Globální terorismus a Saúdská Arábie: Bandarova teroristická síť

Tváří v tvář vnitřnímu disentu ze strany potlačovaných subjektů a náboženských minorit pociťuje saúdská diktatura hrozby a nebezpečí ze všech stran: ze zahraničí, od sekulárních, nacionalistických a šíitských vlád u moci; vnitřně od umírněných sunitských nacionalistů, demokratů a feministek; a od roajalistických klik, tradicionalistů a modernizátorů. V reakce na to se uchýlila k financování, výcviku a vyzbrojování mezinárodní sítě islámských teroristů, kteří jsou směrováni na útoky, napadání a ničení režimů, které se staví proti saúdskému klerikálně-diktátorskému režimu.

Organizátorem saúdské teroristické sítě je Bandar bin Sultan, který má dlouhodobé a hluboké vazby na americké politické a vojenské představitele a členy výzvědné komunity. Bandar byl vycvičen a indoktrinován na letecké základně Maxwell a na univerzitě Johns Hopkins a působil jako saúdsko-arabský velvyslanec v USA po více než dvacet let (1983-2005). V letech 2005 – 2011 byl tajemníkem Národně-bezpečnostní rady a v r. 2012 byl jmenován generálním ředitelem saúdské tajné služby. Brzy se Bandar hluboce namočil do tajných teroristických operací, ve spolupráci se CIA. K jeho četným „špinavým operacím“, společně se CIA, patří jeho činnost v 80. letech, kdy Bandar poslal nikaragujským Contras vedoucím teroristickou kampaň s cílem svrhnout revoluční sandinistickou vládu v Nikaragui 32 milionů dolarů. Během svého působení coby velvyslance byl aktivně zapojen do ochrany členů saúdské královské rodiny, majících vazby na bombový atentát na tři věže WTC při 9/11 a na Pentagon. Podezření, že Bandar a jeho spojenci v královské rodině věděli o bombových útocích předem, by potvrzoval i náhlý odlet členů saúdské královské rodiny po teroristickém útoku. Dokumenty americké rozvědky týkající se vazeb Saúdů a Bandara zkoumá kongres.

Vzhledem ke svým bohatým zkušenostem a průpravě při řízení tajných teroristických operací, získaným během dvaceti let spolupráce s americkými tajnými službami, byl Bandar schopen zorganizovat vlastní globální teroristickou síť, na obranu zpátečnické a zranitelné saúdské despotické monarchie.

Bandarova teroristická síť

Bandar bin Sultan přeměnil Saúdskou Arábii z vnitřně orientované země stojící na kmenovém režimu zcela závislém u svého přežití na americké vojenské moci na velké regionální centrum rozsáhlé teroristické sítě, na aktivního podporovatele pravičáckých vojenských diktatur (Egypt) a klientských režimů (Jemen) a na subjekt vojensky zasahující v oblasti Zálivu (Bahrajn). Bandar financoval a vyzbrojoval velkou škálu tajných teroristických operací, používal islámské členy Al-Kejdy, Saúdy ovládanou wahhabistickou sektu, jakož i řadu dalších sunitských ozbrojených skupin. Bandar je „pragmatickým“ řídícím teroristickým pracovníkem: potlačuje nepřátele Al-Kejdy v Saúdské Arábii a financuje teroristy Al-Kejdy v Iráku, Sýrii, Afghánistánu a jinde. Zatímco Bandar byl dlouhodobým aktivem amerických tajných služeb, nabral nedávno „nezávislý kurz“, kdy se regionální zájmy jeho despotického státu liší od zájmů USA. A stejně tak zatímco Saúdská Arábie chová dlouhodobé nepřátelství k Izraeli, dospěl Bandar k „tajnému pochopení“ a rozvinul s Netanyahuovým režimem pracovní vztahy, kolem jejich společného nepřátelství k Íránu a specifičtěji i k dočasné dohodě mezi Obamovým a Rouhaniho režimem.

Bandar intervenoval přímo nebo přes nastrčené figurky při přetváření politických dohod, destabilizaci nepřátel a při posilování a rozšiřování politického dosahu saúdské diktatury od severní Afriky po jižní Asii, od ruského Kavkazu po Africký roh, někdy ve spolupráci se západním imperialismem, jindy při prosazování saúdských hegemonistických aspirací.

