Jak se Německo stalo rozděleným

Není to tak dlouho, co předseda parlamentu R. Sikorskij s odvoláním na bývalého premiéra D. Tuska vypustil „kachnu“, že V. Putin v rozhovoru s posledně uvedeným v r. 2008 navrhoval zamyslet se nad rozdělením Ukrajiny. Když Tusk považoval za prospěšné se od této zavánějící informace distancovat, Sikorski začal přesvědčovat, že ho špatně pochopili. Tento manévr Poláci potřebovali kvůli osondování toho, jak se evropské politické kruhy budou stavět k tomu, jak si představují budoucnost Ukrajiny ve Varšavě.

Ukrajinští vlastenci by měli mít na paměti, že Západ má bohaté zkušenosti s rozdělováním států po druhé světové válce, včetně nejsilnějšího a nejstabilnější státu, i když vojensky poraženého – Německa. Z této zkušenosti se bohatě poučil i Berlín, který nyní v ukrajinské otázce postupuje po boku USA. Je snad účast Němců v plánování rozparcelování Ukrajiny odplatou za porážku v r. 1945, třebaže v menším měřítku?

Když byla na Teheránské konferenci v listopadu-prosinci 1943 poprvé nastolena otázka budoucnosti Německa, J. V. Stalin, vedoucí sovětskou delegaci, byl za zachování jednotného německého státu i po vítězství nad hitlerismem.

Na Krymské konferenci v únoru 1945 došly hlavy SSSR, USA a Británie, při posuzování poválečného statutu Německa, k závěru, že je nutné „naprosté odzbrojení, demilitarizace a rozdělení Německa, kdy to považují za nutné pro budoucnost světa a bezpečnost“. Přesto na Postupimské konferenci (červenec-srpen 1945) nebylo konečné rozdělení Německa ještě dáno. Spojenci odsouhlasili systém okupace Německa čtyřmi zeměmi, s cílem ho demilitarizovat a demokratizovat; přičemž bylo rozhodnuto, že v „období okupace musí být Německo považováno za jednotný ekonomický celek“. Bylo předjímáno, že po dobu okupace bude nejvyšší moc vykonávána hlavními veliteli okupačních sil SSSR, USA, Británie a Francie, každým ve své okupační zóně. A v otázkách týkajících se celého Německa musí jednat společně, jako členové Řídící rady.

Obracíme pozornost na posledně uvedené: na existenci Řídící rady coby jednotného spojeneckého orgánu moci, kdy koordinace činnosti jeho členů ponechávala možnost zachovat politickou, ekonomickou a územní celistvost poválečného Německa. Pravomoci Řídící rady byly, v podstatě, neomezené – na území okupované země vydávala zákony, nařízení, direktivy a další právní výnosy, stanovující kompetence správních okupačních zón spojenců a upravující život obyvatel.

Nicméně to vše bylo možné jen za podmínky skutečné dobré vůle a společných názorů všech spojenců, bez vyjímky, na budoucnost země, zničené válkou, ale mající veškerou perspektivu na rozvoj. Tomu měl sloužit i v Postupimi odsouhlasený mechanismus přijímání rozhodnutí – pouze za podmínky jednohlasné podpory všech čtyř zástupců okupačních mocností.

Do konce r. 1945 provedla Řídící rada několik zásadních rozhodnutí, určujících směr poválečného vývoje Německa. V platnost byly uvedeny zákony o zrušení nacistického zákonodárství, o denacifikaci a demokratizaci soudnictví a aparátu justice, o opatřeních k demilitarizaci Německa, potrestání osob dopustivších se válečných zločinů nebo zločinů proti světu a lidskosti, a další. I když jednomyslný souhlas se při přijímání těchto rozhodnutí získával těžko, tak přesto, jak se zdálo, roztočený setrvačník práce Řídící rady a dalších správních, právních, a státních orgánů umožňoval doufat v úspěch společného řízení Německa.

