Analýza ruského vojenského stažení ze Sýrie

První otázkou, kterou je třeba položit, je, zda je to tak: dosáhli Rusové svých cílů, nebo ne? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se podívat na to, jaké původní cíle Ruska byly. To jsem učinil ve svém článku „Třináctý týden ruského zásahu v Sýrii: Demaskování lží“, kde jsem napsal:

Klíčovým zde je, jaká kritéria použít k měření „úspěchu“. A to pak vede k otázce v co Rusové doufali, že svým zásahem dosáhnou. Ukazuje se, že Putin jasně a veřejně vyjádřil, co je účelem ruského zásahu. 11. října prohlásil v rozhovoru s Vladimirem Solovjevem na prvním ruském televizním kanálu Russia 1 následující:

Naším cílem je stabilizovat legitimní moc a vytvořit podmínky pro politický kompromis.

Tož tak. Neřekl, že Rusko samo změní průběh války, tím méně, že ji vyhraje. A zatímco někteří považovali ruský zásah za totální „změnu hry“, která předznamená konec Daesh, já jsem tomu nikdy nevěřil. Toto jsem napsal přesně den předtím, než Putin přišel s výše uvedeným prohlášením:

Nemylte se zde, ruské síly v Sýrii jsou malé, aspoň prozatím, a ani zdaleka nepřipomínají to, co předpovídaly zvěsti. (…) Neexistuje způsob, jak by velmi omezený ruský zásah mohl opravdu změnit běh války, aspoň ne sám o sobě. Ano, trvám na tom, že ruský zásah je velmi omezený. 12 Su-24M, 12 Su-25SM, 6 Su-34 a 4 Su-30SM není velká síla, dokonce ani za podpory vrtulníků a střel s plochou dráhou letu. Ano, ruské síly byly velmi efektivní při zmírnění tlaku na severozápadní frontě a umožnily syrské armádě protiútok, ale to, samo o sobě, válku neukončí.

V té době jsem byl tvrdě kritizován za „podceňování“ rozsahu a potenciálu ruské operace, ale zvolil jsem si tyto kritiky ignorovat, protože jsem věděl, že čas mi dá za pravdu.

Dnešní prohlášení konečně skoncovává s teoriemi „nejvíce předjímaného střetu“ a další „změny hry“. Aspoň v to doufám

Ruský zásah je senzačním úspěchem, který je nesporný. Vladimír Putin a ruské ozbrojené síly by měly být obzvláště hodnoceny za to, že stanovily cíle zcela přiměřené jejich reálným schopnostem. Rusové tam vstoupili s malými silami a dosáhli omezených cílů: legitimní moc syrské vlády byla stabilizována a podmínky pro politický kompromis byly vytvořeny. To není názor, ale fakt na zemi. Dokonce ani ti, kteří Putina maximálně nenávidí, to nemohou popřít. Dnešní prohlášení ukazuje, že Rusové také dodržují svoji původní strategii odchodu a nyní jsou si dostatečně jistí, aby stáhli své síly. To je jedinečné (kdy to naposledy udělaly USA?).

Přesto zůstává mnoho nezodpovězených otázek.

Rozparcelování Sýrie?

Stažením svých sil Rusové mohli dát signál USA, že mohou mít svoji „malou vítěznou válku“ proti Daesh. Ale mohla by to být také past. Vezmete-li v úvahu naprosté selhání americké armády v Afghánistánu a Iráku, tak proč by si náhle měli vést o mnoho lépe v Sýrii, obzvláště vzhledem k tomu, že mimo Daesh by mohli také čelit bojovníkům Íránu a Hizballahu. Navíc na rozdíl od ruských kosmických a vzdušných sil tam budou mít Američané vázané pozemní síly, a u nich je větší tendence, že uvíznou v dlouhých protivzbouřeneckých operacích. Pokud bych byl americkým vojenským poradcem, varoval bych své velitele před pozemní operací v Sýrii, dokonce i po odchodu Rusů.

Přesto, co když Američané uspějí? Nakonec Daesh dostal tvrdě na frak, takže možná by ho mohli vytlačit z Raqqa? Možná. Ale pokud se tak stane, pak nastane otázka, jestli se Američané pokusí dosáhnout de facto rozparcelování Sýrie (de jure nemohou, protože rezoluce RB OSN specificky vyzvala k jednotnému státu).

Rozparcelování Sýrie bylo, a stále je, dlouhodobým cílem Izraele. Vzhledem k obrovské moci neokonzervativců dnes (nemluvě o Hillary jako prezidentce!), existuje obrovská pravděpodobnost, že USA se pokusí Sýrii rozparcelovat.