Severní Afrika: Tunis, Maroko, Libye a Egypt

Bandar naléval miliardy dolarů do posilování pravičáckých pro-islámských režimů v Tunisku a Maroku, zajišťoval, aby masová pro-demokratická hnutí byla potlačena, marginalizována a demobilizována. Islámští extremisté dostávající saúdskou finanční podporu jsou vybízeni, aby podporovali „umírněné“ islamisty ve vládě tím, že povraždí sekulární demokratické vůdce a socialistické vůdce odborů v opozici. Bandarova politika se z velké části shoduje s politikou USA a Francie v Tunisu a Maroku, ale ne v Libyi a v Egyptě.

Saúdská finanční podpora islamistických teroristů a členů Al-Kejdy proti libyjskému prezidentovi Kaddáfímu byla v souladu s leteckou válkou NATO. Nicméně pak se objevily názorové neshody: NATO podporovaný loutkový režim tvořený neoliberálními emigranty čelil Saúdy podporované Al-Kejdě a islamistickým teroristickým gangům a různým kmenovým střelcům a nájezdníkům. Bandarem financovaní islamističtí extremisté v Libyi byli najati, aby rozšířili své operace do Sýrie, kde saúdský režim organizoval rozsáhlou vojenskou operaci, aby svrhl Assadův režim. Bratrovražedný konflikt mezi NATO a saúdskými ozbrojenými skupinami v Libyi vyvrcholil a vedl k tomu, že islamisté zavraždili amerického velvyslance a operativce CIA v Benghází. Když byl svržen Kaddáfí, Bandar doslova ztratil na následném krveprolévání a chaosu vyvolaném jeho ozbrojenými aktivy zájem. Ta se pak začala financovat sama – vylupovala banky, kradla ropu a vyprazdňovala místní kasy – relativně „nezávisle“ na Bandarově kontrole.

V Egyptě vyvinul Bandar, v koordinaci s Izraelem (ale z různých důvodů), strategii na podkopání relativně nezávislého, demokraticky zvoleného režimu Muslimského bratrstva Mohammeda Morsiho. Bandar a saúdská diktatura finančně podpořila vojenský puč a diktaturu generála Sisiho. Americká strategie dohody o rozdělení moci mezi Muslimským bratrstvem a vojenským režimem, kombinující volební legitimitu a pro-izraelskou a pro-natovskou vojenskou moc, byla sabotována. Pomocí finanční podpory ve výši 15 miliard dolarů a slibů dalších peněz poskytl Bandar egyptské armádě finanční záchranné lano a imunitu před jakýmikoliv mezinárodními finančními odvetnými kroky. Nikdo netrpěl jakýmikoliv důsledky. Armáda zlikvidovala Bratrstvo, uvěznila jeho zvolené vůdce a vyhrožovala jejich popravou. Postavila mimo zákon levicově liberální opozici, kterou použila jako kanonfutr k ospravedlnění svého chopení se moci. Podporou vojenského puče Bandar zlikvidoval konkurenta, demokraticky zvolený islámský režim, který byl kontrastem saúdského despotismu. Zajistil stejně smýšlející diktátorský režim v klíčové arabské zemi, dokonce přesto, že jsou vojenští vládci sekulárnější, pro-západnější, pro-izraelštější a méně proti-assadovští, než režim Bratrstva. Bandarův úspěch při promazávání soukolí egyptského puče zajistil politického spojence, ale čelí nejisté budoucnosti.

Obnovení nového proti-diktátorského masového hnutí by mělo za cíl také saúdskou spojku. Navíc Bandar podkopal a oslabil jednotu států Zálivu: Katar financoval Morsiho režim a přišel o 5 miliard dolarů, které předešlému režimu poskytl.

Bandarova teroristická síť je nejpatrnější na jeho dlouhodobém rozsáhlém financování, vyzbrojování, vycvičování a přepravě desítek tisíc „dobrovolníků“ z řad islámských teroristů z USA, Evropy, Středního východu, Kavkazu, severní Afriky a odjinud. Teroristé Al-Kejdy v Saúdské Arábii se stali „mučedníky islámu“ v Sýrii. Desítky islámských ozbrojených gangů v Sýrii se praly o saúdské zbraně a finance. Výcvikové základny s americkými a evropskými instruktory a saúdskými penězi byly založeny v Jordánsku, Pákistánu a Turecku. Bandar financoval hlavní „vzbouřeneckou“ ozbrojenou skupinu islámských teroristů, Islámský stát Iráku a Levantu, provádějící operace přes hranice.

