Jak a za co bojovat?

Kdo se domnívá, že jediným smyslem jeho života je dosažení osobního blahobytu, a veškeré své úsilí a energii vynakládá jenom pro vlastní prospěch, takový člověk je jako potulný medvěd, jako zvíře řízené živočišnými instinkty, a pro naši společnost nemá žádnou hodnotu, neboť při budování společného domu je bezcenný. Jelikož však nutně využívá všeho, co bylo vytvořeno pro veřejný prospěch, je nutné s ním zacházet jako s potenciální škodnou. Je nutné mu určit hranice jeho teritoria a omezit míru vlastnictví, s nímž bude zacházet, aby se nemohl přiživovat na úkor ostatních.

Smysluplné úsilí za nápravu společnosti nemůže rozvinout ani ten, kdo nechápe význam Říše vyjadřující princip duchovní autority a primát hodnot, které mají své kořeny v krvi, rase a nejhlubších silách rodu. Stát jako říše, skrze jejíž směřování se člověk uskutečňuje a směňuje za něco vyššího, než je sám, nuže pouze takový stát má nárok působit na své občany silou zákonů. Je nutné pochopit, že ryzost lidské duše nutně a přímo souvisí s ryzostí celého společenství, v němž je člověk zasazen, jemuž se podrobuje a jemuž slouží. Říše je výrazem ryzího organického společenství, kde nemají rovnocenné místo rasové a sexuální úchylky ani jedinci nízkého charakteru.

Nemá smysl mluvit o společném domě, jehož obyvatelé netvoří rodinu. Nelze myslet rodinu, pokud její členové nenacházejí důstojné místo a postavení u společného stolu. Důstojnost a postavení člověka v rodinném společenství jsou výrazem spravedlivého řádu, jímž se uskutečňuje autorita otců, stejně jako úloha matek, smyslná láska žen a bezpečná výchova dětí. Společný dům musí poskytnout nasycení a odpovídající tvůrčí uplatnění všem rodinným příslušníkům, ať se jedná o zdatného strážce a ochránce domu, o hospodáře, umělce, pradlenu či tělesně postiženého potomka. Ideál důstojnosti má jistinu v ideálu mužnosti. Z ideálu mužnosti jsou odvozeny všechny vůdčí síly spravující společnou stavbu a život v ní podle rozumu, vyššího poznání a Tradice rodu. Jen tak může být nastolena přirozená hierarchie a vláda moudrých mužů ve společnosti.

Ptáme-li se, za co je třeba bojovat, dostáváme jasnou a srozumitelnou odpověď: Za normální a legitimní lidské uspořádání, za vyšší pojetí života, jednání, poznání i samotného boje. Má-li být zbudován stát, nemůže mu chybět majestát jeho vládců. Má-li se urodit ušlechtilé tělo národa, je třeba lidí, kteří mu dají jeden konkrétní tvar, krásný vzhled, vyvážený krajinný ráz, vytříbenou vůni, osobitou kulturu. Nikoliv více tvarů, ne multikulturní beztvarost. Pouze za silný, svébytný, nezávislý, vznešený a duchaplný národ má smysl bojovat, za čistotu jeho semene a ryzí duchovní dědictví. Stavbou a domem takového národa potom bude impozantní Citadela, za níž stojí se obětovat a pro niž je hanbou opustit naplňující ticho její chrámové lodi ve jménu honby za osobním prospěchem a dočasnou iluzí většího blahobytu.

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

Lid usilující o velikost a neochvějnost Říše, svého naplňujícího příbytku, jímž se zažehávají lidská srdce oddanou a horoucností vírou a věrností. Pouze v takovémto případě láskyplné služby stavbě společného domu, věrnosti ideji věčného Chrámu organické pospolitosti má smysl mluvit o lásce v jejím zušlechťujícím významu.

Spisovatel Antoine de Saint-Exupéry ve své knize „Citadela“ vyjadřuje myšlenky svrchovaného vládce říše, jehož služba Chrámu-státu má nutné rysy neosobního jednání odpoutaného od hmotných žádostí. Jen v takovém případě lze hovořit o spravedlivé vládě. Exupéryho Vládce v mnoha odstínech a vrstvách společenské reality rozjímá nad svým lidem. Vybavuje si moudrá poučení svého otce, nositele vladařské tradice celého rodu, aby odhalil věčné pravdy lidské povahy a jejího božského předurčení. Jeho vláda je vzdálená plytkým a matoucím idejím humanismu, demokracie, liberalismu a rovnoprávnosti, jakými je zaneřáděno naše současné vědomí. Je dalek toho, aby prázdně žvanil o lásce, soucitu, pokoře, míru a universální lidskosti, jimiž nám dosud nehynoucí křesťanská ideologie vymývá mozky, a to i přesto, že licoměrný židovský Bůh již dávno pozbyl svoji sílu a přesvědčivost pro ty, kdo z jeho uctívání nemají světský prospěch.

