Kdo a proč zničil československý průmysl

Chceme – li se v příštích letech mít lépe ( a to jistě většina národa) je pochopení role průmyslu nejen v hospodářství ale v celé společnosti klíčovým, strategickým tématem. Nesmyslné teze postkomunistických politiků o dominanci sektoru služeb byly od počátku nesmyslné a škodlivé. Důsledkem jsou stovky tisíc nezaměstnaných. Pokud chce český národ přežít, neměl by to postkomunistům odpustit a měl by je volat k odpovědnosti, k čemuž ostatně částečně dochází.

Problematika průmyslu je rozsáhlá a zahrnuje několik disciplín: ekonomii, management, mezinárodní vztahy, politiku. K seriozní analýze průmyslu jsou také nutné vlastní praktické zkušenosti z práce v nějakém průmyslovém podniku, zejména pak zkušenost pohybu v mezinárodním obchodním prostředí, kde ( naštěstí) platí přísná etická a obchodní pravidla – na rozdíl od českého prostředí kde platí zákony džungle a organizovaného zločinu.

Úvodem chci také zdůraznit, že všechny současné problémy české společnosti pramení ze zničeného průmyslového potenciálu země. Požadují – li dnes zdravotníci, důchodci, učitelé, policisté více peněz na cokoli a to ihned, málo si uvědomují skutečný stav českého hospodářství, resp. jej ignorují ( asi aby nemuseli myslet). Kdo se osobně účastnil vývoje nového výrobku, obchodního jednání s potenciálními zákazníky, ví, jak je to velmi pracné, náročné a vyčerpávající. Zkrátka vydělat peníze v současném globalizovaném světě není žádná legrace. Tím nechci nijak snižovat práci lidí v nevýrobní sféře. Jejich práce je často i zodpovědnější ( lékaři) než práce v průmyslu. Ale bez obnovení průmyslového potenciálu země jsou problémy nevýrobní sféry zcela neřešitelné.

Ke zničení československého průmyslu byly položeny základy daleko za hranicemi naší země – v USA a Západní Evropě. Netvrdím, že všechno bylo naplánováno do detailu s cílem československý průmysl zcela zničit ale rámcově ano. Vývoj naší země po r. ´89 je toho jasným důkazem. Politické příčiny a konsekvence údajné „ revoluce“ 17. listopadu 1989 popsal nedostižným způsobem politický vězeň pan Miroslav Dolejší ve své slavné a legendární „ Analýze 17. listopadu“. Bez pochopení tohoto dokumentu je pochopení hospodářského stavu naší země zcela nemožné. Naprosto lživé byly proklamace západních i českých politiků o nastolení demokracie a tržní ekonomiky. Skuteční vládci západních zemí ( ne ty loutky, vydávající se za politiky) neměli nikdy v úmyslu nastolit v naší zemi hospodářskou prosperitu a tržní ekonomiku. To je základní fakt, který je třeba přijmout, jakkoli je to otřesné a nepříjemné. Z tohoto pohledu, co my Češi pokládáme za neúspěch a problém, to západní kapitalisté pokládají za svůj úspěch a vítězství nad námi. Očekávat tedy jakýkoli prospěch z dominance Západu nad českým hospodářstvím je zcela nesmyslné, nemožné. Tomuto se musí přizpůsobit česká zahraniční politika, která musí nastolit multipolaritu naší země – tedy orientaci do všech stran současného světa.

Otázka po příčinách postojů nejmocnějších západních kapitalistů je na místě a je to námět na celou studii. Stručně jenom uvedu, že příčiny jsou politického, náboženského, rasového i ekonomického charakteru. Přijmout tento fakt, že nám západní mocipáni nejsou nakloněni, je zejména ve světle oficiální propagandy, obtížné ale nezbytné. Pro nás, Čechy a Slováky to znamená nastoupit obtížnou a nelehkou cestu samostatnosti a maximální možné nezávislosti na západních zemích. Naštěstí ani nejmocnější západní kapitalisté nejsou všemocní a i na Západě se najde dost lidí, kteří nám přejí a se kterými má smysl spolupracovat.

