Na pozadí ukrajinského příměří
Zatímco mezi Novorossijí a Ukrajinou bylo dosaženo příměří, které vydrží neznámo jak dlouho a jehož detailní podmínky nebyly zcela zveřejněny, odehrávají se za jeho trvání další události. Tyto události bohužel nesvědčí o tom, že by Evropa začala nabírat opačný směr od konfrontace k urovnání. Ačkoliv bylo dosaženo příměří v okamžiku, kdy se fronta na kyjevské straně zhroutila a celé jižní křídlo bylo odkryto bez nasaditelných záloh, což vedlo k tomu, že opolčenci rychle dosáhli mořského pobřeží a operativně obklíčili významné přístavní město Mariupol, Západ vidící za každým kopcem na Ukrajině ruské pravidelné jednotky přímo řízené z Moskvy, dále vystupňoval sankce. V politice to znamená, že situace má být dále vyhrocována, bez ohledu na kroky protistrany.
Petro Porošenko navštívil Mariupol a prohlásil, že nepřítel bude drtivě poražen. Uvedl to v souvislosti se svým rozkazem posílit „obranu“ na územích Donbasu dosud okupovaných kyjevskou juntou. Budiž. Žádná mocenská klika neustupuje ze svých pozic dobrovolně, ale jen když musí. Poslední dobou museli opravdu velmi mnoho ustupovat ještě navíc s hořkou pilulkou humanitárního konvoje bílých kamionů z Ruska v žaludku. Bude se však opravdu jednat o přípravu k obraně? A komu to slíbil? Občanům Mariupolu, kteří se před začátkem trestné operace jako ostatní obyvatelé doněcké a luganské oblasti vyslovili v referendu více než 80 procenty hlasů za nezávislost na Kyjevu?
Rusko vidí, že linie další konfrontace je narýsovaná, ať už využívá svého zřejmého vlivu na bývalé federalisty, dnes separatisty, tak aby vyhovělo navzájem kompromisním požadavkům Západu, Kyjeva i Novorossije na zastavení vojenských akcí, nebo ne. EU nejedná v souladu se zájmy evropských zemí, Brusel je jen převodová páka atlantismu na evropské státy. Jiný tón, byť marně, zaznívá z Berlína, z Itálie i odjinud, dokonce někteří noví členové EU si dovolili trochu zareptat.
Vraťmě se však k Porošenkovým slovům v Mariupolu. Respektive k informacím z Novorossije, které stojí za to s jeho slovy konfrontovat. Podle zdroje Ruskaja Vesna v článku „Ukrajinská armády koncentruje síly pro úder v oblasti Sčastija a Gorlovky“, nic dobrého neprobíhá. Ukrajinci stahují část jednotek z okupovaných území a koncentrují je v Sčastiji. A to ne pro obranu. Kromě toho přicházejí svědectví o tom, že nepřítel se rychle připravuje k útoku na Gorlovku.
V Debalcevu, ležícím východně od Gorlovky, bylo dodatečně přesunuto 32 tanků a v severním směru do artěmovského tankového oddílu přibylo 15 protiletadlových mobilních systému Šilka (použitelných s jejich dvěma dvouhlavňovými automatickými kanóny velmi účinně i proti pozemním cílům, jak to ukázaly zkušenosti syrské armády v bojích proti islamistům v nedávné době). Dále 7 odpalovacích zařízení raket Točka – U (jejich dosavadní používání ukrajinskou armádou proti obydleným oblastem je v rozporu s mezinárodními válečnými konvencemi), 6 mobilních raketometů Grad a 1 ks. Smerš. Velká kolona sil nepřítele se také nachází v daném okamžiku mezi Mironovkou v artěmovské oblasti a Debalcevo.
Koncem týdne se ve Walesu na summitu NATO Porošenko domluvil se svými západními podporovateli o dodávce moderních zbraní pro ukrajinskou armádu. Je možné, že páteční příměří na východě Ukrajiny potřebuje Kyjev jen proto, aby vyzbrojil rezervy podle NATO standardů, přeskupil jednotky a zaútočil. Ruská média příliš optimisticky předpokládají pouze obranné plány nacistů.
Vzhledem k dosavadnímu dlouhodobému vývoji situace, počínaje kompromisní dohodou Západu a jeho stoupenců na Ukrajině s Janukovičem v únoru 2014 a jeho okamžitým následným svržením, to, že příměří bude využito jen k dalšímu pokusu dosáhnout svého násilím, jakmile se to bude Kyjevu a NATO hodit, nikoliv k začátku politických jednání a diplomatickému kompromisnímu vyřešení situace na Ukrajině, je velmi pravděpodobné. Bude stačit další třeba i vymyšlený incident „ze strany separatistů,“ jakmile se bude Kyjev domnívat, že je připraven k pokračování trestné operace a západní média se toho poslušně chopí, tak jak to činí doposud.
Přitvrzení sankcí vůči Rusku, kterému se nepodařilo nikdy dokázat přímou vojenskou intervenci na Ukrajině, ačkoliv o ní Kyjev neustále cosi křičí („kdyby se jednalo o ruskou invazi, byli by jsme za dva týdny v Kyjevě,“ řekl snad Putin Barrosovi po telefonu?), promptně po dosažení příměří mě v první chvíli jako nelogické zarazilo. Ve světle pokračujícího vývoje však bohužel svou logiku má. Zájmem proatlantických sil je úplná roztržka Evropy s Ruskem, když ne velká válka (ale nevadila by), tak alespoň nová železná opona. Co na tom, že nevýhodná pro evropské státy včetně Ruska. Nejsou to naše společné evropské zájmy, co je na pozadí ukrajinské krize prosazováno.
Vzhledem k různým fantaskním kyjevským plánkům území, které údajně zbývá separatistům, a které slepě přejímala až do poslední chvíle „zhroucení fronty“ naše média, připojuji odkaz na mapu, která je podstatně důvěryhodnější a vztahuje se k situaci v předvečer přistoupení k příměří, tedy k 4. září 2014:
