1993 – 2013: Končí dvacetiletí „pas de deux“ Ruska a USA?

Toto napětí dosáhlo jakéhosi vrcholu kvůli Sýrii, ale problémy mezi Ruskem a USA nejsou opravdu ničím novým. Rychlý pohled do nedávné minulosti ukáže, že západní korporátní média vedla neustálou strategickou kampaň ve snaze najít a využít jakoukoliv možnou slabinu v ruské „politické výzbroji“ a vykreslovala Rusko jako velmi odpornou nedemokratickou a autoritářskou zemi, jinými slovy jako hrozbu pro západ. Dovolte mi zmínit několik epizod této kampaně bušení do Ruska (v neutříděném pořadí):

• Berezovskij coby „pronásledovaný“ podnikatel
• Politkovskaja „zavražděna hrdlořezy KGB“
• Chodorkovskij uvězněn kvůli své lásce ke „svobodě“
• Ruská „agrese“ proti Gruzii
• Ruské „genocidní“ války proti Čečencům
• Pussy Riot coby „vězni svědomí“
• Litviněnko „zavražděn Putinem“
• Ruští homosexuálové „pronásledováni“ a „týráni“ státem
• Magnickij a následný „zákon Magnického“
• Snowden jako „zrádce ukrývající se v Rusku“
• „Ukradené volby“ do Dumy a na post prezidenta
• „Bílá revoluce“ na náměstní Bolotnaja
• „Nový Sacharov“ – Aleksej Navalnyj
• Ruská „podpora Assada“, (chemického) „řezníka z Damašku“
• Neustálé zasahování Ruska „do ukrajinských záležitostí“
• „Naprostá kontrola“ Kremlu nad ruskými médii

Tento seznam není zdaleka kompletní, ale pro naše účely postačuje. Dovolte mi také hned dodat, že dnes není mým cílem demaskovat tato obvinění jedno po druhém. To jsem učinil na tomto blogu mnohokrát v minulosti, takže všichni zájemci se na to mohou podívat. Pouze zde uvedu jednu velmi důležitou věc, kterou nemohu dokázat, ale kterou jsem si absolutně jistý: 90 nebo více procent ruské veřejnosti věří, že všechny tyto záležitosti jsou absolutním nesmyslem, zcela uměle přefouknutými prkotinami. Navíc většina Rusů věří, že tak zvané „demokratické síly“, které západní elita v Rusku podporuje (Jabloko, Pamas, Golos atd.), jsou v podstatě pátou kolonou Západu, placenou CIA, MI6, Sorosem a exilovými židovskými oligarchy. Jisté však je, že mimo tyto malé liberální/demokratické skupiny nebere tato obvinění v Rusku vážně nikdo. Většina lidí je považuje přesně za to, čím jsou: za špinavou pomlouvačnou kampaň.

V mnoha ohledech to dosti připomíná stav věcí během studené války, kdy Západ používal své rozsáhlé propagandistické zdroje k démonizaci Sovětského svazu a k podpoře proti-sovětských sil na celém světě, včetně samotného SSSR. Tvrdím, že tyto snahy byly z velké části velmi úspěšné a že v 90. letech převážná většina lidí ve Svazu, včetně Rusů, byla svými vůdci dosti znechucena. Takže proč se to dnes tak liší?

Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se podívat zpětně na procesy, ke kterým došlo v Rusku v posledních zhruba 20 letech, protože pouze tento pohled na události tohoto období nám umožní dostat se ke kořenům současných problémů mezi USA a Ruskem.

Kdy Sovětský svaz skutečně zanikl?

Oficiálním datem konce Sovětského svazu je 26. prosinec 1991, den přijetí deklarace č. 142-H Nejvyšším sovětem Sovětského svazu, který oficiálně uznal rozpuštění Sovětského svazu jako státu a subjektu mezinárodního práva. Ale to je velmi povrchní a formální pohled na věci. Lze tvrdit, že ačkoliv se Sovětský svaz smrskl na velikost Ruské federace, stále v těchto menších hranicích přežil. Nakonec zákony se nezměnily přes noc, ani většina byrokracie, a ačkoliv samotná komunistická strana byla po puči v srpnu 1991 zakázána, zbytek státního aparátu nadále existoval.

Pro Jelcina a jeho stoupence tato skutečnost vytvořila velmi obtížnou situaci. Po zákazu KSSS a zničení KGB Jelcinovi liberálové stále čelili úctyhodnému nepříteli: Nejvyššímu sovětu Ruské federace, parlamentu Ruské sovětské federativní socialistické republiky, zvolenému poslanci Lidového kongresu Ruské federace. Nikdo tuto „velmi“ sovětskou instituci, která se rychle stala centrem téměř všech proti-jelcinovských a pro-sovětských sil v zemi, nezrušil. Nemohu zacházet do všech podrobností této právnické noční můry, ale stačí říct, že Nejvyšší sovět se prezentoval jako „ruský parlament“ (což není tak docela pravda), a že jeho členové vedli systematickou kampaň, aby zabránili Jelcinovi zavést své „reformy“ (při zpětném pohledu lze říct, že se pokoušeli Jelcinovi zabránit zruinovat zemi). Je možné říct, že „nové Rusko“ a „starý SSSR“ spolu bojovaly o budoucnost země. Nejvyšší sovět předvídatelně chtěl parlamentní demokracii, zatímco Jelcin a jeho liberálové chtěli prezidentskou demokracii. Tyto dvě strany představovaly to, co se většině Rusů jevilo jako silný protiklad.

1) Ruský prezident Jelcin oficiálně zastupoval Rusko, jako opak Sovětského svazu, prezentoval se jako anti-komunista a jako demokrat (bez ohledu na to, že byl sám vysoce postaveným členem KSSS a dokonce nehlasujícím členem Politbyra). Jelcin byl také evidentním miláčkem Západu a slíbil, že integruje Rusko do západního světa.

2) Nejvyšší sovět: vedený Ruslanem Chasbulatovem, za podpory ruského vice-prezidenta Aleksandra Ruckoje. Nejvyšší sovět se stal místem setkávání všech těch, kteří věřili, že Sovětský svaz byl rozpuštěn ilegálně (což je pravda) a proti vůli většiny občanů (což je také pravda). Většina stoupenců Nejvyššího sovětu (i když ne všichni) byla ne-li přímo komunisty, tak aspoň socialisty a anti-kapitalisty. Velká část dosti dezorganizovaného ruského nacionalistického hnutí Nejvyšší sovět podporovala také.