A co když se to Američanům nepodaří, nebo nezbaští návnadu a zůstanou mimo Sýrii? Není zde riziko, že ruské stažení ponechá východní Sýrii v rukou Daesh? Nebylo by to jen další de facto rozparcelování země? Možná. Opět, to je reálné riziko.

Nakonec pokud Turci a jejich saúdští spojenci do Sýrie vtrhnou, téměř jistě to povede k rozparcelování Sýrie, protože je pochybné, že syrská armáda může vyřídit Daesh a Turecko a Saudy zároveň. Írán, samozřejmě, by mohl, ale to by vedlo k velké eskalaci, ohrožující celý region.

Myslím, že riziko rozparcelování Sýrie je tedy velmi reálné. Nicméně řečeno toto bych rád všem připomenul, že Rusko nemá žádný morální či právní závazek osamoceně zajistit územní celistvost Sýrie. Z čistě právního hlediska je to povinností každé země na planetě (protože to stanovuje charta OSN a nedávná rezoluce RB OSN) a z morálního hlediska je to především a hlavně povinností samotných Syřanů. Myslím, že by bylo pro Rusko chvályhodné, kdyby pro to učinilo maximum, ale to neznamená, že je to povinností Ruska.

Budoucí ruské možnosti a operace?

Chci vaši pozornost upřít na následující slova Putina: „Považuji cíle, které byly stanoveny ministerstvu obrany, za obecně dosažené.“ Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s kontextem (hodnocením vojenské operace) by to mohlo znít jako naprostá pochvala. Avšak není. V ruské vojenské terminologii je „obecně dosažené“ lepší, než „uspokojivé“ a zhruba se to rovná „dobré“, ale ne „vynikající“. Putin neříká, že výkon ruských sil nebyl perfektní, ale říká, že cíle stanovené původně nebyly plně/dokonale dosaženy. Jinými slovy, zůstávají otevřené dveře pro operaci „cíle dosaženy“.

Druhým zajímavým okamžikem v dnešním prohlášení je, že Putin dodal: „Aby kontrolovala dodržování dohody příměří v regionu, podrží si Moskva svoji leteckou základnu Chmeimim v provincii Latakie a základnu v přístavu Tartus.“

Pro mne kombinace těchto dvou prohlášení ukazuje na vysokou pravděpodobnost, že Rusové ponechávají možnosti otevřené. Zaprvé, budou nadále zásobovat Syřany vybavením, cvičit je a provádět výzvědné a zvláštní operace, a, zadruhé, ponechají si možnost použít vojenskou sílu, bude-li potřeba. Nejen, že si Rusko uchová schopnost udeřit z Kaspiku, Středozemního moře nebo svými dálkovými bombardéry, ale pravděpodobně ponechá v Tartu, Chmeimim a jinde v Sýrii dostatek alokovaných zásob a personálu, aby bylo připraveno zasáhnout prakticky okamžitě (řekněme v případě tureckého útoku na Latakii, například).

Nakonec jsem si jistý, že když budou mluvit s (nově vytvořenou) „umírněnou opozicí“, budou Rusové opatrně, ale pravidelně naznačovat potřebu dosáhnout vyjednanou dohodu se syrskou vládou, „aby válka opět nepropukla s novou intenzitou“ (nebo něco v tomto smyslu). Mějte na paměti, že, na rozdíl od svých amerických protějšků, ruští diplomaté a příslušníci tajných služeb svým protějškům skutečně rozumí, nejen proto, že plynně mluví místními jazyky a chápou kulturu, ale i proto, že jedinou důležitou vlastností očekávanou u ruského diplomata nebo člena tajné služby je schopnost chápat skutečné opravdové motivy člověka, se kterým mluví, aby se vcítili do jeho kůže. Mám dost osobních zkušeností s ruskými diplomaty a členy tajných služeb, abych si byl jist, že již trpělivě rozmlouvají se všemi klíčovými postavami na mocenských pozicích tak zvaného „umírněného odporu“, aby maximalizovali vklad, který každý z nich může poskytnout při vyjednaném řešení. Ach jistě, na plenárních zasedáních a konferencích bude spousta krásných projevů, ale klíčové úsilí bude probíhat při neformálních rozhovorech odehrávajících se v restauracích, postranních místnostech a v různých hotelech, kde si Rusové zatraceně zajistí, aby účastníkům jednání sdělili, že mají velmi osobní zájem na úspěchu vyjednávání. Proběhne spousta rozmluv plných slibů a skrytých hrozeb, a zatímco někteří samozřejmě takovým „jemným tlakům“ odolají, kumulativní účinek takovýchto neformálních setkání bude klíčový. A pokud to znamená připravit 500 odlišných přístupů a vyjednávacích technik pro 500 různých kontaktů, Rusové nebudou šetřit lidí, času a úsilí, aby se tak stalo.

