Koncovka v Sýrii: Strategická fáze tajné války Pentagonu proti Íránu

Mahdi Darius Nazemroaya

18.11.2015 Komentáře Témata: USA, Analýza, Sýrie 2478 slov

Od rozdmýchání konfliktu v Sýrii v r. 2011 bylo uznáno, jak přáteli, tak nepřáteli, že události v této zemi souvisí s herním plánem, jehož konečným cílem je Írán, spojenec Sýrie č. 1 (1). Odpojení Sýrie od Íránu a rozrušení bloku odporu, který Damašek a Teherán vytvořily, bylo jedním z cílů zahraničím podporovaných protivládních bojůvek v Sýrii. Takovéto schisma mezi Damaškem a Teheránem by změnilo strategickou rovnováhu Středního východu ve prospěch USA a Izraele.

Pokud toho nebude moct být dosaženo, tak bylo primárním cílem aspoň ochromení Sýrie, aby se ji účinně zabránilo poskytnout Íránu jakoukoliv formu diplomatické, politické, ekonomické a vojenské podpory tváří v tvář společným hrozbám. Zabránění jakékoliv další spolupráci mezi těmito dvěma republikami bylo strategickým cílem. Součástí toho je zabránit vybudování energetického terminálu Írán-Irák-Sýrie a ukončení vojenského paktu mezi těmito dvěma partnery.

Cílem všech možností je neutralizace Sýrie

Změna režimu v Damašku není jediným, či hlavním, důvodem, proč USA a jejich spojenci chtějí zabránit Sýrii spojit se s Íránem. Destabilizace Sýrie a její neutralizace coby zkrachovalého a rozděleného státu je klíčem. Sektářské boje nejsou náhodným následkem nestability v Sýrii, ale organizovaným projektem, který USA a jejich spojenci vytrvale prosazují s cílem balkanizovat Syrskou arabskou republiku. Regionálně má v zajištění tohoto výsledku nad ostatní státy zájem Izrael. Izraelci mají několik veřejně dostupných dokumentů, včetně Yinonova plánu, které uvádí, že zničení Sýrie a její parcelace na menší sektářské státy je jedním z jejich strategických cílů. Stejně tak pro americké vojenské plánovače.

Stejně jako Irák vedle i Sýrie nepotřebuje být formálně rozdělena. Pro všechny záměry a účely může být země rozdělena jako byl Libanon, podél různých klanů do území ovládaných různými skupinami, jak tomu bylo za libanonské občanské války. Cílem je diskvalifikovat Sýrii coby vnějšího hráče.

Od r. 2006 a porážky Izraele v Libanonu v tomto roce se obnovila snaha o strategickou alianci mezi Íránem a Sýrií. Obě země byly tváří v tvář americkým plánům v regionu velmi nezdolné. Společně byly klíčovými hráči při ovlivňování událostí na Středním východě, od východního Středomoří po Perský záliv. Jejich strategická aliance bezpochyby hrála důležitou roli v utváření geopolitické krajiny na Středním východě. Ačkoliv kritici Damašku říkají, že ohledně významné akce proti Izraelcům toho udělal málo, Syřané byli v rámci této aliance partnery, kteří nesli vůči Izraeli největší část; právě prostřednictvím Sýrie bylo Hizballahu a Palestincům poskytnuto útočiště, logistika a jejich počáteční strategická hloubka proti Izraeli.

Od začátku zahraničím podporovaní externí opoziční vůdci měli jasnou zahraniční politiku, která byla silným odrazem zájmů, kterým sloužili. Protivládní síly a jejich vůdci dokonce prohlásili, že opětovně spojí Sýrii s Íránem; k tomu použili sektářský jazyk ve vztahu k navrácení „sunitských Arabů do jejich přirozené sféry vlivu“. To je krok, který je jasně ve prospěch USA a Izraele. Rozbití osy mezi Damaškem a Teheránem bylo také hlavním cílem Saúdské Arábie, Jordánska a arabských ropných šejchanátů od 80. let, jako součást plánu izolovat Írán během irácko-íránské války (2). Navíc použitý sektářský jazyk je součástí konstruktu; není odrazem skutečnosti, ale odrazem orientalistického dohadu a přání, falešně uvádějících, že muslimové, kteří se vnímají jako šíité či sunité, jsou svoji podstatou ve vzájemném sporu coby nepřátelé.