Všichni víme, co se nakonec stalo. Jelcin zlikvidoval opozici v rámci obrovského krveprolití, mnohem horšího, než jak o tom bylo informováno v západních (či dokonce i ruských) médiích. Píšu to s velkou jistotou, protože jsem tyto informace osobně dostal od velmi dobrého zdroje: čirou náhodou jsem byl v oněch tragických dnech v Moskvě a byl jsem v neustálém kontaktu s plukovníkem dosti utajované zvláštní jednotky KGB s názvem „Vympel“ (více o tom níže), který mi řekl, že podle vnitřního odhadu KGB činil počet zabitých lidí v moskevské oblasti téměř 3,000. Mohu také osobně dosvědčit, že boje trvaly mnohem déle, než tvrdí oficiální historky. Byl jsem svědkem velmi vytrvalé kulometné střelby přímo pod svými okny po 5 dní poté, co Nejvyšší sovět kapituloval. Chci to zde zdůraznit, protože si myslím, že to ilustruje jednu často přehlíženou skutečnost: tak zvaná „ústavní krize roku 1993“ byla ve skutečnosti malou občanskou válkou o osud Sovětského svazu a teprve na konci této krize Sovětský svaz skutečně opravdu zmizel.

Ve dnech před tankovým útokem na Nejvyšší sovět jsem měl příležitost strávit spoustu času se stoupenci prezidenta a Nejvyššího sovětu. Věnoval jsem čas dlouhým rozhovorům s nimi, abych se pokusil, pro sebe, zjistit, co každá ze stran chce, a jestli bych měl nějaké z nich stranit. Závěr, ke kterému jsem došel, byl dosti smutný: obě strany se primárně skládaly z bývalých (či ne-bývalých) komunistů, obě strany tvrdily, že brání demokracii, a obě strany obviňovaly tu druhou z fašismu. Ve skutečnosti byly obě strany velmi podobné. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo to tak v oněch dnech cítil, a mám podezření, že většina lidí v Rusku hluboce cítila totéž a byla nakonec všemi do toho zapletenými politiky opravdu znechucena.

Rád bych se podělil o několik osobních postřehů: tyto tragické dny byly pro mne celkem úžasné. Byl jsem mladý a pocházel jsem z rodiny silně proti-sovětských ruských emigrantů, kteří strávili mnoho let bojem se sovětským systémem a obzvláště s KGB. A přesto jsem, ironicky, strávil většinu svého času ve společnosti plukovníka zvláštní jednotky KGB (jak jsme se setkali je dlouhý příběh pro další příspěvek). Ještě úžasnější pro mne byl fakt, že i přes veškeré své neshody jsme na události odehrávající se před našima očima reagovali naprosto stejně. Oba jsme se rozhodli, že se nepostavíme ani na jednu stranu zapletenou do tohoto konfliktu – obě strany nám byly stejně odporné. Byl jsem u něj v bytě, když mu zavolali z centrály KGB a nařídili mu, aby odjel do centra a připravil zvláštní jednotky na útok na „Bílý dům“ (to byla přezdívka budovy ruského parlamentu) – odmítl poslechnout, svým šéfům řekl, aby si trhli, a zavěsil. Nerozhodl se takto sám: stejně jako v roce 1991 ani ruští parašutisté, ani zvláštní jednotky nechtěli střílet do vlastních lidí (jiné, údajně „demokratické“ síly takové skrupule neměly). Místo aby poslechl rozkazy svých šéfů, dal mi můj nový přítel jednu velmi cennou radu ohledně toho, jak bezpečně dostat mého příbuzného z Moskvy, aniž bych byl zastřelen nebo zatčen (jako pro rodilého mluvčího s cizím pasem to pro mne v těch dnech nebylo příliš bezpečné).

Chtěl jsem zde tento příběh převyprávět proto, že ukazuje něco velmi důležitého: v roce 1993 byla převážná většina Rusů, dokonce i emigrantů v exilu a plukovníků zvláštních jednotek KGB, hluboce znechucena a měla obou stran této krize plné zuby. Svým způsobem lze říct, že většina Rusů čekala, až se na politické scéně objeví TŘETÍ síla.

1993 až 1999: Demokratická noční můra

Po potlačení opozice Jelcinovými hrdlořezy se pro Rusko Hádesovy brány skutečně otevřely: celá země byla převzata různými mafiemi a rozsáhlé přírodní zdroje byly plundrovány (většinou židovskými) oligarchy. Tak zvaná „privatizace“ ruské ekonomiky vytvořila jak novou třídu multi-milionářů, tak desítky milionů velmi chudých lidí, kteří sotva přežívali. Každým městem se převalila obrovská vlna zločinu, celá infrastruktura země zkolabovala a mnoho regionů Ruska začalo aktivně plánovat odtržení od Ruské federace. Čečně bylo umožněno se od Ruské federace odtrhnout po podivné a krvavé válce, ve které byla ruská armáda bodnuta Kremlem do zad. A po celou dobu těchto vskutku pekelných let západní elita plně podporovala Jelcina a jeho oligarchy. Jedinou výjimkou těchto líbánek byla politická, ekonomická a vojenská podpora poskytovaná anglosférou čečenským vzbouřencům. Nakonec se stalo to, co se stát muselo: země vyhlásila v r. 1998 bankrot a zdevalvovala rubl a nesplatila své dluhy. Ačkoliv to nikdy nebudeme vědět s jistotou, pevně věřím, že v roce 1999 bylo Rusko jen krůček od toho, aby zcela zmizelo jako země a jako národ.

Dědictví po liberálech/demokratech

Když zlikvidovali v roce 1993 opozici, měli ruští liberálové zcela volnou ruku, aby mohli napsat novou ústavu, která dokonale vyhovovala jejich účelům, a se svojí typickou krátkozrakostí přijali novou ústavu, která dala obrovské pravomoci prezidentovi a skutečně jen malé pravomoci parlamentu, ruské Dumě. Dokonce zašli až tak daleko, že zrušili místo vice-prezidenta (nechtěli, aby jim mařil jejich plány další Ruckoj).

