Ukrajinu jsme nezradili

Přesně rok uplynul od doby, kdy veřejné nepokoje na kyjevském „majdanu“ vyeskalovaly do pouličních bojů – což nakonec vedlo ke státnímu puči na Ukrajině. Členové ukrajinských zvláštních policejních jednotek „Berkut“ byli do těchto události zapleteni od začátku. Nové ukrajinské úřady je nyní označují za zrádce a viní je z řady úmrtí a zranění, ke kterým došlo během nepokojů.

Alexander Popov a Sergej Chajrulskij jsou dva bývalí operativci Berkutu, kteří se odstěhovali do Ruska a přihlásili se na Moskevské středisko pro zvláštní účely ruského ministerstva vnitra. Pevně věří, že tehdy dělali na ulicích Kyjeva správnou věc. „Nemáme se za co stydět, nezradili jsme Ukrajinu. Konali jsme svoji povinnost do konce; my jsme ti, kdo byli zrazeni Ukrajinou,“ říkají.

Proč jste se rozhodli přestěhovat do Ruska?

Alexander: Protože jsme nyní na Ukrajině považování za zločince, ačkoliv jsme prostě dělali svoji práci. Ani jednou jsme nepřekročili svoji pravomoc, když jsme se pokoušeli udržet veřejný pořádek, a přesto proti nám ukrajinské úřady zahájily pět trestních stíhání.

Sergej: Někteří operativci Berkutu na Ukrajině již byli odsouzeni na 23 nebo 24 let. Muži, kteří jen bránili zákon a pořádek v Kyjevě, dostali delší trest, než někteří usvědčení vrazi.

A opravdu lidé věřili v „majdan“?

Alexander: Samozřejmě, že ne! Pro většinu Ukrajinců byl tento „majdan“ jakýmsi cirkusem, či šílenou show. Lidé přijížděli do Kyjeva houfně, jen aby se na to podívali. Bylo tam mnoho návštěvníků z ostatních měst. Nicméně když se protesty staly násilnými, všichni rozumní lidé utekli a zůstali pouze placení aktivisté.

Sergej: Pro některé byl „majdan“ prostě pracovištěm. Buďte na barikádách šest hodin, dostanete zaplaceno a jdete domů.

Alexander: Když jsme jim čelili na náměstí poprvé, byli v davu tam muži a ženy, asi ve věku 40-45 let. „Chlapi, jen nás tu nechte zůstat do 6 ráno,“ říkali nám, aniž by chodili kolem horké kaše. „Dostali jsme zaplaceno, abychom tu zůstali do šesti. Budeme jen předstírat, že se s vámi pereme, a pak odejdeme.“

Sergej: Nezapomínejte, že ti fotbaloví fanoušci nebyli motivováni nějakou ideologií. Byli to najaté gorily. Fanoušci fotbalových klubů mohou být rychlým zdrojem rekrutů, kdy je tam velký počet aktivních agresivních mladých mužů za rozumnou cenu. Ředitel nějaké školy nebo akademie takové věci svým studentům dělat nebude, ale fanoušci jsou vždy lační vyrazit do ulic a jsou schopni zmobilizovat až 50 maníků v každém městě.

Kdy se situace stala obzvláště nestálou?

Alexander: Tehdy nebylo strhávání soch Lenina tak módní; bylo to poprvé. Oddíl Berkutu z Černihiva, asi 30 chlapů, byl nasazen, aby tomu zabránil. Vytvořili jen ochranný kruh kolem památníku. Tlupa asi 300 ozbrojenců na ně okamžitě nastoupila a začala je bít. Místní prodavačka dokázala ukrýt jednoho zraněného operativce ve svém krámku. Ani jeden z našich mužů nebyl nezraněn; byli prakticky roztrháni davem.

Na záchranu našich mužů byly poslány posily. Čert vem památník, jen nás nechte odvézt naše kluky, bylo řečeno násilníkům. Ale ne, jako odpověď hodili do našeho autobusu po domácku vyrobenou tříštivou bombu.

Sergej: Vždy mně zajímalo, že lidé neustále mluví o tak zvané „nebeské stovce“, ale žádná ukrajinská média nezmiňují policisty zabité během nepokojů – mnohem více, než sto, myslím – na Náměstí nezávislosti. Osobně jsem byl svědkem smrti tří policistů, a bezpočtu zranění. Myslím, že asi 10% s nasazených jednotek tam bylo zabito, ale ukrajinská televize to raději ignoruje.

Jaké jsou vaše nejživější vzpomínky na tyto dny?

