Český spor o imigraci

Imigrace ze statistického hlediska

V první řadě se nabízí otázka práce se statistickými čísly. Zastánci přijímání uprchlíků opakovaně hovořili o tom, že přece není pro Českou republiku problém přijmout nějakých 1000 uprchlíků. To mají asi pravdu. Jenomže je zvláštní, jak může stačit přijetí 1000 uprchlíků, když v médiích se lze dočíst takové zprávy jako např., že srbsko-maďarské hranice překročilo jen za jeden den 1100 lidí nebo že do Itálie se přeplavilo za necelý týden 10 000 běženců.

Tato nesrovnalost by nás měla vést k pátrání po dalších číslech. Na stránkách iniciativy Islám v ČR nechceme je výše uvedené číslo 1000 zpochybňováno poukazem na to, že jde jen o podíl z konkrétní čtyřicetitisícové skupiny utečenců. Pokud by však byl přijat systém povinných kvót, znamenalo by to údajně, že Česká republika by byla povinna přijímat nějakých 20 000–30 000 imigrantů ročně.

Jak to je tedy ve skutečnosti? Je blíže pravdě údaj 1000 imigrantů za rok, nebo 25 000 imigrantů za rok?

Počty žadatelů o azyl v Evropské unii se v posledních letech zvyšují. Podle evropského statistického úřadu to bylo loni 625 000 osob (o 44 % více než v roce 2013) a letos za první čtvrtletí 180 000 osob.

Pokud by příliv imigrantů do Evropy byl od posledního zmíněného údaje konstantní a pokud by došlo k přerozdělování vztažené na počet obyvatel té které země a pokud by byli přijati všichni žadatelé, znamenalo by to, že Česká republika bude přijímat 14 500 imigrantů ročně, z čehož lze odvodit, že za nějakých 70 let zde bude 1 000 000 lidí cizího původu, z velké části ze zemí blízkého východu či z Afriky.

Je třeba dodat, že ve skutečnosti je v Evropě poslední dobou asi 55 % žadatelů odmítáno, takže poměrně by na Českou republiku připadlo 6 500 legálních přistěhovalců za rok. O potenciálním množství ilegálních imigrantů si zatím nelze udělat věrohodný obrázek.

Z uvedené úvahy vyplývá, že ani jedna strana neuvádí úplně věcné informace a fakta prezentují tak, aby vyhovovala jejich názorům. Dále je vidět, že otázka, kolik imigrantů může Evropa dlouhodobě absorbovat a integrovat, je nejen legitimní ale vzhledem k rostoucímu počtu žadatelů o azyl i aktuální.

Dobrá vůle, či povinnost?

Veřejná diskuze probíhá do značné míry z vyhrocených pozic. Na jednom pólu je implicitně přítomná nebo i otevřeně vyjadřovaná představa, že bychom měli přijmout všechny imigranty, kteří o to projeví zájem, na druhém pólu zaznívá teze, že toto je naše země a poskytneme-li někomu útočiště, je to jen naše dobrá vůle.

O těchto pozicích lze samozřejmě z filozofického hlediska diskutovat a snad by to bylo i žádoucí, po praktické stránce je však situace taková, že Česká republika přijala určité mezinárodní závazky, z nichž vyplývá povinnost poskytnout politický azyl oprávněným žadatelům. O tom, kdo je oprávněný žadatel, rozhodují české úřady dle platných zákonů. K obecně respektovaným pravidlům patří pochopitelně to, že o žadatele je třeba se postarat, dokud nebude jejich žádost odpovědně posouzena.

Pokud tedy protiimigrantské inciativy a zastánci konzervativních názorů stojí o to, aby Česká republika měla nad přílivem imigrantů plnou kontrolu, pak by měli v první řadě usilovat o to, aby se Česká republika uvedených mezinárodních závazků zbavila.

To, co levicoví liberálové označují za xenofobní proud, zdaleka není nějaká jednotná skupina lidí. Na jednu stranu se aktivizují v probíhající kampani extrémisté, na druhou stranu se k údajně xenofobním názorům hlásí i příslušníci standardních pravicových stran. Samozřejmě i názorově najdeme mezi těmito lidmi značné rozdíly.

