Pozadí řeckého dluhu

Řecké referendum vyvolalo ostrou debatu v Evropské unii, což ilustruje převažující stav ignorance ohledně pravidel hry. Účastníci se vzájemně trhali na kusy v pokusu rozhodnout, jestli jsou Řekové zodpovědní za svůj dluh či ne, ačkoliv se velmi pečlivě vyhýbali obviňování jeho věřitelů z lichvářství. Ale urazili dalšího ignoranta ve vztahu k historii eura a důvodů jeho vytvoření.

Euro – anglosaský projekt studené války

Od vzniku Římské smlouvy, před 64 lety, utrácela řada nástupnických správních subjektů „evropského projektu“ (CECA, CEE, UE) obrovské sumy peněz za financování své propagandy v médiích. Denně jsou Bruselem financovány stovky článků, rádiových a televizních programů, aby nám vštípily podvodnou verzi jejich historie a přiměly nás uvěřit, že současný „evropský projekt“ je stejný projekt, jakým byl mezi dvěma světovými válkami.

Archivy jsou nyní otevřeny všem. Ukazují, že v r. 1946 Winston Churchill a Harry Truman rozhodli rozdělit evropský kontinent na dvě části: na jedné straně jejich vazalové, na druhé SSSR a jeho. Aby zajistili, že žádný stát nebude schopen zbavit se svého vazalství, rozhodli zmanipulovat ideály své doby.

To, co bylo tehdy známo jako „evropský projekt“, nemělo nikdy bránit žádné předstírané společné hodnoty, ale vytvořit spojení mezi těžbou primárních surovin a zbrojním průmyslem Francie a Německa, aby se zajistilo, že tyto dvě země nebudou schopny vést opět válku (teorie Louise Louchneura a hraběte Richarda de Coudenhove-Kalergi (1)). Nešlo o pokus popřít jejich značné ideologické spory, ale zajistit, aby se již nikdy nestřetli násilně.

Britská MI6 a CIA pak byly pověřeny zorganizováním prvního „Evropského kongresu“ v Haagu v květnu 1946, kterého se zúčastnilo 750 osobností (včetně Francoise Mitterranda) ze 16 zemí. Byl to pokus vzkřísit „projekt federativní Evropy“ (navržený Walterem Hallsteinem – budoucím prezidentem Evropské komise – pro kancléře Adolfa Hitlera), na základě rétoriky Coudenhove-Kalergiho.

Je nutno korigovat několik falešných představ o tomto kongresu:

Zaprvé, je třeba ho dát do skutečného pravdivého kontextu. Spojené státy a Británie právě vyhlásily studenou válku SSSR. Sověti reagovali podporou českých komunistů, kteří se dokázali legálně chopit moci během „pražského puče“ – („vítězného února“, podle sovětské historiografie). Washington a Londýn pak zorganizovaly Bruselskou smlouvu, která předjímala vytvoření NATO. Všichni účastníci Evropského kongresu byli pro-anglosaští a protisovětští.

Zadruhé, když Winston Churchill přednesl svůj projev, použil výraz „Evropan“ pro obyvatele evropského kontinentu, kteří se vydávali za anti-komunisty (ale ne pro obyvatele Británie, kteří, podle něj, nejsou Evropany). Pro Churchilla v té době nepřicházelo naprosto v úvahu akceptovat, že Londýn by měl patřit do Evropské unie jinak, než jako její dozor.

Zatřetí, během kongresu se zrodily dvě tendence – „unionisté“, jejichž jediným cílem bylo dát dohromady všechny prostředky pro vzdorování expanzi komunismu, a „federalisté“, kteří chtěli realizovat nacistický projekt federálního státu, pod správou nevolené vlády.

Kongres specifikoval vše, čeho bylo od té doby dosaženo, postupně pod názvy CECA, EEC a EU.