Alexander: Pamatuji si na hořící benzín řinoucí se mi po zádech… Hodili na mne Molotovův koktejl. Hořím, má uniforma se taví, a přesto cítím na zádech chlad. Necítil jsem horko, nebo bolest, jen chlad. Stále si pamatuji, jaký to byl pocit.

Sergej: A stále nemohu zapomenout, jak dobře organizovaný a hojně financovaný tento bordel byl „Majdan“ byl hnán penězi a drogami – a nejsou to jen nějaké internetové zvěsti, viděli jsme důkazy na vlastní oči.

Strávili jsme dva nebo tři dny bez jídla a odpočinku, když jsme tam byli ve službě, kdy jsme si hodili krátkého šlofíčka kdykoliv a kdekoliv to šlo. A zatímco my, vycvičení a ostřílení bojovníci, jsme byli silně vyčerpáni tímto utrpením, lidí na druhé straně byli vždy nabuzení. To si nelze splést, protože jsme sledovali jejich tváře – je to jakýsi profesionální zvyk, víte. Kolik normálních, nevycvičených lidí znáte, kteří by byli schopni lézt přes barikády, přesunovat stavební materiál, házet kameny a vykřikovat hesla po tři dny vkuse? A takových lidí tam byly hromady.

Zabavili jsme mnoho mobilů během zatýkání a na barikádách jsme našli další. A zprávy na těch telefonech často obsahovaly informace o převodech obrovských částek peněz. Čísla karet, telefonní čísla a částky peněz, jak v hrivnách, tak v amerických dolarech.

Alexander: Našli jsme velké balíky v zahraničí vyrobených armádních ponožek, vyztuženého oblečení a tuny dalších věcí. Bez všech těchto dodávek by nebyl žádný „majdan“.

A byla tam ještě jedna věc. V té šesti nebo sedmipatrové budově, kterou obsadil Pravý sektor, byly na každém patře jakési ubytovny jednotek. Byly tam palety s matracemi, a když jsme budovu čistili, našli jsme pod nimi bezpočet použitých stříkaček.

17 významných okamžiků euromajdanu

Sergej: Pro operativce Berkutu znamenalo zajetí jistou smrt. Jednou před námi zastavilo auto a jeho osádka vyhodila k našim nohám chlápka ze Záporoží. Jeho končetiny byly zlomené a byl opakovaně bodnut bodcem. Odtáhli jsme ho na ošetřovnu – netuším, jestli přežil, nebo ne…

A zároveň nás neustále vyzývali, abychom k nim přeběhli. Proč tam zůstáváte, říkali, váš plat je mizerný… Nabízeli nám byty v Kyjevě, nabízeli nám peníze. Dívky slibovaly, že si ty z nás, kteří přeběhnou, vezmou. V podstatě zahoď svůj štít a dostaneš cokoliv chceš. Dokonce i jediný přeběhlík by pro ně vytvořil obrovskou propagandistickou příležitost, ale nepřeběhl nikdo z nás.

Alexander: Rozhodnutí bylo učiněno během setkání s Pravým sektorem, kdy jeho zástupci přišli na setkání s naším velitelem. Požadovali, abychom složili zbraně a vzdali se, vyhrožovali, že zaútočí na naše pozice, pokud se nepodvolíme. Náš velitel odpověděl, že nyní není žádné riziko civilních obětí, tak ať to zkusí.

Je tam náš pluk a čtyři prapory z dalších měst, a všichni jsme velmi naštvaní. Řekli jsme: „Dejte nám záminku a zrušíme všechny útočníky, pak napochodujeme do Kyjeva a vyčistíme město od vašeho svinstva.“ Věděli, že neblufujeme, takže nám umožnili odejít. Dokonce i ti z kyjevského praporu, kteří chtěli odejít, mohli.

A způsob, jakým jsme byli vítáni doma, ostře kontrastoval s tím, jak s námi zacházeli v Kyjevě. Zatímco v hlavním městě byly naše autobusy pronásledovány a střílelo se na ně, obyvatelé našeho města přišli až na naši základnu a prostě nás objímali. Zvedali nás do vzduchu, oslavovali náš návrat šampaňským. Opravdu si cenili toho, co jsme udělali.

Alexander: Nemyslím, že jsem zradil Ukrajinu. Hodně jsem o tom přemýšlel. Dnes je to v podstatě fašistický stát. Miluji Ukrajinu jako svoji vlast, ale pohrdám jejím současným státem, který jí byl vnucen novými úřady.

Sergej: Stále se můžeme na Ukrajinu vrátit. Tedy jsem ochoten se tam vrátit, abych udělal jednu věc: vyhladil tu sektu, která zničila moji zemi.