Washington opět cílí na ruské plynovody

Ale pak, jako blesk z modrého nebe, turecký ministr pro energetiku a přírodní zdroje Taner Yildiz v rozhovoru pro tureckou televizi TRT Haber zdůraznil, že Ankara se výstavby Tureckého proudu nezúčastní. Okamžitě po tomto oznámení se Baku a Ankara rozhodly vybudovat vlastní plynovod. Očekává se, že dohoda o výstavbě Transanatolského plynovodu (TANAP) bude podepsána během návštěvy ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva v Turecku koncem května. TANAP umožní přepravu ázerbájdžánského plynu přes Turecko do Evropy a může být potenciálním konkurentem ruského projektu. Je nejasné, jestli bude Ázerbájdžán schopen poskytnout dostatek plynu, aby byla využita plná kapacita TANAP. V první fázi by Transanatolský plynovod měl být schopen přepravit 16 miliard m³ plynu ročně, přičemž později by jeho kapacita měla být asi 24 miliard m³. Samotný Ázerbájdžán nemá prostředky na poskytnutí tolika plynu, protože nedávno vedl spor o ložiska plynu v Kaspickém moři s Turkmenistánem. Odhaduje se, že počáteční fáze projektu TANAP by měla stát 8 miliard dolarů.

Je jasné, že rozhodnutí Ankary je zcela politické, protože ruský projekt by umožnil uspokojit tureckou poptávku po plynu za zvýhodněnou cenu, přičemž by ze země učinil důležitý prvek řetězce Moskvy u dodávek plynu do jižní Evropy. Přesto se Turecko rozhodlo střelit do vlastní paty, kvůli dvěma hlavním faktorům: tlaku Washingtonu a chybě Moskvy učiněné pod vlivem arménské lobby, kdy uctila památku 100. výročí arménské genocidy spáchané Osmanskou říší. Nakonec moderní Turecko nenese žádnou zodpovědnost za masakr Arménů, stejně jako moderní Rusko nelze činit zodpovědným za činy ruského impéria na Kavkaze. Tři dny poté, co ruský prezident Vladimir Putin navštívil památník Tsitsernakaberd, začal Recep Tayyip Erdogan ve svých projevech zmiňovat Krym. Turecký vůdce řekl, že Rusko by mělo být činěno zodpovědným za své akce na Krymu a Ukrajině, dříve, než začne odsuzovat masakr Arménů Osmany v r. 1915. Turci evidentně nepochopili, jak by Moskva mohla takové kroky podniknout, když chce mít úzkou spolupráci s Ankarou. Žádné zvláštní vztahy nebyly vybudovány ani s Ázerbájdžánem, ačkoliv ten zůstává potenciálním konkurentem Ruska na trhu s plynem. Navíc i Baku si je dobře vědomo, že Moskva upřednostňuje Arménii před Ázerbájdžánem, kvůli výše zmíněné arménské lobby.

Ale největší ránu Tureckému proudu uštědřily Spojené státy tím, že ovlivnily státy, které byly obecně vnímány jako vůči Rusku přátelské. Washington udělal vše co mohl, aby zchladil „pro-ruské nálady“ mocenských orgánů jak v Srbsku, tak v Makedonii. A nyní Srbsko, bývalý potenciální podporovatel zrušeného projektu Jižní proud, prohlásilo, že je připravené připojit se k ázerbájdžánskému projektu, kdy pro tuto variantu lobbují USA a Evropská unie.

