Alexandr Dugin: To je velká válka kontinentu (3. část)

To co se děje kolem Nullandové, když jedná s EU jako matka s dítětem, je příznakem hysterie. Oni pomalu ztrácejí kontrolu nad světovou ekonomikou, pomalu přichází nová vlna krize. Ve skutečnosti Amerika žije v předvečer svého konce a jako každá říše se snaží prodloužit dobu své existence. Jednání Nullandové je jako jednání rižského OMONu v období konce SSSR, poslední agónie. Odtud pocházejí úniky, zmatenost, nedodržování vlastních slibů. Amerika padá a brzo se zhroutí. Jak brzy – to je složitá úvaha, může to trvat 20 let a může to trvat 2 roky. Ale to, že je řeč o konci americké globální hegemonie, chápou i samotní Američané. A proto žijí podle zásady „ty umři dneska, já zítra.“ Amerika tuhle hru hraje, je připravená utopit kteroukoliv zemi světa, která se jí brání, v krvavé občanské válce.

Vzgljad: Včetně Evropy…

A.D.: Samozřejmě. Zejména proto byla nutná strategie přílivu migrantů a multikulturalismu, aby byla maximálně oslabena evropská společnost - zbavit ji její homogenity (Nota bene!!, pozn. překl.).

Amerika bude exportovat občanskou válku a smrt, jako to dělá v Iráku, Afghanistánu, Libyi, Sýrii. Nyní to začíná v Bosně, potom to přijde do dalších balkánských zemí, možné jsou konflikty v Maďarsku a Rumunsku. Válka všech proti všem. A občanská válka na Ukrajině, to je pro USA způsob jak odložit svůj vlastní kolaps.

Vzgljad: Varianta rozpadu země a občanské války na Ukrajině je pro USA základním nebo nouzovým plánem – v případě, že jsou naprosto přesvědčeni o tom, že se eurointegrace nedaří?

A.D.: I když jsou USA nejsilnější ze všech, jejich vliv slábne. Vydali se na cestu sklouzávání směrem dolů, k pádu ne samotných USA, ale americké hegemonie. Paralelně s tím se bude Evropa stávat samostatným hráčem, hrajícím částečně s Amerikou, částečně s Ruskem. Dnes hrají z 95 procent s Amerikou a z 5 procent s Ruskem. Tento poměr se bude postupně měnit se stejnou rychlostí, s jakou bude opadávat vliv USA. Evropa dojde k normálnímu stavu: 50 procent s USA, 50 procent s Ruskem.

Pokud Evropa jde tímto směrem - a my stojíme tváří tvář slábnoucí Americe – západní vliv na Ukrajině bude rok od roku slabší. Už nebude narůstat, Evropa nebude přihrávat Americe, ona už tak se snaží méně vměšovat do ukrajinské situace, to se snaží činit jen američtí „kříženci“ (pozn. překl. : podvraťáci, vořeši?) mezi Evropany. Evropa bude z ukrajinských dějin odstraněna.

Otázka nikdy nebyla o vstupu Ukrajiny do EU, to se nikdy nestane. Řeč šla o etapě, smlouvě o asociaci, a to v momentě, kdy Řecko a Maďarsko začali mluvit o otázce možného vystoupení z EU. Iniciativa zatáhnout Kyjev do EU byla ne-evropská a zrušený podpis využili k tomu, aby zaseli semeno občanského konfliktu.

Takže pokud se Rusko bude držet, dokonce i ne moc šikovně a bez ideje, jestli Putin udrží linii, kterou drží nyní a neudělá krok zpět, tak čím déle se bude držet, tím větší je šance, že Ukrajina se sama od sebe vrátí na naši stranu. To je objektivní. Chtěl bych, abychom jednali věcněji, efektivněji, ale i když jednáme s malou efektivitou, přece jen konáme alespoň něco a v podmínkách oslabování USA nám to dává šance. Ale, samozřejmě, pokud by USA byly v dobré kondici, pokud by vývoj v Evropě nebyl katastrofální, bylo by to nedostatečné. Ale nyní našim protivníkům věci padají z rukou – a my se musíme pouze držet. Pak máme šanci zachránit Ukrajinu i sebe.

Vzgljad: Na co máme sázet na Ukrajině?