Pravý Vladař hledá vyšší pravdu o smyslu lidského bytí a v rámci takového transcendentálního poznání hledí každého člověka své říše vybudovat k nepokřivenému božskému obrazu. V něm se bytí člověka nenaplňuje hmotným bohatstvím, zábavami a tělesným slastmi. Život v něm neznamená užívat si radosti smyslových požitků, žít okamžikem štěstí, smyslnými vzruchy a uspokojením sexuální touhy. Život znamená uskutečnit se jako pevný článek společné stavby, své úzkosti i srdnost konejšit v tichu její dominantní klenby, obětovat svoji vášeň na oltář Chrámu a ušlechtilé rasy, přičemž „rasou“ se zde rozumí horoucí odhodlání ve vztahu k věcem dobra a věrnost vyššímu principu vnitřně uvědomělé lidské existence, jak je vyjádřena učením Védy v protikladu ke křesťanské věrouce o podrobenosti člověka boží vůli.

Ve védské literatuře sanskrtský výraz „rasa-lilá“ vyjadřuje vnitřní oddanost své dharmě, skrze niž se uskutečňuje poslání individuálního života. Rovněž tak hinduistické pojetí oddané služby nejvyšší osobnosti božství má původně ve svém obsahu výraz „dharma“, pro nějž lépe než „služba“, která evokuje úděl sluhů, se hodí slova jako poslání, úkol, povolání, čest, důstojnost, odhodlanost, horoucnost.

Julius Evola: Směrnice

Podobný duch rasy a mužné odhodlanosti hájit důstojnou roli lidského bytí v kontextu vyššího principu věčné Tradice zaznívá z knížky „Směrnice“, sepsané italským filosofem Juliem Evolou jako vodítko pro boj Nové generace bílých mužů proti zmaru současné civilizace a degradaci veškerého lidství. Jedenáct bodů Směrnice ke vzpouře těch, kdo ještě stojí na vlastních nohou, nás vede, abychom pochopili, co je dnes opravdu podstatné:

Poslední ideál mužnosti a důstojnosti nového člověka rodící se z politické doktríny soustředěné na sluneční symbol „Říše božského práva“ pohřbila druhá světová válka. Masivní síla vítězné koalice vyhlásila tu nejpokrytečtější ideologickou mobilizaci, jen aby zničila svět, který se začínal pozvedávat, aby se zasadil o své právo. Nyní se nacházíme v troskách. Evropa byla zredukována na předmět mimoevropských zájmů a devastace, kterou kolem sebe vidíme, je především morálního charakteru. Co bychom měli, nebo spíše co ještě můžeme dělat?

Pro poválečného člověka je většinou typický pokles charakteru a jakékoliv opravdové důstojnosti, ideologický marasmus, podléhání těm nejnižším zájmům, život ze dne na den. Uznat toto znamená též uznat, že primární problém, který je základem každého dalšího, je niterné povahy: Pozvednout se, vnitřně povstat, zformovat se, uspořádat se a vzpřímit se. Ryze politickým bojem již nemůže být ničeho dosaženo.

To pozitivní, čeho lze dnes a zítra dosáhnout, to nevznikne z obratnosti agitátorů nebo politikařením, ani z lůna politických stran nebo občanských hnutí, nýbrž díky přirozené prestiži a uznání mužů minulé generace a dokonce mužů generace nové, kteří dokážou vzkřísit „legionářského ducha“ tvrdosti, věrnosti a bojovnosti, přestože bitva byla materiálně ztracena.

Nové bytí, o něž nám jde, zná vnitřní diferenciaci, která bude dokonalá, až nebude pochyb ohledně sklonů a úloh těch, kdo následují, a těch, kdo velí, až bude vzkříšené ztělesnění nové autority trůnit ve středu nových hierarchických struktur. Toto vymezuje směr, který je jak protiburžoazní, tak protiproletářský, směr, který je zcela očištěn od špíny demokracie a od sociálních obsesí, protože vede k jasnému, mužnému a strukturovanému světu, světu tvořenému muži a vůdci mužů.

Je důležité pochopit, že liberalismus, pak demokracie, pak socialismus, pak radikální pokrokářství a nakonec komunismus a bolševismus se v dějinách objevily pouze jako stupně jediného zla, při němž západní člověk zpřetrhal vazby na tradici, nárokoval si pro sebe nicotnou a iluzorní individuální svobodu a vyčlenil se tak z organické jednoty a hierarchie celku. Podílel se tak na vzniku říše kvantity a zmaterializovaných mas, které mimo vládnoucí ekonomiku jiného boha nemají. V temném začarovaném kruhu ekonomismu je uzavřen jak kapitalismus, tak socialismus a marxismus. My tento kruh musíme prolomit. Mimo tuto sféru musí být odlišen nový heroický řád vyšších hodnot a pouze podle něj musí být řečeno, zač stojí žít a zemřít, musí ustanovit pravou hierarchii a nastolit novou velící funkci, funkci Říše. Antitezí světového úpadku je integrální hierarchická idea. V tomto ohledu je pro náš boj sebemenší pochybnost nepřípustná.

Dnes opravdu není jiné cesty, je třeba, aby bylo obnoveno dění z počátků, tedy procesy, které by působením duchovních elit a ztělesněné svrchovanosti jako zdroje forem jinak beztvarého lidu utvářely jednotu národů ve velkých tradičních Státech.

Idea, Řád, Elita, Stát, lidé Řádu – těchto pojmů se musíme držet, dokud je to možné. Krom toho je důležité, ba zásadní, aby se utvořila elita, která v mohutné usebranosti definuje v souladu s intelektuální přísností a absolutní nekompromisností Ideu, okolo níž se musíme sjednotit, a aby se tato idea osvědčila především v podobě nového člověka, člověka odporu, člověka vzpřímeného mezi troskami.