Protože Hizballah podporuje Assada, nasměroval Bandar peníze a zbraně brigádám Abdullaha Azzama v Libanonu, aby tam provedly bombové útoky v jižním Bejrútu, na íránské velvyslanectví a v Tripoli. Bandar poslal 3 miliardy dolarů libanonské armádě, s představou, že vyvolá novou občanskou válku mezi ní a Hizballahem. Za koordinace s Francií a USA, avšak za mnohem většího financování a rozsahu najímání islámských teroristů, se Bandar chopil vůdčí role a stal se hlavním řídícím tří frontových vojenských a diplomatických útoků proti Sýrii, Hizballahu a Íránu. Pro Bandara by islamistické převzetí Sýrie vedlo k islamistické syrské invazi na podporu Al-Kejdy v Libanonu, aby byl poražen Hizballah, v naději, že bude izolován Írán. Teherán by se pak stal cílem saúdsko-izraelsko-amerického útoku.

Bandar se odklání od Washingtonu: ofenzíva v Iráku a Íránu

Saúdská Arábie byla extrémně užitečným klientským státem Washingtonu, ale někdy se vymkla kontrole. To se stává obzvláště od doby, kdy se Bandar stal šéfem tajné služby: jako dlouhodobé aktivum CIA i on si občas dovolí čerpat „laskavosti“ za své služby, obzvláště když tyto „laskavosti“ posilují jeho vzestup v saúdské mocenské struktuře. Také například jeho schopnost zajistit AWACS, navzdory opozici AIPAC, mu získala body. Stejně jako jeho schopnost zajistit odjezd několika stovek příslušníků saúdské „královské rodiny“ s vazbami na bombové atentátníky z 9/11, navzdory přísnému uzavření země na vysokém stupni národní bezpečnosti po bombových útocích.

Zatímco v minulosti došlo ke sporadickým prohřeškům, nyní se Bandar začal odchylovat od americké politiky mnohem vážněji. Přistoupil k vytvoření vlastní teroristické sítě, cílené na dosažení maximální saúdské hegemonie – dokonce i když to znamená střet s americkými loutkami, klienty a tajnými operativci.

Zatímco USA vytrvale podporují pravičácký Malikiho režim v Iráku, Bandar poskytuje politickou, vojenskou a finanční podporu sunitskému teroristickému „Islámskému státu Iráku a Sýrie“. Když USA vyjednaly „dočasnou dohodu“ s Íránem, Bandar vyjádřil svůj nesouhlas a „nakoupil“ si podporu. Saúdové podepsali během návštěvy francouzského prezidenta Hollanda miliardový zbrojní kontrakt, výměnou za větší sankce vůči Íránu. Bandar také vyjádřil podporu použití sionistické mocenské konfigurace Izraele k ovlivnění kongresu, aby se sabotovala americká jednání s Íránem.

Bandar překročil svoji původní pokoru vůči svým americkým řídícím pracovníkům. Jeho blízké vztahy s bývalými a současnými americkými a evropskými prezidenty a vlivnými politickými osobami ho povzbudily a zapojil se do „dobrodružství velkých mocipánů“. Setkal se s ruským prezidentem Putinem, aby ho přesvědčil upustit od své podpory Sýrii, kdy mu nabídl cukr a bič: nákup zbraní za mnoho miliard dolarů když se podvolí, a hrozbu vypuštění čečenských teroristů s cílem podkopat olympiádu v Soči. Přeměnil Erdogana ze spojence NATO podporujícího „umírněné“ ozbrojené oponenty Bashara Assada na člověka pracujícího pro Saúdy podporovaný „Islámský stát Iráku a Sýrie“, teroristickou odnož Al-Kejdy. Bandar „přehlédl“ Erdoganovu „oportunistickou“ snahu podepsat ropné kontrakty s Íránem a Irákem, jeho setrvání ve vojenských strukturách NATO a jeho podporu zrušenému Morsiho režimu v Egyptě, aby si zajistil Erdoganovu podporu snadného převozu velkého počtu Saúdy vycvičených teroristů do Sýrie, a pravděpodobně také do Libanonu.

Bandar posílil své vztahy s ozbrojeným Talibanem v Afghánistánu a Pákistánu, vyzbrojil a financoval ozbrojený odpor proti USA, a také nabídl USA prostor pro „vyjednaný odchod“.

Bandar pravděpodobně podporuje a vyzbrojuje i uighurské muslimské teroristy v západní Číně a Čečence a kavkazské islámské teroristy v Rusku, přestože Saúdové rozšiřují své ropné dohody s Čínou a spolupracují s ruským Gazpromem.