A pak přišla další rána – Makedonie odmítla zúčastnit se výstavby ruského plynovodu bez souhlasu Evropské unie. Tato zpráva byla oficiálně oznámena makedonským premiérem Nikolou Gruevskim. Makedonie se měla stát třetí zemí na trase plynovodu, po Turecku a Řecku, která jedná s Ruskem. Stávající plán plynovodu neumožňuje Makedonii obejít, a sama tato země nemá na tomto projektu až tak velký zájem. Spotřebovává pouze 150 milionů m³ plynu ročně, který dostává z Ruska. Nicméně podle Gruevskiho je cena ruského plynu příliš vysoká a Makedonie plánuje získat přístup k plynovodu TAP, který by měl dodávat ázerbájdžánský plyn do Evropy. Je jen málo pochyb, že nedávné výroky makedonského premiéra mají geopolitické dopady. V posledních týdnech situace v Makedonii rychle eskalovala, kdy se opozice vedená Zoranem Zajevem pokoušela donutit vládu k okamžité demisi.

Existuje také Jadranský plynovod (TAP), který by měl přepravovat ázerbájdžánský plyn z plynového pole Shah Deniz na západní hranice Turecka a pak zásobovat Řecko, Albánii a jižní Itálii. Koncem května získal tento projekt konečný souhlas vlády Itálie, který byl potřeba pro zahájení výstavby, plánované na r. 2016. Tento 500 mil dlouhý plynovod má mít přepravní kapacitu 10 miliard m³ plynu ročně, přičemž jej lze rozšířit na přepravní kapacitu 20 miliard m³ ročně, v závislosti na nabídce a poptávce. Další těžební kapacity u plynu by měly být v Ázerbájdžánu funkční do r. 2017. Plyn z Shah Deniz-2 by měl být přepravován přes Turecko plynovodem TANAP. Očekávaná kapacita plynovodu má být nejméně 16 miliard m³ ročně, z čehož 10 miliard m³ bude dodáváno do Evropy, zatímco zbývajících 6 miliard m³ by mělo zásobovat západní oblasti Turecka.

Je dobře známým faktem, že Turecký proud měl vést přes Černé moře do Turecka, a pak do Srbska, Maďarska a Rakouska, přes Řecko a Makedonii. Pro Rusko bylo klíčové napojit se na jeden z klíčových plynových uzlů v Evropě – Baumgarten. Celková kapacita čtyř plynovodů měla podle plánu dosáhnout asi 60 miliard m³ ročně, což by učinilo ukrajinskou přepravní trasu zcela zbytečnou, kdy tu Gazprom plánoval opustit do r. 2020. Ale zatímco projekt plynovodu je v počáteční fázi, nebyly podepsány žádné závazné dohody, přičemž možné zdroje financování zůstávají nejasné.

Nyní lze bezpečně předpokládat, že Turecký proud povede po zemi mimo Turecko. Pokud budou vybudovány jen dvě větve, bude projekt schopen přepravit pouze 32 miliard m³ ročně. Gazprom bude schopen upustit od přepravy přes Ukrajinu pouze bude-li Turecko souhlasit, že odebere polovinu plynu dodanou plynovodem, zatímco zbytek bude spotřebován Řeckem a Bulharskem, za minimálních požadavků na dodatečnou infrastrukturu. S největší pravděpodobností vybuduje Gazprom přes Černé moře pouze dvě větve, místo původně plánovaných čtyř. Formálně podvodní plynovody nejsou regulovány EU, ale v praxi vlády jednotlivých států mohou povolení zdržovat. Spojené státy jasně uspěly u zpoždění celého projektu, a k vyřešení všech záležitostí musí Moskva začít podnikat naléhavé kroky k normalizaci svých vztahů s Ankarou.

Ale je zde pozitivní aspekt: Moskva musela konečně pochopit, že Spojené státy nedají pokoj, dokud se nezbaví současné vlády Vladimira Putina, nebo neutrpí zdrcující porážku. Američané pod záminkou krize na Ukrajině a Krymu začaly oslabovat Rusko a nyní ho chtějí roztrhat na kusy. V letech 1991-92, za vlády Borise Jelcina, to nedělaly, ačkoliv mohly. Měly důvěru v loajalitu onoho režimu, nyní je zde boj o samotné přežití Ruské federace jako suverénního státu ve svých současných hranicích. Pro iluze nezbývá místa.