Mezi poraženými syrskými opozičními vůdci, kteří realizovali strategické cíle pro USA, byl Burhan Ghalioun, který v r. 2011 řekl Wall Street Journal, že Damašek ukončí svoji strategickou alianci s Íránem a ukončí svoji podporu Hizballahu a Palestincům, jakmile Sýrii převezmou protivládní síly (3). Tyto zahraničím podporované figurky opozice sloužily také k potvrzení, tím či oním způsobem, širších báchorek, tvrdících, že sunité a šíité se nenávidí. Oficiální média v rámci synchronizace v různých zemích, jako v USA a Francii, pracují na změně režimu v Damašku a neustále propagují, že režim v Sýrii je alavitský režim, který je napojen na Írán, protože alavité jsou odnoží šíitů. I toto není pravda, protože Sýrie a Írán nesdílí společnou ideologii; obě země jsou propojeny kvůli společné hrozbě a sdíleným politickým a strategickým cílům. Sýrie není ani vedena alavitským režimem; složení vlády odráží etnickou a náboženskou různost syrské společnosti.

Sázky Izraele v Sýrii

Sýrie je o boji proti Íránu pro Izrael. Jako by Tel Aviv neměl nic společného s událostmi v Sýrii, izraelští komentátoři a analytici nyní veřejně trvají na tom, že Izrael se musí vypořádat s Íránem prostřednictvím zasahování v Sýrii. Zapojení Izraele v Sýrii, spolu s USA a NATO, vykrystalizovalo v r. 2012. Bylo jasné, že Izrael pracoval na konglomerátu složeném z USA, Británie, Francie, Turecka, NATO, Saúdské Arábie, Kataru, Jordánska, menšinové libanonské aliance 14. březen a NATO podporovanými samozvanci, kteří převzali a zničili Libyjskou arabskou džamahírii.

Ačkoliv toto je třeba brát s opatrností, stojí za zmínku uveřejnění hackované korespondence Reva Bhalla ze Strategic Forecast Incorporated s jejím šéfem Georgem Friedmanem o setkání z prosince 2011 v Pentagonu, mezi ní (zastupující Stratfor) a americkými, francouzskými a britskými představiteli týkajícího se Sýrie (4). Korespondence Stratfor tvrdila, že USA a jejich spojenci poslaly své vojenské zvláštní jednotky destabilizovat Sýrii v r. 2011 a že tam ve skutečnosti příliš syrských protivládních sil nebylo, či, jak píše Bhalla, „není toho moc, co by bylo možné cvičit jako Syrskou svobodnou armádu“ (5). Daily Star, vlastněné libanonskou rodinou Hariri, která byla zapojena do operací změny režimu v Sýrii, brzy oznámily, že třináct francouzských vojáků v utajení bylo chyceno Syřany při provádění operací v Homs (6). Místo kategorického popření informací o chycení francouzských vojáků bylo reakcí francouzského ministerstva zahraničí to, že nemůže potvrdit nic, což lze analyzovat jako připuštění viny (7).

O několik dní později stanice Hizballahu Al Manar odhalila, že izraelské zbraně a dodávky, od granátů a nočních dalekohledů po komunikační zařízení, byly zadrženy u katarských agentů v baště ozbrojenců Baba Amr v Homsu, na konci března a začátku dubna (8). Nejmenovaný americký představitel později, v červenci 2012, potvrdil, že Mossad spolupracoval se CIA v Sýrii (9). Měsíc předtím, v červnu, začala izraelská vláda veřejně požadovat, aby byla v Sýrii zahájena vojenská intervence, ze strany USA a konglomerátem spolupracujícím s Izraelem na destabilizaci Sýrie (10).

Izraelská média dokonce začala nonšalantně uvádět, že izraelští občané, ačkoliv jeden z nich byl identifikován jako izraelský Arab (což znamená Palestinec s izraelským občanstvím), vstoupili do Sýrie, aby tam bojovali proti syrské armádě (11). Normálně jakýkoliv Izraelec, specificky ti, kteří jsou nežidovskými Araby, který vstoupí do Libanonu či Sýrie, je odsouzen a stíhán izraelskými úřady a izraelská zpravodajská média se zaměřují na tento aspekt příběhu. Avšak tak tomu nebylo v tomto případě. Je třeba také zmínit, že palestinští odpůrci Izraele žijící v Sýrii jsou cílem také, stejně jako Palestinci žijící v Iráku byli cílem poté, co USA a Británie zemi v r. 2003 napadly.

Sýrie a cíl zajistit, aby Írán zůstal osamocen

Novinář Rafael D. Frankel napsal pro Washington Quarterly článek, který ilustruje to, co si američtí tvůrci politiky a jejich partneři myslí o Sýrii. Ve svém článku Frankel tvrdil, že kvůli tak zvanému arabskému jaru by již americký a izraelský útok na Írán nevyvolal koordinovanou regionální reakci Íránu a jeho spojenců (12). Frankel tvrdil, že kvůli událostem v Sýrii byla vytvořena příležitost pro USA a Izrael zaútočit na Írán bez toho, aby zažehly regionální válku, do které by se zapojila Sýrie, Hizballah a Hamas (13).