Jediným místem, kde Saúdové provedli přímou vojenskou intervenci, je ministáteček v Zálivu Bahrajn, kde saúdské jednotky potlačily pro-demokratické hnutí stavící se proti místnímu krutovládci.

Bandar: Globální teror na pochybných domácích základech

Bandar se pustil do mimořádné transformace saúdské zahraniční politiky a posiluje saúdský globální vliv. Vše k horšímu. Stejně jako Izrael, když se k moci dostane nějaký reakční vládce a zlikviduje demokratický řád, i Saúdové dorazí na místo s pytli plnými dolarů, aby režim podepřeli. Kdykoliv se vynoří nějaká islámská teroristická síť, aby svrhla nacionalistický, sekulární nebo šíitský režim, může se spolehnout na peníze a zbraně Saúdů. To, co někteří západní autoři eufemisticky popisují jako „mírnou snahu o liberalizaci a modernizaci“ zpátečnického saúdského režimu, je ve skutečnosti vojenská modernizace jeho zahraničních teroristických aktivit. Bandar používá moderní techniky teroru k tomu, aby vnutil saúdský model reakční vlády sousedním a vzdáleným režimům s muslimskou populací.

Problémem je, že Bandarovy „dobrodružné“ rozsáhlé zahraniční operace jsou v rozporu s jistým „introspektivním“ stylem vládnutí některých členů královské rodiny. Ti chtějí být ponecháni v klidu, aby mohli hromadit stovky miliard dolarů z ropné renty, investovat do drahých nemovitostí na celém světě a v tichosti si dopřávat drahých kurev ve Washingtonu, Londýně a Bejrútu – zatímco se staví jako zbožní strážci Mediny, Mekky a svatých míst. Doposud se Bandarovi nikdo nepostavil, protože si respekt vládnoucího monarchy a jeho vnitřního kruhu pečlivě platil. Koupil si premiéry, prezidenty a další počestné prominenty západu i východu a vozil je do Riyadhu, aby tam podepsali smlouvy a klaněli se, k potěšení vládnoucího despoty. Avšak jeho péče o zahraniční operace Al-Kejdy, jeho vybízení saúdských extremistů odejít do zahraničí a zahájit tam teroristické války, královské kruhy znepokojuje. Obávají se, že Saúdy vycvičení, vyzbrojení a erudovaní teroristé – vydávané za „svaté válečníky“ – se mohou ze Sýrie, Ruska a Iráku vrátit a provádět bombové útoky na královské paláce. Navíc mohou zahraniční režimy, které byly cílem Bandarovy teroristické sítě, provést odplatu: Rusko nebo Írán, Syřané, Egypťané, Pákistánci, Iráčané mohou podpořit vlastní nástroje odplaty. Navzdory stovkám miliard utraceným za nákupy zbraní je saúdský režim zranitelný na všech úrovních. Mimo svého kmene je královská rodina jen málo oblíbená a má nepatrnou podporu lidí, a ještě nepatrnější legitimitu. Je závislá na práci zahraničních dělníků, zahraničních „expertech“ a na amerických ozbrojených silách. Saúdská elita je také nenáviděna většinou nábožných wahhabistických duchovních, kvůli tomu, že umožňuje vstup „nevěřících“ na posvátnou půdu. Zatímco Bandar rozšiřuje moc Saúdů v zahraničí, domácí základy vlády se zužují. Zatímco se staví proti americkým tvůrcům politiky v Sýrii, Íránu a Afghánistánu, závisí jeho režim na americkém letectvu a Sedmé flotile, aby ho ochránila před rostoucím počtem nepřátelských režimů.

Bandar, se svým přebujelým egem, možná věří, že je „Saladin“, budující novou islámskou říši, ale ve skutečnosti může jedno kývnutí prstem jeho ochránce a krále vést k jeho velmi rychlému konci. Jeden provokativní civilní bombový atentát jeho islámských teroristických loutek, který překročí míru, může vést k mezinárodní krizi, která povede k tomu, že se Saúdská Arábie stane cílem světové kritiky.

Ve skutečnosti je Bandar bin Sultan chráněncem a nástupcem bin Ladena; prohloubil a systematizoval globální teror. Bandarova teroristická síť zavraždila mnohem více nevinných obětí, než bin Laden. To vše lze samozřejmě očekávat; nakonec má miliardy dolarů ze saúdské pokladny, výcvik CIA a potřásá si rukou s Netanyahu!