Netanyahu: Přišel, viděl, dobyl

Úvod

Jak je možné, že vládce (Benjamin Netanyahu) mrňavé země (Izraele) s 8,2 miliony obyvatel (6,2 miliony židy), s 37. sedmou největší ekonomikou (GDP v aktuálních cenách) na světě, diktuje válečnou politiku a zajišťuje si ochotné podvolení se legislativy největší ekonomiky a nejmocnější vojenské říše na světě?

Jaký význam má Netanyahuův projev v americkém Kongresu, mimo faktu, že ho používá jako platformu k útočení na zvoleného prezidenta USA, aby odsoudil americká mírová vyjednávání a požadoval, aby Kongres přijal politiku s cílem uspíšit válku s Íránem?

Netanyahuova dominantní přítomnost v USA

Je jen jeden důvod, proč je Netanyahu přijímán jako místokrál dozorující a diktující strategickou politiku tomu, co je evidentně servilní koloniální legislativou: v posledním čtvrtstoletí nastrčené figury Izraele ve Spojených státech, celá nůše sionistických politických organizací, vládních představitelů, propagandistických žvaníren, mediálních magnátů, miliardářů a milionářů, hluboce pronikly do legislativy, výkonných a správních center rozhodování. Netanyahuova arogance a nestoudná drzost (Financial Times 4.3.2015, str. 6) diktovat politiku americkému Kongresu pramení z předem existující mocenské základny, vytvořené nastrčenou sionistickou mocenskou konfigurací.

Netanyahu se může vysmívat, pokřiveným úsměvem, americkému prezidentovi proto, že po několika desetiletích pronikání sionistů do amerického státu ví, že nepřichází jako vnější moc, ale jako vůdce a mluvčí vnitřní moci.

Jeho přítomnost byla oslavována všemi masmédii jako velká událost, jako zpráva mezinárodního významu, více než měsíc předem. S napoleonskou domýšlivostí se opovážil předem oznámit, že bude prosazovat válečnou tezi způsobem hlavy státu. Může jednat jako nevolený diktátor, protože zvolení představitelé byli přeměněni na poslušné spolupachatele jeho nastrčenou mocenskou strukturou. Netanyahu se drží politického pravidla svého předchůdce Ariela Sharona, který, když čelil izraelským vystrašencům kritizujícím jeho halasné zasahování do americké politiky, kdysi řekl: „Nebojte se, my vedeme USA za nos.“

Klíčovou teoretickou záležitostí je, že podmínky, které dovolily Netanyahuovi přijet, vidět a dobýt, nejsou jeho dílem. Jeho přítomnost v americkém Kongresu a jeho poselství jsou odvozeny od moci jeho stoupenců, hluboce včleněných do struktury politické moci v USA.

Kdo by jinak bral jeho bludné vojenské fantazie, jeho klinicky paranoidní vizi mírových nepřátel, konspirujících, aby „jaderně napadli Izrael“, a pak svět, aniž by měli jedinou jadernou bombu, vážně?

K prominentním Netanyahuovým finančním podporovatelům patří skupina předních sionistických miliardářů z řad lumpen buržoazie, která půjčila milionům lidí za výpalnické sazby (mezi 1400 až 4000%) a která hrála přední roli v krizích vyvolaných podvodnými hypotékami počínaje rokem 2009. Patří k nim Al Goldstein, spoluzakladatel AvantCredit a CashNetUSA; Sasha Orloff a Jacob Rosenberg, zakladatelé Lendup; Daniel Gilbert, zakladatel QuickenLoans – kořistnický půjčovatel nebonitním klientům; Ronald Arnall, vlastník Ameriquest. … Ti použili část svých pochybně nabytých zisků k úlevě svému svědomí tím, že darovali miliony na izraelskou a americkou židovskou věc. Štědrost k Izraeli jim poskytuje jakési perverzní „odpustky“ za ždímání milionů Američanů.

