Polsko a jeho historie

Polsko není dodnes schopno se vypořádat se svou minulostí – podle Poláků slavnou minulostí. Největší slávu zažívali Poláci naposledy v 16. století. Středověk byla pro Polsko doba územních výbojů. V letech 1579–1582 král Štěpán Báthory vedl poměrně úspěšnou válku proti Rusku, během které získal na východě značnou část původně ruských a ukrajinských území. Jeho plány na úplné ovládnutí Ruska překazila jenom smrt. Poláci nebyli nikdy spojenci Ruska, v letech 1600-1612 dobyli a ovládli Moskvu. V roce 1720 bojovali se Švédy proti Rusům, při prusko-rakouském dělení Slezska připadl nepotřebný zbytek Polska Rusku. Svrchovaný polský stát (polsko-litevská unie) zanikl roku 1795. V t.zv. trojím dělení Polska bylo jeho území rozděleno mezi tři státy: Rusko, Prusko (později Německo) a Rakousko (později Rakousko-Uhersko). Roku 1812 se Poláci s Napoleonem účastnili tažení na Moskvu. Po Napoleonově porážce bylo zřízeno autonomní Království polské, podléhající ruskému carovi.

Nová Polská republika vznikla až koncem 1. sv. války -123 let po zániku svrchovaného polského státu.

Po bolševické revoluci Rusko odmítlo účast ve válce a tím i další spolupráci s Dohodou. Ruská východní fronta se rozpadla. Toho využilo Německo s Rakouskem-Uherskem k rozsáhlému útoku na všech úsecích východní fronty. Německo s Rakouskem-Uherskem dobylo Polsko, Ukrajinu, Pobaltí. Sovětská vláda podepsala 3. března 1918 v Brestu v dnešním Bělorusku smlouvu o příměří, ve kterém Rusko uznalo právo ústředních mocností na nově získaná území. Brestlitevský mír měl pro bolševické Rusko rozporuplné následky. Na straně jedné pomohl bolševikům získat čas na to, aby byli schopni udržet výsledky své revoluce. Na straně druhé znamenal významné územní ztráty zhruba      1 miliónu kilometrů čtverečních. Rusko přišlo o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.

Během jednání o Brest-litevském míru mezi Centrálními mocnostmi a tehdy novým sovětským státem se přiživilo i nové Polsko. Brest-litevský mír  stanovil polské hranice daleko na východ hluboko na ukrajinském a běloruském území. Nové území Polska zahrnovalo Ukrajinu až po Lvov a nebylo daleko od Minsku a Kyjeva. Ale ani potom Poláci nebyli spokojeni. Hned v prvních letech své existence se druhá polská republika snažila prosadit nové územní nároky. Polské nároky na jihozápadě vedly ke sporům s Československem, které propukly v sedmidenní válku. Nakonec až konference ve Spa musela rozhodnout o rozdělení Těšínska mezi Polsko a ČSR.

Na východě ani milion kilometrů z Ruska Polákům nestačil. Probudil se v nich jejich Báthoryho sen o velkém Polsku od moře k moři. Výsledkem byla Rusko-polská válka. Polsko, vedené Józefem Piłsudským, chtělo navázat na bývalou slávu Polska, které v minulosti ovládalo Ukrajinu i Pobaltí. Byl to sen o velkém Polsku, sahajícímu od Baltu až k Černému moři.

Sověti už v lednu 1919 postoupili do Vilna a Minsku - ruských měst, které ztratili Brest-litevským mírem ve prospěch Polska. Tam vytvořili Litevsko-Běloruskou socialistickou republiku. Poláci začali v dubnu protiofenzivu. Polská armáda zahájila tažení na východ v dubnu 1919 vpádem do Litvy a Běloruska a koncem téhož měsíce napadla také Ukrajinu. Pak se polský postup zastavil, mimo jiné také kvůli vzpourám obyvatelstva na okupovaném území a nestabilní politické situaci v Polsku. Poláci znovu obsadili Vilno a postupovali dále. Sověti byli nuceni se stáhnout za řeku. Poláci se rozhodli pokračovat směrem na Minsk. Ten padl do rukou Poláků 8. srpna. S počínajícím podzimem nastal čas k vyjednávání.  Ale dosaženo bylo jen dohody o částečné výměně zajatců. Více se nedohodli. V březnu roku 1920 vpadli Poláci na Ukrajinu. Mocnosti polské nároky neodmítly, protože v nich viděly možnost, jak zabránit šíření komunistické revoluce na západ. Cílem ofenzivy byl Kyjev. Rudá armáda přešla do protiútoku.  Začala ofenziva na celé frontě a jejím cílem bylo dobytí Varšavy a zničení polské armády. Byl znovu dobyt Minsk a začátkem srpna i Brest Litevsk.  V půli srpna stáli Rudoarmějci jen 19 kilometrů od Varšavy. Tam ale Tuchačevský utrpěl zdrcující porážku. Fronta se vrátila na úroveň před začátkem ruské ofenzivy. Na konci září pak sovětská vláda požádala Polsko o mírové rozhovory.