Část lidí se vymezuje především proti imigraci z muslimských zemí, neboť považují islám za neslučitelný se západní demokracií. Tento moment stojí přinejmenším za povšimnutí, byť mnozí liberálové odmítají rozdíl mezi antiislamismem a klasickými fašistickými postoji uznat za hodný pozornosti – jde podle nich o totéž. Velmi aktivní skupinou, která vzbudila i značnou pozornost v médiích, se stala iniciativa Islám v ČR nechceme. Ta byla opakovaně označována za rasistickou, neb údajně obviňování celé náboženské či etnické skupiny za zločiny páchané jednotlivci je podstatou rasismu (Britské listy, 5. 6. 2015).

Ovšem podstatou rasismu je označování lidí za méněcenné podle jejich etnického původu, k čemuž je vhodné dodat, že etnický původ je z hlediska rasismu interpretován jako biologická kategorie. Odpor proti islámu je odporem proti určitému náboženskému světonázoru, proto ho při nejlepší vůli z hlediska pojmové analýzy nelze zahrnout pod termín rasismus. Měl by být spíše srovnáván antikomunismem, antifašismem či bojovným ateismem, neb se nezaměřuje ve svých myšlenkových východiscích na lidi, ale na ideologii.

Ačkoliv některá obvinění, jež zazněla na adresu IvČRN v médiích, jsou z logického hlediska postavena na falešných argumentech, přesto není pochyb, že webové a facebookové stránky, které tato iniciativa provozuje, naplňují podstatu činu šíření nenávisti vůči určité náboženské skupině. Tento aspekt zmíněných stránek podle mého soudu velice přesvědčivě analyzoval Šádí Shanaáh v týdeníku Respekt (30. 7. 2015). Jde zejména o neověřené falešné informace, které slouží k vytváření negativního obrazu muslimů, a také skutečnost, že se autoři stránek nedistancují od nenávistných výroků svých fanoušků.

Jistě si lze představit antiislamismus jako určitý politický názor nesouhlasící s principy jednoho konkrétního náboženství, ale v případě IvČRN jde spíše o kampaň za hranicí dobrého vkusu a nejspíš i zákona, přestože její organizátoři se nepochybně snaží druhou zmíněnou hranici nepřekročit.

Nabízí se pochopitelně i otázka, jestli výběr článků v některých médiích, která cíleně přináší pozitivní zprávy o muslimech a (nejen muslimských) imigrantech, není ze své podstaty také pouhou propagandou, která má účelovým výběrem faktů ovlivnit veřejné mínění ve prospěch předem daných politických názorů. Takováto kampaň má však tu nespornou výhodu, že se stěží dostane do rozporu s našimi zákonnými normami.

Přijímat imigranty z blízkých kultur

Mnoho Čechů by patrně souhlasilo s tvrzením, že Česká republika by neměla na své území přijímat muslimské imigranty. A tady narážíme na další problém. Proimigrantské iniciativy oponují, že nelze lidi diskriminovat z důvodů náboženské příslušnosti a že to je hodnota, za kterou ony bojují.

Vracíme se tak k ideálu náboženské svobody. Ten se ovšem v tomto kontextu dostává do rozporu s odůvodněným předpokladem, že lidé z odlišných kultur se budou u nás hůře integrovat než lidé z kultur nám blízkých. Tato představa je některými levicovými liberály ironizována. Volá-li někdo po přednostním přijímání křesťanů, zaznívají posměšky na ateistické Čechy, kteří se najednou hlásí ke křesťanství.

Podíváme-li se však do historie, zjišťujeme, že kulturní odlišnost byla vždy překážkou integrace. Mohli bychom přímo zaškrtávat položky typu jazyk, náboženství, barva pleti a zjistili bychom, že čím více odlišností, tím větší tendence komunit uzavírat se do sebe a žít podle odlišných pravidel než většinová společnost; tím zákonitě menší tendence plně se integrovat do většinové společnosti.

Má sice pravdu ten, kdo říká, že máme-li vedle sebe imigranta křesťanského původu a muslimského původu, nemůžeme říci, který z nich se v nové zemi dříve a lépe integruje, ale z pohledu statistického zmíněná poučka jednoznačně platí.

Někteří lidé, nechtějíce se krásného ideálu vzdát, docházejí k pozoruhodným interpretacím dostupných faktů. Politolog Pavel Barša ve svém textu v Lidových novinách například polemizuje s tezí, že nárůst radikálního islamismu v západní Evropě je selháním multikulturalismu.

