. Z lékaře nikdy nebude dobrý chirurg, pokud mu někdo nejprve neumožní se vyoperovat. Z lékaře nikdy nebude špičkový vědec a kapacita, pokud mu na jeho pracovišti budou direktivně určeny oblasti naprosto rutinní medicíny, ve kterých dané pracoviště žádný potenciál výzkumu a excelence nemá. Lékař nebude také moci „utéct“ s výhodou do jiných zemí jako odborník, pokud mu bude prakticky znemožněno se tím odborníkem nejprve stát. A v neposlední řadě jsou vedoucí pracovníci klinických a vědeckých pracovišť vystaveni na různých úrovních tlaku svých jiných vysoce postavených kolegů (v rámci fakult, nemocnic apod.) Poté krýt na svém pracovišti mladší lékaře názorově nepohodlné a odporující zájmům elit jiných pracovišť je politikaření naší akademické „profesůry“ zkrátka složité. Obvykle pro to není nalezen ani žádný důvod. Mravnost, čest, hrdost a etika — to jsou pojmy, které se z medicíny vytrácejí právě tak rychle, jako z celé společnosti.

Vzpomínám v tomto ohledu na střet vedení pracovišť imunologie (alergologie?) a hygieny a veřejného zdravotnictví v jedné fakultní nemocnici. Jednalo se o to, že imunologové přednášeli studentům medicíny informace kritické k očkování a popírající či polemizující s obsahem přednášek hygieniků. Upozornili na to tenkrát tuším sami studenti. Problém vyřešilo vedení tak, že dnes již všichni svorně velebí očkování. Odporující názory některých mladších a vysoce vzdělaných kolegů, kteří sledují v dané oblasti vědecký vývoj bez předsudků, byly nějakým způsobem potlačeny centrálními mechanismy řízení. Nikdo si už nyní nedovolí přednášet studentům svůj skutečný vlastní názor. Asi by s tím nevydržel na takto řízené fakultě moc dlouho…

Tímto způsobem dochází především k primární selekci budoucích autorit jako osob loajálních k systému a praxi, jaké právě jsou — a ať jsou, jaké jsou. Svobodomyslní lékaři s vlastními názory, ctí a hrdostí (to ale nejsou vždy pozitivní vlastnosti) se na takových pracovištích buď neudrží, nebo neprorostou do klíčových řídících pozic. Nebudou to nikdy ty nejvyšší autority. Kdo chce s vlky žíti, musí s vlky výti. Loajální lékaři poté přebírají praxi a názory autorit vedení svých klinických či vědeckých pracovišť jaksi povinně. Určitá polemika a vnitřní diskurs jsou samozřejmě možné, ale nikoliv do té míry, která by již z nadřízených pracovníků činila kašpary medicíny, korupčníky, nebo lékaře, jejichž praxe a přístup k pacientům zaspaly aktuální vývoj vědy a poznání. A právě v tomto ohledu je vysoce citlivé — bohužel — právě celé téma očkování.

Někdo by mohl namítat, že takhle to chodí přece všude. Dle mé životní zkušenosti — nechodí. Jde o samotnou míru věcí a jevů, nejen o jejich pozorovatelný výskyt. V medicíně jiným názorem neprezentujete jen jiný názor a nesouhlas s druhou osobou, ale současně poukazujete na to, že si myslíte, že se vaši kolegové špatně a neodborně starají o své pacienty, případně je i přímo poškozují. A to je zkrátka citlivější rovina každého takového rozporu, kterou si lidé berou více osobně a méně profesionálně. Hledat proto v „klinickém koši“ rebely proti systému a vysoce odvážné jednotlivce, ze kterých vzejde náhlý zlom či posun již všeobecně kontroverzní praxe, je poměrně naivní strategií. Odporuje to logice systému, jaký je, a faktorům prostředí, jaké jsou. Přesto mohou vzácné výjimky někdy potvrdit pravidlo. Kdo je ale v Římě našem dnes Claudiem?