A.D.: Na Ukrajině Američané nechtějí demokracii. Jak to? Vždyť oni vždy prosazovali demokracii…? Nyní je kromě Ukrajiny sotva nějaká demokratičtější země na světě, je nepravděpodobné, že někde ještě existuje tolik demokracie (pozn. překl.: k 20.2. 2014). Je toho dosaženo za pomocí dvou pólů: západu a východu Ukrajiny. Pokud by někdo chtěl vnucovat výhradně svojí vůli, druhá strana má všechny nástroje aby ji zastavila a plácla ho přes ruce. Juščenko pracoval v „oranžovém“ duchu čtyři roky a byl s potupou odhozen. Janukovič taky není svobodný – jakmile řekl, že za ním je Moskva, okamžitě dostala jeho legitimita takový úder, že byl nucen odvolat Azarova a mluvit o premiérství Jasenjuka.

Ukrajina vyčerpala demokratické možnosti. Demokracie na Ukrajině dnes pracuje ne jen proti nám, ale i proti Západu. Protože každá demokratická vůle lidu přivede znovu k vítězství Janukoviče. A snahy o přepočítávání hlasů opět povedou ke konfrontaci. Demokracie není východisko pro nikoho – ani pro nás, ani pro Západ, protože nikdo s její pomocí nemůže na Ukrajině nijak pokročit dál.

Nyní je hlavním problémem na Ukrajině údajně to, že člověk USA je Jasenjuk a Evropy – Kličko a co dělat s Tjagnibokem a Pravým sektorem Američané nevědí. Tak to není, oni velmi dobře vědí, co s nimi dělat. Protože hlavní intrika ukrajinské situace spočívá v tom, že Američané nadále nemohou využívat ve svých geopolitických plánech demokracii. Demokracie se stává nepřítelem USA. Demokracie jin nevyhovuje v Evropě, protože když se podíváme na demokratické rozhodování Francouzů, tak bude zaměřené proti zákonu o homosexuálních sňatcích a Skotsko vystoupí ze svazku Velké Británie.

Takže si myslím, že Američané mají velmi odlišný plán pro Ukrajinu. Ekonomicky ji nepotřebují, Evropa se jí také nechystá přijmout. Odpověď je jen jedna: Američané chtějí ustavit na Ukrajině nacionalistickou, nacistickou diktaturu (pozn. překl.: jasnozřivě řečeno pár dní předem…). Proto je hlavní postava Tjagnibok - a Jasenjuk, to je jen krytí. Nacionalismus je jediný způsob jak mobilizovat západní Ukrajinu do ostré politiky. Odepsat demokracii a pod egidou ukrajinského protiruského neonacismu mohou dosáhnout silové kontroly nad východem a Krymem. V duchu Saakašviliho – propracovali to v Gruzii a na Ukrajině už mohou jednat a vyhnout se neúspěchu z Jižní Osetie v roce 2008.

Vzgljad: To je krvavý scénář…

A.D.: Zatím ještě ne. Příchod neonacistů k moci v Kyjevě vytvoří předpoklady pro tvrdý nacionalistický režim. Který bude ihned požadovat stažení Černomořské flotily ze Sevastopolu a zrušení všech rozhodnutí východních oblastí zaměřených proti nové vládě, začnou tvrdá represivní opatření. V tom momentu přijdou Američané, kteří řeknou Rusku přibližně to, co jsme jim řekli, když jsme vstoupili v roce 1979 do Afghanistánu: oni nás pozvali. Tehdy nám tvrdili, že naše pozvání je falešné, protože nás pozvali komunisti a teď jim budeme zase mi říkat, že mají falešné pozvání, protože je pozvali neonacisti. Ale je to otázka síly – jestli Američané vstoupí na Ukrajinu, mohou nás postavit před ultimátum stažení Černomořské flotily, vyhrožujíce jadernou válkou.

Na to spoléhají na Ukrajině, protože všechno ostatní tam už i tak mají, nic dalšího demokratickým způsobem se tam už neprosadí. Demokratické hlasování ustaví znovu ten samý obrázek a dále se bude postupně zvyšovat sebeuvědomění východu, který se bude vzdalovat západu Ukrajiny, bude se tvořit ideologie východní Ukrajiny. K tomu bude docházet nevyhnutelně jako reakce na to, co se děje v zemi nyní – Ukrajinci jen potřebují čas, aby k tomu došli.

Takže Američané se zkrátka rozhodli předat moc neonacistickému vedení – právě tohle jim umožní řešit své bezprostřední problémy – i když jen dočasně a za strašnou cenu. Ale oni jsou pragmatici, přemýšlejí dva tři tahy dopředu. Přepadnou Afghánistán a nepřemýšlejí o tom, co bude za 10 let.

Vzgljad: Stěží Evropa, nemluvě o Rusku, budou klidně sledovat americkou hru na Ukrajině..