Podle něj radikální islamismus mladé generace muslimů není návratem k tradici jejich rodičů, ale obrácením se ke globálnímu fenoménu šířenému internetem, který je ze své podstaty odlišný od tradic jednotlivých muslimských zemí a k němuž se mohou přiklonit a přiklánějí i Evropané nemuslimského původu. Čtenář by si po přečtení textu mohl myslet, že jen zvláštní konjunkce Marsu s Jupiterem zapříčinila to, že radikální islamismus bují raději ve francouzských muslimských ghettech než v Posázaví.

Baršova liberální interpretace nakládá s lidmi jako by nebyli nikterak disponováni rodinnou tradicí a kulturním prostředím, z něhož pocházejí, což je konstrukt, který sice odpovídá liberální ideologii a jejím cílům, ale je nepoužitelný pro kauzální výklad dějin a neslučitelný s historickými fakty.

Migrační vlna má své příčiny

Pozoruhodně málo se dnes diskutují příčiny stávající migrační vlny, o které se dokonce hovoří jako o největší migrační vlně od druhé světové války. Ať už jde o uprchlíky před občanskou válkou, diktaturou či lidi odcházející z ekonomických důvodů, je zřejmé, že něco není v pořádku. Západní mocnosti rozhodně nejsou zcela bez viny na tom, co se v zemích třetího světa děje.

Již bylo řečeno, že evropské země na sebe přijaly závazek pomáhat uprchlíkům, kterým v jejich zemi hrozí smrt nebo nesvoboda. Velkou část lidí žádajících o azyl tvoří dnes Syřané a Eritrejci, v prvním případě přicházejí běženci ze země postižené občanskou válkou, ve druhém případě ze země s výjimečně krutým diktátorským režimem. Přijímání uprchlíků z těchto zemí by se podle mého soudu mohlo setkat s poměrně příznivým přijetím veřejnosti, pokud se bude správně informovat o dění ve státech, odkud uprchlíci přicházejí. Zároveň můžeme usuzovat, že pokud se situace v Sýrii a Eritrei zlepší v dohledné době, pak je naděje, že se mnoho dnešních utečenců bude chtít vrátit domů. Této situaci odpovídá i postup evropských úřadů, neboť drtivá většina žádostí o azyl od syrských utečenců je posuzována kladně.

Na druhé straně jsou zde ekonomičtí migranti – lidé ze zemí, kde nehrozí žádné pronásledování. Například je zde relativně málo medializovaná skupina žadatelů z Kosova. Může se zdát i paradoxní, že poté co se kosovským Albáncům splnil sen o nezávislém státu, tak v něm nechtějí žít. Obecně zde platí, že žadatelům o azyl z balkánských zemí se v EU spíše nevyhovuje.

Nicméně pokusy ekonomických migrantů dostat se legálně či nelegálně na území EU jsou stále četnější. V podstatě lze na nastalou situaci zareagovat takto: Pokud nestojíme o nekonečnou vlnu migrantů z afrických a blízkovýchodních zemí, z Balkánu i odjinud, měli bychom se snažit, aby v těchto zemích zavládla stabilita a ekonomická prosperita. Můžeme těmto zemím pomoci, čímž mám na mysli skutečnou pomoc v podobě spravedlivého ekonomického zacházení a nikoliv obvyklé poskytování půjček, které jsou ze své podstaty spíše nástrojem ovládání.

Mimochodem je jedním z nejukázkovějších příkladů toho, jak je naše myšlení deformováno, když se o půjčkách rozvojovým zemím hovoří jako o pomoci, aniž by to někomu připadalo divné. Půjčka, ze které se platí úrok, není pomoc ale obchod. Jazyk našich médií a politiků bohužel v tomto ohledu vykazuje nepochybné orwellovské rysy.

Možná je uvedený argument o tom, že máme cizím zemím pomáhat, aby se k nám cizinci tolik nestěhovali, poněkud xenofobní, ale určitě by dokázal mobilizovat dost lidí k tomu, aby se začali zajímat o pracovní a sociální podmínky ve třetím světě. Ostatně do jisté míry podobným způsobem fungovalo budování sociálního státu v poválečné západní Evropě. Zdálo se, že je lepší zaplatit vyšší mzdy dělníkům, než aby se dostali k moci komunisté. Současná situace tedy nabízí příležitost zapojit „xenofobní“ argumentaci do boje proti globálnímu vykořisťování.