Netřeba přílišné představivosti, aby si člověk mohl vybavit, jak oslavují Netanyahuův AIPAC a Kongresové invektivy. Není překvapivé, že lumpen buržoazie podporuje lumpen premiéra.

Nejlepší a nejchytřejší falangy sionistických vědátorů, profesorů, právníků, ekonomů a finančníků vytvořily kolem tohoto vulgárního hospodského křiklouna auru vážnosti a důkladnosti.

To vede k základní otázce: proč stále mobilnější, prosperující a elitně vzdělaní většinoví sionisté nadšeně přísahají bezpodmínečnou věrnost autoritářskému zahraničnímu vůdci, který ponižuje zemi jejich narození?

Proč desetitisíce v Americe narozených sionistických profesionálů povstávají a oslavně jásají, jak to učinili den před jeho projevem v Kongresu, kdy jim Netanyahu diktoval svoji fanatickou válkychtivou politickou linii, na konferenci AIPAC?

Proto, že věří, že je vyvoleným vůdcem jejich vyvolené otčiny?

Netanyahu, se vší svoji vulgaritou a podprůměrností, brnká hluboce na struny svých sionistických stoupenců. Ti věří, že jsou kolektivními génii nadřazené rasy, kteří se nemusí řídit protokoly nesionistických států a vnitřními zákony, které zamezují jeho koloniální nadvládě nad miliony Palestinců.

Co jiného, než identita nadřazenosti umožňuje vzdělaným a úspěšným, lidským a krutým, pojit se s Netanyahu a vítat ho, jako moderního sekulárního Mojžíše překračujícího Potomac, vysvobozujícího „židy“ (protože mesiášský Netanyahu tvrdí, že mluví za „všechny židy“) před smrtelnou hrozbou (Íránu), pěstěnou gojskými politiky. Převážná většina sionistických aktivistů je hluchá, němá a slepá k těm, kdo kritizují a odmítají jeho infantilní a groteskní lži, amorální výkřiky o neexistujících „existenčních hrozbách“, které zamořují jeho projevy. A co hůř, budou terorizovat a zastrašovat jakéhokoliv kritika, a požadovat, aby je jejich zaměstnavatelé vykopli, jak to činili v posledních dvaceti letech. Věří, že Palestinci, které Izrael vybombardoval do doby kamenné, jsou hrozbou pro Izrael. Věří, že Íránci bez jaderných zbraní, čelící stovkám izraelských jaderných bomb, jsou hrozbou pro Izrael. Věří, že existuje jen jedna „pravda“: že všechna opatření, projevy a činy, které posilují moc a slávu Izraele, jsou ctnostná. Je to tato pravda, co motivuje stovky tisíc „mravných“ sionistů darovat stovky milionů dolarů na nakupování a zastrašování prezidentů a Kongresmanů, guvernérů a starostů, univerzitních prezidentů a učitelského sboru, policejních informátorů a akademických kriminálníků. Je to tato sionistická mocenská konfigurace, co umožňuje politickému ubožákovi, jako Netanyahu, vstupovat a ovládnout zákonodárnou sněmovnu a říkat americkým občanům, kde a kdy se bude odehrávat jejich příští válka. Právě kvůli této mocenské konfiguraci Kongres „povstává“; tleská a panáčkuje ve frontě před každičkou Netanyahuovou emocionální ejakulací.

Široké vrstvy izraelské veřejnosti byly silně ohromeny Netanyahuovou schopností ponižovat prezidenta; jeho ochotou diktovat politiku USA; hyperkinetickou poslušností a poddajností amerických Kongresmanů. Ale to není překvapující. Nakonec Izraelci jsou zvyklí panovat Palestincům a mučit je do podvolení se a kolonizovat celý národ. Proč by neměli mít radost, či být dokonce hrdí, když Netanyahu mluví a jedná jako místokrál USA? Nakonec jejich vůdce přeci ovládá tak zvanou „světovou velmoc“!