A přesto v prezidentských volbách v roce 1996 liberálové přišli téměř o vše. K jejich zděšení získal v 1. kole většinu hlasů komunistický kandidát Genadij Zjuganov, což liberály přinutilo udělat dvě věci: zaprvé, samozřejmě, zfalšovali oficiální výsledky, a zadruhé protlačili alianci s dosti oblíbeným armádním generálem Aleksandrem Lebeděm. Tyto dva kroky jim umožnily prohlásit, že zvítězili v 2. kole (ačkoliv ve skutečnosti vyhrál Zjuganov). A Západ opět plně podporoval Jelcina. No, proč ne? Když poskytli svoji plnou podporu Jelcinovu krvavému potlačení stoupenců Nejvyššího sovětu, tak proč také nepodpořit Jelcina v ukradených volbách? Když to jednou začali, tak to musí dotáhnout do konce.

Sám Jelcin nicméně trávil většinu svého času uchlastáváním se k smrti a brzy se stalo dosti zřejmým, že dlouho nevydrží. Tábor liberálů zachvátila panika a ten se nakonec dopustil obrovské chyby: umožnili málo známému a dosti nezajímavému byrokratovi z Petrohradu, aby nahradil Jelcina ve funkci prezidenta: a tím člověkem byl Vladimir Putin.

Putin byl tichý, nevýznamný a kompetentní byrokrat, jehož hlavní předností byl nedostatek silné osobnosti, aspoň to si liberálové mysleli. Ale to se parádně sekli!

Jakmile byl jmenován, jednal Putin rychlostí blesku. Okamžitě všechny překvapil tím, že se osobně zapojil do 2. čečenské války. Na rozdíl od svého předchůdce dal Putin vojenským velitelům zcela volnou ruku, aby mohli vést tuto válku tak, jak chtěli. Putin překvapil všechny podruhé, když uzavřel vskutku historickou dohodu s Ahmadem Hadji Kadyrovem, aby Čečně přinesl mír, ačkoliv Kadyrov byl vůdcem odboje během první čečenské války.

Putinova popularita rostla a on toho okamžitě využil.

V rámci podivuhodného běhu historie Putin použil Ústavu vytvořenou a přijatou ruskými liberály, aby zavedl velmi rychlou řadu reforem a eliminoval mocenskou základnu liberálů: židovské oligarchy (Berezovského, Chodorkovského, Fridmana, Gusinského atd.). Také prosadil mnoho zákonů určených k „posílení vertikální moci“, což dalo federálnímu centru přímou kontrolu nad místními samosprávami. To pak nejen zlikvidovalo mnoho místních mafií, které dokázaly zkorumpovat a infiltrovat místní samosprávy, ale rychle to zarazilo i různá odtrženecká hnutí v Rusku. Nakonec použil to, čemu se říká „administrativní zdroje“, k vytvoření své strany Jednotné Rusko a té poskytl plnou podporu státu. Ironií zde je, že Putin by nikdy ve svém úsilí neuspěl, pokud by ruští liberálové nevytvořili hyper prezidentskou ústavu, která poskytla Putinovy prostředky k dosažení jeho cílů. Abych parafrázoval Lenina, tak ruští liberálové dali Putinovi provaz, na kterém je oběsil.

Západ samozřejmě rychle pochopil, co se děje, ale bylo příliš pozdě. Liberálové ztratili moc navždy (díky bohu!) a země začínala být evidentně přebírána třetí, dříve nevídanou, silou.

Kdo skutečně dostal Putina k moci?

To je skutečně otázka za milion. Formálně je oficiální odpověď přímočará: Jelcinova svita. Přesto je dosti evidentní, že nějaká jiná neidentifikovaná skupina lidí dokázala geniálně přelstít liberály tak, aby vpustili do svého kurníku lišáka.

Připomeňme si, že pro-sovětské síly byly zcela poraženy v roce 1993. Takže to nebylo výsledkem snah nějakých nostalgických revanšistů, kteří chtěli vzkřísit starý Sovětský svaz. Takže do tohoto tábora, který z velké části zůstal v opozici vůči Putinovi dodnes, se není třeba dívat. Takže kdo jiný?

Skutečně, byla to aliance dvou sil: lidí z bývalé „PGU KGB SSSR“ a řada klíčových průmyslníků a finančníků. Vezměme to jedno po druhém:

První silou byla PGU KGB SSSR: sekce zahraniční rozvědky sovětské KGB. Její oficiální název byl První hlavní správní výbor státní bezpečnosti SSSR. Byl to zhruba ekvivalent britské MI6. Bez jakýchkoliv pochyb to byla elitní část KGB a také nejautonomnější (měla dokonce vlastní sídlo a centrálu na jihu Moskvy). Ačkoliv PGU se zabývala řadou problematik, byla také velmi úzce napojena na svět velkého byznysu (a byla předmětem jeho zájmu) v SSSR a v zahraničí. Protože PGU neměla nic společného s nejodpornějšími aktivitami KGB, jako pronásledováním disidentů (to byla role 5. Správy), nebyla vysoko na seznamu institucí určených k zreformování, jednoduše proto, že nebyla nenáviděna tolik, jako více viditelné části KGB.

Druhou sílu, která dostala Putina k moci, tvořili mladí lidé z klíčových ministerstev bývalého Sovětského svazu, kteří se zabývali průmyslem a financemi a kteří nenáviděli Jelcinovy židovské oligarchy. Na rozdíl od Jelcinových oligarchů tito mladí vůdci nechtěli prostě jen drancovat všechny zdroje Ruska a později pak odejít do důchodu do USA nebo Izraele, ale chtěli, aby se Rusko stalo mocnou tržní ekonomikou, integrovanou do mezinárodního finančního systému.

Později se první skupina přeměnila na to, čemu říkám „euroasijští suverenisté“, zatímco druhá se stala tím, čemu říkám „atlantičtí integracionalisté“ (vysvětlení těchto pojmů zde a zde). Mohli bychom je označovat za „Putinovy lidi“ a „Medveděvovy lidi“.

A nakonec nelze přehlížet, že existuje samozřejmě ještě třetí síla, která poskytla svoji plnou podporu tandemu Putin-Medveděv – samotní Rusové, kteří doposud vždy hlasovali tak, aby je udrželi u moci.

