Tábor smrti Talerhof (3)

Talerhof vznikl na písečné půdě alpské doliny, kde se půda nehodila pro obdělávání. Pod blízkým sosnovým lesem stálo několik velkých leteckých hangárů. Jinak nic – pustina. První vězni dorazili pod dohledem vojáků haličského pluku jen do velkého prázdného prostoru, ohraničeného vysokými kůly s ostnatým drátem. Žádné baráky, žádné zázemí – jen pár hangárů. A mnoho šibenic…

Vězni rozličného věku i společenského postavení byli pomocí bajonetů a bodáků „uloženi“ na holou zem. Celý prostor byl zaplněn tak, že nebylo vidět zem. Podle oficiálních dat sem dovlekli na 5 tisíc vězňů, ale podle hlášení rakouského důstojníka z října toho roku jich bylo na 8 tisíc. Živých, samozřejmě. Počet byl průběžně doplňován dalšími transporty.

Teprve na samém konci roku 1914, kdy už si zima vyžádala desítky mrtvých, bylo povoleno postavit baráky. Nu… spíše stodoly nebo přístřešky, bez podlah a topení. Povoleny však byly dřevěné palandy, stlučené z prken, což představovalo alespoň částečnou úlevu od strádání. Baráky stavěli vězni a v každém se pak tísnilo více jak 300 lidí.

Nemocnice v prvním roce a půl nebyla v koncentračním táboře žádná. Dojížděla sem párkrát do týdne zdravotní služba, jejíž jediným „medikamentem“ byla páchnoucí mast „na všechno“ a naftalín. Naftalínem zasypávali nemocné od hlavy až k patě, takže tito se pak dusili a dýchat nemohli ani spoluvězni. Jediným skutečným lékařem na tisíce lidí byl vězeň Vladimír Mogylnický. Mohl však pomoci jen někomu, protože léky a zdravotnický materiál v táboře chyběly.

Jídlem pro všechny věkové skupiny vězňů byl povětšinou suchý chléb, tvrdý a často plesnivý, někdy zas úplně rozmočený nebo mazlavý. Pekl se z té nejpodřadnější mouky (odpadu) se značnou příměsí slámy. Dvakrát v týdnu bylo maso – maličký kousek koňského nebo psího masa, tvrdého nebo silně páchnoucího, často i s červy. Dále nahnilé brambory, krmná řepa. K pití špinavá a páchnoucí voda. Není divu, že tábor velmi brzy zachvátilo mnoho nemocí a epidemií. Chřipka, cholera, tyfus, záškrt, malárie, krvavé průjmy či zvracení… a všudypřítomné vši a svrab.

Vězně hlídali vojáci monarchie. A jak vzpomíná Vavrik, k službě sem byli vybráni snad největší psychopati z celé armády. Od vrchního velitele tábora von Stadlera až po posledního hajdučka. Vězni za celý svůj život nepoznali takovou krutost a degradaci svého lidství. Vavrik za nejkrutější z krutých označuje „Ukrajince“ Timčuka a Čirovského, jejichž bestialita, obzvláště vůči dětem, starcům a ženám, se jen stěží popisuje.

Následkem takovéhoto zacházení bylo nejméně 3 tisíce mrtvých Haličanů, Bukovinců, Lemků, nespočet zmrzačených, chromých, oslepených, hluchých… Mnoho vězňů se zbláznilo. Podle oficiálně nepřiznaných svědectví však existovalo nejméně 2 tisíce dalších, „zmizelých beze stopy“. Část „zmizelých“ byla umučena při soukromých „zábavách“ táborového personálu a část při nájemních pracích (personál čas od času vyvážel vězně na práce po okolí, peníze si ponechal a skupinu vězňů prostě kvůli případnému svědectví odpravil).

V červnu 1917, tedy měsíc po uzavření tábora, vystoupil v rakouském parlamentu český poslanec Jiří Stříbrný, poprvé informoval „civilizovanou společnost“ o hrůzách Talerhofu a doložil svou řeč očitými svědectvími. V březnu 1918 vystoupil na stejné téma a s doplňujícími svědectvími Polák Ljasocký. V bouřlivé době, před koncem války, se ale nikdo nechtěl podobnou „věcí“ zaobírat, natož ji vyšetřit. Tábor byl v tichosti rozebrán, zahlazeny stopy. Ani hroby, ani kříže nebo pomník nepřipomínaly oběti Talerhofu.

Vavrik tuto neochotu připomínat Talerhof, veřejně o tom mluvit a zanechat svědectví příštím pokolením těžce nesl. Neuměl se smířit s tím, že ani kosti umučených Haličanů nespočinou v rodné zemi a že památka obětí je stírána, zamlžována a „opracovávána“. Jedinou dobou, kdy se Talerhofem směli na Haliči zabývat, bylo krátké období mezi dvěma válkami (přelom dvacátých a třicátých let, Halič pod Polskem). Ve Lvově byla založena Talerhofská komise, složená z bývalých vězňů, a dokumentující páchané zločiny proti lidskosti. Stačila vydat jen čtyři almanachy, pak sovětská moc komisi rozpustila a takovéto „činnosti“ zakázala.