Není pochyb, že izraelští říšští loajalisté budou s převahou hlasovat pro Netanyahua, když dokonce i „opozice“ tvrdí, že odsuzuje americko-íránská mírová jednání. Opoziční vůdci Isaac Herzog a Tzipi Livni nemají Netanyahuův gangsterský zjev, onen šklebivý úsměv, který americkým vůdcům říká „vodíme vás za nos a milujete to“. Co si zbytek světa myslí o vřeštícím oslovi vedeným za nos není těžké si představit: světové vedení zcela jistě nepatří k jejich prvním myšlenkám…

Od liberálů, levičáků a pokrokářů je slyšet spoustu tlachů, že Netanyahuovy „nestoudné invektivy“ budou mít zpětný ráz; že to poškodí vztahy s USA; že to oslabí a podkope americko-íránské vztahy a umožní to Íránu zajistit si jaderné zbraně. Liberální sionisté tvrdí, že Netanyahuův projev oslabí podporu Izraele mezi členy Kongresu z řad Demokratů; že to umožní podkopat americko-íránské vztahy a umožní Íránu zajistit si jaderné zbraně. Liberální sionisté tvrdí, že Netanyahuův projev oslabí americkou podporu Izraeli (nedej bože!).

Tyto nářky nemají opodstatnění; vylhané šplechty mozků, které nejsou schopny chápat moc, obzvláště permanentní moc sionistické mocenské konfigurace.

Dokonce i zběžné čtení politických faktů, které předcházely, doprovázely a následovaly po Kongresových diktátech Netanyahua, demonstruje pravý opak.

Bezprostředně po Netanyahuově intervenci vůdci Kongresu přistoupili ke zrychlenému schvalování zákona o rozšíření sankcí vůči Íránu a vetování jakékoliv dohody exekutivy. Republikánská většina a přes polovinu Demokratů si zvolily podpořit „zahraničního místokrále“ u politiky míru a války.

Aniž by „ovlivňoval“ vztahy s Obamovou vládou, vláda zosobněná ministrem zahraničí Johnem Kerry vetovala opatření schválené Komisí OSN pro lidská práva odsuzující barbarské válečné zločiny Izraele na Palestincích… Obamova velvyslankyně v OSN Samantha Power se jako obvykle plazila po břiše před Izraelem na konferenci AIPAC, po Netanyahuových vzletných invektivách. Americko-íránská „jednání“ ve Švýcarsku se stále více věnovala přesně těm tématikám, které Netanyahu požadoval. Americký ministr zahraničí Kerry trval na provádění hloubkových inspekcí ve všech zařízeních íránského jaderného a vojenského sektoru; na zachování většiny sankcí na deset let; na odstranění nejvíce obohacené uranu… Zkrátka a dobře na odzbrojení Íránu, na zvýšení jeho vojenské zranitelnosti ze strany izraelského jaderného útoku, bez jakékoliv možnosti zastrašování či odvety! Írán formálně jedná s Kerrym z pověření 5+1, ale agenda a požadavky jsou určovány chraplavým uřvaným hlasem Netanyahua, který je tou nejvlivnější neviditelnou jednající stranou.

Jinými slovy, jsou to hojné důkazy toho, že Netanyahuova intervence americko-izraelské vztahy ani zdaleka „nepoškodila“ a že dále posílila moc Izraele nad USA. Tím, že si zajistil prohlášení americké vlády o bezpodmínečné loajalitě, zatímco ponižoval prezidenta a osoboval si výkonné právo, Izrael demonstruje světu, že může a bude diktovat USA strategickou politiku a spílat americkému prezidentovi s naprostou beztrestností.

Netanyahu není vůbec ostrakizován. Má globální platformu, ze které může plivat své zuřivé šovinistické výpady proti míru a vyjednávání. Jeho projev, jeho obsah a styl, se dostal na titulní stránky a do zpráv v hlavním vysílacím čase. Jeho válečné štvaní rezonovalo s úvodníky Wall Street Journal, Washington Post a US News and World Report.