Naprosto brilantní recept, který však již překročil dobu životnosti

Nepochybuji, že myšlenka vytvořit tento „tandem“ byla geniální: Putin obsluhoval nacionalisty, Medveděv liberálněji orientované lidi. Putin dostal podporu „silových ministerstev“ (obrany, vnitra, tajných služeb), zatímco Medveděv dostal podporu podnikatelské komunity. Putin vyděsil místní úřady do podvolování se příkazům z federálního centra, zatímco Medveděv zajišťoval, aby se USA a EU cítily v Davosu dobře. Nebo to řekněme takto: kdo by byl proti duu Putin & Medveděv? Fanatičtí stoupenci Sovětského svazu, zuřiví xenofobní nacionalisté, fanatičtí pro-američtí liberálové a židovský exil. To je hodně, a není to hodně.

Mimochodem – co vidíme v dnešní opozici? Komunistickou stranu opečovávající lidi s nostalgií po sovětské éře, Liberálně-demokratickou stranu opečovávající nacionalisty a velmi malou stranu „Spravedlivé Rusko“, jejímž jediným účelem je, jak se zdá, odebírat hlasy těm dvěma ostatním a kooptovat určité fanatické liberály. Jinými slovy, Medveděv a Putin v podstatě eliminovali jakýkoliv typ důvěryhodné opozice.

Jak jsem zmínil v minulém příspěvku, nyní existují jasné známky závažného napětí mezi „euroasijskými suverenisty“ a „atlantickými integracionalisty“, až do té míry, že Putin nyní vytvořil vlastní hnutí („Celoruskou lidovou frontu“, vytvořenou Putinem v r. 2011 – informace zde a zde).

Když jsme se podívali na komplexní procesy, které vedly k Putinovu prezidentování v Rusku, musíme se podívat na to, co se dělo ve stejném období v USA.

A mezitím jsou USA neokonzervativně sprzněny

Na rozdíl od Sovětského svazu, který prakticky zmizel z mapy naší planety, USA „vyhrály“ studenou válku (to není fakticky pravda, ale tak to vidí mnozí Američané) a staly se poslední a jedinou skutečnou super velmocí. USA okamžitě začaly řadu externích válek, aby nastolily svoji „plnospektrální převahu“, obzvláště po událostech 9/11, které hluboce transformovaly povahu samotné americké společnosti.

Přesto má společnost po 9/11 své kořeny v mnohem vzdálenější minulosti: v Reaganově době.

Během období prezidenta Ronalda Reagana učinila skupina, která se později stala známou jako „neokonzervativci“, strategické rozhodnutí převzít Republikánskou stranu, na ní napojené instituce a mozkové trusty. Zatímco bývalí trockisté minulosti více inklinovali k podpoře domněle levicovější Demokratické strany, „nová a vylepšená GOP“ za Reagana nabídla neokonzervativcům některé extrémně přitažlivé věci:

1) Peníze: Reagan byl bezvýhradným stoupencem velkého byznysu a korporátního světa. Jeho mantra „problémem je vláda“ dokonale zapadala do historického spojení neokonzervativců a loupeživých baronů, mafiánských bossů a velkých bankéřů. Pro ně deregulace znamenala svobodu jednání, něco, co mělo učinit spekulanty a mazané hochy z Wall Street obrovsky bohatými.

2) Násilí: Reagan také pevně stál za americkým vojensko-průmyslovým komplexem a politikou zásahů v jakékoliv zemi na planetě. Tato fascinace brutální silou, a buďme upřímní terorismem, rovněž dokonale zapadala do trockistického-neokonzervativního smýšlení.

3) Ilegálnost: Reagan se o zákony nestaral, ať již mezinárodní právo, nebo domácí právo. Jistě, dokud bylo právo výhodné pro zájmy USA a GOP, bylo dodržováno s velkou slávou. Ale pokud ne, reaganovci ho porušovali bez jakýchkoliv výčitek.

4) Aroganci: za Reagana dosáhl patriotismus a ego hladící imperiální arogance nového vrcholu. Více než kdy předtím se USA považovaly nejen za jediného „vůdce svobodného světa“ chránícího planetu před „říší zla“, ale také za jedinečné a nadřazené zbytku lidstva (jako ve Fordově reklamě: „jsme jednička, nemáme konkurenci“).

5) Systematické podvádění: za Reagana se lhaní změnilo z příležitostné či běžné taktiky používané v politice na klíčovou formu veřejné komunikace: Reagan, a jeho vláda, řekli jednu věc, a pak to v druhé větě popřeli. Slibovali očividně nemožné, aby si prosadili svou (napadají někoho hvězdné války?). Přísahali a pak přísahu porušili (Iran contra). A pokud byli konfrontováni s důkazy o těchto lžích, tak Reaganovi stačilo říct: „no, nevzpomínám si“.

6) Mesiášství: nejen, že měl Reagan obrovskou základnu a podporu různých šílených církví v USA (včetně Biblického pásu), ale Reagan také prosazoval podivnou odnož sekulárního mesiášství, charakteristického směsicí xenofobie hraničící s rasismem a narcistickou fascinací vším patriotickým, bez ohledu na to, jak stupidní to bylo, hraničícího se sebeuctíváním.

Takže si to shrňme:

Peníze+násilí+ilegálnost+arogance+podvádění+mesiášství se rovná čemu?

Nevypadá to vše velmi, ale velmi povědomě? Není to dokonalým popisem sionismu a Izraele?

Není divu, že neokonzervativci se k této nové GOP slétali jak vosy na med ve stále větším počtu! Reaganova GOP byla dokonalou Petriho miskou pro kultivování sionistických bakterií, a že se tam množily ve velkém. Opravdu hodně.

Myslím, že je přiměřené říct, že USA prošly dvacetiletým procesem „sionizace“, který vyvrcholil grandiózní operací pod falešnou vlajkou 9/11, kdy týpci z PNAC v podstatě využili svůj přístup do mocenských center v USA, Izraeli a KSA, aby vykouzlili nového nepřítele – „islamo-fašistický teror“ – kterým nejen ospravedlnili planetární válku proti „terorismu“ (GWOT), ale také neústavní podporu Izraeli.