(Poláci tehdy naopak podobné aktivity vítali a na druhou stranu také podporovali „ukrajinství“. Rozkol uvnitř ovládaného etnika jim byl v té době výhodný).

Terezín přivítal haličské vězně stejně nepřívětivě, jako Talerhof. Na každém kroku vojenská stráž, hlídky na ochozech, těžké mříže. Však díky části českého personálu se podmínky vězněných brzy staly snesitelnými, oproti talerhofským lidskými. Vězni zde byli sice biti i popravováni, měli přísný režim, ale nedocházelo ke zvěrskému mučení „pro zábavu“, jako tomu bylo v Talerhofu.

Terezín byl dříve využíván jako vojenská kasárna a zároveň jako těžké vězení. Kasárna se nacházela v přívětivější, obytné části, vězení pak v té méně přívětivé. Byly zde i prostory pro stáje, sklepy a skladiště. Do všech těchto míst, která byla volná, nahnali na začátku září 1914 haličské vězně. Bylo jich na tisíce a byli úplně všude – dokonce i v chladných podzemních chodbách, sklepeních a ve stájích. Při takovém množství lidí se i zde začaly šířit nemoci, ovšem pevnost byla uzavřeným organismem, kde si nemohli dovolit epidemie, protože před nákazou neměl kam utéci ani personál. Byla proto zřízena prádelna, umývárna a lékařská ordinace se skutečnými léky. Terezín měl svou kuchyni a jídlo zde se dalo nazývat jídlem. Voda k pití čistá.

Lad a pořádek vnesly do lidského mraveniště zejména Anna Laube a Julie Kuglerová. Zajistili prostředky proti hmyzu, mýdlo a dokonce i valchy. Pro praní prádla i osobní hygienu určily přesné časy s rozpisy. „Venku“ uspořádaly sbírku ošacení všeho druhu, aby se vězni mohli převlékat. Vězni zde také pracovali. Bez mzdy, ale dostali se tak aspoň na chvíli do jiného prostředí. Pracovali nejen v pevnosti, ale i ve městě, v okolních zahradách a na polích.

Terezín byl pro Haličany místem, kde se necítili tak úplně ztracení a zatracení. Český personál dobře rozuměl a povětšinou soucítil se slovanskými bratry. Na stejném místě jako haličští vězni se nacházeli také hlavní protagonisté sarajevského atentátu, Srbové Princip, Čabrinovič a Grabes. A na polích okolo pevnosti stály baráky pro ruské zajatce (šlo o největší zajatecký tábor na našem území). Díky českému personálu se podařilo Haličanům navázat dokonce písemný styk s ruskými zajatci. Vavrik ve své knize vzpomíná na Velikonoce 1915, které se pro haličské vězně staly opravdovým svátkem vzájemnosti a duševní vzpruhy.

Pravoslavní duchovní (také vězni) mohli provést sváteční modlitby hned brzy ráno. Protože byl teplý slunečný den, velitel směny Zelmann rozkázal vyvádět „na směny“ vězně ven, na široké terezínské hradby. Zapomněl přitom, že z hradeb je daleko vidět.

Každé ráno, v devět hodin, vyváděli přísně střeženého vězně Principa na krátkou procházku po malém dvorku. Vyvedli ho i nyní. Sotva své nohy, zakované do těžkých řetězů, dostal přes práh, z hradeb zahřmělo sborové haličské „Christos voskrese!“ Mladík překvapeně vzhlédl a pak zvedl ruku k pozdravu. Víc nezmohl, protože strážný ho okamžitě vlekl zpět do kobky. Hlasitý haličský pozdrav však vylákal ven z baráků za zdí ruské zajatce. Haličané na hradbách si všimli toho rojení a opět zahlaholili sborovým svátečním pozdravem „Christos voskrese!“. Odpověď z tábora zajatců byla neméně silná a nesla se litoměřickou krajinou do daleka.

Informace o Terezíně jako koncentračním táboře pro Haličany byla pro mě úplně nová a dozvěděla jsem se ji až z knihy Vavrika. Terezín je totiž všude prezentován jako koncentrační tábor pro židy – o tom je materiálů spousta. Někde se jen cudně zmiňují o vězních z řad „odpůrců monarchie“. Haličané a „odpůrci monarchie“? Zvláštní…

Jestliže Terezínem prošlo 15 – 20 tisíc haličských vězňů, je logické, že někteří z nich se domů již nevrátili. Vavrik k tomu nic neuvádí, možná proto, že sám byl z Terezína na jaře 1915 převezen do Talerhofu. Současné ruské zdroje (na jaké jsem narazila) většinou uvádějí onoho malého chlapce, který byl zatčen při odchodu ze školy jen za to, že svému učiteli odpověděl, že je Rusín.

Nemohla dopátrat počtu obětí Haličanů v Terezíně, aspoň přibližně, nějaké číslo. Pak jsem narazila na stránky nějakého nadšence a našla velmi zajímavé čtení i s fotografiemi. Z údajů vyplývá, že obětí by mělo být nejméně 156.