Frankelova nit uvažování nebyla opominuta ani v NATO, ani v Izraeli. Ve skutečnosti jeho styl uvažování vychází z názorů a plánů těchto kruhů. Jako psychologické posílení jejich názorů si jeho text proklestil cestu do sídla NATO v Bruselu v r. 2012 jako materiál k prostudování. Zatímco Izrael vydal vlastní zprávu tajných služeb o této problematice.

Podle izraelských novin Maariv došla zpráva izraelského ministerstva zahraničí k závěru, že Sýrie a Hizballah již nebudou schopny otevřít druhou frontu proti Izraeli, pokud by ten šel do války s Íránem (14). Po uveřejnění izraelské zprávy jeden vysoký izraelský představitel řekl, že „schopnost Íránu ublížit Izraeli v reakci na náš útok dramaticky poklesla“ (15).

Mnoho zpravodajství, novin a autorů s nepřátelským postojem jak vůči Sýrii, tak Íránu, jako Daily Telegraph, okamžitě zopakovaly zjištění izraelské zprávy o Íránu a jeho regionálních spojeních. První dva lidé, kteří zjištění izraelské zprávy zopakovali, Robert Tait (píšící pro Gaza Strip) a Damien McElroy (který byl úřady vypovězen z Libye v r. 2011 během války s NATO), shrnují, jak významnými zjištění zprávy jsou, neboť účinně vykreslují, jak klíčoví spojenci Íránu v Levantu byli zneutralizováni (16).

Izraelská zpráva triumfálně prohlašovala, že Sýrie byla přeměněna na příliš zaměstnaný stát, než aby se připojila ke svému strategickému spojenci Íránu proti Tel Avivu v budoucí válce (17). Dopady syrské krize také přivedly íránské libanonské spojence, obzvláště Hizballah, do nestabilní pozice, kdy jsou zásobovací trasy ohroženy a kdy byli politicky poškozeni kvůli jejich podpoře Damašku. Pokud by někdo v Libanonu stranil v budoucí válce Íránu, Izraelci řekli, že provedou masivní vojenské operace na zemi (18).

Role nové egyptské vlády v napomáhání americkým cílům za prezidenta Morsiho se také stává jasnou, kdy izraelská zpráva uvádí o její podpůrné roli toto: „Zpráva ministerstva zahraničí také předpověděla, že Egypt by zastavil Hamas, palestinské islamistické hnutí, aby nemohl pomoct Íránu tím, že by odpálil rakety z pásma Gaza.“ (19) To nadále přidává na důvěryhodnosti názoru, že Morsimu umožnily USA a Izrael vyjednat mír mezi pásmem Gaza a Tel Avivem, který by zabránil tamním Palestincům být během války na straně Íránu. Jinými slovy, egyptské příměří mělo svázat ruce Hamasu. Nedávná oznámení o krocích Morsiho vlády s cílem kontaktovat Hamas politicky lze také považovat za pokračování stejné strategie uplatněné v Gaze, ale v tomto případě s cílem odloučit Írán od jeho libanonských spojenců (20).

Jsou rovněž požadovány kroky k odloučení Hizballahu, a potažmo Íránu, od jeho křesťanských spojenců v Libanonu. Německý Marshallův fond přišel s textem, který v podstatě uváděl, že libanonští křesťané, kteří jsou spojenci Hizballahu, Sýrie a Íránu, musí dostat alternativní politickou báchorku, která by nahradila jejich víru, že Írán nakonec povede Střední východ jako větší velmoc (21). I toto souvisí s dalším narušením systému aliancí Íránu.

Mise dokončena?

Konflikt v Sýrii není pouze izraelskou záležitostí. Pomalé vykrvácení Sýrie je zájmem i dalších stran, které chtějí rozdrtit tuto zemi a její společnost na kousky. USA jsou mezi těmito zainteresovanými stranami na čelním místě, po nich následují arabské diktatury ropných šejchanátů. NATO do toho bylo tajně zapleteno vždy.

Zapojení NATO v Sýrii je součástí americké strategie používání vojenských aliancí k ovládnutí Středního východu. To je důvod, proč bylo rozhodnuto zřídit protiraketový deštník v Turecku. Je to také důvodem, proč jsou rakety Patriot rozmístěny na tureckých hranicích se Sýrií. Istanbulská iniciativa spolupráce (ICI) a Středozemní dialog NATO jsou komponentami těchto plánů také. Navíc Turecko přestalo vetovat další integraci Izraele do NATO (22).

NATO se přeorientovalo na asymetrickou válku a větší důraz je nyní kladen na výzvědné operace. Stratégové NATO ve stále větší míře studují Kurdy, Irák, Hizballah, Sýrii, Írán a Palestince. Ve scénáři totální války se NATO připravuje na otevřený vojenský zásah jak v Sýrii, tak v Íránu.

