Zrůdy na Ukrajině. Made in USA

Pamatujete na Ukrajinu? Mně se vybavují řvavé titulky o údajně „bezprostřední“ a „masivní“ ruské invazi do této země: anglosaská média byla plná skutečných odpočtů do dne D a byli jsme krmeni zlověstnými obrázky ruských jednotek a tanků shromažďujících se na hranicích, údajně čekajících jen na rozkaz Putina obsadit Kyjev. A ukazuje se, že k jakési invazi došlo, ačkoliv ne ruské. Jsou to vlastní vojáci kyjevského režimu, vracející se z fronty a obracející se proti svým pánům.

Válka neprobíhá pro vládního oligarchu Petro Porošenka dobře. Ukrajinci na východě, kteří povstali poté, co USA ve zorganizovaném puči sesadily demokraticky zvoleného prezidenta Viktora Janukoviče, nevykazují žádné známky toho, že by se vzdali: odrazili „protiteroristickou kampaň“ zahájenou Kyjevem, přestáli bezpočet bombardování svých měst a utrpěli tisíce ztrát na životech, nemluvě o obrovské destrukci. Skutečně, brutální táhnoucí se válka vedená Kyjevem proti vlastním „občanům“ nijak nezmenšila odhodlání vzbouřenců a učinila jakékoliv usmíření nemyslitelným.

Jak je obvyklé u násilných fanatiků, byly cíle pučistických vůdců v Kyjevě – přivést východní provincie zpět do stáda – učiněny nemožnými kvůli jejich metodám a chování. De facto blokáda uvalená na východ přivedla separatisty ještě blíže k Rusku, a stejně tak zpečetila osud země i ekonomika a nenávist vlády, kterou obyvatelé východu země považují za „fašisty“.

Když nebyli schopni zlomit odhodlání vzbouřenců, začali se „revolucionáři“, kteří se kdysi sešli na Majdanu, obracet proti sobě. Porošenko, bojící se vzestupu moci pravičáckých bojůvek, které tvoří páteř jeho provizorní armády, nařídil jejich rozpuštění – a pravičáci vzdorují.

Střet mezi bojůvkami Pravého sektoru a ukrajinskou policií jednoho dne vyvrcholil skutečnou bitvou, kdy pravičáci zaútočili na pozice policie v Mukačevu na západě Ukrajiny a vzali si jako rukojmí šestiletého chlapce. Spor o kontrolu nad místním pašováním cigaret skončil dvěma zabitými kriminálníky z Pravého sektoru a dalších sedm lidí – u kterých není jasné, k jaké straně patřili – bylo zraněno.

Velkým problémem pro kyjevský režim je, že Pravý sektor a spřízněné pravičácké bojůvky tvoří jádro jeho vojenských operací proti východu země. Pravý sektor poskytl svaly majdanské revoluci, kde stál v čele proti široce obávaným zvláštním jednotkám Berkutu, loajálním Janukovičovi. Pokud těmto kriminálníkům je třeba utáhnout uzdu, pak je úspěch „protiteroristické“ kampaně pochybný: a Kyjev je stále méně ochoten platit vysokou cenu za usmiřování si své stále problémovější Pretoriánské gardy.

Mukačevský incident byl jasným vítězstvím pravičáků, kteří viděli, jak jejich vůdce, Dmytro Jaroš, člen parlamentu, vyjednává s ministrem vnitra – a jak bojůvky Pravého sektoru blokují silnici z Kyjeva do oblasti bojů. Výsledkem bylo oznámení ministra vnitra, že šéf policie v Mukačevu byl odvolán a čeká ho „vyšetřování“ kvůli obvinění, že pomáhal a spolupodílel se na pašování.

V krátkosti, Pravý sektor z toho vyšel vítězně. Po svém vítězství tato skupina prohlásila, že se bude konat národní referendum – bez posbírání potřebného počtu podpisů a pod jejím dozorem – o řadě otázek, v podstatě požadujících, aby byl přijat celý její program pro zemi. Vyzývají k formálnímu vyhlášení války Rusku, totální blokádě východních provincií, zavedení stanného práva a legalizaci svých bojůvek. Ach ano, a chtějí rovněž odvolání současné vlády, včetně Porošenka.