Levicoví aktivisté ovšem v tuto chvíli neprotestují proti globálnímu vykořisťování, ale velmi houževnatě bojují proti xenofobnímu a fašistickému myšlení u svých spoluobčanů.

Najdou se i autoři, kteří se výslovně distancují od argumentů upozorňujících na globální ekonomické příčiny migrace. Jiří Karen na Deníku referendum navrhuje pro tento postoj označení „levicový kavárenský oportunismus“ a pokračuje: „Takže zde vidíme dva typy reakce na fašizaci společnosti – aktivistickou snahu postavit se za každou cenu ‚zlu‘ tady a teď [tj. např. na demonstracích proti xenofobii – pozn. A. V.], a intelektuální snahu vyřešit ‚příčiny zla‘ tam a někdy.“ Zlo je tedy pro aktivisty fašizace české společnosti – to, že uprchlíci musí opustit své domovy, není zlem o sobě, je to pouze příčinou zla. Možná to Jiří Karen takto nemyslel, ale formuloval to tak.

Coby zjevný kavárenský oportunista soudím, že ekonomický útlak třetích zemí je větším zlem než stávající xenofobní vlna. A pokud příčiny migrační vlny do našich úvah nezakomponujeme, pak budeme odstraňovat pouze příznaky nemoci, která je někde jinde. Jestliže se liberálové jednostranně soustřeďují na ochotnější přijímání uprchlíků, je to do určité míry podobné, jako když bohatí přispívají na chudé, ale zároveň podporují politiku, která chudobu reprodukuje.

Kdo bude vítězem našeho domácího sporu

Pokud by měl mít stávající český spor jednoznačného vítěze, pak odhaduji, že to z dlouhodobého hlediska bude spíše liberální proud. Má totiž pro takové vítězství základní předpoklady. Prezentuje své stanovisko jako zásadně morální, zatímco odpůrce se mu daří vykreslit jako hloupé, omezené a nesnášenlivé. Především však může být tento směr vnímán jako statusově hodnotnější, neboť hlásící se k politickým názorům, které jsou spojovány s nejmocnějšími a ekonomicky nejvyspělejšími zeměmi světa. (Ve skutečnosti některé z těchto zemí hledají a nacházejí účinné způsoby, jak se nežádoucímu přílivu migrantů bránit.)

I z toho důvodu se domnívám, že je užitečné poukazovat na chyby v argumentaci (levicových) liberálů, neboť pravicový extrém nebere vážně nikdo z těch, kdo mají tu výsadu prezentovat své názory v médiích s masovým dopadem. Kdo by chtěl být považován za xenofoba či fašistu?

Zmíním se proto i o jednom z argumentů, který mně osobně přijde sice odtažitý, leč opakovaně zaznívá. Imigrace má prý pozitivní ekonomické dopady, přičemž navíc evropská populace vymírá a stárne, takže se coby relevantní argument předkládá otázka, kdo bude dělat na naše důchody.

Apel na růst populace je podle mého soudu mylný. Planeta je přelidněna a státy z celého světa by spíše měli hledat politiku, jak ve vzájemné součinnosti zabránit růstu populace a zajistit naopak její dlouhodobý mírný pokles. Problém je, že v mocenském zájmu žádné země není populační pokles, pokud by měl být jednostranný.

Ekonomický argument se při bližším ohledání rozpadne na triviální klišé. Jednak vychází z předpokladu, že ekonomický růst je vždy dobrý, což rozhodně každý nesdílí. Jednak je sice pravda, že více lidí více vyrobí, což ovšem automaticky neznamená zvýšení HDP na hlavu.

Ve světle současných dat o počtu migrantů jsou lidé především znepokojeni možnými demografickými změnami. Řada z nich si nepřeje zásadní proměnu v etnickém složení populace své země, byť by k ní mělo dojít až v příštích generacích. Toto téma v médiích reflektováno není.

Zdá se, že v horizontu 100–150 let snadno může dojít k tomu, že 20–40 % obyvatel evropských zemí bude neevropského původu.