Kongres přijal základní pravidlo pro společnou měnu. Ale MI6 a CIA již založily Nezávislou ligu pro evropskou spolupráci (ILEC) (2) – která se pak stala Evropskou ligou ekonomické spolupráce (ELEC). Jejím cílem, jakmile byly vytvořeny instituce unie, bylo přejít od společné měny (budoucí evropské měnové jednotky – ECU) k jednotné měně (euro), aby členské země unie nemohly odejít (3).

To je projekt, který realizoval Francois Mitterrand v r. 1992. Vzhledem k historii a účasti Francoise Mitterranda na haagském kongresu v r. 1948 by bylo absurdní dnes předstírat, že euro má nějakou jinou funkci. To je důvod, a celkem logicky, proč současná smlouva nepředjímá vystoupení z eura – to zavazuje Řecko, pokud by se tak rozhodlo, nejdříve k opuštění unie, a teprve pak k opuštění eura.

Zahrnutí „evropského projektu“ do systému Spojených států

Unie poznala dvě hlavní fáze:

– Na konci 60. let Británie odmítla účastnit se války ve Vietnamu a stáhla své jednotky z Perského zálivu a Asie. Britové o sobě přestali uvažovat jako o 51. státě USA a začali se dovolávat svého „zvláštního postavení“ ve vztahu k Washingtonu. Takže se rozhodli připojit se k unii (1973).

– Po rozpuštění SSSR zůstaly Spojené státy nezpochybňovanými pány hry. Británie jim pomáhala a další státy je poslouchaly. V důsledku toho unie nikdy neuvažovala o rozšiřování na východ a pouze schvalovala rozhodnutí provedená Washingtonem a oznámená ministrem zahraničí Jamesem Bakerem. Stejným způsobem přijala i americkou vojenskou strategii (4), jakož i americké ekonomické a sociální modely, které jsou charakteristické jistými základními nerovnostmi.

Řecké referendum odhaluje vodní příkop – na jedné straně je evropská elita, která má život stále snazší a bezvýhradně podporuje „evropský projekt“, a na druhé straně je pracující třída, která trpí v důsledku systému a odmítá ho – což je fenomén, který byl již vyjádřen během ratifikace Maastrichtské smlouvy, jen na národní úrovni, Dánskem a Francií, v r. 1992.

Nejdříve evropští ředitelé zpochybňovali demokratickou platnost referenda. Generální tajemník Evropské rady, Thorbjorn Jagland (člověk, který byl vyhozen z Nobelovy komise kvůli korupci (5)), prohlásil:

• Že doba trvání kampaně byla příliš krátká (10 dní, místo 14)
• Že nemohla být dozorována mezinárodními organizacemi (zorganizování trvá příliš dlouho)
• A že otázka byla položena jak nejasně, tak nesrozumitelně (ačkoliv návrh unie, uveřejněný v Journal Officiel, je mnohem kratší a jednodušší, než evropské smlouvy, které byly předloženy k referendu)

Nicméně po setkání řecké Státní rady, znepokojené jistými konkrétními aspekty těchto tří bodů, která potvrdila legálnost dotazu, polemika povadla.

Dominantní média pak prohlásila, že pokud bude země hlasovat „ne“, odebere se řecká ekonomika do neznáma.

A přesto fakt příslušnosti do eurozóny nezaručuje ekonomický výkon. Když se podíváme na seznam MMF uvádějící poměr GDP a parity kupní síly (PPP), patří do první desítky světa jen jeden člen unie: daňový ráj Lucembursko. Francie je až 25. místě, ze 193 zemí.

Růst Evropské unie činil v r. 2014 1,2%, což ji umisťuje na 173. místo – což je jeden z nejhorších výsledků na světě (světový průměr je 2,2%).

Musím poznamenat, že být součástí unie a používat euro nejsou záruky úspěchu. Takže když evropská elita tento „projekt“ podporuje, tak je to proto, že je pro ni ziskový. Skutečně, vytvořením jednotného trhu, pak jednotné měny, unionisté přestavěli palubu. Od této chvíle již nejde o spory mezi členskými státy, ale o spory mezi sociálními třídami, které se staly uniformní v evropském měřítku. To je důvod, proč bohatší třídy brání unii, zatímco chudší doufají v návrat ke svým národním státům.

