A s nimi přišlo peklo…

Jistě, Kyjev pochopil, že pokud zaškrabe na dně sudu a pokud se Evropa bude snažit, je možné posbírat peníze na prodloužení agonie. Ale Soros jasně řekl, že je nezbytné najít 50 miliard dolarů jen pro rok 2015. Zatímco v r. 2014 (kdy hlupáci stále doufali ve stabilizaci kyjevského režimu) USA, EU a MMF společně vyškrabaly pouhých 20 miliard dolarů, které měly být rozloženy do tří let. Ve skutečnosti dostal Kyjev v r. 2014 pouhých 7,5-8 miliard úvěrů. Jasně, v takových podmínkách je nerealistické najít 50 miliard ročně. Sám Soros řekl, že doufá již jen v zázrak.

Hned po Sorosově jednoznačném požadavku, aby EU financovala Ukrajinu, se informování evropských médií o ukrajinské krizi drasticky změnilo a stalo se jasným, že žádný zázrak se konat nebude. Evropská média (včetně německé televize) a NGO (včetně Human Rights Watch) náhle „uviděla světlo“ a zjistila, že kyjevský režim válčí s civilisty, porušuje válečné zákony a zvyklosti. Ještě malou chvilku a Evropa prozře a „zjistí“, že Kyjev převzala fašistická junta, která pošlapává vlastní ústavu, a zavede sankce proti Rusku kvůli ekonomické spolupráci Kremlu (dodávkám uhlí a plynu) s nacistickým režimem.

Evropa peníze nedá. Ani USA nepomohou (pokud by to chtěly udělat, MMF by šest měsíců neváhal a poskytoval by jednu tranši za druhou). Za těchto podmínek je podporování mytické stability Ukrajiny, jak činil Washington od konce léta, naprosto nesmyslné. V srpnu-září 2014 byli ukrajinští politici rozděleni do dvou skupin: většinu – ti, kteří byli připraveni svrhnout Porošenka – očekávala jisté dividendy z příštího puče, a menšinu, zaujímající neutrální postoj. Sám Porošenko neměl ani svoji podpůrnou skupinu, ani mocenskou oporu. Stále je prezidentem jen díky USA, které v té době puč zakázaly.

Washington věděl velmi dobře, že Porošenko se pokouší jednat s Moskvou o mírovém řešení (protože pouze mír dá Porošenkovi šanci zachránit nejen své prezidentské křeslo, ale i vlastní život). Spojené státy potřebovaly válku a, zdánlivě, nechtěly nechat vyděšeného a zmateného Petro Aleksejeviče u kormidla. Ale Američané byli pomýleni ruskou diplomacií. Mír byl (a zůstává) prospěšný pro Rusko, protože nutí Spojené státy a jejich evropské spojence udržovat zkrachovalý ukrajinský projekt naživu, a tím spotřebovávat své omezené zdroje. Ukrajinský puč, který měl z Kyjeva udělat nejen věčný zdroj nepřátelství mezi Ruskem a EU, ale také černou díru požírající zdroje Moskvy, nesplnil svá očekávání – rok po puči Ukrajina nadále požírá americké zdroje.

Ale protože Ukrajina je jen jedno z mnoha míst globální konfrontace mezi Moskvou a Washingtonem, stává se další soustředění úsilí na toto místo pro USA neziskovým. Nemohou přestat, protože pak bude toto místo převzato Ruskem, což by byla geopolitická porážka Washingtonu. Proto musí být toto místo zničeno. Ať vítěz okupuje ruiny; když ho nemohly dostat do problémů celou Ukrajinou, tak ať je v problémech kvůli hnijící a tlející mrtvole Ukrajiny.

Takže protože je pro Rusko lepší, když bude Ukrajina zničena USA co možná nejpozději, předstírala ruská diplomacie téměř rok, za vykazování slabosti, zmatení, ochotu kapitulovat. V předjímání pádu Ruska, který by vyřešil všechny jejich problémy, Spojené státy rozhodly s Ukrajinou neskoncovat. Proč? Když, po vítězství nad Ruskem, by se problém podpory kyjevského režimu na úkor Moskvy vyřešil sám.