Hodnocení

Je nyní příliš brzy kategoricky hodnotit načasování a důsledky ruského stažení ze Sýrie. Mějme rovněž na paměti, že toho spoustu nevíme. Víme však, že Sergej Lavrov měl minulý měsíc naprosto šílený rozvrh a že ruští diplomaté intenzivně vyjednávali se všemi regionálními mocnostmi. Jsem si jistý, že Rusové naplánovali své stažení přinejmenším stejně pečlivě, jako naplánovali svůj zásah, a že si ponechali co nejvíce otevřených možností. Mimochodem, velkou výhodou jednostranného rozhodnutí je, že na rozdíl od rozhodnutí, které je součástí dohody s dalšími stranami, ho lze také jednostranně zrušit. Rusům trvalo jen několik dnů, než zahájili svoji počáteční operaci, ačkoliv ji museli provést v obtížných podmínkách a pod rouškou utajení. Jak dlouho by jim trvalo vrátit se do Sýrie zpět, kdyby bylo potřeba?

Když je vše řečeno a uděláno, prostě věřím Vladimiru Putinovi. Ne, nejen proto, že jsem Putinův fanda (kterým samozřejmě jsem!), ale kvůli tomu, že vždy měl pravdu a prováděl obtížná, dokonce riskantní, rozhodnutí, která nakonec přinesla Rusku další neočekávaný úspěch.

Stejně jako každý dobrý šachový hráč i Putin ví, že jedním z klíčových faktorů v jakékoliv válce je čas, a doposud Putin načasovával každý svůj krok skvěle. Ano, byly v minulosti doby, kdy jsem se opravdu obával ohledně toho, co mi připadalo buď jako přílišné vyčkávání, nebo nebezpečné riskování, ale pokaždé se ukázalo, že mé obavy byly nepodložené. A ano, mohu snadno spíchnout dlouhý seznam potenciálně katastrofických scénářů pro Sýrii, ale myslím, že by to mělo smysl jen tehdy, kdyby Putin měl, stejně jako Obama, za sebou dlouhý a působivý seznam selhání, katastrof, mylných kalkulací a trapných porážek. Ale nemá. Vlastně vidím úžasný seznam úspěchů, dosažených navzdory velmi obtížným okolnostem. A klíčem k Putinovu úspěchu by mohlo být, že je zarytým realistou.

Rusko je stále slabé. Ano, je silnější, než v minulosti a vzestupuje velmi rychle, ale je stále slabé, obzvláště v porovnání se stále obrovskou anglo-sionistickou Říší, jejíž zdroje prostě zastiňují ruské ve většině kategorií. Nicméně tato poměrná slabost také nutí Kreml být velmi opatrným. Když je říše bohatá a mocná a je arogantní a přeceňuje své schopnosti, není to tak zlé, jako když tak činí slabší země. Jen se podívejte na USA za Obamy: šly od jedné ponižující a nákladné porážky k druhé – přesto jsou stále tady a stále mocné, téměř tak mocné, jako před 10 lety. Zatímco v dlouhodobém horizontu tento typ arogance a hrubé nekompetentnosti, který dnes pozorujeme u amerických tvůrců rozhodnutí, povede k nevyhnutelnému kolapsu Říše, ve střednědobém horizontu je selhání nebude skutečně příliš bolet. Jen jeden příklad: vezměte si americké vojenské intervence v Afghánistánu a v Iráku. Jsou naprostými a totálními propadáky, totálními katastrofami nevyčíslitelného rozsahu. Zapíšou se do historie jako ta nejhorší zahraničně-politická selhání všech dob. A přesto když chodíte po centru New Yorku nebo San Franciska, nikdy vás nenapadne, že jste navštívili zemi, která právě prohrála dvě velké a dlouhé války.

Rusko takovýto „luxus moci“ nemá, musí počítat každou položku a musí plánovat každý krok s maximální precizností. Stejně jako provazochodec bez bezpečnostní sítě i Putin ví, že jediný chybný krok může mít katastrofální následky.

Stáhnout velkou část ruských ozbrojených sil ze Sýrie právě nyní je zcela jistě kurážným a potenciálně riskantním krokem, ale jsem si jist, že je to také správným krokem. Ale teprve čas ukáže, jestli byla má jistota oprávněná, nebo ne.