Žijeme v zemi, která byla v roce 1938 připravena (byť dočasně) o velkou část svého území z toho důvodu, že zde žilo 30 % lidí německé národnosti. Ti zde žili z toho důvodu, že českým králům přišlo ve 13. století ekonomicky výhodné pozvat do své země německé osadníky. Lze se divit obavám Čechů z podobného scénáře v budoucnu? Máme také v paměti nedávnou občanskou válku v Jugoslávii. Nyní máme věřit tomu, že pestřejší etnická skladba obyvatelstva již nikdy nezpůsobí etnické konflikty?

Jiné země mohou mít pochopitelně jinou historickou zkušenost, která je může vést k vstřícnějšímu postoji vůči imigrantům, je však podle mého soudu poněkud zvláštní na jednu stranu pranýřovat etnicky motivované konflikty z minulosti a na druhou stranu podporovat politiku, která vytváří obdobné podmínky, jaké těmto konfliktům předcházely.

Proti uvedeným obavám lze uvést určité relevantní námitky. Zejména se namítá, že konflikty způsobuje nacionalismus a nebýt jeho, tak žijí vedle sebe různá etnika v míru. To ovšem není pravda. Nacionalismus, jak ho definuje moderní sociálně historická teorie, existuje od konce 18. století a etnické konflikty zde byly již dříve, mezi Čechy a Němci již ve 14. a 15. století. Pravda později po delší dobu existovalo soužití téměř idylické, to spadá zejména do doby, kdy poddaní nesměli opouštět svá panství bez svolení vrchnosti.

Z uvedených důvodů soudím, že je potřeba položit si i otázku po případných demografických změnách v etnické skladbě obyvatelstva. V minulosti takové změny téměř vždy vedly k etnickému napětí a konfliktům. Nelze přitom očekávat, že by evropské země měly schopnost integrovat neomezené množství imigrantů, nemluvě už o tom, že integrace přistěhovalců nemusí být a často není záležitostí pouze jedné generace.

Integrace přistěhovalců z muslimského světa

V současné době asi největší obavy ohledně možného budoucího začlenění vyvolávají přistěhovalci z muslimských zemí. Může jít o obavy liché, ale také může jít o předzvěst skutečných problémů, proto se podívejme na argumenty, které se používají specificky v souvislosti s muslimskými imigranty.

Existuje je zde obecně sdílená představa, že nikdo nemá být diskriminován z důvodu náboženského přesvědčení. Někteří novináři se snaží opakovaně zdůrazňovat, že islám je mírumilovné náboženství, a přinášejí i konkrétní zprávy dokládající pokojné soužití muslimů s většinovou západní společností. Islamistickým terorismem trpí prý nejvíce samotní muslimové.

Na druhou stranu existuje názor, že islám není slučitelný se západní demokracií či s demokracií vůbec. Nechci zde opakovat kritizované bonmoty našich politiků, ale spíše upozornit na zásadnější aspekty, které činí možnost koexistence islámu a západní demokracie na území jednoho státu velmi problematickou.

Britský filosof Roger Scruton upozorňuje ve své knize Západ a ti druzí na prostou leč důležitou skutečnost, že islám nepřipouští právní systém, který by nevycházel z posvátného textu Koránu a tzv. sunny.

Evropa prošla v 18. století procesem sekularizace práva, během nějž se právo odpoutalo od náboženství do té míry, že některá nejtěžší provinění proti náboženskému řádu (rouhání, sebevražda apod.) přestala být trestnými činy. Nová teorie práva byla postavena na tezi, že právo má chránit společnost a tudíž má postihovat ty činy, které jsou společensky nebezpečné. Lakonicky řečeno: Kdo se proviní pouze proti Bohu, s tím, ať si to vyřídí Bůh!

V křesťanském světě však nikdy nebylo propojení práva a náboženství takového druhu jako ve světě muslimském. Křesťanství samo vybízí k dodržování světských zákonů Ježíšovými slovy: „Dejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu,“ což má své historické kořeny v tom, že rané křesťanství se rozvíjelo na území římské říše. Křesťanství nanejvýš skrze desatero a přikázání o lásce k bližnímu formuluje principy, které by světský zákon neměl překročit. V islámském světě byl však Korán vždy základním zdrojem práva a představa o odlišnosti světského a božského řádu zde nenalézala pochopení.