Tragédie Haliče (také Bukoviny, Lemkovščiny, Zakarpatské Rusi) na začátku 20. století zmařila dle skromných odhadů na 60 tisíc životů pravoslavných „rusofilů“. Životů těch, kdo se proti monarchii ani nevzbouřili, ani nevzali do ruky zbraň. Běženců se odhaduje víc jak 100 tisíc. Koncentračními tábory a věznicemi prošlo 40 – 50 tisíc lidí. Represím bylo vystaveno na 120 tisíc lidí. Na Haliči nebylo ruskojazyčné rodiny, která by nebyla represemi postižena. Plán „očisty“ území se zdařil, i když zatím jen částečně. Při sčítání lidu v roce 1931 se na Haliči stále ještě polovina lidí hlásila k Rusínům.

S koncem 1. světové války haličská kalvárie ještě zdaleka nekončila. Halič čekala ještě další vlna represí od Poláků a „Ukrajinců“, pak od sovětské moci, pak od nacistického Německa (většinou rukama „Ukrajinců“) a nakonec poválečné přesídlování. Všechny ty represe měly však jeden cíl – zabít „rusofilství“ a pravoslaví, tj. podřezat a zničit etnické kořeny, na kterých stála jednota tamního obyvatelstva po tisíciletí.

A to se v průběhu sta let povedlo…

Podobný způsob byl použitý k rozkolu hrdého a těžko porobitelného národa Srbů a Chorvatů. Tím, že Chorvati byli dotlačeni ke katolicismu a část Srbů, kteří žili dlouhý čas pod nadvládou Turků (Boseňští Srbové), k přijetí islámu, se zasela nesmiřitelná nenávist mezi tato původně jednotná subetnika.

Vavrik psal svou knihu ve dvacátých letech minulého století, tedy v době, kdy nevěděl, co má ještě Halič a „ukrajinství“ před sebou. Podívejme se nyní na některé jeho myšlenky. Je velmi smutné číst tyto řádky a dobře, že se Vavrik nedožil současného stavu na Ukrajině:

Ukrajinští chytráci a falzifikátoři historie pouštějí nyní mezi lidi všelijaké blamáže, že se v Talerhofu mučili „Ukrajinci“.

Jestliže tedy Ukrajinci, pak tací, jako byl Gogol, Zubčenko, Naumovič, kteří Zakarpatskou Rus, Volyň, Podolí i Halič pokládali za část ruské země.

Hrstička „svobodných Ukrajinců“, kteří se omylem, válečnými zmatky nebo na udání svých nepřátel ocitli v Talerhofu, velmi rychle získala svobodu a to díky „ukrajinské komisi“ v Grazu. Tomuto jejich nestoudnému podvodu nikdo neuvěří. Jak mohli trpět v Talerhofu „Ukrajinci za ukrajinskou ideu“, když samo Rakousko a Německo založili ukrajinský stát?!

V době války vyšlo z haličského národa až příliš mnoho nelidským zrůd a to je skličující, velmi skličující… Neudivují nenávistní jedinci z řad židů, Poláků, Němců, ale je velmi bolestné, že rakušácký duch otroctví a servilnosti poštval bratra proti bratru. Všichni páchali Kainovo dílo v rámci svých pravomocí a pro své osobní výhody – pro pochvalu, pro odměnu, pro blahosklonnost a oblíbenost u svých vyšších nadřízených. Nejpřísnější odsouzení si zaslouží kainovská prodejnost haličské inteligence, hlavně z řad učitelů a duchovních.

Hle, za jaké ideály šly tisíce do vyhnanství nejstrašnějších táborů smrti! Před takovými ideály a svátostmi se vždy hluboce skláněly a vždy se sklánět budou hlavy obyvatel Zakarpatské Rusi.

Budoucí historik Zakarpatské Rusi posbírá všechny její slzy a jako perlami jimi ozdobí trnovou korunu jejího mučednictví. A vynese svůj spravedlivý soud. Dnes ještě nenastala ta doba, ale čím dál větší část haličské společnosti začíná chápat, že partijní slepota v jednom a témž národě přináší strašlivé spory a plody těchto nesmiřitelných sporů snižují lidskost až na nejnižší stupeň nevědomé a bezcitné zvířeckosti. Udání, pomluvy, křivé přísahy, výsměch a ponižování svých bližních – to vše je každodenním chlebem téhle hydry, pro kterou nemá ceny ni otec, ni matka, žena, dcera, bratr či soused. Jen její vztek, msta a zloba jsou nekonečné.

Materiály (všechny v RJ, protože v jiném jazyce jsou velmi poskrovnu):

• Vavrik
• Halič – stránky s více materiály
• Lvov – historie a vývoj (ovšem nutno číst „mezi řádky“ a s nadhledem) http://ukrssr.ru/Lvovskaja.obl/Lxvov.html, http://www.youtube.com/watch?v=anVIkBf0G6c

- Pokračování -