Ale vše dobré dříve či později skončí. Počátkem prosince se stalo jasným, že Washington může tlačit na Rusko jak chce, ale nemůže způsobit pád Ruska, aniž by padl sám ještě předtím. Vzhledem k potřebě zredukovat geopolitickou frontovou linii, soustředit zdroje do zbývajících prioritních oblastí a opustit prohraná území, se opětovně vynořila otázka – co udělat s Ukrajinou? Jakmile se stalo jasným, že Soros pro Kyjev nezbytné finance nenajde, byl osud země, politiků, veřejnosti a dokonce i „kreativní třídy“ uvyklé na imunitu před problémy, zpečetěn. A válka opět začala s novou zuřivostí.

USA věděly velmi dobře, jak neschopná akce ukrajinská armáda je a jak ozbrojené síly DPR/LPR během mírové přestávky posílily. Nemusíte sedět ve výboru generálního štábu, abyste z otevřených zdrojů odhadli, že za takových intenzivních bojů, které začaly 18. ledna a pokračují po celé frontové linii, dojde ukrajinské armádě síla pro vedení aktivních operací do tří až čtyř týdnů, a za další jeden až tři týdny se začne rozpadat. Mimochodem, ukrajinské dělostřelectvo zmizí z bojiště první. Soudě dle intenzity a dynamiky dělostřelecké palby stran zaostávala ukrajinská armáda za DPR/LPR dokonce i v množství uskladněné munice. Zatímco republiky měly evidentně neustálé doplňování munice, ukrajinská armáda nemohla doplňovat spotřebovanou munici tak rychle. Poté, co ukrajinské dělostřelectvo přišlo o příležitost rovného boje s dělostřelectvem DPR/LPR, bylo zadření ukrajinských rezerv záležitostí krátké doby, a po vyčerpání rezerv by se stal kolaps fronty nevyhnutelným. Nahrazení ztrát pomocí mobilizace by bylo nemožné, dokonce i kdyby dokázali zmobilizovat všechny. V nejlepším případě by byli odvedenci na sběrných místech, když by fronta již zkolabovala.

Američané to vše věděli, ale přesto tlačili ukrajinskou armádu do nesmyslného útoku, který nemohl prakticky ani začít. Je to armáda, která je odsouzena k destrukci, a fronta byla předurčena ke kolapsu. Proč to Spojené státy potřebují? Protože, jak jsme zmínili výše, USA nepotřebují nedosažitelné vítězství na Ukrajině, potřebují zničení Ukrajiny, ale rukama někoho jiného a s co největším prospěchem pro sebe.

Tři až čtyři týdny intenzivních bojů by nejen vykrvácely ukrajinskou armádu, ale také by způsobily výrazné ztráty ozbrojeným silám DPR/LPR. Od prvních dnů domobrana připouští vlastní ztráty desítek, ne-li stovek zabitých a raněných, zatímco poznamenává, že ztráty ukrajinské armády jsou mnohem vyšší. Nezapomínejme, že ozbrojené síly DPR/LPR v současnosti nepřesahují 30-40,000 vojáků, a to za nejoptimističtějších odhadů. Vezmeme-li v úvahu, že 10-15,000 lidí představuje logistické a bezpečnostní jednotky, nemůže být více než 20-25,000 bojových jednotek. To znamená, že dokonce i ztráta 3-5,000 – a toto číslo mrtvých a raněných za tři až čtyři týdny intenzivních bojů je možné – dramaticky snižuje bojeschopnost sil domobrany.

Takže do poloviny února by se ukrajinská armáda rozpadla a zahájila by neorganizovaný ústup, ale prořídlé síly domobrany, které utrpěly závažné ztráty, by nebyly schopny zabrat území opuštěná po stažení ukrajinských jednotek. To by vytvořilo rozsáhlé oblasti mocenského vakua mezi DPR/LNR a Kyjevem, kde by se domobrana a některé zbytky vládních jednotek mísily jako ve vrstveném koláči. Až do té míry, že by různé ulice ve stejném místě byly drženy různými ozbrojenými skupinami. Navíc zatímco ozbrojené síly DPR/LNR jsou organizovány jako více méně pravidelné struktury s jednotným řetězcem velení, armáda Kyjeva sklouzává do nepravidelných formací, které se, po smrti poslední pravidelné jednotky, přemění na tlupy nacistických gangů a čistých zločinců, částečně naředěných praštěnými „veterány protiteroristické operace“.