V tomto vývoji byli také poražení, primárně ti, kterým říkám „starý anglotábor“, kteří v podstatě ztratili kontrolu nad většinou své domácí mocenské základny a přišli o veškerou zahraničně-politickou moc: poprvé začal nový kurz zahraniční politiky nabývat postupně formy pod vedením skupiny lidí, kteří byli časem identifikováni jako „stoupenci Izraele na prvním místě“. Po krátkou dobu se zdálo, že staří anglos získali opětovně otěže moci – za George Bushe staršího – jen aby je okamžitě ztratili ve volbách, kdy byl zvolen Bill Clinton. Ale vrcholu moci sio-konzervativců bylo dosaženo teprve za funkčního období George W. Bushe, který prakticky šéfoval masivní čistce starých anglos z klíčových pozic ve vládě (obzvláště v Pentagonu a CIA). Dalo se čekat, že když se týpci, které Bush starší nazýval „šílenci z podzemí“, dostali k moci, tak rychle přivedli USA na pokraj globálního kolapsu: externě se obrovské celosvětové sympatie k USA po 9/11 přeměnily na tsunami odporu a vzteku, zatímco vnitřně země čelila obrovské bankovní krizi, která téměř vyústila v nastolení stanného práva v USA.

Přichází Barack Obama – „změna, které můžeme věřit!“

Zvolení Baracka Obamy do Bílého domu byla skutečně významná historická událost. Nejen proto, že většinová bílá populace zvolila do nejvyššího postu v zemi černocha (můžeme to vnímat jako projev zoufalství a hluboké touhy po změně), ale také proto, že po jedné z nejúčinnějších PR kampaní v historii převážná většina Američanů, a mnozí, ne-li všichni, lidé v zahraničí opravdu a skutečně věřili, že Obama provede nějaké hluboké významné změny. Rozčarování Obamou bylo stejně velké, jako naděje, které do něj miliony lidí vkládaly. Osobně mám pocit, že historie bude na Obamu vzpomínat nejen jako na jednoho z nejhorších prezidentů v historii, ale také, a to je důležitější, jako na poslední šanci na samotnou „systémovou“ reformu. Tato příležitost byla zmařená. A zatímco někteří, s naprostým znechucením, popisují Obamu jako „Bushe light“, já si myslím, že jeho prezidentství lze lépe popsat jako „více téhož, jen horšího“.

Navzdory tomu, co bylo právě řečeno existuje něco, čeho, k mému naprostému úžasu, Obamovo zvolení dosáhlo: odstranění (většiny, ale ne všech) neokonzervativců z (většiny, ale ne všech) klíčových pozic moci a přeorientování americké zahraniční politiky (velké části, ale ne celé) na tradičnější linii „USA na prvním místě“, obvykle podporovanou „starými anglo“ zájmy. Jistě, neokonzervativci stále pevně ovládají Kongres a americká korporátní média, ale státní moc výkonná je, aspoň prozatím, zpět pod kontrolou anglos (to je samozřejmě zobecnění. Disk Cheney nebyl ani žid, ani sionista, zatímco Henry Kissingera lze jen stěží popsat jako „anglos“). A ačkoliv se Bibi Netanyahu dostalo v Kongresu (29) více ovací ve stoje, než jakémukoliv americkému prezidentovi, k útoku na Írán, který tak zoufale chtěl, nedošlo. Místo toho byli Hitlary a Petraeus vykopnuti a Chuck Hagel a John Kerry přišli na jejich místa. To je stěží „změna, které můžeme věřit“, ale aspoň to ukazuje, že Likud již Bílý dům neovládá úplně.

Samozřejmě, že to zdaleka neskončilo. Pokud vůbec šaškárna mezi Bílým domem a Kongresem kvůli rozpočtu, se svým rizikem nesplacení dluhu USA, něco ukázala, tak to, že tento konflikt není ani zdaleka urovnán.

Současná struktura skutečné moci v USA a Rusku

Ukázali jsme, že v Rusku existují dvě neoficiální strany, které uvízly ve smrtícím konfliktu boje o moc: „euroasijští suverenisté“ a „atlantičtí integracionalisté“. I v USA existují dvě neoficiální strany, které jsou uvízlé ve smrtícím konfliktu boje o moc: neokonzervativci a „staří anglosaští imperialisté“. Tvrdím, že, aspoň prozatím, mají nad svými vnitřními konkurenty navrch „euroasijští suverenisté“ a „staří anglos“, ale že ruští „euroasijští suverenisté“ mají mnohem silnější pozici, než američtí „staří anglos“. Má to dva hlavní důvody:

1. Rusko již svým ekonomickým kolapsem a krachem prošlo a
2. většina Rusů plně podporuje prezidenta Putina a politiku jeho „euroasijských suverenistů“.

V kontrastu s tím jsou USA na pokraji ekonomického kolapsu a klika 1%, která USA řídí, je většinou Američanů naprosto nenáviděna a opovrhována.

Po obrovském, a skutečně srdcervoucím, rozčarování Obamou je stále více Američanů přesvědčeno, že měnit loutku v Bílém domě nemá smysl a že to, co USA skutečně potřebují, je změna režimu.

SSSR a USA – zpět do budoucnosti?

Pro ty, kteří si pamatují Sovětský svaz konce 80. let, je dosti překvapivé, nakolik se USA za Obamy staly podobnými SSSR za Brežněva: vnitřně jsou charakteristické obecným znechucením a odcizením lidí vyvolaným nepopiratelnou stagnací systému, shnilého do morku kostí. Vypasená armáda a policejní stát, kdy jsou uniformy všude, zatímco stále více lidí žije v chudobě. Veřejná propagandistická mašinérie, stejně jako v Orwellově 1984, neustále hlásá úspěchy všude, zatímco všichni vědí, že jsou to všechno lži. Externě jsou USA beznadějně přetížené a v zahraničí buď nenáviděny, nebo vysmívány. Stejně jako za sovětských dnů se vůdci USA evidentně bojí vlastních lidí, takže se chrání rozsáhlou a nákladnou globální sítí špionů a propagandistů, kteří se děsí disentu a kteří spatřují hlavního nepřítele ve vlastních lidech.

Přidejte si k tomu politický systém, který má daleko ke kooptování těch nejlepších občanů a který je hluboce odcizuje, zatímco prosazuje do mocenských pozic ty nejamorálnější a nejzkorumpovanější. Vzkvétající vězeňsko-průmyslový komplex, a vojensko-průmyslový komplex, který si země prostě nemůže dovolit udržovat. Rozpadající se veřejná infrastruktura, v kombinaci se zcela nefunkčním systémem zdravotní péče, ve kterém se dostane dobré péče pouze bohatým a lidem s dobrými konexemi. A především absolutně sklerotické veřejné projevy, plné ideologických klišé, zcela odtržené od reality.

