Putinovo dilema

„Nyní převažuje v Euroasii neeuroasijská mocnost – a globální převaha Ameriky je přímo závislá na tom, jak dlouho a jak účinně je udržována její převaha na euroasijském kontinentu.“ (str. 30)

Výňatky z Velké šachovnice: Americká převaha a její geostrategické imperativy, Zbigniew Brzezinski, Basic Books, 1997

„V Mnichově nám bylo slíbeno, že po sjednocení Německa nedojde k žádnému rozšiřování NATO na východ. Pak NATO expandovalo a připojilo země Varšavské smlouvy, země bývalého SSSR a já jsem se zeptal: 'Proč to děláte?' A oni mi řekli: 'To není vaše věc.'“ ruský prezident Vladimir Putin, tisková konference v Moskvě, duben 2014

Spojené státy se nachází v zahajovací fázi války proti Rusku. Tvůrci politiky ve Washingtonu přesunuli svoji pozornost ze Středního východu na Euroasii, kde doufají, že dosáhnou nejambicióznější části imperiálního projektu: zřízení předsunutých základen podél ruského západního křídla, aby zastavili další ekonomickou integraci mezi Asií a Evropou, a aby začali s realizací dlouho kýženého cíle demontáže Ruské federace. USA mají v úmyslu rozšířit své vojenské základny po celé střední Asii, zmocnit se klíčových zdrojů a produktovodných koridorů a obklíčit Čínu, aby mohli kontrolovat její budoucí růst. Tahanice na Ukrajině naznačují, že zahajovací gong již zazněl a operace je v plném proudu. Jak víme z minulých zkušeností, Washington bude prosazovat svoji strategii neúprosně, zatímco bude ignorovat veřejné mínění, mezinárodní právo nebo odsudky nepřátel i spojenců, bez rozdílu. Jediná světová super velmoc nemusí naslouchat nikomu. Je právem a zákonem sama o sobě.

Vzorec je samozřejmě nezaměnitelný. Začíná to svatouškovským káráním, ekonomickými sankcemi a žhavou rétorikou, a rychle to eskaluje do tajného bombardování, útoků bezpilotními letouny, masivního ničení civilní infrastruktury, milionů utíkajících uprchlíků, zdecimovaní měst, eskader smrti, masového lidského masakru, rozsáhlých škod na prostředí, a neochvějně to sklouzává do anarchie zkrachovalého státu; a toto vše je doprovázeno opakováním vyčpělé státní propagandy chrlené z každé korporátní hlásné trouby západních médií.

Nevyvíjeli se takto věci v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii?

Vskutku ano. A nyní je cílem Moskva. Putinovo přežití a přežití Ruské federace závisí z velké části na jeho schopnosti rychle chápat novou realitu a přizpůsobovat se. Pokud se rozhodne ignorovat varovná znamení v naději, že Washington si lze usmířit, nebo že muže diktující americkou zahraniční politiku lze přesvědčit, aby upustili od tak zvaného „ukotvování se v Asii“, mohl by čelit stejnému konci, jako Saddam nebo Kaddáfí. Takže primární prioritou je prostě akceptovat fakt, že válka začala. Veškerá budoucí politická rozhodnutí by měla být odvozována od tohoto základního pochopení.

Takže co již Putin ví?

Ví, že CIA, americké ministerstvo zahraničí a USA financované nevládní organizace byly přímo zapojeny do puče v Kyjevě. Ví (z odposlechnutých telefonních rozhovorů), že Washington vybral vůdce junty. Ví, že Bílý dům a NATO již podkopaly ducha páteční Ženevské dohody tím, že zintenzivnily ekonomické sankce a tím, že přesunuly další vojenská aktiva do Pobaltí, jakož i 10,000 amerických vojáků pozemních jednotek do Polska a další americké válečné lodě do Černého moře. Ví, že vysoce postavení američtí tvůrci politiky jej démonizovali v médiích jako nového Hitlera, což je nálepka, která je spolehlivě dávána cílům agrese Washingtonu. A ví, že Obamův tým je plný krvežíznivých neokonzervativců a vzpurných studenoválečníků, kteří se nikdy nevzdali myšlenky na roztříštění Ruska na menší kousky, vyrabování jeho zdrojů a dosazení amerických loutek do Moskvy.