Řada muslimů tvrdí, že terorismus, který se odvolává na islám, vykládá islám a islámské právo šaríi špatně, což opakují i mnozí nemuslimové. Snad to má být uklidňující sdělení, že ze strany „opravdového“ islámu nehrozí žádné nebezpečí. Pokud by ovšem toto měla být jediná odpověď na násilí ve jménu islámu, pak je to spíše důvod k zneklidnění. Šaría vychází z autority náboženského textu, nelze ji tedy podrobit racionální kritice toho druhu, jakou uplatňujeme na evropské právo.

Evropanům přitom může být jedno, jestli je terorismus v souladu s islámem, či nikoliv, a rozhodně by neměli vstupovat s muslimy do náboženské diskuze o tom, co islám dovoluje. Terorismus je nepřijatelný ze zcela jiných důvodů – mj. z toho důvodu, že jsme se jako lidé dohodli na tom, že takové jednání nelze tolerovat.

Tady ovšem vyvstává problém zásadní. Kdo s námi nesdílí stejný princip zákonnosti, s tím není možné žít v jedné společnosti. Principem společnosti je vždy shoda vyznávaných pravidel a není nic, co by se k tomu dalo ještě dodat. Dva lidé vyznávající jiný zákon mohou žít na území stejného státu, v těsném sousedství, mohou spolu přátelsky mluvit a přece v konečném důsledku netvoří jednu společnost. Pokud by tedy znakem pravého muslima měla být představa, že jediným či přednostním zdrojem zákonnosti je šaría, pak takový člověk nikdy nebude plně integrován do žádné jiné společnosti než do výlučně muslimské.

Jediná možnost, jak by se islám mohl stát slučitelný se západním pojetím státu, je ta, že by náboženské autority odvodily z Koránu tezi, že je správné dodržovat světský zákon země, ve které muslim žije. To lze ovšem stěží očekávat.

Těžší je ovšem otázka, jak s takovou situací, pokud jsou naše vývody správné, naložit politicky. I kdyby byla pravda, že islám je v rozporu s evropskou civilizací, přece jen je politicky neúnosné něco takového tvrdit nebo tomu dokonce podřizovat politickou praxi.

Co však je možné a žádoucí, je odmítnutí všech militantních forem islámu. Islám nepředstavuje myšlenkový monolit. V jeho rámci existují různé myšlenkové proudy. Máme-li zákony, které zakazují šíření třídní, etnické či náboženské nenávisti, pak lze tyto zákony jistě uplatnit i na náboženské a politické učení muslimů. A je-li možné zakázat určité náboženské sekty či politická hnutí na základě výše uvedeného zákona, pak se to jistě týká i sekt, které se odvolávají na Korán.

Závěrem

Hlavním poselstvím vyplývajícím z výše uvedených skutečností je to, že ideologie a ideologické principy by nám neměly bránit vidět věci, jaké jsou.

K uklidnění rozjitřených emocí by možná přispělo opakování toho, že přijímáme uprchlíky ze zemí postižených občanskou válkou, kteří u nás nemusí zůstat natrvalo, že ekonomické imigranty můžeme odmítat a také je odmítáme a že islám podléhá na evropském území stejným zákonům jako jiná náboženství, pročež islámské organizace, které šíří nenávist, by měly být postaveny mimo zákon. Uvádět vždy znovu tyto tři body by bylo v boji proti xenofobii asi účinnější, než na tisíc variací vzkazovat svým spoluobčanům: „Styďte se, jste fašisti!“

Zároveň bychom měli být připraveni diskutovat o otázkách, které jsou s migrací spojeny, včetně těch, jestli nám z dlouhodobého hlediska nehrozí demografické změny, které by mohly evropský systém národních států destruovat, a včetně toho, nakolik jsou různé podoby islámu slučitelné s fungováním západní společnosti. Neměli bychom si také zastírat, že lidé z odlišných kultur se ve statistickém průměru integrují v hostitelské zemi pomaleji než lidé z kultur blízkých. Je to samozřejmě troufalost od historického vývoje, že si dovoluje být v rozporu s politickou korektností liberálního střihu, ale zatím jsme bohužel nepřišli na to, jak vysvětlit dějinám, že se mají podřídit našim idejím. Snad to přijde v budoucnu.