Nikdy nezapomenu na slova pákistánského velvyslance na konferenci OSN o odzbrojení v Ženevě v roce 1992, který, v projevu ke shromáždění samolibých západních diplomatů, řekl následující: „Zdá se, že věříte, že jste vyhráli studenou válku, ale vzali jste někdy v úvahu možnost, že ve skutečnosti se stalo to, že vnitřní rozpory komunismu dostaly komunismus dřív, než vnitřní rozpory kapitalismu dostaly kapitalismus?!“ Netřeba říkat, že tato prorocká slova se setkala s ohromujícím tichem a byla brzy zapomenuta. Ale ten člověk měl, věřím, naprostou pravdu: kapitalismus nyní dospěl do krize stejně hluboké, jako byla krize, která zasáhla Sovětský svaz na konci 80. let, a není možné ho reformovat či jinak změnit. Změna režimu je jediným možným řešením.

Historické kořeny rusofobie americké elity

Když jsme uvedli vše výše řečené, je vlastně dosti snadné pochopit, proč Rusko obecně, a Putin konkrétně, vyvolává tak hlubokou nenávist u západní plutokracie: protože ta sebe sama přesvědčila, že vyhrála studenou válku, a nyní čelí dvojitému rozčarování, rychle se zotavujícímu Rusku a ekonomickému a politickému úpadku Západu, který se přeměňuje na pomalou a bolestivou agonii.

Ve své zlobě a zášti západní vůdci přehlíží fakt, že Rusko nemá se současnými problémy Západu nic společného. Vlastně právě naopak: hlavním důsledkem kolapsu Sovětského svazu pro USA řízený mezinárodní ekonomický systém bylo, že to prodloužilo jeho existenci tím, že byla vytvořena nová poptávka po amerických dolarech ve východní Evropě a Rusku (někteří ekonomové – jako Nikolaj Starikov – odhadují, že kolaps SSSR poskytl americkému dolaru dalších 10 let života).

V minulosti bylo Rusko historickým úhlavním nepřítelem Britské říše. Co se týká židů – ti vždy chovali vůči předrevolučnímu carskému Rusku mnoho zlosti. Revoluce roku 1917 přinesla velké naděje pro mnoho východoevropských židů, ale ty netrvaly dlouho, protože Stalin porazil Trockého a z komunistické strany byli vyhození mnozí židovští členové. Rusko hrálo neustále tragickou roli v historii Aškenáci židů a to samozřejmě zanechalo hluboký dopad ve světonázoru neokonzervativců, kteří jsou všichni hluboce rusofobní, dokonce i dnes. Někdo může namítnout, že mnoho židů je hluboce vděčných za osvobození židů z nacistických koncentračních táborů sovětskou armádou, nebo za fakt, že Sovětský svaz uznal Izrael jako první země. Ale v obou případech je zemí, které jsou tyto skutky přisuzovány, Sovětský svaz, a nikoliv Rusko, které si většina Aškenáci židů stále typicky spojuje s proti-židovskou politikou a hodnotami.

Není tudíž nijak překvapivé, že jak anglos elita, tak židovská elita v USA má téměř instinktivní odpor k Rusku, a strach z něj, obzvláště když ho vnímají jako proti-americké a opětovně se vzpamatovávající. A faktem je, že se v tomto vnímání nemýlí: Rusko se zcela jistě obrozuje a převážná většina Rusů je názorově silně proti-americká, aspoň pokud „Amerikou“ rozumíme civilizační model nebo ekonomický systém.

Proti-americké nálady v Rusku

Pocity ve vztahu k USA prošly od pádu Sovětského svazu dramatickou změnou. V roce 1980 byly USA nejen dosti oblíbené, ale byly také hluboce módní: ruská mládež vytvořila mnoho rockových skupin (z nichž se některé staly obrovsky populární a jsou populární i dnes, jako skupina DDT z Petrohradu), americká móda a fast food byly snem každého ruského pubescenta, zatímco většina intelektuálů upřímně považovala USA za „vůdce svobodného světa“. Samozřejmě, že státní propaganda SSSR vždy chtěla prezentovat USA jako agresivní imperialistickou zemi, ale tato snaha byla neúspěšná: většina lidí měla USA docela ráda. Jedna z nejoblíbenějších popových skupin 90. let (Nautilus Pompilius) měla píseň s následujícím textem:

Na shledanou Ameriko, ach
Nikdy jsem tam nebyl
Sbohem navždy!
Vezmi si své banjo
A zahraj mi na rozloučenou
La-la-la-la-la-la, la-la-la-la-la-la
Tvé obnošené jeany
Se staly pro mne příliš těsnými
Učili nás příliš dlouho
Milovat tvé zakázané ovoce.

Zatímco z tohoto pravidla existovaly vyjímky, řekl bych, že na počátku 90. let většina Rusů, obzvláště mládeže, sežrala americkou propagandu i s navijákem – Rusko bylo beznadějně pro-americké.

Katastrofický kolaps Sovětského svazu v roce 1991 a totální bezpodmínečná podpora Západu Jelcinovi a jeho oligarchům to změnily. Místo aby se pokusily Rusku pomoct, USA a Západ využily každičkou příležitost k oslabení Ruska. Z vnějšku vzetím celé východní Evropy do NATO, ačkoliv slíbily, že to nikdy neudělají. Z vnitřku Západ podporoval židovské oligarchy, kteří doslova vysávali z Ruska bohatství, jako upíři krev, zatímco podporovali jakoukoliv představitelnou formu separatismu. Na konci 90. let se slova „demokrat“ a „liberál“ stala sprostými nadávkami. Tento vtip z konce 90. let je dobrým příkladem těchto pocitů (povšimněte si spojení mezi liberalismem a židy):

Do třídy přijde nový učitel:
- Jmenuji se Abram Davidovič, jsem liberál. A nyní všichni povstanou a představí se, jako já…
- jmenuji se Máša, jsem liberál…
- jmenuji se Péťa, jsem liberál…
- jmenuji se Honzík, jsem stalinista…
- Honzíku, proč jsi stalinista?!
- má máma je stalinistka, můj táta je stalinista, moji přátelé jsou stalinisté a já také jsem stalinista.
- Honzíku, a kdyby tvá máma byla kurva, tvůj otec feťák a tvoji přátelé teplouši, čím by si byl pak?
- pak bych byl liberálem.