Nicméně nejen naprosté jednomyslnosti, ale i aspoň trochu rozumné shody v základních otázkách organizace života v Německu bylo stále méně a méně. Člen Řídící rady za SSSR, hlavní velitel sovětské vojenské správy, maršál Sovětského svazu, G. K. Žukov zmiňoval: „Úřad Řídící rady USA a Anglie, jako na povel, začal být ve všech otázkách méně přístupný… Bylo stále obtížnější nalézat možnost urovnat sporné otázky, obzvláště tehdy, když byly posuzovány hlavní problémy. K nim patřila: likvidace vojensko-ekonomického potenciálu německého militarismu, odzbrojení vojenských útvarů, rozhodné vykořenění fašismu a likvidace všemožných nacistických organizací v zónách Anglie a USA.“

Maršál zmínil to hlavní: Sovětský svaz a západní spojenci vystupovali z diametrálně odlišných pozic. SSSR, více než jakákoliv jiná země, poznal ničivou sílu nacistické politiky Třetí říše a snažil se ve své zóně navždy zlikvidovat podmínky pro obrodu militarismu a nacismu a vytvořit veškeré podmínky, které německé obyvatelstvo potřebovalo pro přetvoření a budování mírumilovného a ekonomicky stabilního demokratického státu. Vojenská porážka Německa, zaprvé, vytvořila příznivé vyhlídky pro jeho likvidaci jako ekonomického konkurenta. A zadruhé, Amerika od samého počátku považovala tuto zemi za území určené k ovládnutí velkým americkým kapitálem, za obrovský trh.

Maršál Žukov uvádí ve svých vzpomínkách tuto podrobnost: pro potřeby Německa stačilo vytavit 5 mil. tun oceli, ale spojenci trvali na zdvojnásobení této kvóty. S obtížemi, po mnohadenních rozhovorech, ustoupili na 8-9 mil. „A celá podstata toho – píše Žukov – nespočívala ve starosti o potřeby německého národa, ale v zachování vojensko-ekonomického potenciálu západních oblastí Německa…“ Takováto politika nabývala obzvláště cynického charakteru, vezmeme-li v úvahu, že východní část země – sovětská okupační zóna – na rozdíl od té západní, kde se ocel tavila, ležela v troskách.

Stejným cílům – intenzivnímu navyšování ekonomického a vojensko-ekonomického potenciálu západních okupačních zón – sloužily i pokusy bývalých spojenců SSSR utajit před evidencí průmyslové objekty, které podle dohody s Postupimi nebyly pro uspokojování mírových potřeb Německa na úrovni, odsouhlasené spojenci, potřeba, a proto měly být zkonfiskovány v rámci reparací nebo zničeny. V r. 1947 bylo v anglické a americké zóně ukryto před zaevidováním jen vojenských závodů přes 450.

Jenže rozdrcený nepřítel byl západními mocnostmi považován za vojensko-politickou rezervu pro budoucí válku se SSSR. Západní spojenci se ani neštítili začlenit do těchto plánů i mužstvo a bojovou techniku několika uskupení Wehrmachtu.

Nezvratným historickým faktem zůstane to, že Sovětský svaz a Západ se stali iniciátory rozdělení Německa.

Již v září 1946 byly vytvořeny samostatně působící anglo-americké správy pro ekonomiku, potravinářství a zemědělství, dopravu, finance a spoje. Ke konci tohoto roku spojenci přistoupili nejdříve ke sloučení americké a britské okupační zóny do Bizóny, a pak po přičlenění francouzské zóny i k vytvoření Trizóny. Byla vytvořena Ekonomická rada sjednocené ekonomiky a Banka německých zemí, která od června 1948 začala emitovat německou marku, obíhající v západních zónách. V dubnu 1949 tam byly zrušeny i zákony spojenecké Řídící rady o zakázaných průmyslových odvětvích a zrušena demontáž vojenské produkce.

Berlínská krize roku 1948, rychle narůstající konfrontace mezi bývalými spojenci protihitlerovské koalice, která přerostla ve studenou válku, udělaly definitivní kříž nad zachováním jednotného německého státu. V květnu 1949 bylo vyhlášeno vytvoření BRD.

Takže zkušenosti co se týká rozdělení jednoho státního útvaru a vytvoření z jeho fragmentů státu jiného západním mocnostem nechybí. Je zajímavé, že v Kyjevě skutečně vylučují, že by Západ měl plány na využití zdrojů Ukrajiny pro zřízení nových státních konstruktů na jejím území, či se jen tváří, že o těchto plánech neví?