I když státy Dohody stále požadovaly vznik polsko-ruské hranice na Curzonově linii, Józef Piłsudski 13. března 1921 kategoricky prohlásil, že neuzná žádnou jinou hranici s Ruskem, než tu, která existovala roku 1772. Rižský mír, podepsaný 18. března 1921 přiřkl Polsku prakticky veškerá požadovaná území. Po záboru východních etnicky nepolských území navíc Poláci tvořili v Polsku pouze cca 69 % obyvatelstva, velmi významně byli zastoupeni Ukrajinci, Židy či Němci, což velmi komplikovalo situaci.

Kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní. Stále častěji se ozývalo volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu, která vedla k politické i národnostní perzekuci. V podstatě byl Piłsudského režim fašistický. Roku 1934 uzavřeli Poláci pakt s Německem o spojenectví proti Rusku.

Krve do žil nalil Polákům Mnichovský diktát vůči Československu. Varšava se už těšila na nastávající dělení svého souseda, protože se na něm sama chtěla přiživit. Už 21. září 1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu. Polské územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda. 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou. Polsko anektovalo východní část Těšínska o rozsahu 869 km2; jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celý okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z okresu Frýdek. Nadpoloviční většina obyvatelstva Polskem anektovaného území (56 % podle výsledků sčítání lidu z roku 1930) se hlásila k české národnosti.

Na obsazeném území se Poláci chovali jako agresor. Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány. Polština se stala jediným úředním jazykem. Přibližně 30 000 Čechů a 5000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do Protektorátu Böhmen und Möhren. Z uvedeného plyne, že v době, kdy Polsku "teklo do bot", se samo vůči jinému státu chovalo jako agresor, což poznalo velmi brzy. Přes 30 000 Čechů a více než 5 000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít. Podle pamětníků se Poláci chovali k civilnímu obyvatelstvu Těšínska mnohem hůř, než později nacisté…

Už v lednu 1939 jednal polský ministr zahraničí Józef Beck v Berlíně s Hitlerem o plánech na společný útok Německa a Polska na Sovětský svaz. Polsko zahájilo rozhovory s Hitlerem o průchodu německých vojsk při útoku na Sovětský svaz. Zkrátka polská nenávist proti Rusku a komunistům se projevovala ve spojení s kýmkoli, kdo mohl pomoci proti Rusku. Zapomněli, že Hitler nehodlal být spojencem. Hitler měl svoje plány a Polsku byla přisouzena role porobeného národa určeného k zániku. Stejně jako Češi, ani Poláci neměli v nové Hitlerově Evropě místo. Ale antikomunistická nenávist zaslepovala jejich rozum. Podle toho dopadli.

Konec polského snu o velkém Polsku přišel 1. září 1939, když Hitler napadl Polsko. Polští huláni na koních se nemohli vyrovnat německým tankům. Třetí den začala polská armáda utíkat, k 16. záři z Polska utekla polská vláda a pád Polska byl už neodvratný. Pád Polska byl velmi rychlý a už 8. září nabádal Ribbentrop Sověty k obsazení té části Polska, která byla dohodnuta v tajném protokolu. 17. září vstoupila Rudá armáda do Polska a během necelého týdne obsadila území, které bylo až do roku 1920 součástí Ukrajiny  a Běloruska a  kde z hlediska národnosti převažovali Ukrajinci a Bělorusové.   I když Hitler vyzýval Rusy k obsazení dalšího území, Rusové tak neučinili. Dnes se už neříká, že obyvatelé území – Bělorusové, Ukrajinci i židé vítali Rudou armádu jako osvoboditelku. Sovětsky svaz, nemaje ještě na těch územích žádné vládni orgány, požádal místní obyvatelstvo, zda se nechce připojit k SSSR. Během tři týdnů místní obyvatelstvo zorganizovalo tajné hlasovaní, na které přišlo 94,8% obyvatel, ze kterých jen 9,2% hlasovalo proti sjednoceni a 90,8% - pro.  Polsko přestalo opět existovat, bylo rozděleno mezi Německo a bývalé  ruské území si vzal zpět Sovětský svaz.

