Účelové prognózy a pravděpodobná realita v budoucnosti

Vzhledem k volbám a mnohosti politických subjektů byli politici nuceni (a mnohým to dělá velké potíže) alespoň nějakým způsobem předkládat návrhy a vize svých řešení současných společenských a hospodářských problémů. Přestože neznám programy všech politických subjektů a už vůbec ne nijak podrobně, jsem přesvědčen, že komplexní řešení představující zásadní změnu nemá připravenou vůbec nikdo. Karel Schwarzenberg dokonce prohlásil (nejedná se o přesnou citaci), že nemají žádné ušlechtilé cíle, ale jdou bojovat za demokracii a svobodu.

Nabízená řešení jsou většinou nesystémová a vzájemně nepropojená a především (což považuji za vůbec nejdůležitější), nevycházejí z pravdivého popisu současného stavu a reálných prognóz budoucnosti. Jedním z nejtypičtějších příkladů je otázka nezaměstnanosti a nedostatku finančních prostředků státu (v tomto případě odhlížím od problémů, jako je korupce, tunelování a odklánění státních prostředků).

Pokud je v ČR minimálně půl milionu nezaměstnaných a nejsou peníze na důchody, tak snaha najít řešení ve zvýšení věku pro odchod do důchodu se jeví jen z pohledu logiky jako nesmyslná. Jediná změna spočívá v tom, že vypláceným dávkám se nebude říkat důchod, ale podpora v nezaměstnanosti, pomoc v hmotné nouzi nebo příspěvek na bydlení. V žádném případě to však není systémové řešení.

Zásadní věcí, která by mě opravdu zajímala, je to, zda se tak děje z neznalosti nebo úmyslně, přičemž bych se osobně spíše přikláněl k druhé variantě. V této souvislosti jsou zajímavá prohlášení pana Kalouska, kdy na jedné straně prohlašuje, že není jasnovidec, aby věděl, co bude za dva roky a na straně druhé přesně ví, jak bude situace v důchodové oblasti vypadat za dvacet a třicet let, což ho opravňuje k zavádění nutných opatření již dnes.

Nyní se dostávám k tomu, co považuji v rámci tohoto článku za nejpodstatnější. Reálnému socialismu se vytýkala umělá zaměstnanost. V čem se liší situace u nás v oblasti zaměstnanosti dnes oproti reálnému socialismu? Jedině v tom, že zde pracují Ukrajinci, Vietnamci apod. (Slováci zde pracovali již i dříve) a v tom, že máme minimálně půl milionu nezaměstnaných.

Uplynulo zhruba 23 let od dob reálného socialismu a technologický rozvoj šel ve světě i u nás výrazně kupředu. Je samozřejmě otázkou, jak přesná jsou čísla, která bývají na různých místech uváděna, ale orientačně se dají použít. Dle nich dva pracovníci v zemědělství uživí sto lidí a na výrobu ostatních výrobků postačují lidé tři. Pro větší míru zjednodušení a vyloučení chyb předpokládejme, že deset lidí zvládne „uživit, ošatit a zabydlet“ včetně sebe sto lidí. Pokud odečteme nepracující (děti, mládež a důchodci) a s výhledem do budoucna předpokládejme, že jich budou 4 miliony, stále zde zbývá 5 milionů obyvatel v produktivním věku, které „je nutno“ zaměstnat, když jeden milion zvládne materiálně zajistit kompletní chod společnosti. Otázka zní – kde zaměstnat těchto 5 miliónů lidí.

Na rozdíl od reálného socialismu, kde bylo (údajně) dvakrát tolik dělníků než bylo na vykonávanou práci třeba, tak dnes všichni „zbytní“ získávají své příjmy v administrativě nebo službách, anebo jsou na pracáku.

Z pohledu celé společnosti budou asi největším problémem pracovníci ve státní  administrativě (jejichž počet je údajně dvojnásobný proti stavu v reálném socialismu), jejichž významná část kromě své „nepotřebnosti“ ještě komplikuje život těm, kteří tvoří skutečné hodnoty a v neposlední řadě si část hodnoty vytvořené jinými „odklánějí“ ve svůj osobní prospěch.

Dalšími lidmi nyní výdělečně činnými, kteří v dobách reálného socialismu neexistovali, jsou všichni možní a nemožní prodejci, marketingoví pracovníci, obchodní zástupci, finanční a realitní makléři, pracovníci mnoha bank, zdravotních pojišťoven apod. Jejich počet není nijak zanedbatelný a rovněž nevytváří hodnoty.

V této souvislosti je na zváženou, co je pro společnost škodlivější. Zda nadměrné zaměstnávání lidí ve výrobě a zemědělství, nebo v profesích, které je v mnoha případech možno označit jako parazitické (což nemusí být ve všech případech chápáno pouze pejorativně).

Kromě toho umělá zaměstnanost je vytvářena i umělou nadspotřebou, které je dosahováno různými způsoby. Jedním z nich je výroba výrobků s uměle krátkou životností se zabudovanými omezovači životnosti (vžil se pro ně specificky český výraz, který je výstižnější, ale méně spisovný). To je v podstatě také do značné míry výroba pro výrobu a umělou spotřebu.

Dalším způsobem je nadvýroba i nadspotřeba potravin, která je nejrůznějšími způsoby (zejména reklamou) poměrně účinně stimulována. K tomu navíc přispívá i téměř „systémová“ likvidace nespotřebovaných ale přitom stále vyhovujících potravin, které je dosahováno striktními a někdy až nesmyslnými příkazy a zákazy a neuctivým přístupem některých spotřebitelů.