Nesmysl ohledně unie a eura

Po mnoho let byla debata kvůli oficiálnímu slovníku nesrozumitelná – Evropané nejsou nositeli evropské kultury, ale jsou prostě členy unie. Od studené války jsme přesvědčováni, že Rusové nejsou Evropany, a opuštěním unie v této době by Řecko vystoupilo z evropské kultury, jejíž je kolébkou.

No, „kočky a myši se nesnesou“. Unie byla zplozena anglosasy, s pár bývalými nacisty, proti SSSR. Podporuje dnes ukrajinskou vládu, včetně nacistů, a vyhlásila ekonomickou válku Rusku a snaží se ji zamaskovat tím, že ji říká „sankce“.

Jak plyne z názvu, unie nebyla vytvořena, aby sjednotila evropský kontinent, ale aby ho rozdělila, a aby definitivně zrušila Rusko. To je to, co odsoudil Charles de Gaulle, když žádal o Evropu, která by sahala od „Brestu po Vladivostok“.

Unionisté ujišťují, že „evropský projekt“ udržel mír v Evropě po posledních 65 let. Ale nezmiňují, že unie a její vazalové patří Spojeným státům. Ve skutečnosti toto je to, co udržovalo mír mezi západoevropskými státy, zatímco rovněž udržovalo jejich rivalitu mimo zónu NATO. Je snad nutné zmiňovat, že, například, členové Evropské unie podporovali různé strany v bývalé Jugoslávii, než ji pak opět sjednotili pod NATO? A měli bychom se obávat možnosti, že jakmile by se stali opět suverénními, opět by se členové unie znesvářili?

U řecké situace experti snadno demonstrovali, že tento dluh nelze přisuzovat národním problémům, které zůstaly po zániku Osmanské říše nevyřešeny, ale podvodům velkých soukromých bank a politickým vůdcům. Navíc je tento dluh nesplatitelný, stejně jako dluhy hlavních vyspělých zemí (6). V každém případě mohly Atény věci snadno urovnat tím, že by odmítly zaplatit ohavnou část svého dluhu (7), opustit unii a spojit se s Ruskem, které je pro Řecko mnohem vážnějším historickým a kulturním partnerem, než bruselská byrokracie. Přání Moskvy a Pekingu investovat v Řecku a vytvořit nové mezinárodní instituce je veřejným tajemstvím. Avšak řecká situace je mnohem komplikovanější, protože je členem NATO, a tato aliance zorganizovala v r. 1967 vojenský puč, aby zabránila Řecku sblížit se více s Ruskem (8).

Poznámky:

[1] « Histoire secrète de l’Union européenne », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 28 juin 2004.

[2] The French section takes the name of the Ligue Européenne de Co-operation Economique (LECE). It was presided by Edmond Giscard d’Estaing, father of the future President de la République and creator of the ECU.

[3] MI6: Inside the Covert World of Her Majesty’s Secret Intelligence Service, Stephen Dorril, The Free Press, 2000.

[4] « Stratégie européenne de sécurité », Réseau Voltaire, 12 décembre 2003.

[5] « Thorbjørn Jagland destitué de ses fonctions de président du Nobel de la Paix », Réseau Voltaire, 5 mars 2015.

[6] « Selon la BRI, la dette des États développés est insolvable », Réseau Voltaire, 13 avril 2010.

[7] Cf. the economic theory of Alexander Sack.

[8] « La guerre secrète en Grèce », Daniele Ganser ; « Grèce, le facteur Otan », Manlio Dinucci, Traduction Marie-Ange Patrizio, Il Manifesto (Italie), Réseau Voltaire, 24 août 2013 et 7 avril 2015.