Ke konci války, když Rudá armáda hnala přes Polsko zoufalý Wehrmacht zpátky, začaly různé hrátky proti Sovětskému svazu. Jedním z nich bylo i Varšavské povstání, které  začalo 1. srpna 1944. Jeho cílem mělo být, aby Sověti za žádnou cenu nevstoupili do Varšavy jako první a nedejbože, aby tam ještě přivedli formující se polskou vládu z východu. Poláci měli zákaz od polské vlády v Londýně jednat se SSSR. Celé povstání se od začátku neslo v protiruském duchu. Silný antikomunismus Poláků jim bránil logicky myslet. Generál Bor-Komorowski přiznal, že odsoudil k smrti generála Smierciewského protože Smierciewski přes zákaz londýnské vlády jednal se sovětským velením o pomoci. Sovětská strana naopak na příkaz vrchního velitele J. V. Stalina, vyvinula maximální úsilí o navázání kontaktů s cílem dojednání koordinace společných bojů. Maršál Rokossovskij připomněl, že letecky přepravovali do Varšavy léky, potraviny i zbraně i když nevěděli, do jakých rukou se dostanou. Povstání nemělo naději na dlouhodobý úspěšný boj bez pomoci zvenčí, protože povstalecké síly neměly dost lidí ani vybavení. Povstání bylo rozdrceno a utopeno v krvi. Následky byly hrozné. Na rozkaz Heinricha Himmlera začala likvidace města a jeho obyvatel. Varšava byla postupně srovnávána se zemí. Němci od začátku vraždili nejen válečné zajatce, ale i civilisty včetně žen a dětí.

Takový postup nutil povstalce se nevzdávat. Přitom působili Němcům velké ztráty. To donutilo Němce přijmout příměří, když slíbili, že budou zachovávat Ženevské konvence. 2. října bylo vyhlášeno příměří, 3. října v 5:00 vstoupila v platnost kapitulace povstalců. Když povstání skončilo neúspěchem, přešla londýnská vláda do útoku a s ní media celé západní Evropy a 70 let demagogicky obviňovaly SSSR, že neposkytl pomoc Varšavskému povstání. 

Na útěku před Rudou armádou v roce 1943 najednou našli Němci v okolí obce Katyň několik masových hrobů. Zjistilo se, že to jsou hroby polských vojáků a důstojníků. Němci z toho obvinili Rusy a s velkou slávou to oznámili světu. Pozvali si zástupce Červeného kříže a další mezinárodní organizace.  Vraždy polských válečných zajatců v Katyni se každoročně připomínají s velkou pompou. Mluví se o zavraždění 15 tisíc polských důstojníků údajně sovětskou NKVD, což nebylo dokázáno. Dnes slouží Katyň jako obušek na komunisty. Je důkazem zločinnosti komunistických vlád. 

Oficiálně podle posledních zdrojů se předpokládá, že v Katyni jsou pochovány 4000 polských důstojníků, dále 7 až 10 tisíc vězňů NKVD a asi 500 sovětských válečných zajatců zastřelených Němci v roce 1943. Němci však zastřelili v Katyni nedaleko Kozích hor ještě další tisíce ruských válečných zajatců, Poláků a židů. Ve velkém polském památníku v Katyni jsou důkazy o zavraždění polských důstojníků údajně ruskými čekisty. Ale existuje mnoho důkazů, že uváděné důkazy jsou nevěrohodné,

Gorbačov po převzetí moci urychleně předal Polsku písemné doklady o katyňském masakru. Při takovém hodnocení důkazů už nepřekvapí, že polská strana představila v letech 1990 – 1995 řadu „sovětských“ dokumentů z počátku roku 1940, které mají dokazovat účast NKVD na těchto popravách.

Polští důstojníci v Katyni jsou představováni jako nevinné oběti. Jenže kolik ze zde zastřelených důstojníků se osobně zúčastnilo útoku na Smolensk a Kyjev v letech 1918 - 1920? Kolik z nich vlastnoručně zabíjelo ruské zajatce v letech 1920 -1921 (počet povražděných vojáků - zajatců Rudé armády se pohybuje kolem 80 tisíc), kolik z nich se zúčastnilo trestných operací proti ukrajinským rolníkům na ruském území obsazeném v roce 1920. A konečně i kolik z nich se společně s Němci zúčastnilo v roce 1938 vpádu do Československa při anexi Těšínska?

Oběti v Katyni se připomínají s velkou slávou. Ale Poláci by nejraději zapomněli na 3128 Poláků, kteří zahynuli v sovětském zajetí v letech 1941 -1945. To byli ti, kteří bojovali na straně wehrmachtu na východní frontě a padli zde do zajetí. Jedním z nejvíce střeženým tajemstvím oficiální Varšavy je - kolik stovek tisíc Poláků šlo dobrovolně do služby Hitlerovi proti SSSR. Varšavu nezajímá osud 60 277 Poláků, kteří upadli do sovětského zajetí v letech 1941 – 1945. Bavíme se ovšem jen o těch, kteří v této době měli na sobě uniformu wehrmachtu či vojsk SS. Celkem – jak do wehrmachtu, tak do vojsk SS – vstoupilo kolem půl milionu polských dobrovolníků. Mezi nimi byl i Josef Tusk – dědeček polského premiéra. Jeho vnuk je dnes superpravicovým představitelem, který se dostal až na špici EU. Jablko nepadlo daleko od stromu.

