Ženeva II – Plán B Washingtonu na změnu režimu v Sýrii

Samozřejmě, že Washington a jeho spojenci tento cynismus nikdy nepřipustí. Ne, formulují svoji zlověstnou cynickou agendu pomocí všemožných svatouškovských žvástů o “míru“ a „nacházení řešení“.

Ale rychlým testem integrity je toto: na ženevskou konferenci je pozváno asi 30 zemí, včetně pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN, plus Německo, Itálie, Saudská Arábie, Turecko, Katar a dokonce i Brazílie a Jižní Afrika. Ale na tomto seznamu chybí, jako pěst na oko, hlavní regionální spojenec Sýrie, Irán. Toto opomenutí je důsledkem toho, že na tom trvaly Spojené státy. Takovýto nerozumný divoký americký přístup prozrazuje skrytý ideologický cíl a popírá jakékoliv skutečné zájmy na nalezení mírového řešení.

Tento skrytý motiv potvrzuje americké připuštění, že Irán je na schůzce Ženeva II „vítaný“ – ale jen pokud Teherán akceptuje, že syrská vláda Bashara al-Assada musí odstoupit. Irán jakoukoliv takovou předběžnou podmínku své účasti akceptovat odmítl a opakovaně zdůraznil, že je na Syřanech, aby rozhodli o politickém výsledku těchto rozhovorů.

Implicitní vada na kráse procesu Ženeva II odráží neupřímný postoj západních mocností a jejich regionálních arabských a tureckých spojenců ohledně toho, že se údajně pokouší najít vyjednané politické řešení syrského konfliktu.

Assadova syrská vláda oznámila svoji ochotu zúčastnit se konference, která má být zahájena 22. ledna ve švýcarském městě Montreaux a která bude pokračovat 24. ledna v Ženevě. Je označována jako Ženeva II, protože předešlá konference pořádaná v Ženevě koncem června 2012 vytvořila rámec pro vytvoření „přechodné vlády“. Tak zvané komuniké Ženeva I jasně uvádí, že jakékoliv politické řešení musí být vypracováno za účasti všech syrských stran a že součástí mohou být i členové současné syrské vlády, včetně Bashara al-Assada. Jinými slovy, toto komuniké neklade vyjednávání žádné předběžné podmínky.

To, proč byla následná konference Ženeva II zpožděna o více než 18 měsíců, je převážně důsledkem kliček západních vlád a jimi podporované syrské opozice, tak zvané Syrské národní rady. Západní mocnosti a jejich regionální figurky se usilovně pokoušely interpretovat Ženevské komuniké jako prohlášení, které stanovuje předběžnou podmínku, aby Assadova vláda odstoupila. Pro Sýrii a její spojence Rusko, Čínu a Irán to odporuje dohodnutému ženevskému principu vzájemných jednání a neexistence předběžných podmínek, obzvláště podmínek vnucovaných cizími stranami. (Po pravdě řečeno, nebylo by to poprvé, kdy USA odstoupily od politických dohod, jak Rusko velmi dobře zná z jejich nekonzistentního jednání při rozhovorech o snížení počtu jaderných zbraní).

Zvrat postoje USA u Sýrie byl jasný bezprostředně po první ženevské konferenci, kdy tehdejší ministryně zahraničí Hitlary Clinton odhalila skrytou agendu. Při vtipkování s médii Clinton poznamenala, že setrvání Assada u moci „nikdy nebude přijatelné“ a proto je komuniké, z amerického pohledu, jen pouhým příkazem k sesazení.

Za uplynulý rok a půl se toho mnoho změnilo. Pro začátek, počet obětí násilností se pravděpodobně zdvojnásobil a dosáhl současného čísla 130,000. USA a jejich spojenci nesou za toto krveprolití a destrukci zodpovědnost, díky své materiální podpoře různých protivládních bojůvek a díky svému zdržování svolání konference Ženeva II.

