Evropa na rozcestí

Rok 2015 odchází za doprovodu prohlášení a akcí stoupenců odtržení Katalánie od Španělska. Rezoluce přijatá katalánským parlamentem 9. listopadu, která označila počátek oddělení od Španělska, zapálila doutnák i u dalšího evropského „soudku s prachem“. Premiér Mariano Rajoy se spěšně obrátil na španělský ústavní soud s tím, aby zabránil realizaci této rezoluce. Nicméně situace může překročit právní rámec. „Počet lidí požadujících, aby se Katalánie stala státem, nadále roste,“ zdůrazňují v katalánské straně Junts pel Si („Společně pro ano“), která zaznamenala úspěch v místních volbách 27. září.

Postoj ústředních orgánů lze možná pochopit s ohledem na, především, ekonomické úvahy. Ekonomové vyčíslili, že pokud se Katalánsko oddělí, tak GDP Španělska poklesne přibližně o 20%, zatímco poměr dluhu k GDP vzroste o 25%. Možné jsou i politické náklady pro vládnoucí Národní stranu, která riskuje, že se v příštích volbách ocitne ve dvojím ohni – ze strany těch, kteří sympatizují s Katalánci v jejich boji za sebeurčení, a těch, kteří horují pro tvrdší opatření ústředních orgánů.

Zostřivší se katalánská otázka je nutně projektována i na podobné střety v dalších evropských zemích s podobnými problémy – od Skotska a Belgie po Ukrajinu a Balkán. Konkrétně na Balkáně je možné nové, a tentokrát rozhodující, nastolení otázky zachování jednotné Bosny a Hercegoviny. Ne náhodou jak stoupenci, tak odpůrci odtržení Katalánska se často odvolávají na balkánskou zkušenost, obzvláště kosovskou. A pokud stoupenci katalánských separatistů připomínají kosovský precedent jako kladný faktor, tak jejich odpůrci zdůrazňují ty problémy, se kterými se setkala Evropa v důsledku podpory anexe Kosova albánskými separatisty.

V této souvislosti je ukázkovým článek, který se v říjnu objevil v předních španělských novinách El País. Takové názory se k evropskému čtenáři dostanou jen zřídka. „Kosovo je obrovské fiasko, a to trojí,“ píší El País. „Fiasko mezinárodního společenství, které než se dohodlo na hlavní otázce, tedy na budoucnosti obyvatel Kosova, nechalo se silně unést hrátkami kolem geopolitiky a suverenity. Fiasko Srbů, kteří, zapomínající na minulost, poznamenanou občanskými válkami a mezinárodními konflikty, uvěřili dobrodruhům a zločincům, slibujícím jim Velké Srbsko, avšak místo toho jim ponechavším zemi vyvrženou na okraj Evropy, navíc se ztrátou území. Fiasko vedení kosovských Albánců, kteří využili nezávislosti k nastolení systému vlády založeném na klanovosti, korupci a organizovaném zločinu, a promrhali miliardové částky poskytnuté jim mezinárodním společenstvím ve formě pomoci.“

Nechme stranou tendenčnost stereotypního hodnocení bývalých vůdců Srbska coby „dobrodruhů a zločinců“, což je plně v duchu oficiálního západního zpravodajství. V ostatním je hodnocení El País, které právem poznamenaly, že až 40% obyvatel kosovského pseudo státu se chystá co nejrychleji opustit jeho území, střízlivé a odvážné. Španělské noviny přichází s vážnými návrhy „mezinárodnímu společenství“: „Pokud nás Kosovo něčemu naučilo, tak tomu, že jednostranné vystoupení ze státního útvaru špatně končí. Bez existence jasného základu v mezinárodním právu a bez jasně vyjádřené podpory světového společenství budou mít mnozí zájem na tom, aby se získání nezávislosti nezdařilo. Přesně k tomu došlo u Kosova, které neuznaly tak rozličné státy, jako Španělsko, Čína, Rusko, Řecko, Slovensko. Všechny tyto země považují kosovskou otázku za záležitost mající kardinální význam pro ně samotné. V r. 2008, deset let po začátku války v Jugoslávii, Kosovo vyhlásilo nezávislost. V současnosti, bez ohledu na to, že ho uznalo 111 zemí, není nejen členem OSN, ale ani nedokázalo vstoupit do Unesco… Bylo by dobré, kdyby to někdo vysvětlil kosovským úřadům.“

Vysvětlovat něco kosovským úřadům, které znají svůj zájem a jsou přesvědčeny, že je USA podpoří, nemá smysl. Nicméně dramatická situace v dnešní Evropě si od všech žádá velmi uvážená a promyšlená rozhodnutí. To se přímo týká i těch balkánských zemí, které si zvykly balancovat mezi Východem a Západem, Bruselem a Moskvou. Politická konfigurace Evropy projde již velmi brzy závažnými změnami. A na tyto změny musí být připraveni všichni.