Irák je destabilizován dále také. Zatímco íránští spojenci v Damašku byli oslabeni, spojenci v Bagdádu ne. Po Sýrii stejný konglomerát zemí pracujících proti Damašku přesune svoji pozornost na Irák. Již začal pracovat na další degradaci Iráku na základě jeho sektářských a politických zlomových linií. Turecko, Katar a Saúdská Arábie hrají u tohoto cíle přední roli. Ukazuje se, že spory mezi šíitskými muslimy a sunitskými muslimy, které Washington pěstoval od anglo-americké invaze do Iráku v r. 2003, jsou nyní rozšířeny o kurdské sektářství.

Zdá se, že mnozí v izraelské politické elitě nyní věří, že uspěli s rozbitím bloku odporu. Jestli mají pravdu, nebo ne, je otázkou do diskuse. Sýrie stále existuje; palestinský islámský džihád (který byl zdaleka nejaktivnější palestinskou skupinou bojující s Izraelem v r. 2012 v Gaze) a další Palestinci budou stranit Íránu, dokonce i když Hamas bude míst ruce svázané Egyptem; stále existují spojenci Íránu v Iráku; a Sýrie není jedinou zásobovací trasou pro Írán k vyzbrojení svého spojence Hizballahu. Rovněž velmi jasným je, že válka proti Sýrii je frontou tajné multi-dimenzionální války proti Íránu. To samo o sobě by mělo vést lidi k tomu, aby přehodnotili výroky amerických představitelů a jejich spojenců ohledně obav o Syřany z čistě humanitárních a demokratických důvodů.

Poznámky:

  1. Mahdi Darius Nazemroaya, “Obama’s Secret Letter to Tehran: Is the War against Iran On Hold? ‘The Road to Tehran Goes through Damascus,’” Global Research, January 20, 2012.
  2. Jubin M. Goodarzi, Syria and Iran: Diplomatic Alliance and Power Politics in the Middle East (London, UK: I.B. Tauris, 2009), pp.217-228.
  3. Nour Malas and Jay Solomon, “Syria Would Cut Iran Military Tie, Opposition Head Says,” Wall Street Journal, December 2, 2011.
  4. WikiLeaks, “Re: INSIGHT - military intervention in Syria, post withdrawal status of forces,” October 19, 2012: .
  5. Ibid.
  6. Lauren Williams, “13 French officers being held in Syria,” The Daily Star, March 5, 2012.
  7. Ibid.
  8. Israa Al-Fass, “Mossad, Blackwater, CIA Led Operations in Homs,” trans. Sara Taha Moughnieh, Al-Manar, March 3, 2012.
  9. David Ignatius, “Looking for a Syrian endgame,” The Washington Post, July 18, 2012.
  10. Dan Williams, “Israel accuses Syria of genocide, urges intervention,” Andrew Heavens ed., June 10, 2012.
  11. Hassan Shaalan, “Israeli fighting Assad ‘can’t go home,’” Yedioth Ahronoth, January 3, 2013.
  12. Rafael D. Frankel, “Keeping Hamas and Hezbollah Out of a War with Iran,” Washington Quarterly, vol. 35, no. 4 (Fall 2012): pp.53-65.
  13. Ibid.
  14. “Weakened Syria unlikely to join Iran in war against Israel: report,” The Daily Star, January 4, 2013.
  15. Ibid.
  16. Damien McElroy and Robert Tait, “Syria ‘would not join Iran in war against Israel,’” The Daily Telegraph, January 3, 2013.
  17. “Weakened Syria,” The Daily Star, op. cit.
  18. “Syria and Hezbollah won’t join the fight if Israel strikes Iran, top-level report predicts,” Times of Israel, January 3, 2013.
  19. McElroy and Tait, “Syria would not,” op. cit.
  20. Lauren Williams, “New Egypt warms up to Hezbollah: ambassador,” The Daily Star, December 29, 2011.
  21. Hassan Mneimneh, “Lebanon ― The Christians of Hezbollah: A Foray into a Disconnected Political Narrative,” The German Marshall Fund of the United States, November 16, 2012.
  22. Hilary Leila Krieger, “Israel to join NATO activities amidst Turkey tension,” Jerusalem Post, December 23, 2012; Jonathon Burch and Gulsen Solaker, “Turkey lifts objection to NATO cooperation with Israel,” Mark Heinrich ed., Reuters, December 24, 2012; “Turkey: Israel’s participation in NATO not related to Patriots,” Today’s Zaman, December 28, 2012.

The Endgame in Syria: Strategic Stage in the Pentagon’s Covert War on Iran vyšel 8. ledna 2013 na boilingfrogspost.com. Překlad v ceně 905 Kč Zvědavec.

Známka 1.1 (hodnotilo 94)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 13 507