Pád ruské vlády v roce 2014?

Croix

11.2.2014 Komentáře Témata: Analýza, Rusko 991 slov

V posledních týdnech až měsících jsem opakovaně narazil zejména v ruskojazyčných médiích nikoliv zcela oficiálního charakteru, nicméně skrze ústa významných publicistů a politologů, na spekulace o možném konci Medvěděvova kabinetu. Mj. se tématem zabývali Michail Chazin nebo Nikolaj Starikov.

Současnou ruskou vládu tvoří převážně liberálové včetně premiéry Medvěděva, pouze někteří ministři jako např. Sergej Šojgu (Ministerstvo obrany), vicepremiér Dmitrij Rogozin nebo ministr zahraničí Sergej Lavrov mají blíže k prezidentu Putinovi. Střídání Putina s Medveděvem v obou nejvyšších funkcích výkonné státní moci ukazovalo na těsnou paritu mezi liberálním křídlem ruské politiky a lidmi kolem Putina.

V posledních dvou letech získaly podle všeho mírně navrch proputinovské struktury.

Domnívám se, že to, co Putin představuje, není na jednu stranu žádný –ismus, ani liberalismus, ani komunismus, ale je tváří struktury, která představuje samotné Rusko, jeho zájmy jako takové, bez zavádějící zbytečné ideologie.

Za vlády liberálů probíhala pod jejich dominantním dohledem např. dosti problematická reforma armády, která tuto silovou složku spíše dezorganizovala, docházelo k rozpouštění některých nezbytných útvarů a vojenských škol, což hrozilo nevratnými škodami.

V oblasti hospodářství pak liberální vláda dosud prosazuje jako prioritní u nás velmi dobře známou politiku privatizace, tj. výprodej státních podniků zahraničnímu kapitálu. Putinovým velkým úspěchem bylo prosazení Sergeje Šojgu na místo ministra obrany. Přešel tam s hotovým týmem lidí z Ministerstva pro mimořádné situace, které předtím vedl.

Tohle ministerstvo mi původně připadalo jako nějaký ruský svéráz, dodatečně jsem musel uznat, že jeho zřízení a vybudování patřičné organizační struktury a zejména možnost sestavení nového výkonného a spolehlivého manažerského kolektivu z profesionálů z různých silových rezortů umožnilo Putinovi to, co by jinak v rámci obrany a vnitra bylo za daných podmínek patrně neproveditelné.

S tímto hotovým týmem mohl Šojgu vedení ministerstva obrany efektivně převzít se spolehlivými lidmi.

Pravděpodobně díky tomu mohlo dojít i k nasazení ruských ozbrojených sil na podporu ruské diplomacie v nejzávažnějších záležitostech loňského roku, především (dosud probíhající) krize v Sýrii a situace kolem Íránu.

Ruská diplomacie by si sama nemohla dovolit tak konsekventní a úspěšné vystoupení v roce 2013, pokud by ji nedoplňovaly v takové míře operačního nasazení schopné ruské ozbrojené síly působící v daném případě v oblasti Středomoří, neboť protivník, jak známo, respektuje diplomatickou úroveň řešení sporů jen tehdy, když chápe, že proti němu stojí schopná vojenská síla…

Začaly tedy „přípravné řeči“ o konci Medveděvovy vlády. Neobjevují se ani tak na hlavních serverech, ale spíše na platformách významných publicistů či politologů typu „chazinovských“ worldcrisis (http://worldcrisis.ru/crisis/1340487), tuto otázku ale položila již zmíněnému N. Starikovi také např. baškirská televize při interwiew.

Tyto osoby a mediální platformy jsou takříkajíc přinejmenším v postojích blízké proputinovskému prostředí. Mají proto svůj význam. První náznaky vyznívaly dokonce tak, že by Medveděvova vláda mohla skončit už před olympijskými hrami v Soči, nyní je zřejmé, že stávající vláda vydrží určitě i nějakou dobu po olympiádě.

Vláda ale obdržela tvrdý úder ještě z jiné strany a to od bývalého předsedy ruské vlády Jevgenije Primakova, což stojí za zmínku. Primakov má doposud významnou pozici v ruském politickém životě, jeho slova mají váhu a jsou brána s velkým respektem. Primakov vystoupil na zasedání svého "Меркурий клуба" na půdě Obchodně průmyslové komory Ruské federace 14.1. 2014 a terčem jeho kritiky se staly důsledky působení liberálů (Liberálně demokratická strana Ruska) v ruské vládě. Její (neo)liberální křídlo ve vládě kritizoval za působení v oblasti ekonomiky, užívaní metod, které nereflektují reálný vývoj a trendy světové ekonomiky, vedou k chybám poškozujícím zájmy ruské ekonomiky. Mj. uvedl také, že v ruské vládě jsou síly, které mohou pozitivně – a zdůraznil, že ne neoliberálně – působit na ekonomickou situaci Ruska. Podle Primakova, neoliberálové se ve stávající nelehké situaci v hospodářství orientují primárně jen na další privatizaci.

Pokud zvládnutí náročných situací roku 2013 prezidentem Putinem a jeho týmem posílilo prezidentovu pozici a vedlo k tomu, že jeho směr zahraniční i vnitřní politiky mají nyní za životaschopnější a vhodnější, než liberální agendu, významní lidé v ruském průmyslu a dalších hospodářských a společenských strukturách, kteří dříve jeho politice přáli méně, nebo nepřáli vůbec a jestliže došlo zároveň s oslabením prestiže a pozice USA (resp. „úvěrníků“ – „prosentschikov“) ve světě i ke změnám uvnitř tábora ruských liberálů, což by bylo možné logicky vyvozovat, mohli bychom předpokládat, že další ruská vláda jmenovaná prezidentem může být mnohem více pro-putinovská a méně liberální, než ta současná. To je však již začátek spekulací, proto si počkejme na vývoj v mezinárodní politice i v Rusku v období „poolympijském.“ Nová ruská vláda už svým složením ukáže, kam se vývoj v další fázi posune.

Zmínil jsem právě probíhající olympiádu. Nejde ale jen o olympiádu jako takovou, byť její zdárný průběh a prestiž z ní vyplývající mají pro Rusko samy o sobě značný politický význam.

Olympiáda je zároveň jedním z největších politických summitů posledních let – pravda, bojkotovaný na nejvyšší úrovni představiteli USA a některými jejich blízkými západními spojenci.

Přesto se však na místě sešlo u příležitosti zahájení několik desítek předsedů vlád, hlav států a ministrů zahraničí z celého světa včetně čínského prezidenta. Zajisté neměli v programu jen účast na zahajovacím ceremoniálu, ale využili možnost pod „rouškou“ olympiády také jednat. Podle informací z médií se hned první den ruské vedení sešlo s několika představiteli cizích států, především nejbližších sousedů, o něž je sváděn vlivový souboj se Západem.

Prezident Putin se osobně sešel mimo jiné s ukrajinským Janukovičem, ale také s prezidentem Číny (mezi Čínu a EU došlo k roztržce kvůli ukrajinské asociační dohodě a čínskému záměru investovat na Ukrajině, především na autonomním Krymu) a s Benjaminem Netanjahu, s nímž jednal o Sýrii.

V Soči se tedy zřejmě odehrávalo další kolo světových změn. Neméně závažných procesů, jako byly ty v roce 2013. Doufejme tedy, že se svět posune k lepšímu a pokud možno cestou mírovou.

Známka 1.2 (hodnotilo 136)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 16 861