A.D.: Evropa se bude divit, když proamerické síly typu Lévy budou tleskat Tjagnibokovi a říkat, že to už není tamten Tjagnibok. Už mají své precedenty, když se krajně pravicoví politici dostali do parlamentu - stali se zcela přijatelnými figurami jako Gianfranco Fini, který jel do Izraele, poprosil o odpuštění a stal se vicepremiérem. A to se stalo v Itálii, kde působilo velmi silné antifašistické hnutí. Mají zkušenosti s ochočováním a kupováním nacionalistů, kteří se stávají užitečnými idioty Západu.

Tjagnibok byl vybrán pro takovou roli. Proto Západ nepotřebuje, aby se opozice domluvila s vládou, oni nic nepotřebují ani od Janukoviče, ani od Jasenjuka a Klička, kteří působí navenek jen jako zástěrka. Reálně USA mohou spustit jenom scénář radikálního ukrajinského nacionalismu. Bleskovou operaci na prosazení nedemokratických diktátorských zákonů, které pak budou postupně změkčovat nebo rušit, ale dílo už bude dokonané – flotila (Černomořská, pozn. překl.) bude vyvedena a bude vytvořen jednotný nacionální stát.

Nějaký čas poté začne občanská válka. Začne za velmi nevýhodných počátečních podmínek pro nás. Bude se mobilizovat Krym, na kterém se už nacházejí ozbrojené tatarské skupiny, které budou společně s ukrajinskými nacionalisty zabíjet Rusy. Západoukrajinské neonacistické brigády zahájí důsledné čistky na východní Ukrajině – tam je obyvatelstvo dostatečně ukolébané, až si uvědomí, co se děje, už může být promeškán kriticky důležitý okamžik. To znamená, že Američané podpoří neonacisty, a pak řeknou, že u toho nebyli, že všechno konají sami Ukrajinci.

Rusko v lepším případě bude moci uzavřít ventil, ztratíme čas a vliv na proces a pak, vtaženi do krvavého boje, velmi silně prohrajeme v očích Evropy. Amerika na to řekne Evropanům, že Rusové se opět vrátili ke svému imperialismu a neomezí se jen na východní Ukrajinu, ale půjdou směrem na Polsko a ovládnout Rumunsko… Evropa bude opět důsledně podřízena USA a tím USA zase na nějakou dobu odloží svůj konec. To je jejich scénář. Přivést k vládě neonacisty, rozpoutat represe a sledovat, jak my budeme vtaženi do krvavých nepokojů na našich hranicích. Co máme dělat? Pochopit o čem je řeč. Na prvním místě vědět, že jejich úkoly týkající se Ukrajiny nejsou konstruktivní, ale destruktivní. Jsme zvyklí myslet si, že protivník má nějaký konstruktivní scénář – v tomto případě to tak není, celý scénář vede k tomu, aby o dva tři tahy prodloužili svoji agónii, pro Ukrajinu, Evropu a nás k ničemu (pozitivnímu) nevede. Nedokážeme si představit, jak špatné jsou úmysly Ameriky, připustit si, že uvažují v kategoriích „dneska umřeš ty, zítra já.“

Vzgljad: No, jejich chování na širším Středním východě v posledních letech to potvrzuje: oni vůbec nepočítají s důsledky toho, co dělali v Iráku a Afghánistánu...

A.D.: Neví, co dělat ani s Afghánistánem, ani s Irákem. Šíitský Irák ovládne Írán a pak proti nim budou USA využívat wahábity, Al-Kaidu a Kurdy. To je nekonečný krvavý chaos. Do takového chaosu chtějí zatáhnout i Ukrajinu. Musíme tomu porozumět. Není třeba spěchat. Čím déle se bude situace na Ukrajině protahovat, tím lépe pro nás. Jsou situace, například Karabach nebo Podněstří, kdy jakékoliv řešení (zasahování) bude horší, než žádné.

Současně můžeme hrát o náskok: když víme, že Američané využívají Tjagniboka, trochu využít téma fašistické hrozby na Ukrajině (do určité míry už tak činíme) a přispívat k preventivní organizaci východu a Krymu, aby se stali samostatnými kartami ve hře. A když západěnci řeknou, že to tak není, poukážeme na administrativu ve Lvově a pak by měl východ odpovědět, že přebírá správu v Charkově a v Oděse.

Nyní potřebujeme posílit Janukoviče. Tento ukrajinský děs bude ještě přetrvávat, nemůže se nijak vyřešit, nemá žádné řešení, tak nechť ať zatím trvá.