V této situaci začnou být nacistické brigády soustředěné ve velkých městech jihovýchodu, aby udržely moc v Kyjevě, stále naštvanější a kyjevská propaganda se stane nervóznější. To by zvýšilo zahořklost vůči moci, která „nás podvedla“, jakož i vůči pro-ruským aktivistům – „5. koloně, která nás bodla do zad“. Jakákoliv záminka pak postačí k zažehnutí celé země. Nicméně aby se paralyzovalo světové společenství a znemožnila se okamžitá a konzistentní reakce, musí být záminka pro zopakování rwandského scénáře (vzájemné nesmyslné masakrování) neuvěřitelná, a, zároveň, musí radikálně měnit stávající politickou situaci.

Tudíž nestačí zorganizovat hlasitý akt teroru, nebo řadu takových aktů jménem „pro-ruských partyzánů“ či „agentů FSB (GRU, SVR)“. Tato provokace musí pohnout nacistickou komunitou a přesměrovat její úsilí požadovaným směrem. Mimo to musí být ukrajinská vláda paralyzována (nebo tak vypadat). Nakonec by tato událost měla být dostatečně krvavou, dostatečně amorální a dotknout se těch vrstev společnosti, které jsou nacisty vnímány jako vlastní. Tyto podmínky nelze splnit jediným, i když okázalým, teroristickým aktem (takové problémy nelze řešit dokonce ani výbuchem v Černobylu).

Jasně, nejdříve by potřebovali smrt hlavní politické postavy nebo postav, aby údajně (nebo skutečně) paralyzovaná ukrajinská vláda nemohla podniknout opatření k obnovení pořádku, i kdyby chtěla. Porošenko je dokonalou posvátnou obětí (obzvláště proto, že je zrádcem Američanů), ale na místě „mladého génia“ Jacenjuka bych také nebyl v klidu. Po likvidaci Ukrajiny se Jacenjuk stává neužitečným a zbytečným a dokonce nebezpečným, protože může svědčit u nějakého „Mezinárodního tribunálu pro bývalou Ukrajinu“. Pro zemi bez ekonomiky je tento symbolický ekonom stejně užitečný, jako velký bankéř Juščenko. Úvěry přicházet nebudou, s Jacenjukem nebo bez. Zemřít hrdinně je jediným prospěchem, který může USA přinést. Pokud někdo vyhodí do vzduchu parlament během plenárního zasedání, za přítomnosti jak Porošenka, tak Jacenjuka, hádejte, kdo bude prohlášen za viníka, dokonce ještě před zahájením vyšetřování? Obzvláště pokud se poté k tomu přihlásí nějací „lidoví mstitelé“?

Samozřejmě, že nacistické brigády na Porošenka a Jacenjuka plivou, ale jejich brigádní velitelé tam budou také: Jaroš a setník Parasjuk a kozák Gavryljuk – bylo by neslušné je nepomstít. Navíc, pokud se zdá, že to není dost, provedli by řadu teroristických útoků v nemocnících, kde jsou léčeni „hrdinové ATO“. Představte si, jak barbarské vraždění bezbranných „hrdinů“ bude prezentováno ukrajinskými médii. Nebudou ani potřebovat výcvikový manuál z amerického velvyslanectví; budou vše interpretovat správně i sami.

