Kapitalisté, technokraté a fanatici: vzestup nového mocenského bloku

„Krajní pravice“ – pokračuje profesor -  „už v západním politickém diskurzu není panenkou v koutě. Přesunula se do jeho těžiště. Nezávisí už na příspěvcích lokálních stoupenců; financují ji největší globální korporace. Masová média ji už neodbývají. Těší se přednostní publicitě, vyzvedávající její ´dynamickou´, ´transformativní´ dominanci.“

Kontext je nasnadě. Tkví v „rostoucí nejistotě“, „kolabujících trzích“ a „endemické korupci v nejvyšších patrech“, jejichž souběh vede k „erozi konkurenčního prostředí“. V tom, že „většina pracovní síly napříč světem konfrontuje masivní přesuny veřejných statků do rukou stále nepočetnější oligarchie“. V tom, že ani „rámec činnosti politické opozice už nedefinuje politika, točící se kolem voleb“.

„Pohyb kapitalismu už, v teorii ani v praxi, nestojí na rozumu a prosperitě.“ Dominují mu „exekutivní zvůle, mediální manipulace a arbitrární intervence policejního státu“. Stále víc tak sází i na „eskadry smrti, pasované na ´speciální síly´, i na ´rezervní armády´ paravojenských fanatiků“.

„Nový mocenský blok je tak fúzí velkobyznysu, nebývale mobilních zámožných profesionálních tříd, elitně vycepovaných technokratů a kádrů etmo-religiózního fanatismu, mobilizujících masy.“

Neslučitelnost takových kontrapunktů je jen zdánlivá. Ve skutečnosti je pojí detailní dělba práce. Zadáním „etno-religiózních fanatiků je budovat spojení mezi korporátně-kondotiérskou elitou (´corporate-warlord elite´) a masami“.  Hypnotizují je hlavně „brnkáním na strunu ´společné´ náboženské či etnické identity“. „Technokraté elitám rozvíjejí informační systémy, formulují ´imidže´ a ´mesidže´, tahající masu za nos, a projektují jejich ekonomické programy.“

Lídr vítěze indických voleb Nanendra Módí byl roky „členem hinduistické fašistické paravojenské organizace Raštríja Svajamsewak Sangh (RSS), opřené o tři komponenty“: „multimiliardářský sponzoring korporátní Indie z tuzemska i zahraničí“, „tisíce mimořádně mobilních IT specialistů, zajišťujících masivní propagandistickou kampaň“ a „statisíce aktivistů RSS, šířících mezi milióny vesničanů rasistickou doktrínu ´Hindutva´“.

„Módího režim svému kapitalistickému zázemí nabízí, že ´Indii otevře´ - likvidací kmenové pozemkové rezervy, přeměnou zemědělskou půdu v průmyslové parky a deregulací pracovního práva i ochrany životního prostředí.“ Především „zahraničnímu kapitálu tak slibuje přístup do dosud chráněných ekononomických sektorů“. Spojeným státům – „užší vazby, namířené proti Číně, Rusku a Íránu“. „Hinduistický fanatismus“ je „svéráznou obdobou izraelského ´čistě´ židovského státu“. „Módí a Netanjahu jsou po léta v živém kontaktu“ - a hodlají „rozvíjet těsnou spolupráci na bázi spřízněných etno-religiózních doktrín“.

Analogický je i azimut „islámsko-kapitalistického autoritářství“, jímž míří Turecko v rukou Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje. Je to spojenectví „islámu s velkokapitálem a státní policejní represí“. Razí program „neregulované privatizace veřejných statků, komunikací a bank“, vedoucí k „exponenciálnímu růstu zisků a redukci zaměstnaneckých garancí“ i jejich „rostoucí dani v podobě smrtelných pracovních úrazů“.  

Také Erdogan si najal „malou armádu technokratů“, „koncipujících jak jeho megalomanské projekty“, tak „politickou infrastrukturu a programy předvolebních kampaní“. Výsledky voleb mu zajišťují „anatolští islamisté“ a „elity malého a středního provinčního byznysu“. Jedni jako druzí „apelují na šovinistickou a etnocentrickou notu“.

Brutální oktroj „volného trhu“ je však konfrontován i „největším důlním masakrem v tureckých dějinách – smrtí více než 300 horníků vinou korporátní nedbalosti, jíž je režim komplicem“. Sílící „třídní polarizace hrozí i nástupem tureckého fašismu“.