Matriční učení a matriční chování

Mnozí lidé poté spílají lékařům, že jednají a rozhodují v rozporu se svými odbornými znalostmi a zpronevěřují se vědomě a účelově svému svědomí a profesním zásadám. A tady je zakopaný druhý velmi důležitý pes. Je v tom ukryto základní nepochopení zákonů psychologie lidského chování. O co se jedná?

Začněme u principů učení. Každý živočišný druh má evolučně zafixované způsoby učení. Živočišné druhy se opravdu nikdy ve svém vývoji neučily z knih. Dokonce i řeč je relativně novým a evolučně méně zažitým mechanismem učení. Jsme zvyklí se učit a formovat vlastní chování především pozorováním, napodobováním a opakováním. Je to velmi silný zvyk učení probíhající z větší části na úrovni našeho podvědomí. Živočišné druhy, které se vyznačují menším počtem jednotlivců organizovaných v hierarchické struktuře (tlupy), která právě svou hierarchií podporuje přežití, se učí poněkud jinak než druhy solitérní nebo druhy žijící ve velkých hejnech. Rozdíl je právě v tom, od koho se učíme a čí znaky a archetypy chování a jednání podvědomě přebíráme. U druhů žijících v hierarchické organizaci, která není podmíněna jen morfologií jedinců, se vyskytují tzv. „lokální autority“. Tedy jedinci, kteří pro své chování dosáhli určité významnější role v hierarchii tlupy. Je to chování evolučně úspěšné a my to podvědomě právě takto vnímáme. Lidé se poté (na rozdíl třeba od vrabců) podvědomě mnohem více učí právě od autorit. Přebírají podvědomě jejich konceptuální přístup k jevům, situacím i otázkám a napodobují je s podvědomým předpokladem správnosti právě takového chování a jednání. Společenské i přirozené autority v našem okolí nás velmi ovlivňují již pouze tím, co a jak samy činí. Prostě proto, že se jedná o evolučně nejstarší a nejzákladnější způsob učení a osvojování si potřebných návyků a archetypů vlastního jednání.

Tento typ podvědomého učení však nemá charakter naučení se jedné konkrétní varianty jednání pro jednu konkrétní situaci. Funguje principiálně trošku jinak. Nedělá z nás jen opakovací stroje. Umožňuje náš vlastní vliv a invenci v rozhodování — protože je adaptabilita zkrátka evolučně výhodná. Vlivem podvědomého pozorování a napodobování autorit (vlivem expozice autoritám) se v nás vytváří a etablují tzv. matrice chování. Matrici si můžete představit jako prázdnou množinu všech možností chování, kterých je jedinec v určité situaci schopen. Kouzlo matric je v tom, že určité možnosti vylučují. Nevejdou se do nich. Matrice je obecně omezující vzorec. Jedinec s etablovanou matricí vůči určitému jevu, stavu, situaci či otázce, není určitého jednání poté schopen, a to za žádných okolností. Vlivem podvědomého učení a délky expozice se nám matrice chování poté zužují (a také vrství a interferují).

Teprve když jsem pochopil v roce 2015 teorii matričního chování, uvědomil jsem si, že některé kolize lidí i názorových skupin mohou mít jiná vysvětlení, než která nás obvykle napadají. Jako příklad si vždy představím dvě skupiny vědců, kteří mají stejné schopnosti, znalosti a stejné vstupní informace a dokonce uznávají i stejnou metodiku hodnocení, ale absolutně se nedokážou dohodnout na stejném nebo alespoň podobném závěru. (Příkladů z historie nejen medicíny máme více než desítky.) Jedni si poté o druhých musí myslet, že jsou to naprostí hlupáci a ignoranti. Prostě proto, že to jejich zúženým úhlem pohledu ani nemá jiné rozumné vysvětlení. Ono ale existuje. Tyto dvě stejně schopné skupiny vědců mají pouze etablovanou jinou matrici k otázkám, které souvisí s jimi posuzovanou věcí. A to je celé prosté kouzlo jejich vzájemné „bitvy“. Vůbec to nemusí znamenat, že jedni jsou nutně hloupí, nebo ti druzí jsou nutně zkorumpovaní a sledují jen své sobecké zájmy. Ty dvě skupiny se nemohou shodnout z důvodu limitů svých matric chování (přesněji názorových a konceptuálních matric). Nejde to. Jejich podvědomí matričně vylučují určité možnosti názorů a chování jako nepřípustné za všech okolností. Proto nedokážete věřícího člověka žádným racionálním argumentem na autobusové zastávce přesvědčit, že Bůh není, a nejde to samozřejmě ani naopak. K takovému účelu musíte nejprve zasáhnout jeho matrici a to se dělá v takových případech opravdu jiným způsobem (jinými „technologiemi“), než racionální a věcnou argumentací z pozice sobě rovných subjektů.