Druhou hlavní změnou je, že jednotky syrské vlády dokázaly získat nad zahraničím podporovanými ozbrojenci vojensky navrch. Assadova armáda dostala zpět pod kontrolu velké části země a vytlačila ozbrojence do kapes na severovýchodě země. Ozbrojenci ovládají stále druhé největší syrské město Aleppo na severu a Raqqa na severovýchodě, ale Syrská arabská armáda postupně jejich kontrolu oslabovala a stále více kolem nich stahuje smyčku.

Zatímco v červnu 2012 byla Assadova politická budoucnost na vážkách, nyní si je jeho vláda více než jistá, že vzpouru zvládne. Její legitimita, mandát a suverenita byly posíleny. Tato vzpoura byla celou dobu jen zvenčí řízenou tajnou kampaní s cílem změny režimu, podepřená tajnými dodávkami zbraní, peněz a tak zvaných džihádistických bojovníků, kteří byli do Sýrie svážení z USA, Británie a Francie, ve spojení se Saudskou Arábií, Katarem, Tureckem, Jordánskem a Izraelem.

Moskva si byla této tajné agendy dobře vědoma a tudíž pevně svého historického syrského spojence podporovala, navzdory západním vládám a médiím, pokoušejícím se zesměšnit ruské principiální jednání jako „napomáhání despotickému režimu“.

Zdá se, že Saudové jsou jediným členem USA vedené osy, který je stále věrný své tajné vojenské agendě s cílem změny režimu. Washington a jeho ostatní spojenci tváří v tvář realpolitice, že k žádné změně režimu v Sýrii prostřednictvím bojiště a odporných teroristických činů nedojde, vystřízlivěli.

To je důvod, proč nástupce Clinton, John Kerry, řekl tak zvaným Přátelům Sýrie, kteří se sešli minulý víkend v Paříži, že „neexistuje žádné vojenské řešení, pouze politické“. Vhodnějším způsobem, jak vnímat Kerryho argumentaci, je ne jako morální napomínání, ale spíše jako záštiplnou rezignaci USA na realitu.

„Řešením“ Kerry myslí to, že dlouho kýženého cíle dosáhnout změny režimu v Sýrii musí být napříště dosaženo prostřednictvím politických prostředků, protože, celkem evidentně, tajná vojenská možnost se rychle stává přebytečnou.

Mýtus západních médií o „umírněných povstalcích“ bojujících za demokracii souběžně s protivládními „extremisty“ okázale zkolaboval a odhalil orgie odporných zločinů na civilistech a nihilistické šarvátky mezi různými extremistickými skupinami, které jsou všechny ideologicky napojeny Al-Kejdu.

V posledních šarvátkách mezi extremisty na severovýchodě Sýrie měl Islámský stát Irák a Sýrie (ISIS) popravit stovky lidí patřících k Frontě  Jabhat al Nusra a k další bojůvce s názvem Ahrar al-Sham. Všechny tyto skupiny – které dříve bojovaly proti Assadovým jednotkám, než obrátily své zbraně proti sobě – vyznávají fanatickou wahhabistickou ideologii Saudské Arábie a jsou materiálně Saudy podporovány. Po několik měsíců bylo spolehlivě dokládáno – i když v tichosti – New York Times, Daily Telegraph a Le Monde, mimo dalších západních médií, že USA dodávaly zbraně těmto na Al-Kejdu napojeným skupinám, v rámci tajné dohody se Saudy.

Z pohledu západu tajná vojenská agenda v Sýrii zdegenerovala z elegantní taktiky změny režimu na nebezpečné a nepředvídatelné řádění. Násilné odvety ohrožující stabilitu v Iráku, Libanonu a v regionu, sahající až k bombovým zvěrstvům v ruském Volgogradu, naznačují, že to pravděpodobně není to, co Washington předjímal, když to rozpoutával.

