Kam s Německem – na východ nebo na západ?

Dvě konkrétní otázky měly být položeny těm, kteří vzpomínají na to, jaké to bylo žít v rozděleném Německu. Zaprvé, lidé bývalé Německé demokratické republiky či „DDR“: jste na tom nyní lépe, než jste byli za socialismu? A lidé Spolkové republiky Německo či „BRD“: dvacet pět let po „vítězství“ liberální buržoazie nad Východem, je vaše vláda menší americkou loutkou?

Předpokládám, že odpovědi na obě otázky závisí na tom, jestli člověk pohlíží na svět (a vše v něm) přes liberální kapitalistickou západní čočku. Pokud ano, pak je odpovědí na obě otázky hlasité „ano“. Na druhou stranu pokud člověk pohlíží na svět vyrovnanějším způsobem – tedy z multicivilizační, tradiční antiliberální perspektivy – pak musí být odpovědí na obě otázky „ne“.

Hlavním problémem s liberální interpretací minulého čtvrtstoletí německé historie je, že pochází ze zcela netradičního zdroje – což znamená zdroje, který není německý, není prusko-socialistický, není hierarchický, není zemský (kontinentální), tudíž není německý. Skutečně, liberální oficiální historka celé německé historie přicházela (v posledních 70 letech) z tábora historických geopolitických nepřátel Němců – tj. od liberálních námořních anglosaských vykrádačů Německa a německé národní myšlenky. Jinými slovy, oficiální německý příběh byl řízen Spojenými státy, Británií a hordou anti-německých propagandistických agentů z páté kolony usalašených v západním Německu a nástupnickém útvaru po r. 1990. To, jestli to většina Němců chápe, závisí na tom, jak důkladně jim byl vymyt mozek, obzvláště v posledních 25 letech, neboť německá společnost (stejně jako širší Západ) se nořila stále hlouběji do hyper liberální propasti postmodernity.

Samozřejmě, že jakýkoliv geopolitický či kulturní pozorovatel hodný svého označení již ví, že skutečně sjednocený německý národ (jak existoval před r. 1945) dnes neexistuje. Navzdory minulému čtvrtstoletí „sjednocovací“ propagandy (a nyní mytologie) stále existují dva německé státy – možná ne politicky, ale stále existují dva nekompatibilní německé způsoby uvažování a bytí. V západním Německu liberální smýšlení dominuje socio-politicko-kulturně-ekonomickému životu lidí, zatímco ve východním Německu (v bývalé DDR) převažuje mnohem konzervativnější či tradičnější smýšlení, které drželo naživu poslední stopy jednotného Německa, které existovalo od r. 1871 (někteří by dokonce řekli od doby svaté Říše římské) do konce druhé světové války.

Jako důkaz konzervativní/tradiční podstaty bývalého „komunistického“ východního Německa musí člověk brát fakt, že, po celé období studené války, byl bezpočet západních pozorovatelů zcela mystifikován na to, aby viděli, že východní Němci se drží starého způsobu života a starých německých zvyků více, než lidé na Západ napojené BRD. Opět, pro kompetentní učence by to nemělo být žádným překvapením (obzvláště pro kulturní, historické a geopolitické analytiky), protože tradiční/anti-liberální Německo – svoji podstatou vedené německou národní myšlenkou či kulturou – vždy existovalo na okraji západní kultury a konzistentně se střetávalo se skutečným Západem, kdykoliv ten násilně vnutil své rozhodování Němcům. Podívejte se na historický vývoj pruského království na pobřeží Baltu, doposud odděleného od „uhlazenějších“ německých měst západu, jako Mnichov, Bonn, Hamburg a Kolín. A přesto to bylo Prusko, kdo nakonec sjednotil Německou říši; bylo to okrajové východoevropské Prusko, kdo zastupoval hodnoty a zájmy těch nejspolehlivějších tradičních prvků v celém Němectvu. Skutečně, člověk nalezne opravdový původ německé duše, čím více se vydá v Evropě na sever a východ.

Když se člověk ponoří hlouběji do dávné minulosti, zjistí, že německá národní myšlenka či duše dosáhla své největší jednoty před vstupem do římské (zaznamenané) historie, kdy všechny pohanské německé kmeny ještě žily na ledových březích Baltu. Ano, nejčistší německá jednota (která nepotřebuje žádné neorganické „znovusjednocení“) existovala dlouho předtím, než tyto kmeny začaly svůj vpád do Římany okupovaných území střední a západní Evropy; dlouho předtím, než začaly své vojenské dobyvatelské nájezdy, a dlouho předtím, než byly spirituálně dobyty a „očištěny“ Římem.