Uvedu ještě jeden příklad, protože tohle považuji za všeobecně velmi důležité. Existuje něco jako primární a sekundární matriční odmítání. Pokud vaše matrice vylučuje určitou variantu jako nepřípustnou za všech okolností, bude odmítání jakékoliv jiné varianty z vaší strany odmítání primární. Někdy však může dojít ke „startovacímu prolomení“ matrice. Tedy ke stavu, kdy jste vnitřně (i podvědomě) ochotni změnit, rozšířit či zúžit svou dosavadní matrici nebo jí změnit prioritu oproti matricím jiným. Tedy změnou interference matric dosáhnout jiného vlastního přístupu k určité věci, jevu či skutečnosti. V této chvíli se aktivuje zajímavý vědomě-podvědomý mechanismus zpětné vazby. Člověk si přebere, co by se na jeho životě, stereotypech, cílech, prostředcích a vůbec v širších a významnějších souvislostech změnilo, kdyby danou změnu své matrice skutečně vnitřně přijal. Pokud důsledky změny jsou pro něj nepřijatelné (k vyhodnocení dojde zejména na podvědomé úrovni), poté zásada konzistence, která je derivátem potřeby bezpečnosti a jistot jednotlivce, zabrání změně matrice sekundárně. Zabrání přijetí matriční změny s ohledem na hrozící důsledky, pokud by tato v podvědomí jedince skutečně nastala. Člověk si poté vůbec neuvědomí, že změnu odmítá vlastně účelově jeho podvědomí, přestože by v principu byla již vlastně možná. To je mechanismus sekundárního odmítání.

Mnozí lidé proto nikdy nezmění svůj zažitý a dlouhodobě prezentovaný názor a přesvědčení, a to bez ohledu na to, jakým protiargumentům jsou vystaveni a zda vůbec nějaké rozumné argumenty pro svůj názor a postoj ještě mají. Neudělají to proto, že důsledky takové změny vlastního přístupu (změny vlastní matrice), jsou pro ně natolik nepřijatelné, že to na úrovni svých silných podvědomých potřeb jistoty a uznání připustit zkrátka nemohou. Zásada konzistence působí silou přímo úměrnou naší úhrnné expozici matrice ve vztahu k chování třetích osob i našemu vlastnímu chování. Odpovídá tedy délce a intenzitě s jakou určitou matrici v reálném životě skutečně používáme nebo zažíváme.

Co z toho vyplývá?

Mladí lékaři a odborníci ve zdravotnictví, jsou dnes silně exponovaní ve svém osobním a profesním vývoji takovým autoritám, jejichž matrice ve vztahu k očkování je opravdu extrémně proočkovací. Je taková, jak byla vývojem od 50 let minulého století zkrátka etablována. Nejprve se etablovala ve vědecké naivitě s myšlenkou všespásného očkování při naprosto minimální znalosti fungování lidského imunitního systému. Poté však sílily, až převážily, vlivy a tahy chytře postupujícího vakcinačního průmyslu a jeho stratégů. Ti postupně dostali pod svůj vliv klíčové nadnárodní organizace a významné odborné časopisy i část vědeckého výzkumu v určitých oblastech. O vládách a státních orgánech jednotlivých zemí raději nehovořím. To umožnilo udržet, etablovat a dokonce ještě i posílit proočkovací matrici i navzdory objektivnímu vědeckému poznání.