Netanyahuova politická linie inspirovala desítky tisíc ultra sionistů AIPAC, kteří vtrhli do Kongresu a požadovali na kongresmanech a zaměstnancích Kongresu, aby jednali podle jeho sdělení. Ani jeden nesouhlasný hlas od prezidentů 52 hlavních amerických (sic!) židovských organizací, jejichž primární loajalita je nadále izraelským zájmům, jak je definoval jejich premiér.

Hlas nesouhlasu pár desítek židů na Capitol Hill a mimo konferenční halu AIPAC nebyl v Kongresu nebo mezi převážnou většinou vůdců židovské komunity či v masmédiích zaregistrován.

Navzdory nářkům a tvrzením, že Netanyahu „oslabil“ Izrael, fakta na zemi demonstrují, že posílil jeho „vedení“ mezi miliardáři, kteří kupují americké kongresové vůdce. Demonstroval, že američtí představitelé, dokonce i ti, které inzultuje a napadá, budou nadále podporovat válečné zločiny Izraele na mezinárodních fórech; obdarovávat Izrael 3 miliardami dolarů ročně v rámci vojenské pomoci, aby se posílila jeho vojenská nadřazenost na Středním východě; a začleňovat jeho požadavky do jakýchkoliv strategických jednání s „islámskými“ zeměmi, jako Írán, přestože to podkopává základy jakékoliv vyjednané dohody.

Závěr

Netanyahu si evidentně odcizil menšinu Demokratů v americkém Kongresu, ale většinou u procedurálních záležitostí protokolu, než u podstatnějších záležitostí štvaní k válce a sankcí vůči Íránu. Netanyahuovo mesiášské tvrzení, že mluví za „všechny židy“, přimělo přes 2,000 amerických židů a nežidů podepsat placenou reklamu, popírající jeho statut coby druhého příchodu Mojžíše.

Ale jak demonstrují frenetické ovace kongresové většiny a jednomyslnost tisíců lidí v AIPAC, impozantní moc sionistické konfigurace Izraele stále dominuje americké politice na Středním východě.

„Debata“ o občasné přítomnosti Netanyahua v americkém Kongresu a ponížení amerického prezidenta je bláhová. Tím, co je skutečně třeba probírat, je podstatnější otázka permanentní přítomnosti, moci a výsad sionistické mocenské konfigurace v utváření americké středovýchodní politiky.

Žádný jiný hostující premiér nebo prezident nedostane tolik mediální pozornosti a politických fanfár, jako Netanyahu, protože nikdo jiný nemá impozantní, organizovaný, dobře financovaný a disciplinovaný politický aparát, jaký má Izrael. Aparát, který brání a prosazuje americké války pro Izrael, válečné zločiny Izraele, konfiskace půdy a mučení Palestinců. To, že podporují hrubé ponižování Obamy Netanyahuem není překvapující – jen to potvrzuje „zákon o návratu“: že pro americké sionisty existuje jen jeden opravdu židovský stát – a tím je Izrael; a že jejich jedinými „skutečnými“ vůdci jsou Izraelci… Dnes se náhodou jmenuje Benjamin Netanyahu. A jakákoliv americká politika, vyjednávání nebo dohody na Středním východě musí být v souladu s jejich vůdcem.

Kongres to ví.

„52“ to ví.

Jen většina amerického voličstva, která stále věří, že žije ve svobodné a nezávislé zemi, s tím není obeznámena. Přestože jim Netanyahuova intervence říká pravý opak.

Ale pak žijeme v podivné meritokracii svého druhu, ve které názory 2% vyvolených platí více, než názory 98% našich občanů.

Kritici, židé a nežidé, „musí pochopit, že jejich problém s Netanyahuem si vyžaduje, aby se zavrtali hlouběji; a že jejich opozice se musí stát systematičtější a více konfrontační se sionistickou mocenskou konfigurací. Jinak není žádný důvod věřit, že USA mohou skoncovat s národním ponižováním a opětovně získat statut svobodné a demokratické republiky.