Samotný základ likvidace československého průmyslu byl dán už politickou změnou tzv. údajným „ pádem komunizmu“. Rámcem, který měl likvidaci československého průmyslu zaručit bylo předání postkomunistických zemí pod „ správu“ ( rozuměj diktát ) Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tzv. údajná „ smlouva“ s MMF byla defacto zrušením jakékoli hospodářské suverenity daných zemí výměnou za půjčky ( na lichvářské bázi) v západních měnách. Chci opětovně zdůraznit, že západní mocipáni neměli nikdy v úmyslu zlepšit materiální životní úroveň obyvatel postkomunistických zemí ( a kvalitu života už vůbec ne!). Ba právě naopak. Ekonomiky USA a Západní Evropy nejsou schopny konkurovat masám levné pracovní síly v Asii. Také proto západní kapitalisté, zejména v USA, přesunuli většinu průmyslových výrob do Asie. To jim ale z mnoha důvodů nestačí, proto se snaží snížit cenu práce na minimum v USA a zejména v Evropě. A země západní Evropy přesouvají toto břemeno totálního zbídačování za své hranice, do střední a východní Evropy. To se samozřejmě neobejde bez totálního rozkladu daných zemí aby nebyly schopné této politice vzdorovat. Právě proto jsme svědky takových zlých, prolhaných a podlých politických, mediálních antisociálních kampaní.

Technické provedení „ smlouvy“ s MMF je všeobecně známé, zažili jsme to všichni: totální otevření našeho trhu, devalvace, totální bezhlavá privatizace, likvidace hospodářské politiky státu a role státu vůbec. Pro realizaci těchto hrůz samozřejmě vybraly tajné služby velmocí ( USA, Sovětský svaz..) své lidi v daných zemích , ochotných za milionové úplatky zradit většinu občanů svých vlastních zemí. V Československu to byli Havel, Klaus a jejich lidé z Charty ´77 a komunistického Prognostického ústavu. Dnes jsou všichni tito lidé a jejich rodiny hmotně nadprůměrně zabezpečeni. Není náhodou, že kromě KSČM ( a i u té jen částečně), žádná česká politická strana nechce revizi privatizace a vyšetřování pozadí i průběhu tzv. „ ekonomické reformy“ Klause a spol. Úkolem politických stran dnes je jako za komunistů „ udržení klidu a pořádku“ v zájmu maximálního vykořisťování a zbídačování československého obyvatelstva zejména západními ( českými také ) podniky.

Tady je namístě udělat odbočku a vrátit se zpět do r. 1989 a uvědomit si skutečný stav československého průmyslu v té době.

Propaganda postkomunistů po r. ´89 o „ krachu“ hospodářství reálného socializmu je obrovskou lží. Není to pravda. Stav průmyslových podniků v r. ´89 nebyl ideální ale podniky nebyly v krachu a nebyly „ bankrot“ jak tvrdí postkomunisté. Naopak, zejména pokud jde o československý průmysl jehož tradice sahají až 200 let zpět. Problémy československého průmyslu byly dány především politikou Sovětského svazu za Stalina, který chtěl vtrhnout na Západ. Potřeboval tedy zbrojovky a těžký průmysl ( stavba Východoslovenských železáren, Nové huti apod.). To poškodilo československý průmysl strukturálně, nesmyslný podíl těžkého průmyslu ( z hlediska míru, ne války) poškozoval československé hospodářství až do r. ´89. To ale neznamená že by si to vzdělaní komunisté neuvědomovali – cíleně v 70. a 80. letech rozvíjeli a budovali lehký průmysl ( např. v ČSSR zřízení Federálního ministerstva elektrotechnického a elektronického průmyslu, vyhlášení programu elektronizace hospodářství orgány KSČ atd.). Problém vysokého podílu těžkého průmyslu měl být řešen řízenou redukcí promyšlenou státní hospodářskou politikou, ne privatizací kuponovými knížkami, která je z odborného hlediska úplně směšná, absurdní, kdyby to nebyla tragédie tisíců lidí na Ostravsku, jak jsme toho dnes svědky.