Za tímto účelem přišla západní média s absurdní báchorkou, že Krym je součástí „ďábelského“ Putinova plánu na obnovení Sovětského svazu a návrat ke slávě dnů ruského impéria. Zatímco nemá význam vyvracet takováto směšná obvinění, stojí za zmínku, že mnoho novinářů výkony médií odvrhla jako státem řízenou propagandu. Takto to shrnul v nedávném článku Robert Parry:

„Za více než čtyřicet let, co dělám novinařinu, jsem nikdy neviděl podjatější a více zavádějící výkony hlavních amerických zpravodajských médií. Dokonce i za dnů Ronalda Reagana… bylo v hlavních médiích více nezávislosti. K fanatickému panikářství mimo realitu docházelo v médiích za George H. W. Bushe a jeho války v Perském zálivu a za George W. Bushe a jeho války v Iráku, kdy v obou případech se to vyznačovalo prokazatelně podvodnými tvrzeními, která byla ochotně baštěna velkými americkými zpravodajskými médii.

Ale na současném informování o ukrajinské krizi je něco absolutně orwellovského, včetně obviňování z „propagandy“ ostatních, když jsou jejich informace… mnohem upřímnější a přesnější, než to, co produkují americké tiskové sbory… Nedbalost této propagandy… není jen ubohou a podlou novinařinou, ale je to hazardní trestné ohrožování životů mnoha Ukrajinců a budoucnosti planety.“ („Ukrajinu prismatem USA“, Robert Parry, Vytlemený šimpanz).

Bohužel mlha státem generované propagandy držela veřejnost z velké části v temnotách ohledně skutečných motivů současného konfliktu, jakož i špinavé historie nepřátelství USA vůči Rusku. Zde je krátká část z článku na stránce World Socialist Web, který pomůže se proklestit hovadinami a vrhnout aspoň trochu světla na to, co se skutečně děje:

„Když se na konci r. 1991 Sovětský svaz hroutil, Dick (Cheney) chtěl demontáž nejen Sovětského svazu a ruského impéria, ale i samotného Ruska, aby již nikdy nemohlo být hrozbou pro zbytek světa,“ napsal bývalý americký ministr obrany Robert Gates ve svých nedávno vydaných pamětech. Gates mluvil o tehdejším ministru obrany, a později vice-prezidentovi, Dicku Cheneym.

Toto prohlášení vrhá světlo na geopolitický rozměr nedávného puče na Ukrajině. V sázce nejsou ani tak domácí záležitosti – a rozhodně ne boj proti korupci a demokracie – ale spíše mezinárodní boj o moc a vliv, táhnoucí se již čtvrt století.“ (Geopolitický rozměr puče na Ukrajině, Peter Schwarz, stránka World Socialist Web)

Poradce pro národní bezpečnosti prezidenta Jimmyho Cartera Zbigniew Brzezinski je hlavním architektem současné politiky. Ve své klasice „Velká šachovnice: Americká převaha a její geostrategické imperativy“ Brzezinski tvrdí, že USA potřebují kontrolovat euroasijskou pevninu a zastavit potenciální konkurenty, aby si udržely svoji pozici jediné světové super velmoci. Kritici tvrdí, že tato kniha je základem plánu na globální diktaturu, což je tvrzení, které lze těžko zpochybňovat, vzhledem k Brzezinského manickému zaměření se na to, čemu říká „americká globální převaha“. Zde je několik úryvků z textu, které osvětlí autorovy myšlenky na americkou expanzi do Asie:

„Amerika je nyní jedinou globální super velmocí a Euroasie je ústřední aréna planety. Tudíž to, co se stane s distribucí moci na euroasijském kontinentu, bude mít rozhodující význam pro globální převahu Ameriky a pro historický odkaz Ameriky.“ (str. 194). „Z toho plyne, že primárním zájmem Ameriky je pomoct zajistit, aby ani jedna mocnost nezískala kontrolu nad tímto geopolitickým prostorem a aby globální společenství mělo volný finanční a ekonomický přístup k němu.“ (str. 148)