No, a jako „třešničku na dortu“ lze vyhodit do vzduchu kaskádu hydroelektráren na Dněpru. To by vyřešilo několik problémů USA najednou. Zaprvé, skutečné škody v důsledku záplav nebudou tak velké, ale kamery umístěné předem na správných místech ukážou obrázky děsivější, než během tsunami v Thajsku, a „experti“ (čirou náhodou také z jejich vlastní iniciativy) budou okamžitě ohlašovat miliony potenciálních obětí. Zadruhé, okamžitě to odřízne levý břeh Dněpru od pravého. Přehrada bude vyhozena do vzduchu a mosty zničeny. Takže domobrana nebude schopna překročit Dněpr bez pomoci ruské armády. Zatřetí, pokud se toto vše (od likvidace politické elity po člověkem vytvořenou technologickou katastrofu) stane během tří nebo pěti dnů a pokud se stane možným (určitě stane, jinak proč by živili CIA) obvinit Rusko a DPR/LNR z účasti, či aspoň z nepřímé podpory teroristů, konsolidované mezinárodní společenství nepřevezme rychlou kontrolu nad Ukrajinou. Jakákoliv účast Ruska bude blokována Západem, který bude Moskvu obviňovat ze spoluviny na zločinu, ale západní síly samotné nebudou moct situaci stabilizovat (dokonce i když se USA a EU rozhodnou jednat bez rezoluce OSN, nebudou mít potřebnou operační kapacitu a dostupné jednotky). Začtvrté, zatímco to USA potřebují, dokonce i Turčinov může legitimně zastupovat Kyjev a vést zbytky vlády, které jsou postradatelné rovněž.

Další běh událostí je také jasný. Nacisté budou mstít své „bratry ve zbrani“. Brigády se rozlezou po celé zemi, budou ověřovat adresy z databází poskytnutých kamarády nacisty v SBU a v částech ministerstva vnitra. Domobrana bude stále schopna rychle podat pomocnou ruku Charkovu, okresům levého břehu Dněpropetrovska a Záporoží, a proklestit pozemní koridor na Krym. Ale bez pomoci Ruska nemohou jít dále – neexistují žádné mosty. Partyzánské skupiny na levém břehu jsou silnější. Samozřejmě, že budou vzdorovat v Oděse, možná dokonce v Kyjevě, ale síly si nejsou rovny. Pouhý fakt partyzánského odporu na pravém břehu připraví juntu o podporu ukrajinské „kreativní třídy“. Nikdo je v USA nepotřebuje, protože nemohou pracovat, ale přesto také rádi jí. Nikdo je nebude krmit kvůli jejich „ukrajinskosti“ (kdo potřebuje ukrajinskost bez Ukrajiny?). Ani jeden z nich toho moc neví, ale dohromady by jejich svědectví umožnila sestavit úplný obrázek. A když během ukrajinských excesů budou zabiti ve vlastních domech, tak ať. „Tutsi“ zabijí „Hutu“, „Hutu“ zabíjí „Tutsi“ – to je smutná charakteristika občanských válek.

Tudíž tlačením Ukrajiny od somalizace do rwandizace jsou Spojené státy zcela schopny minimalizovat účinek ruských vítězství, zakrýt stopy vlastních zločinů krví a, což je nejdůležitější, učinit svoji účast na nadcházejícím řešení nejen nezbytnou, ale nevyhnutelnou, čímž zachrání svoji pozici na evropském kontinentu a svoji kontrolu nad vyděšenou EU.

Probrali jsme jen jeden scénář možné provokace, která by umožnila Washingtonu vyřešit problém vypálení ukrajinského stánku. Ve skutečnosti existují stovky podobných scénářů. Všechny jsou skutečné a některé z nich musí být již Američany rozvíjeny. Jinak jsou bezpečnostní služby, armáda a ministerstvo zahraničí placeni za nic. Počet zločinů již spáchaných Washingtonem a Kyjevem naznačuje, že výše uvedený scénář není nic mimořádného, naopak – je zcela v rámci logiky předešlých akcí. V únoru 2014 stovka obětí „majdanu“ dala podnět k puči; tři sta obětí v sestřeleném „Boeingu“ umožnilo zahájit letní ofenzivu; desítky tisíc obětí zabitých Ukrajinců poslouží jako prostředek tlaku na Rusko. Jak se pak desítky tisíc obětí liší od stovek tisíc nebo dokonce milionů? Jen faktem, že USA zatím neměly potřebu zorganizovat masovou lidskou oběť na Ukrajině. Nyní taková potřeba existuje.

Dvě věci mohou ještě lidi zachránit:

– Tradiční neschopnost ukrajinských vykonavatelů realizovat byť jediný americký plán;

– Tradiční Putinova schopnost přijít s patřičným způsobem jak ven ze zoufalých situací.

Ale tyto věci jsou mimo rámec racionální analýzy, jsou věcí štěstí.