Pokud USA uspějí u nalákání Běloruska a Arménie, bude mít Rusko problémy

Nová studená válka, navzdory tomu, že „oficiálně“ trvá pouhý rok, již zaznamenala svůj nemalý podíl na dynamickém vývoji, kdy mnoho věcí bylo zcela neočekávaných. Patří sem i ukrajinská občanská válka, sankční válka, smrt Jižního proudu a zrod Tureckého (a možná Balkánského) proudu, oťukávání Kuby Amerikou a neúspěšné americké hrozby vůči Vietnamu, abychom uvedli jen pár těch nejpozoruhodnějších.

Vzhledem k tomu, že všechny ty akce proběhly v tak krátkém časovém období, je pravděpodobné, že tento hybný impulz bude pokračovat a čeká nás zcela jistě více dramatických překvapení.

Dvěma nejvíce šokujícími událostmi, ke kterým by mohlo dojít koncem roku, by bylo přeběhnutí Arménie a Běloruska na Západ a jejich opuštění Ruska. Zatímco to může znít pro některé jako politická fantazie, bližší prozkoumání klíčových prohlášení a vývoje odhalí, že to bohužel není až tak přitažené za vlasy, jak by si člověk zpočátku myslel.

Americká velká strategie

USA oživují dva koncepty z minulého století, ve snaze prosadit svoji jednostrannou nadvládu, v naději, že kombinovaná mezihra obou vzkříšených strategických doktrín oslabí Ruskou federaci a nakonec povede k jejímu rozpadu:

Asymetrická nová Barbarossa

USA zahájily strukturální útok sever-jih proti Rusku na geostrategické úrovni, rovnající se té, kterou zahájili nacisté za druhé světové války, kdy klíčovým rozdílem je, že zůstává asymetrická a zatím (klíčové slovo) nepřešla do konvenční přímé agrese.

Washington využívá směs vzájemně provázaných výhodných faktorů, jako rozpuštění SSSR, expanze NATO a rozšiřování EU. Takto to vypadá podrobněji, kdy se to posunuje ze severu na jih, podél ruských západních hranic:

Sever

Státy velké Skandinávie nedávno vytvořily Vikingský blok, nejsevernější složku nové strategie NATO, regionálních bojových bloků. Tato subregionální vojenská organizace má zahájit agresivní konfrontaci s Ruskem, jak v Arktidě, tak na Baltu, chovat se otevřeně agresivně, díky vědomí, že většinu jejich členů kryje americký jaderný deštník.

Západ

Všichni jsou již obeznámeni s ukrajinskou občanskou válkou a důvody stojícími za ní, takže není třeba to zbytečně popisovat, ale méně známým je vytvoření Zájmového bloku mezi Polskem, Litvou a Ukrajinou.

Tyto tři státy, z nichž dva jsou nejvíce protiruští členové NATO, se sdružují na základě historického území polsko-litevského společenství a poskytují zadní vrátka pro stínově členství Kyjeva v NATO (který se nyní oficiálně chce k bloku připojit).

Jihozápad

K cílům USA v regionu patří rozšíření destabilizující „protiraketové obrany“ v Rumunsku (která by jednoho dne mohla být vybavena útočnými raketami s cílem Krym) a rozdmýchání podněsterského konfliktu v Moldávii.

Protože Rumunsko je pobřežním státem Černého moře, rozšíření jeho námořních kapacit pod americkým dozorem by mohlo představovat lákavou okliku pro obejití dohody z Montreaux a její omezení u mimoregionálních válečných lodí (rozuměj amerických) v Černém moři.

Ideální koncovkou pro USA je vytvoření Černomořského bloku ustředěného kolem Rumunska a zahrnujícího Bulharsko, Moldávii a možná i Gruzii, aby se vytvořily komplikace pro ruskou politiku v regionu.

Jih

Vytrvalý marš Gruzie do NATO je pro ruské tvůrce politiky alarmující a zintenzivňování stínové integrace země do NATO představuje vážný bolehlav pro již tak spletitý Kavkaz.

Stejně jako Rumunsko ani Gruzie nepředstavuje významnou hrozbu pro ruské zájmy, ale když se ujme role většího regionálního uzlu ve větší koordinované strategické ofenzivě sever-jih proti Rusku, tehdy začnou pro Moskvu skutečné problémy.

Konvergence EU-NATO

Jako třešnička na dortu obě v Bruselu sídlící organizace mají překrytí u geopolitických zájmů v nové Barbarosse, zaměřující se intenzivně na Ukrajinu, Gruzii a Moldávii. Každý z těchto států podepsal vlastní asociační dohodu s EU, a podle „zákona na podporu svobody Ukrajiny“ podepsaného v prosinci USA všechny tři také uznávají za významné spojence z řad nečlenských zemí NATO. Tudíž lze vidět jasný vzorec, jak se Východní partnerství EU mění z ekonomického beranidla na vojenské, pro použití proti zájmům Ruské federace.