Izrael je „svými promotéry ve Spojených státech vydáván za ´vzor demokracie´“. Jeho reálné poměry tu idylu negují stále víc.  „Hybnou silou izraelské politiky je idea vypuzení Palestinců a přeměny Izraele v ´čistě´ židovský stát.“ Země, „po desítky let financovaná a kolonizovaná diasporou, se násilím zmocňuje palestinské půdy“ a „judaizuje i zbylá torza ´okupovaných území´“.

„Izraelské ekonomice dominují miliardáři.“ Země se „stále více militarizuje“. Její „vysoce kvalifikovaná technokracie slouží vojensko-průmyslovému komplexu a etno-religiózní elitě“. „Velkobyznys sdíli moc s oběma.“

„Specialisté v medicíně se podílejí na testech výdrže palestinských vězňů, podrobených mučení (´výslechy´). Špičkově připravení psychologové se angažují v psychologické válce, verbující kolaboranty ze zranitelných palestinských rodin. Ekonomové a politologové s diplomy z prestižních amerických a britských univerzit (´dvojí občanství´) formulují principy kontinuální loupeže půdy neofašistickými osadníky. Nejznámější izraelský romanopisec Amos Oz je obvinil z toho, že kálí na řeřavý popel z vypálených mešit.“

„Realitní magnáti šroubují ceny nemovitostí i nájemné, a ´nutí´ tak i mnohé ´pokrokové´, čas od času protestující Izraelce, volit cestu menšího odporu a stěhovat se do bytů postavených na parcelách, z nichž byli nezákonně a násilím vyhnáni Palestinci. ´Pokrokáři´ se tak mísí s ´bdělými´ ve společných koloniálních osadách. Prominentní představitelé společenských věd zpeněžují své diplomy ze Spojených států propagací blízkovýchodních válek, koncipovaných vulgárními válečnými barony.“

Expanze „euroamerického impéria je špinavý byznys“. Jeho „političtí lídři předstírají vznešené cíle a morální výšiny“. „Soldatesku, kterou zaměstnávají, tvoří páchnoucí směska ozbrojených gangsterů, mediálních verbálních atentátníků i vysoce kvalifikovaných mezinárodních právníků, odírajících oběti a snímajících vinu z imperiálních kriminálníků.“

Právě tato „spodina z jatek“ dostala v minulých letech za úkol „likvidovat politickou konkurenci v Libyi, Sýrii a na Ukrajině“. Síly, předstírající liberální krédo, tu pokaždé rychle přečíslila „fundamentalistická chátra“.

Na Ukrajině drží euroamerické špičky ochrannou ruku nad „juntou servilních neoliberálních technokratů, oligarchických kleptokratů a neonacistů“. „Svoboda“ a „Pravý sektor“ jsou jejich společnou „´armádou šoku´, úkolovanou svrhnout vládu, vzešlou z voleb, zmasakrovat federalistické demokraty v Oděse a na východní Ukrajině a zaštítit oligarchy, které jim sloužící junta jmenovala ´gubernátory´“.

„Kamkoli euroamerický imperialismus vyráží expandovat, sází na ´lůzu planety´ - kmenové gangy v Libyi, fundamentalistické teroristy v Sýrii a neonacisty na Ukrajině.“ Není to náhoda, nýbrž „nevyhnutelná volba“. „Domácí výrobce, dělníky, běžné občany“ ženou „imperiální války do ´autodestrukce´, ať už dopadnou jakkoli“. Proto se „stavitelé impéria orientují na ´marginální skupiny´“. Ty se pak omylem považují za „jejich strategické spojence“.

„Impérium však strategické spojence nemá.“ Má „jen strategické zájmy“. Své „taktické aliance“ udržuje, „jen dokud daný stát neovládne a neeliminuje své odpůrce“. Své „taktické spojence“ pouští k vodě hned nato. Když pak někteří z nich usoudí, že by se měl „omezit prostor pro zahraniční kapitál“ – či dokonce „redukovat imperiální nadvláda nad zdroji země“ – čeká je  „subalterní role“. „Kladou-li odpor, končí jako oběti atentátu nebo za mřížemi.“

„Nový mocenský blok se rodí v globálním měřítku. Už předvádí svou muskulaturu. Je u moci v Indii, Turecku, na Ukrajině i v Izraeli. Spojuje velkobyznys, technokraty a etno-religiózní fašisty. Prosazuje neomezenou kapitalistickou expanzi, spjatou s euromaerickým imperialismem.“

„Postup kapitalismu v 21. století staví na svazku nejpokročilejších technologií i jejich mediálních aplikací s nejreakčnějšími politickými a společenskými lídry i ideologiemi.“