Tendence německé duše k dualismu, ke dvěma „německým státům“, se začala projevovat teprve až poté, co se pohanské období blížilo svému konci. Projevovala se v bratrovražedném boji mezi německými pohany a německými křesťany, a v následných bojích mezi katolíky a protestanty, a pak (na počátku moderní éry) mezi liberály a anti-liberály. Právě tento boj o německou duši – aspoň o „západní“ duše – pokračuje i do post-moderní éry.

Liberálové nepotřebují žádné sáhodlouhé popisování – všichni víme, kdo jsou – hlavními nepřáteli celého lidstva. Na straně anti-liberálů je však rozličná řada konkurujících si politických frakcí jak z pravé, tak levé části spektra. Na pravé jsou neonacisté, radikální konzervativci (á la Carl Schmidt a Arthur Moeller van den Bruck), a lidové či rádoby lidové neopohanské prvky. Na levé jsou zarytí socialisté a komunisté. Zde je důležité chápat, že existuje silná organická vazba mezi různorodými politickými sektami anti-liberální pravice a levice, navzdory veškeré liberální propagandě tvrdící opak – propagandě, která neustále buší a vráží klín mezi řady anti-liberálů (či toho, co z nich zbylo). A skutečně, liberální propaganda v tomto úkolu dosti uspěla, takže v tomto ohledu si nesmíme dělat žádné iluze. Liberálové již dávno vyhlásili totální vítězství v Německu, stejně jako stále doufají, že vyhlásí vítězství na celé planetě – a brzy!

Nicméně anti-liberální prvky (jako ty zmíněné výše) v Německu stále existují, třebaže na okraji politického života. Tyto prvky představují poslední střípky naděje jak pro Němce, tak pro německou národní myšlenku/duši – myšlenku, která byla vždy (mimo dalšího): zemská (pozemní, kontinentální), anti-materialistická, hierarchická, zemědělsky orientovaná, socialistická (ve smyslu sociální spravedlnosti) a tím dokonale v souladu se širší eurasijskou/ruskou myšlenkou.

Nynějším úkolem je konsolidovat anti-liberální prvky Německa do většího bloku či hnutí, které by pak bylo ve stavu vážně ohrozit liberální status quo. To specificky znamená vytvoření koalice mezi Němci: neonacisty, radikálními konzervativci, socialisty/komunisty a neopohany. Musí být vytvořena aliance mezi fašisty a antifašisty – mezi těmi, kteří se v současnosti řežou a tím jsou loutkami vládnoucí merkelovsko-atlanticistské liberální elity.

Podle autorova názoru lze dosáhnout pevné aliance na základě následujícího trojího konsensu: 1) neonacisté, radikální konzervativci a (do jisté míry) neopohané musí akceptovat protikapitalistický ekonomický argument socialistů/komunistů, v souladu s levicovým názorem prosazovaným zesnulými bratry Strasserovými (Gregorem a Otto) a radikálnějšími prvky Sturmabteilungu (SA); 2) socialisté/komunisté musí akceptovat etnické/nacionalistické postoje neonacistů, radikálních konzervativců a neopohanů, v souladu s vírou zakládajících členů Národní bolševické tendence, jako Heinricha Laufenberga, Fritze Wolffheima, Ernsta Niekische a Ernsta Jüngera; 3) přírodní/environmentalistické svědomí neopohanů musí být akceptováno všemi.

Takovéhoto kompromisu – či spíše konsensu – lze dosáhnout, obzvláště vezmeme-li v úvahu historický faktor: viz pozitivní historický odkaz východního Německa (DDR). Skutečně, mezi všemi anti-liberály musí být oslavováno, že po období přesahující půl století existoval životaschopný německý stát, který odmítal všechny liberální západní hodnoty, a proto, vědomě či nikoliv, akceptoval trojí konsensus vylíčený výše. Mezi anti-liberály by mělo být vybízeno k novému historickému výzkumu alternativních námětů, a z různorodých revizionistických perspektiv. Dokonce i údajné selhání východoněmeckého státu by mělo být přehodnoceno a přeměněno na (zatím) neuznaná vítězství.

Například by se měla velká pozornost věnovat faktu, že ačkoliv se Jednotná socialistická strana Německa (vládnoucí strana DDR) podivuhodně pokusila přesvědčit východoněmeckou populaci o „anti-pruské“ povaze východoněmecké společnosti a státu, pruský charakter nikdy nezakolísal – skutečně, byl přítomný vždy. Nyní je čas se zamyslet, co by mohlo být, kdyby země sovětského bloku nebyly kolektivně bodnuty do zad oním nestoudným zrádcem majícím červené Kainovo znamení na své hlavě (Gorbačovem). Nyní je čas se také zamyslet nad mnoha katastrofami, ke kterým by nikdy nedošlo, kdyby Východ vyhrál studenou válku místo Západu – katastrof epických rozměrů jako: masová imigrace/demografické vysídlení; obrovský nárůst sociální a ekonomické nerovnosti (neustále se rozšiřující propast mezi bohatými a chudými); rozšíření americké ekonomické, vojenské, politické a kulturní nadvlády nad prakticky všemi státy sovětského bloku, prostřednictvím americké armády, NATO, EU a degenerativního vlivu amerického „zábavního“ průmyslu.

A tak jakmile by existoval obecný konsensus mezi německými anti-liberálními/anti-atlanticistskými silami, lze v Německu utvořit legitimní anti-liberální hnutí, a možná též i v sousedních zemích střední Evropy a starého sovětského bloku. Mezinárodní eurasijské hnutí by přirozeně takový vývoj považovalo za velký krok k budoucí realizaci dlouho předpovídané a dlouho očekávané osy Berlín-Moskva, na které musí být budoucí multidimenzionální eurasijský stát postaven – stát, které nepřebírá své „rozkazy“ z Washingtonu, ale je odhodlán a připraven postavit se všem silám washingtonské agrese, kdekoliv budou nalezeny.

Je proto klíčové, aby Mezinárodní eurasijské hnutí (IEM) podpořilo všechny anti-liberální/anti-atlanticistské síly v Německu. Zvláštní pozornost je nutné věnovat německému eurasijskému odkazu pomocí propagování děl takových vizionářů dvacátého století, jako Ernst Niekisch a Ernst Jünger. Lidový německý protizápadní odkaz – který vlastně představuje nejhlubší domácí kořeny – musí být rovněž propagován pomocí pozitivní spirituální, etnické, kulturní, sociální a ekologické super agendy neopohanů.

Zároveň je třeba věnovat pozornost rozsáhlým nenapravitelným rozporům oddělujícím anglosaský světonázor (který je fundamentálně liberální, individualistický, kapitalistický, anti-sociální a anti-tradiční) od německého/germánského světonázoru (který je svoji podstatou konzervativní, komunitární, sociální, hierarchický a tradiční). IEM musí také poukazovat na značné rozdíly existující mezi zemědělskými přírodu milujícími národy germánské Evropy a zeměmi latinské Ameriky, které jsou pevně ukotveny v tom, co lze popsat jako „guelfismus“ – tj. římské právo, katolický náboženský/kulturní šovinismus, kapitalistický přístup a kosmopolitní hodnoty (ztělesněné francouzským hyper rovnostářstvím).

Co se týká podobností, tak IEM musí vyzdvihnout bezpočet spirituálních, etnických a kulturních vazeb, které existují mezi germánskou a slovanskou Evropou – vazeb, které jsou často ignorovány v důsledku krátkozrakých přání malicherných nacionalistů na obou stranách. IEM musí dohlédnout na to, aby se včerejší pangermáni a panslované dnes sešli, od Rýna po Amur, ve službách většího paneurasijského poslání, které poskytne „lepší zítřek“ oběma etnickým skupinám. A skutečně, Mezinárodní eurasijské hnutí v současné době pracuje na úplné realizaci tohoto poslání.

Mezitím si všichni Němci musí položit následující otázku: „Jaký směr bychom měli zvolit geopoliticky – Východ nebo Západ?“ Jistě, jak se blíží „hodina H“ nevyhnutelného globálního střetu mezi Eurasií a Atlantikou, nebude Německo schopno vydat se oběma směry, jak tomu bylo během studené války. Kam s Německem?

http://www.geopolitika.ru/en/article/whither-germany-east-or-west#.Vhv4PW7upcB