Na začátku osmdesátých let se situace v Polsku začala vyhrocovat. Již v roce 1976 vznikl Výbor ochrany dělníků nezávislý na vládě. V roce 1980 vznikly nezávislé odbory „Solidarita“. V létě téhož roku proběhla v Polsku vlna stávek, které vyvrcholily v gdaňských loděnicích. Do čela Solidarity byl zvolen Lech Walesa. Dnes po otevření archivů jsme se dozvěděli, že to byla dlouho připravovaná operace CIA, špionážních služeb NATO a všechno přicházelo z Bílého domu. Zahájení masových demonstrací „den protestu"  bylo naplánované na 17. prosince 1981. Stávky měly přerůst v obsazení státních úřadů, především rozhlasu a televize. Na zasedání vedoucích regionálních orgánů Solidarity 6. prosince už nic nezanechalo pochyb o plánech kontrarevoluce. Začátkem prosince měli kontrarevolucionáři značné zásoby zbraní. Byly zasílány ze zahraničí. Jen z USA byl učiněn pokus přepravit přes Rakousko pod rouškou „dodávek potravin" střelné zbraně, tříštivé granáty a časované miny za milión dolarů. Jacek Kuroň, Walesův rádce jasně řekl: „Už dnes je při paralyzování moci třeba připravovat půdu pro její uchvácení." „Nekrvavé povstání? Ale to je přece směšné! Oběti budou — a nemalé. Musíme to takhle udělat a nesmíme si to tak brát k srdci." Byly nalezeny seznamy všech členů Polské sjednocené dělnické strany spolu s instrukcemi, co s těmi lidmi udělat. Našlo se připravené provolání, v němž se pravilo: „Voláme všechny skupiny Solidarity, aby okamžitě přistoupily, lhostejno jak, k likvidaci všech soudců, prokurátorů, stranických tajemníků, pracovníků bezpečnosti bez ohledu na pohlaví a spolu s jejich rodinami."

Třináctého prosince přesně o půlnoci nejvyšší ústavní orgány PLR zavedly na celém území republiky výjimečný stav. Nová Vojenská rada národní záchrany začala jednat. Extremističtí vůdcové Solidarity byli internováni stejně jako vůdcové Konfederace nezávislého Polska. Po zásahu armády došlo na vystřízlivění řadových členů Solidarity, kteří již byli unaveni chaosem a anarchií. Kontrarevoluční nadšení opadávalo. Výjimečný stav, trvající v Polsku jeden a půl roku, nebyl výjimečným stavem v plném smyslu slova. Osoby, které ještě zůstávaly v internaci, se postupně propouštěly. Jediné, co se žádalo na internovaných, aby mohli být propuštěni, byl podpis pod závazek nenarušovat právní pořádek v zemi a nezabývat se činností, která by byla v rozporu s Ústavou PLR a zákony. Výjimečný stav byl plně zrušen 22. června 1983.

Evropský soud pro lidská práva v roce 2014 vynesl naprosto senzační nález! RUSKO NENESE ODPOVĚDNOST ZA VRAŽDU TISÍCŮ POLSKÝCH DŮSTOJNÍKŮ V KATYNI! Přelomový rozsudek přepsal historii.  „Dokumenty“, předložené za Gorbačova a Jelcina, svědčící o tom, že z popravy desítek tisíc polských důstojníků je vinen Stalin a sovětská strana, shledal soud podvrhem. Je to skutečně senzační rozsudek. Znamená to, že za posledních 20 let se ruské vedení neustále kálo za zločin, kterého se ve 40 letech dopustil někdo docela jiný. Někdo z okolí prezidenta Gorbačova měl potřebu zkompromitovat ruské dějiny i samotného Stalina. Co je ale ještě důležitější, že bylo třeba, aby k tomu došlo těsně před rozpadem Sovětského svazu.“

Polsko chce válku s Ruskem z historických důvodů. Obsazení části Ukrajiny a znovuvytvoření Velkého Polska je pouze učebnicovým scénářem možné motivace. Ve skutečnosti jde o jinou snahu, totiž o obrovské úsilí Varšavy, aby převzala vedoucí úlohu slovanských a obecně i post-komunistických zemí v Evropě. Poláci se snaží o uchopení této slovanské vůdčí pozice velmi dlouho, už od středověku. Konečným cílem je eliminace Moskvy jako mocenského centra ve Východní Evropě a jeho přesunutí do Varšavy.