Povšimněte si souvislosti mezi tím být liberál a žid (Abram Davidovič je typické židovské jméno). Povšimněte si také zahrnutí kategorie „homosexuál“ mezi kurvu a feťáka a vzpomeňte si na to, až budete hodnotit typickou ruskou reakci na proti-ruskou kampaň vedenou západními homosexuálními organizacemi.

Politický dopad těchto pocitů je dosti zjevný: v posledních volbách ani jedna pro-západní politická strana nedokázala získat dostatek hlasů, aby se dostala do parlamentu. A nikoliv – není to proto, že je Putin postavil mimo zákon (jak si někteří propagandisté na Západě rádi představují). V současnosti existuje v Rusku 57 politických stran a hezká řádka z nich je pro-západních. A přesto je nepopiratelným faktem, že počet Rusů, kteří jsou příznivě nakloněni USA a NATO/EU, činí zhruba něco kolem 5%. Mohu to také říct takto: každičká politická strana zastoupená v Dumě je hluboce proti-americká, dokonce i velmi umírněná strana „Spravedlivé Rusko“.

Proti-ruské cítění v USA?

Vzhledem k nikdy nekončící baráži proti-ruské propagandy v západních korporátních médiích by bylo zajímavé vědět, nakolik silné jsou na Západě proti-ruské nálady. To je opravdu objektivně těžko měřitelné, ale jako někdo narozený v západní Evropě a člověk, který žil v USA celkem 15 let, bych řekl, že proti-ruské nálady jsou na Západě velmi vyjímečné, téměř neexistují. V USA vždy byly silné proti-komunistické nálady – jsou zde dodnes – ale většina Američanů do jisté míry rozlišuje mezi politickou ideologií, které opravdu nerozumí, ale přesto ji nesnáší, a lidmi, kteří s ní v minulosti byli spojováni.

Američtí „politici“ samozřejmě Rusko většinou nenávidí, ale většina Američanů, zdá se, chová vůči Rusku nebo Rusům jen velmi málo negativního sentimentu nebo obav. Vysvětlím to kombinací faktorů.

Zaprvé, protože stále více lidí na Západě začíná chápat, že nežije v demokracii, ale v plutokracii představované jedním procentem, mají tendenci brát oficiální propagandu více než s odstupem (což je mimochodem přesně to, co dělala většina lidí za sovětských dob v 80. letech). Dále, stále více lidí na Západě, kteří se staví proti plutokratickému imperiálnímu řádu, který je ožebračuje a dělá z nich otroky korporací, chová vůči Rusku a Putinovi sympatie, za jeho „postavení se grázlům ve Washingtonu“. Ale ještě základnějším je fakt, že v rámci bizarního zamotání historie zastupuje dnes Rusko hodnoty, které včera zastupoval Západ: mezinárodní právo, pluralismus, svobodu projevu, sociální práva, anti-imperialismus, vystupování proti intervencím v suverénních státech, odmítnutí válek coby prostředku řešení sporů atd.

V případě války v Sýrii absolutně konzistentní postoj Ruska při obraně mezinárodního práva udělal dojem na mnoho lidí v USA a v Evropě a lze stále více slýchat chválu na Putina od lidí, kteří v minulosti byli vůči němu hluboce podezřívaví.

Rusko je samozřejmě jen sotva utopií nebo jakousi dokonalou společností, k tomu má daleko, ale učinilo zásadní rozhodnutí stát se „normální“ zemí, namísto globální říší, a jakákoliv normální země souhlasí s dodržováním principů „Západu včerejška“, nejen Rusko. V podstatě je Rusko ve svém pragmatickém pochopení, že dodržování těchto principů není věcí naivního idealismu, ale zdravým realistickým politickým cílem, velmi ne-vyjímečné. Lidem na Západě je jejich vládci a korporátními médii říkáno, že Putin je zlý diktátor z KGB, který představuje nebezpečí pro USA a jejich spojence, ale jakmile si tito lidé opravdu přečtou nebo poslechnou, co Putin skutečně říká, přistihnou se, že s ním z velké části souhlasí.

Dalším legračním vtipem spletité historie je, že stejně jako sovětská populace poslouchala BBC, Hlas Ameriky nebo Rádio svoboda, kde hledala zprávy a informace, tak dnes stále více lidí na Západě sleduje Russia Today, Press TV nebo Telesur, aby získali informace. Zde má původ panická reakce Waltera Isaacsona, předsedy Rady guvernérů pro vysílání, americké organizace dozorující média zaměřená na zahraniční publikum, který prohlásil: „Nemůžeme si dovolit, aby byli naši nepřátelé ve sdělování informací silnější. Máte Russia Today, íránskou Press TV, venezuelskou TeleSUR a, samozřejmě, Čína spouští mezinárodní kanál nepřetržitého zpravodajství s korespondenty po celém světě.“ Lidé jako Isaacson vědí, že pomalu ale jistě prohrávají informační válku o ovládnutí mysli všeobecné veřejnosti.

A nyní, po celé té Snowdenově aféře, se Rusko stává bezpečným útočištěm pro ty politické aktivisty, kteří utíkají před hněvem strýčka Sama. Stačí zběžně prohledat internet a uvidíte, že stále více lidí se o Putinovi zmiňuje jako o „vůdci svobodného světa“, zatímco další sbírají podpisy, aby byla Obamovi odejmuta Nobelova cena míru. Opravdu, pro lidi jako já, kteří bojovali proti sovětskému systému, je absolutně ohromující vidět otočku o 180 stupňů, kterou svět od 80. let udělal.