Tyto objevující se americké obavy vyjádřil Kerry minulý týden: „To je součástí důvodů, proč je ženevská konference tak důležitá, neboť vzestup těchto aktivit teroristů v regionu, a především v Sýrii, je součástí toho, co vyvolává nestabilitu ve zbytku regionu. To je důvod, proč zde mají své polénko všichni. Všechny státy (Perského) zálivu, všichni regionální hráči, Rusko, Spojené státy a spousta hráčů jinde ve světě chce zakročit proti násilným extremistickým teroristům, kteří nerespektují žádné zákony, kteří nemají jiný cíl, než se zmocnit moci a ničit životy násilím.“

Kerryho svatouškovská slova jsou samozřejmě podlá. Proč je Irán z těchto hráčů ostentativně vynecháván? A co víc, extremismus řádící v regionu – s bezpočtem krvavých obětí – je přímým důsledkem amerických imperialistických machinací, které tyto „násilné extremistické teroristy, kteří nerespektují žádné zákony“ podněcovaly.

Kerryho slova a opožděné obavy jeho vlády ohledně konání konference Ženeva II jsou dvakrát tak podlé, neboť nejsou ničím víc, než nestoudným podvodem, aby zůstalo vytvořené bahno zachováno.

Starosti Washingtonu se netýkají nalezení politického řešení a ukončení syrského konfliktu, ale spíše nalezení alternativního způsobu, jak provést změnu režimu jinými prostředky. To je důvod, proč se Washington tak zoufale tento týden pokouší přimět svoji loutkovou exilovou skupinu, Syrskou národní radu (SNC), aby se konference zúčastnila. SNC má v Sýrii minimální politickou základnu. Dokonce i protivládní ozbrojenci, o kterých SNC tvrdí, že je zastupuje, ji odmítli jako politicky neexistující subjekt.

Nicméně USA potřebují, aby se tato exilová sesmolená skupina konference Ženeva II zúčastnila, aby poskytla jejich předběžné podmínce „Assad musí odejít“ aspoň zdání opodstatnění. Pokud se SNC nezúčastní, pak ze syrské kliky v Ženevě zůstane jen Assadova vláda a reformistické syrské opoziční strany, jako Syrská národní strana a Syrská lidová fronta za změnu a osvobození. Posledně jmenované opoziční skupiny uvedly, že jsou ochotny pracovat na vyjednaném řešení s Assadovou vládou a, jako štiplavý odkaz na západem podporovanou SNC, odmítly „vymyšlenou opozici, která žije v luxusních hotelích a vydělává si prostřednictvím prolévání krve Syřanů“.

A o to jde: USA a jejich západní spojenci a jejich regionální loutky, jako Saudská Arábie a Turecko, nechtějí umožnit vytvoření skutečného politického procesu Syřany. Orwellovsky pojmenovaní Přátelé Sýrie vnucují předběžné podmínky, aby si zařídili svoji kýženou změnu režimu v Ženevě II, bez ohledu na zájmy či suverénní práva Syřanů.

V kontrastu s tím se Rusko, Čína a Irán ukázaly jako skuteční spojenci Syřanů, protože tyto mocnosti trvaly na tom, že tento proces musí být řízen Syřany, bez předběžných podmínek. Jak poukázal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, západní přístup k Ženevě II je „ideologický“, nikoliv praktický, který by upřednostňoval nalezení mírového řešení.

Pokud bude západním zájmům umožněno proces ovládnout, pak je Ženeva II u svého předstíraného cíle dosáhnout mírové řešení syrského konfliktu odsouzena k neúspěchu… To by nemělo být nijak překvapivé, protože autorem konfliktu v Sýrii je USA vedená osa, která se nyní prezentuje jako autor míru. Jak mohou tito hráči nastolit mír? Tím spíš, že jejich tajná válka proti Sýrii je tímto obnovována, pouze jinými, politickými, prostředky.