Energetická spotřeba světa se bude během příštích dvaceti nebo třiceti let silně zvyšovat. Odhady amerického ministerstva energetiky předjímají, že světová poptávka v letech 1993 až 2015 vzroste o více než 50%, kdy k nejvýznamnějšímu nárůstu spotřeby dojde na Dálném východě. Hybná síla asijského ekonomického rozvoje již vytváří obrovský tlak na průzkum a využívání nových zdrojů energie, a region střední Asie a Kaspického moře je známý tím, že se tam nalézají zásoby zemního plynu a ropy, dalece převyšující zásoby Kuvajtu, Mexického zálivu nebo Severního moře.“ (str. 125)

„…jak bude Amerika „řídit“ Euroasii je klíčové. Euroasie je největším kontinentem planety a je geopoliticky osová. Mocnost, která ovládá Euroasii, kontroluje dva ze tří nejvyspělejších a ekonomicky nejproduktivnějších regionů světa. … Asi 75% lidí na světě žije v Euroasii, a většina světového fyzického bohatství se tam nachází rovněž, jak ve firmách, tak pod zemí. Euroasie tvoří 60% světového GNP a má asi tři čtvrtiny známých světových energetických zdrojů.“ (str. 31).

(Výňatky z Velká šachovnice, Americká převaha a její geostrategické imperativy“ – Zbigniew Brzezinski, Basic Books, 1997).

Vzata jako celek je Brzezinského „Šachovnice“ dosti přímou strategií pro ovládnutí světa. Vše, co je třeba udělat, je zmocnit se klíčových energetických zásob a transitních tras, rozdrtit potenciální konkurenty a rozvrátit regionální koalice, nebo jak Brzezinski žoviálně říká „udržet barbary, aby se nespolčili“.

Tento plán však obsahuje značná rizika (Rusko má jaderné zbraně), ale tato rizika jsou převážena vyhlídkou na nezpochybnitelnou globální nadvládu na dohlednou budoucnost.

Problémem u ukrajinské politiky Washingtonu je, že ponechává Putinovi jen málo možností. Pokud nasadí jednotky na obranu etnických Rusů na východě, pak bude Obama požadovat další ekonomické sankce, „bezletovou“ zónu, nasazení NATO, a odstřižení dodávek plynu a ropy do Evropy. Na druhou stranu, pokud Putin neudělá nic, pak se útoky na rusky mluvící lidi na Ukrajině (jako nedělní střelba na kontrolním stanovišti, kde byli tři mrtví) zintenzivní a USA poskytnou tajnou vojenskou a logistickou podporu neonacistickým extremistům na ministerstvu vnitra, stejně jak to udělali s džihádistickými teroristy v Sýrii a Libyi. To vrhne Ukrajinu do zničující občanské války, která poškodí ruskou ekonomiku a podkope národní bezpečnost Ruska. Ať na to koukáte, jak chcete, Rusko prohraje.

Novinář David Paul shrnul situaci v článku s názvem „Zapomeňte na falše, Putin tahá za kratší konec“ na Huffington Post. Uvedl:

„Brzezinského strategická formulace má posílit moc Ameriky v regionu dlouhodobě, a jestli Putin najde způsob, jak to zarazit, nebo si zvolí invazi, je nepodstatné. Ať Putin učiní jakoukoliv volbu… bude to nakonec sloužit americkým zájmům, dokonce i když ukrajinská občanská válka a energetická krize v Evropě budou muset být součástí ceny, kterou je nutno zaplatit.“ (Huffington Post)

To je Putinovo dilema, tedy zvolit si cestu, která co možná nejméně situaci rozjitří a nezatáhne Ukrajinu hlouběji do propasti. Prozatím se jeho volba zdá být zjevnou, tedy že by měl sedět, odolat pokušení zapojit se a vyhnout se čemukoliv unáhlenému. Nakonec jeho zdrženlivost bude považována za sílu, a nikoliv slabost, a bude schopen hrát konstruktivnější roli při vedení Ukrajiny zpět k míru a bezpečnosti. Ale prozatím musí být trpělivý a čekat.