Po uších v dluzích a rychle se propadající do ekonomické propasti se Ukrajina doslova před očima rozkládá – a na světlo se dostává ošklivá stránka majdanské „revoluce“. Posledním odhaleným zvěrstvem je nález mučící komory používané členy praporu „Tornádo“, dalším pravičáckým uskupením, do které členové bojůvek unášeli, mučili, znásilňovali a okrádali občany východní oblasti Lugansk, kde vláda bojuje o zachování si aspoň trochy kontroly. Osm příslušníků jednotky Tornádo bylo nedávno zatčeno a jsou drženi vojenským prokurátorem v Kyjevě: „dobrovolníci“ Tornáda, skládající se většinou z bývalých usvědčených zločinců, obhajují své činy tvrzením, že jde jen o odvetu, protože odhalili pašeráckou operaci řízenou místními představiteli – o kterých říkají, že kolaborují se vzbouřenci. Z počátku odmítli složit zbraně a zabarikádovali se ve svém táboře.

Prapor Ajdar, rovněž operující na východní Ukrajině, byl Amnesty International obviněn ze spáchání válčených zločinů: bylo to v r. 2014, ale obvinění byla prakticky ignorována, dokud si místní guvernér nezačal stěžovat. Vůdce Ajdaru, člen parlamentu Serhij Melnyčuk z ultra nacionalistické Radikální strany, byl zbaven imunity kvůli stíhání a byl obviněn z únosů, vyhrožování a z řízení zločineckého gangu. Melnyčuk, zatímco připouští, že došlo k nějakému „rabování“, přisoudil rozpuštění praporu Ajdar úřady „ruské propagandě“ a odhalil, že někteří členové v Lugansku stále nezávislé působí.

Pak je zde otevřeně neonacistická brigáda Azov, jejíž členové nosí fašistické symboly z doby druhé světové války, a jejíž vůdce, Andrij Bilecky, prohlašuje, že cílem této skupiny je „vést bílou rasu světa v boji za její přežití“. Špatné publicity kolem praporu Azov bylo tolik, že americký kongres jednohlasně schválil zákon zakazující jakoukoliv pomoc této skupině – což je opatření, jak ukazuje tento článek Josepha Epsteina v Daily Beast, které je prakticky nevynutitelné:

„V rozhovoru pro Daily Beast seržant Ivan Charkiv z praporu Azov mluví o zkušenostech jeho praporu s americkými cvičiteli a americkými dobrovolníky celkem blahosklonně, kdy dokonce zmiňuje americké dobrovolnické inženýry a mediky, kteří jim pomáhají doposud.

Mluví také o významné a aktivní podpoře ukrajinské diaspory v USA. Co se týká výcviku, tak toho se jim dostávalo a nadále dostává od řady zahraničních ozbrojených sil. Charkiv říká: „Musíme přebírat znalosti od všech armád… Platíme za své chyby svými životy.“

„Ti američtí představitelé, kteří jsou zapojeni do kádrovacího procesu, mají instrukce říkat, že americké jednotky necvičí prapor Azov jako takový. Říkají také, že členově Azovu jsou vylučováni, avšak nikdo, zdá se, neví, jak přesně je to prováděno. V podstatě vzhledem ke způsobu, jakým ukrajinská vláda jedná, je to téměř nemožné.“

Ano, naše dolary z daní jdou na vyzbrojování, výcvik a krmení neonacistů na Ukrajině. To jsme koupili, když Washington rozhodl zahájit operace na změnu režimu v tomto obtěžkaném koutě jihovýchodní Evropy. Vaše peníze jdou také na podporu válkou zmítané ekonomiky této země – ačkoliv ne dříve, než si zkorumpovaní vládní představitelé odeberou svůj díl.

Dmytro Korčinsky, vedoucí skupinu několika pravičáckých „dobrovolníků“ shluknuvších se kolem „praporu sv. Marie“, prohlašuje, že jeho cílem je zorganizování „křesťanského Talibanu“, který přivede Ukrajinu do popředí snahy „vést křížové výpravy“, a dodává: „Naším posláním je nejen vykopat okupanty, ale také odplata. Moskva musí hořet.“

To je cíl amerických neokonzervativců a jejich liberálních spojenců, ale Korčinského dovolávání se Talibanu by nás mělo přimět od této propasti odstoupit. Protože to byly USA, v agonii studené války, kdo vytvářel, financoval, cvičil a vyzbrojoval to, co se později stalo afghánským Talibanem – a všichni víme, kam tato cesta vedla.

Opět, v našem nekončícím hledání cizích zrůd, které chceme zničit, vytváříme ještě více cizích zrůd, které poskytnou příští záminku pro budoucí křížové výpravy. Je to perpetum mobile šílenosti zahraniční politiky – a strana války to tak miluje.