Západní elita je stále ustrnulá ve studené válce

Pokud se svět v posledních 20 letech radikálně změnil, západní elita ne. Tváří v tvář velmi frustrující realitě se zoufale pokouší vést opětovně studenou válku. V naději, že ji opět vyhraje. Zde tedy mají původ nikdy nekončící kampaně bušící do Ruska, které jsem zmínil na začátku. Pokouší se onálepkovat Rusko jako nový Sovětský svaz, s utlačovanými menšinami, uvězněnými nebo zavražděnými disidenty, malou nebo žádnou svobodou projevu, monolitickými státem řízenými médii a vševidoucím bezpečnostním aparátem, který na to vše dohlíží. Problémem samozřejmě je, že jsou 20 let pozadu a že tato obvinění nezapadají do západního veřejného mínění příliš dobře a mají přesně „nulový“ účinek v Rusku. V podstatě každý pokus o zasahování do vnitřních politických záležitostí Ruska byl tak neobratný a neohrabaný, že měl pokaždé zpětný ráz. Počínaje absolutně marnými pokusy Západu zorganizovat barevnou revoluci v ulicích Moskvy, po zcela kontraproduktivní pokusy vytvořit nějakou krizi kolem lidských práv homosexuálů v Rusku – každý krok učiněný západní propagandistickou mašinérií pouze posílil Vladimira Putina a „euroasijské suverenisty“, na úkor frakce „atlantických integracionistů“ v Kremlu.

Poslední setkání 21 zemí APEC na Bali bylo hluboce a ostře symbolické. Obama musel zrušit svoji cestu kvůli americké rozpočtové krizi, zatímco Putin byl poctěn hudebně strašlivým, ale politicky hluboce významným provedením „Happy birthday to you!“, zpívaným spontánně sborem skládajícím se z vůdců zemí Pacifického pásu. Mohu si jen představovat vztek v Bílém domě, když viděli, jak „jejich“ pacifičtí spojenci uctívají serenádou Putina při příležitosti jeho narozenin!

Závěr: „Jsme všude“

V jedné ze svých nejhezčích písní David Rovics zpívá následující text, který chci uvést celý, protože každý řádek lze aplikovat na současnou situaci:

Když říkám, že hladoví by měli mít jídlo
Mluvím za mnohé
Když říkám, že nikdo by neměl mít sedm domů
Zatímco jiní nemají žádný
I když mohu uvíznout na nějakém podivném místě
S tupým a nicotným pohledem
Pamatuji na svět a vím
Že jsme všude

Když říkám, že čas bohatých nadejde
Dovolte mi uvést způsoby
Vítězství či náznaky budoucnosti
Havana, Caracas, Chiapas, Buenos Aires
Kolik lidí chce a čeká
A bojuje za svůj díl
Skrývají se ve slonovinových věžích
Ale my jsme všude

Náboženství a věznice a rasy
Hranice a národy
Agenti FBI a kongresmani
Pokouší se udržet nás rozdělenými, ale my se nacházíme
A vládci si jsou vždy vědomi
Že jsou nepatrnou menšinou
A my jsme všude

S každou bombou, kterou shodí, s každým domovem, který zničí
Každou zemí, kterou napadnou
Přichází zpod trosek nová generace
Která říká „nebojíme se“
Budou předstírat, že je nás jen pár
Ale s každým dítětem, které miliarda matek porodí
Přichází další demonstrace toho
Že jsme všude

(můžete si píseň poslechnout zde).

Tato slova jsou krásným vyjádřením naděje, která by měla inspirovat všechny ty, kteří se nyní staví proti americko-sionistické říši: jsme všude, doslova. Na jedné straně tu máme 1% Anglo imperialistů a siokonů, zatímco na druhé straně je zbytek planety, potenciálně včetně 99% Američanů. Pokud je pravda, že v tento časový okamžik Putin a jeho euroasijští suverenisté jsou nejmocnější a nejlépe organizovanou frakcí celosvětového odboje proti Říši, ani zdaleka nejsou ústředním faktorem, či dokonce klíčovým. Ano, Rusko může sehrát, a sehraje svoji roli, ale pouze jako normální země z mnoha dalších normálních zemí, některých malých a ekonomicky slabých, jako Ekvádor, jiných obrovských a mocných, jako Čína. Ale dokonce i malý Ekvádor byl „dostatečně velkým“, aby udělil azyl Julianu Assangovi, zatímco Čína, zdá se, požádala Snowdena, aby ji laskavě opustil. Takže Ekvádor nakonec není tak malý?

Bylo by naivní doufat, že tento proces „de-imperializace“ USA by mohl proběhnout bez násilí. Francouzské a britské impérium zkolabovalo na krvavém pozadí druhé světové války, zatímco nacistické a japonské impérium bylo rozdrceno pod koberci bomb. Sovětské impérium zkolabovalo s porovnatelně méně oběťmi a většina násilí, ke kterému během tohoto procesu došlo, se odehrála na sovětské periferii. V samotném Rusku se počet obětí miniaturní občanské války roku 1993 počítal na tisíce, a ne na miliony. A díky boží milosrdnosti nebyla nikde odpálena ani jedna jaderná zbraň.

Takže co se pravděpodobně stane, až říše USA-siokonů konečně zkolabuje pod vlastní vahou? To nikdo nemůže říct s jistotou, ale můžeme aspoň doufat, že stejně jako se žádná velká síla neobjevila na záchranu sovětského impéria v letech 1991-1993, neobjeví se ani žádná velká síla, aby zachránila americké impérium. Jak tak dobře říká David Rovic, velkou slabinou onoho 1%, které vládne říši USA-siokonů, je, že „jsou nepatrnou menšinou a my jsme všude“.

V posledních 20 letech se USA a Rusko vydaly diametrálně odlišným směrem a jejich role se obrátily. Toto „pas de deux“ se nyní blíží svému konci. Objektivní okolnosti opět umístily tyto dvě země do vzájemné opozice, ale je tomu tak výlučně díky povaze režimu ve Washingtonu DC. Ruští vůdci by mohli zopakovat slova anglického rappera Lowkey a prohlásit „nejsem proti Americe, Amerika je proti mně!“ a mohlo by se k nim potenciálně připojit 99% Američanů, kteří, ať to již chápou, nebo ne, jsou také oběťmi říše USA-siokonů.

Prozatím bude baráž proti-ruské propagandy pokračovat v nezmenšené míře, jednoduše proto, že se stala formou psychoterapie pro zpanikařenou a bezradnou západní plutokracii. A stejně jako v předešlých případech nebude mít tato propagandistická kampaň naprosto žádný účinek.

Doufám, že příště, až budeme slyšet cokoliv, co přijde po současné kampani „Greenpeace“, budete mít toto vše na paměti.