I další problémy průmyslu byly dané politickým systémem, např. naprostá mzdová nivelizace, pevné ceny apod. Byly to ale problémy odstranitelné, reformovatelné a v žádném případě to nebyly důvody k likvidaci stovek podniků.

Celkově je možné konstatovat, že socialistické podniky byly zralé na reinženýring – tedy nápravu, ne likvidaci! Např. československý průmysl investičních celků byl mimořádně exportně úspěšný. Československé podniky vyráběly a montovaly celé továrny „ na klíč“ po celém světě, kde neplatilo totální embargo údajných západních „ demokratů“. Podniky jako ŠKODA, ČKD, Přerovské strojírny, Královopolská strojírna, První brněnská strojírna, Zbrojovky byly zcela mimořádně úspěšné na trzích Sovětského svazu a ve třetích zemích. Ve srovnání s těmito podniky jsou údajní podnikatelé – postkomunisté naprostí břídilové. Kdyby tento průmysl investičních celků zůstal zachován, nebyly by žádné problémy se zadlužováním státu a domácností. Zejména je třeba si uvědomit velkou poptávku po investičních celcích v Asii, zejména v Číně, také v Jižní Americe.

A takových příkladů je mnohem více. Vydaly by na několik dalších článků.

Socialistické podniky měly také zajištěny a garantovány svá odbytiště po celém světě v zemích, které nepraktikovaly embargo západních „demokratů“. Zejména pokud jde o československé podniky, byly tyto trhy RVHP předmětem obrovské závisti a zášti západních kapitalistů, kteří byli vzteky bez sebe, že tyto trhy neovládají a neřídí. Byl to také jeden z důvodů obrovské štvavé a lživé ideo – diverzní kampaně Západu proti socialistickým zemím. Trhy RVHP se v žádném případě „nerozpadly“ ale byly záměrně zničeny Západem a Gorbačovem (podplaceným zrádcem).

Celkově je možné konstatovat, že po reformě byly socialistické podniky konkurenceschopné, asi středně vyspělé. Tyto podniky nezkrachovaly ale byly zlikvidovány podle předem připraveného plánu západních kapitalistů za účelem likvidace nepohodlné konkurence, obsazení trhů RVHP a uvolnění budoucí masy levné pracovní síly pro západní firmy.

Dalším významným faktem na který musím upozornit je skutečnost, že odborná analýza socialistického hospodářství po r. 1989 nebyla nikdy provedena! Je to až neuvěřitelné jak to mohlo postkomunistům tak snadno projít! Odbornost byla nahrazena politickými frázemi, záplavou lží, arogance a nekompetence. Před takovou ohromnou změnou Havel, Klaus a jejich lidé ani neuvažovali že by provedli seriozní analýzu tehdejšího stavu a podle něj navrhli optimální cesty politické a ekonomické reformy.

Problémem plánované ekonomiky byla také její neschopnost produkovat ve větší míře hi – tech odvětví – informatiku, elektroniku, farmacii. To se dalo napravit jen omezením centrálního plánování a zavedením prvků tržní ekonomiky. Ale opět to nebyl stav, který by nebyl napravitelný, odstranitelný. Naopak, byl to budoucí potenciál rozvoje, který postkomunisté rovněž zcela zničili. V tomto smyslu tzv. „privatizace“ aplikovaného výzkumu už nebyla náhodná ale bylo to cílené zničení základů možného budoucího rozvoje hi – tech sektoru a tím celého hospodářství.

Závěrem lze konstatovat, že československý průmysl až na zmíněný hi – tech, byl po reformě konkurenceschopný a plně schopen zajistit do budoucna československou společnost materiálně. To bylo samozřejmě „trnem v oku“ západní konkurenci, která chtěla československý průmysl zcela zničit, ovládnout místní trhy a vykořisťovat československé obyvatelstvo nízkými platy. To se jim také za pomoci místních zrádců a velezrádců Havla, Klause a téměř všech postkomunistických politiků dokonale podařilo.