Teď si nemůžeme vzít celou Ukrajinu – jestli se o to pokusíme, všechno ztratíme. Nekonečně trvající krize je pro nás taky nevýhodná, ale potřebujeme čas, abychom se mohli připravit.

Vzgljad: Iniciativa rozdělení musí přijít ze západních oblastí, tj. aby odešel slabší, který prohrál.

A.D.: Neměli bychom vystupovat jako iniciátoři rozdělení Ukrajiny. Měli by jsme připravit, vytvořit situaci, kdy dvě části Ukrajiny budou dostatečně rovnovážně zmobilizované. Západ je už dobře mobilizován, ale východ ne. Potřebujeme mobilizaci východu Ukrajiny. Pokud bude východ připraven k oddělení, bude to naše šance na to, aby k takovému rozdělení nikdy nedošlo. Ale pokud východ nebude připraven, západ se ho pokusí pohltit (pozn. překl.: v období po 22.2. 2014 se vyvíjí situace podle všeho tak, že vlivem urychlené akcelerace západní strany a nedostatku času na přípravu východu přesně k tomu dochází …).

Demokratickým způsobem se to už nestalo – za Juščenka vládli západěnci a nic s východem udělat nemohli. Asimilovat ho se jim nepodařilo. To znamená, že demokracie už nepracuje pro zájmy západěnců, ale pro obě strany. Proto přichází scénář Majdanu s proamerickou nacionalistickou diktaturou.

Měli bychom pomoci mobilizaci východu a Krymu na ideologické a strukturální bázi. Poskytnout tam především ideu, v další řadě informační strategii a ve třetí – vše ostatní. Je nutné sestavit projekt „Východní Ukrajina“, který by tam měl být vložen. Ne proto, aby byl realizován rozpad Ukrajiny, ale by byl odvrácen. Protože pokud nebude silný samostatný východ, tento rozpad bude stejně pokračovat, ale ne jen podle našeho scénáře, ale i proti němu.

Kromě toho bychom měli pracovat v enklávách na západě Ukrajiny. Jsou tam dostatečně významné síly, se kterými můžeme spolupracovat. Pravoslavní ve Volyni, zakarpatští Rusíni – velmi mnoho lidí, kteří budou pro nás. My už západ nevrátíme, neovládneme ho, ale pokud oni začnou rozpad Ukrajiny, můžeme jim vytvořit mnoho potíží, nebudou mít tiché uličky ve Lvově. To, co se chystají vytvořit na východě Ukrajiny, by se mělo dít i u nich doma. Nepřevezmou východ, ale přivedou tam střelbu, teror, represe. A my bychom měli být připraveni odpovědět na teror na východě partyzánskou válkou na západě. Musíme mít argumenty – a to nejenom plyn.

Dnes se vytváří situace, kdy vystupováním proti prozápadním silám v našich bývalých republikách protivníci těchto sil jdou cestou co nejmenšího odporu. Západ přichází s modelem nacionalistické strany, jakýmsi liberálním neonacismem a jeho protivníci přicházejí s opačným extrémem a začínají hájit sovětismus. To se děje například v Moldávii. Z jedné strany ostře antirumunský prosovětský moldavismus komunistů a z druhé prorumunský liberálnacionalismus. Přesně tak i na Ukrajině – liberálnacionalismus na západě a proti němu lidé s portréty Stalina a rozhovory o velké epoše a sociálních vymoženostech.

U liberálnacionalistů je koalice plně efektivní: neonacisté dodávají nezbytnou skutečnou energii a liberálové jsou jejich krytí. U samotných liberálů energie není – jsou to menšiny, ve všech významech toho slova, od sexuálních po národnostní, ale když vstoupí do koalice s nacionalisty, „malý národ“ liberálů získává sílu.

Jak odpovídáme? Ideologií pozdněsovětských kreslených filmů- Kocour Leopold a Čeburašky (pozn. překl.: „Чебурашки“- postavičky zvířátek vymyšlené spisovatelem E. Uspenským v roce 1966, ztvárněné následně v animovaném filmu): „Pojďme žít spolu.“ Jsme nuceni uchýlit se k provozování dobré, stabilní, ale bezvýznamné sovětské nostalgie. Ale to není nástroj, to není politika – s takovou ideologií ani Oděsu, ani Donbas neubráníme. A tím spíš Kyjev. Potřebujeme novou ideologii pro Ukrajinu a pro Rusko a ne slogany o tom, že jsme žili ve velké době, ve které jsme vyslali do kosmu Gagarina. Potřebujeme národní, mobilizující ideologii eurasijství. Je třeba obracet se k něčemu významnému, smysluplnému.