Jsou nejen mnozí lidé, ale i mnozí lékaři a zdravotníci, kteří dosud v podstatě nikdy neslyšeli rozumnou, věcnou a vědecky korektní kritiku současného systému očkování a jeho historicky tradovaných dogmat. Někteří si pravděpodobně ani neumí představit (připustit), že by taková mohla existovat. Byli exponováni příliš dlouho nebo intenzivně pouze jednomu typu autorit a jedné matrici ve vztahu k otázkám očkování. Naučili se podvědomě považovat za správné to, co všude kolem slyšeli a o čem autority konzistentně hovořily a v čem konzistentně jednaly. Tento typ „výuky“ má opravdu silný podvědomý impakt, protože je evolučně základní a je nejdůležitější.

Naprostá většina z těchto lidí si obsah svých názorů samozřejmě sama nikdy kriticky a nezávisle neprověřila. Ono by to ale u mnohých ani k ničemu nevedlo! Jejich získané matrice totiž vylučují přijmout opačné názory na základě „pouhé“ racionální argumentace. Není to zkrátka možné. Na změnu matrice je to málo. Rozumná vědecká argumentace zkrátka nestačí uspět proti matrici chování, etablované dlouhou a silnou expozicí. A tohle platí pro nás pro všechny. I pro všechny slovutné pány profesory. Úroveň medicínského vzdělání nemůže zrušit zákony psychologie lidského chování v jejich účincích. Vzpomeňme jen z historie medicíny distanční souboj Pasteura a Kocha a přímý Darwina a Virchowa, ale i mnohé další.

Je asi těžké přijmout, že naprostou většinu špičkových vědců a výzkumníků, lékařů a oborových kapacit nelze zkrátka někdy přesvědčit, a to ani jednoznačně přesvědčivými argumenty. Kdy rácio selhává? Pokud se příliš dlouho a příliš intenzivně předtím pohybovali v působnosti proočkovací matrice jiných osob (zejména lokálních autorit), nebo v rámci svého vlastního jednání a vystupování.

Matriční řízení

Tuto společnost v jejím uceleném vývoji a v konceptuálním přístupu k určitým otázkám a tématům neřídí a nikdy neřídila: pravda, objektivní realita, vědecky prokazatelná skutečnost ani rozumná a racionální věcná argumentace. Bohužel ani v samotné vědě k tomuto setrvale nedocházelo. Byly to vždy především matrice našeho chování, které měly zásadní vliv na klíčové jednotlivce a zúčastněné zájmové skupiny. Matrice získané podvědomě pozorováním, opakováním a následováním. Matrice získané délkou a intenzitou expozice stejným matricím u jiných osob v našem okolí. V dětství zejména etablované do nás rodiči. Ve věku pozdějším etablované zejména lokálními a centrálními autoritami.

Pokud dnes uvažuji nad tím, jak změnit systém očkování v Česku případně na Slovensku, dostávám se k jediné klíčové otázce: Jak zasáhnout, změnit a oslabit rozvinutou a silně etablovanou proočkovací matrici ve společnosti? Bohužel vím velmi dobře, že protistrana již dávno uvažuje úplně stejně. Jak tuto matrici udržet, etablovat a ještě naopak posílit — pokud je to možné. A to vše má své „technologie“ a svá pravidla. Uvedu zde již pouze populárně čtyři z nich:

  1. Likvidovat protistraně cíleně její autority jako efektivní nositele nežádoucího (protikladného) matričního vlivu. Pokud jste si dosud nevšimli, jak jsou likvidovány tzv. autority „antivaxu“, sledujte ty techniky pozorně. Vyjeví se vám a začnou vám dávat smysl. Otázkou zůstává, jak začít účinně likvidovat autority současného „provaxu“? (V ČR nazývaného též „armyvax“ pro vysoký podíl vojáků z Lékařské fakulty Univerzity obrany v Hradci Králové.)
  2. Snažit se proti etablované matrici oslovit především jednotlivce ještě oslovitelné a nikoliv ty již zjevně neoslovitelné. Vynakládat tedy čas, energii a prostředky směrem k jedincům ve společnosti, jejichž dosavadní expozice proočkovací matrici ještě umožňuje změnu v  možnostech dostupných „technologií“. Přesvědčit jakéhokoliv profesora, který se tady bije 20 let přede všemi v prsa za očkování „vždy a všude“, to je zkrátka naprosto nemožné. Je úplně jedno, jaká je vědecká realita. Tito lidé holt musí vymřít i se všemi svými názory a matricemi. Nechme je. Nechme je, protože jim — na rozdíl od nich samotných — již lidsky rozumíme.
  3. Snažit se ochránit zejména mladé lékaře a mladé zdravotníky od manipulativního i přirozeného etablování proočkovací matrice v současné medicíně. Jsou to naše indigové děti — naše naděje. Ale mohly by to být také indigové děti pro komerčně-matričního protivníka. Ten o ně svými prostředky a technologiemi již velmi cílevědomě také usiluje. Jak se ubránit etablování matrice při existenci expozice (které se mnohdy vyhnout nelze) — to by vystačilo na celý další článek. Základem však je si tohle vše především uvědomit. Je to naše znalost a naše vzdělání, které v prvé řadě oslabují možnosti manipulátorům etablovat matrici do našeho podvědomí.
    Mladí lékaři a zdravotníci by měli v prvé řadě vědět, jaká hra a proč se s nimi — už na fakultách — hraje, jakou roli v ní mají autority a jakou likvidace autorit názorových oponentů. A měli by to zjistit co nejdříve. Mohou se totiž rozhodnout zůstat vnitřně nezúčastnění, aniž by to na jejich chování kdokoliv zevně poznal. Naši Claudiové… Rozhodnou se k otázkám očkování zaujmout vyhraněný vlastní názor zkrátka až někdy později, až budou zkušenější životem i praxí. A to je velice důležitý moment pro celou společnost a její budoucí směřování. Proto studenty a mladé lékaře a zdravotníky informujte. Pokud tomu nebudou věřit, ukažte jim, jak tuto matriční hru o jejich podvědomí již rozehrál například Avenier v České republice. Podívejte se dobře, co je to EPILÍHEŇ“ ve výroční zprávě tohoto obchodníka s vakcínami za rok 2014:
    https://or.justice.cz/ias/ui/vypis-sl-detail?dokument=39242745&subjektId=698972&spis=685407
  4. Je dále velmi rozumné rezignovat na rychlá řešení. V teorii matričního řízení společnosti není v podstatě vůbec možné dosáhnout zlomu a průlomu věcí hned. Ono to sice jednou může „náhle všechno prasknout“, ale až jako důsledek dlouhodobě působících jevů a okolností. To nám sděluje, že není rozumné si klást proti silně etablované proočkovací matrici krátkodobé konečné cíle. Nedosáhneme jich. Budeme poté zklamaní, frustrovaní a ustoupíme od naší činnosti. (To se přihodilo v ČR mnoha rodičům, kteří se v roce 2014 pokusili oslovováním politiků dosáhnout potřebných změn Zákona o ochraně veřejného zdraví.) Mnohé krátkodobé a lokální porážky mohou být v linii matriční strategie naopak velmi důležitá dílčí vítězství. Dokonce by o ně mělo být v některých případech i rozumně usilováno. Ale o tom opravdu více psát nechci.

Závěrem

Není žádný důvod se dnes podivovat nad tím, jak může prakticky celá lékařská veřejnost svým jednáním, vystupováním a názory krýt tak zjevné nesmysly a kontroverzní praktiky v rámci očkování a očkovací politiky (Česko, Slovensko). Je zcela logické, že právě z center imunologického, alergologického a epidemiologického výzkumu nevystoupí dnes žádní špičkoví odborníci ani jiní lékaři proti paradoxům a absurditám, které je schopen pochopit a rozlišit dokonce již i přiměřeně informovaný laik.

Existuje několik důležitých skutečností, které tento „podivný“ stav v odborné lékařské veřejnosti velmi logicky vysvětlují. A z těchto skutečností vyplývá i mnoho a mnoho dalšího. Věřím, že o nich budete postupně také přemýšlet.

Článek vyšel 26. dubna 2016 na Svobodě očkování.

Známka 1.2 (hodnotilo 97)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 9 282