Nová Reaganova doktrína

Jak napsal autor v předešlém článku zaměřeném na střední Asii, tehdejší ministryně zahraničí Hitlary Clinton oznámila úpravu Reaganovy doktríny pro 21 století, aby se narušily ruské post-sovětské integrační plány. Clinton hrozila, že zničí Eurasijskou unii již v prosinci 2012, rok předtím, než v Kyjevě vypukl euromajdan, kdy varovala:

Probíhá resovětizace regionu, ale nebude se tomu tak říkat. Bude se tomu říkat celní unie, bude se tomu říkat Eurasijská unie a podobně, ale nemylte se. Víme, co je cílem, a pokoušíme se najít účinné způsoby, jak to zpomalit či tomu zabránit.

Jak autor tehdy poznamenal: „Nejde o nic jiného, než o uplatnění Reaganovy doktríny v 21. století, přičemž USA nyní usilují o agresivní potlačení vlivu Ruska v blízkém zahraničí, namísto potlačování sovětského vlivu po celém světě,“ což je přesně to, co se stalo na Ukrajině, v Moldávii a Gruzii během programu EU Východní partnerství.

Zatímco specifický vzorec nové Reaganovy doktríny může být upraven a může být v nadcházejících okolnostech improvizováno, doposud se zdá, že Východní partnerství nadále bude prorážet cestu destabilizaci podél ruského západního křídla.

Výčet důsledků

Mimo scénáře Západem organizovaného pokračování války v Náhorním Karabachu existuje pro Rusko několik dalších závažných důsledků, pokud se Arménie či Bělorusko otočí na západ. Toto může Moskva očekávat, pokud se jedna z těchto zemí dá zmást:

Eurasijská unie se hroutí

Celou dobu bylo plánem Ruska, že členové Eurasijské unie nakonec vstoupí do oblasti volného ochodu s EU prostřednictvím bilaterálních dohod mezi oběma bloky, ale pokud Arménie a Bělorusko nebudou spolupracovat a pokusí se o to sami, pak to zničí tuto příležitost pro Rusko a jeho ekonomické partnery. To by pak zřejmě uštědřilo velkou ránu této čerstvé ekonomické skupině, a bylo by to ztělesněním nové Reaganovy doktríny H. Clinton.

CSTO se rozpadá

Posun Arménie nebo Běloruska blíže k Západu by mohlo předznamenat jejich distancování se od Ruskem vedeného obranného aparátu CSTO, čímž by započala krize v této organizaci a vyvstaly by otázky ohledně její celkové soudržnosti a solidarity.

Historické záznamy z posledních 20 let jasně naznačují, že země mající teplejší vztahy s EU je měly zároveň i s NATO, a nic zde nenaznačuje, že tento vzorec nebude pokračovat i v budoucnu u obou z těchto dvou potenciálně klíčových států.

Geostrategická zranitelnost se rozšiřuje

Klíčové části ruské architektury mezinárodní bezpečnosti by byly nezvratně zničeny, pokud by Arménie či Bělorusko stranily v nové studené válce Západu, čímž by odhalily Rusko geostrategické zranitelnosti, která by byla ještě před rokem nemyslitelná. Tyto měnící se okolnosti mohou působit na zvrácení strategické rovnováhy proti Rusku a ve prospěch Západu, či možná dokonce vést k zesíleným asymetrickým útočným operacím, které by mohly hrozit rozpadem samotného Ruska, což zůstává cílem západních tvůrců politiky a jejich „konečného řešení“.

Závěrečné myšlenky

Nová studená válka muže být pregnantně popsána jako snaha Západu o demontáž periferní ekonomické a fyzické bezpečnosti Ruska, předtím, než zaútočí přímo na jádro cílové státu samotného.

Masivní asymetrická ofenziva sever-jih, zahájená vloni, připomíná nechvalně známou operaci Barbarossa, proti které se musel Sovětský svaz bránit před 70 lety, ačkoliv tato nová byla pomalu připravována od r. 1991.

USA mají pro destabilizaci Eurasijské unie silnější motiv než kdy jindy, kvůli koordinované integraci, která bude prováděna podél čínských projektů Hedvábné stezky, jak hrdě oznámil čínský prezident Xi Jinping při návštěvě Dne vítězství v Moskvě.

Zatímco zůstává možným, že Rusko může ránu, kdy se jak Arménie, tak Bělorusko zároveň odloučí od jeho těsné sféry vlivu, ustát, přijde-li na pesimistický scénář, stále půjde o vážnou destabilizaci ruských zájmů a porušení strategické rovnováhy ve prospěch Západu na dvou klíčových bojištích. Navíc dokonce i kdyby žádná z plnohodnotných protiruských politických kotev nedošla naplnění, fakt, že dva dříve důvěryhodní spojenci Ruska flirtují tak intenzivně se Západem, dostává Moskvu do relativní defensivy, kdy bude muset opětovně zabezpečit své partnerství a možná dokonce konkurovat v boji za jejich budoucí loajalitu.

Bez ohledu na to, z které strany se na to člověk kouká, postup Arménie a Běloruska na západ v kontextu nové studené války zcela jistě vytvoří komplikace pro ruskou zahraniční politiku a bude zde znepokojivá a velmi realistická možnost, že se to zvrtne pro Moskvu a budoucnost multipolárního světa do scénářů z oblasti nočních můr.