Uvedenými příklady jsem nepochybně nevyčerpal všechny případy současných forem přezaměstnanosti ve srovnání s reálným socialismem.

Kromě  posouzení současného stavu si můžeme představit, že díky technologickému rozvoji v příštích dvaceti letech se produktivita ještě zdvojnásobí, což znamená, že poptávka po pracovních silách se ještě zmenší.

Jaké jsou možnosti řešení tohoto společensky závažného problému? Pokusím se nevyčerpávajícím způsobem některé nastínit.

1. Výrazně snížit počet obyvatel (počet lidí nutných k zajištění blahobytného života horních vrstev společnosti se za posledních 150 let opravdu výrazně snížil)

2. Zastavit technologický rozvoj

3. Výrazně zkrátit pracovní dobu bez snížení mzdy

4. Nepodmíněný základní příjem

S přihlédnutím k výše uvedeným názorům mně připadá zřejmé, že investiční pobídky a podobné nápady nemohou nikdy z dlouhodobého hlediska vyřešit nezaměstnanost.

Je pravděpodobné, že první dvě možnosti nebudou pro většinu společnosti akceptovatelné a případně nebudou ani bez velkých obtíží (nebezpečí krize a revoluce) vládnoucí vrstvou (doufejme) prosaditelné, i když úmysl prosadit bod 1. globálními elitami je uváděn v mnoha textech, z nichž některé se už snad ani nedají označit jako konspirační.

Další dvě varianty, které se vzájemně nevylučují, však předpokládají zásadní změnu systému a zejména výrazné přivření stále se rozvírajících nůžek příjmů nízkých a průměrných ve srovnání s příjmy vysoce nadprůměrnými. Tak, aby se odměna za práci alespoň částečně blížila množství a kvalitě vykonávané práce a v neposlední řadě i její užitečnosti pro společnost.

V současné době příjmy jednotlivých členů společnosti tomuto předpokladu příliš neodpovídají. Mnohem častěji jsou dány postavením každého jedince v hierarchii pyramidálně uspořádané společnosti. Navíc nemálo vysoce postavených lidí má tak vysoké příjmy, že získané prostředky nikdy nemohou vrátit do oběhu, protože se prostě i přes blahobytný a někdy i rozmařilý život utratit nedají.

Nezaměstnanost nelze současnými prostředky smysluplně vyřešit. Jedinou možností je podstatná změna přístupu k této problematice zakládající se na celkové změně uspořádání společnosti. Tato společnost, pokud chce přežít bez velkých a násilných dramat, by měla začít plánovitě a systémově řešit přípravu na přechod k novým principům fungování. Takovémuto zásadnímu tématu se však téměř všechny politické strany a hnutí úmyslně vyhýbají nebo minimálně nevěnují.

Netvrdím, že nezaměstnanost je v současné době tím nejtíživějších problémem společnosti u nás (existuje mnoho dalších neřešených problémů), ale na jejím příkladu předvádím neschopnost či neochotu řešit problémy zásadním způsobem. Představa tzv. pravičáků, že každý se má postarat sám o sebe v době, kdy tu může být klidně i 50% nezaměstnaných, je mírně řečeno problematická.

V zásadě existují tři skupiny lidí (pro zjednodušení uvažujme o obyvatelích ČR).

1. Lidé, kteří žádnou změnu nechtějí, ať už proto, že jim současný stav plně vyhovuje (což se dá u některých pochopit), anebo protože se obecně jakýchkoliv velkých změn bojí.

2. Lidé, kteří nejsou spokojeni se současným stavem, ale představují si pouze kosmetické změny v rámci existujícího systému (například omezení korupce a byrokracie). Tito lidé nejsou spokojeni se současným stavem, ale zásadní změnu nechtějí, ať už proto, že se jí obávají, protože by mohli přijít o některé své výhody a výsady, nebo protože si ji neumí představit či nevěří v možnost její realizace.

3. Lidé, kteří chtějí zásadní změnu systému. I tato skupina není zcela jednolitá, protože jsou v ní jedinci, kteří věří, že je změna možná i v rámci současného stavu společnosti i ti, kteří předpokládají, že k účinné změně systému nemůže dojít, pokud se nezmění podstatná část společnosti.

Můj velmi hrubý odhad percentuálního rozdělení lidí do jednotlivých skupin je 10%, 80% a 10%.

Jakékoliv vize lidí třetí skupiny bývají programově odvrhovány a zesměšňovány, což je celkem pochopitelné, protože vládnoucí vrstva a hlavní média patří do skupiny první či maximálně druhé. Obzvlášť nesmyslné mně připadají názory na pozitivní vize společnosti typu „To je komunismus, to už tu bylo a neosvědčilo se to“, a že jich není málo.

Jedním ze základních problémů je oceňování lidské práce. Příjem lidí neodpovídá velmi často jejich přínosu pro společnost. Nerovnoměrnost v odměňování se stále zvětšuje a začíná být již extrémní. Dle profesora Kellera půl století stoupala produktivita práce, ale zaměstnancům (jejich reálným mzdám) nepřinesla téměř nic.

Lidské společnosti vždy škodili paraziti všeho typu. Dříve se však parazitické struktury vyskytovaly zejména ve vyšších vrstvách společnosti. Dnes by se to dalo shrnout asi takto: Paraziti vpravo, vlevo, nahoře, dole a dokonce i ve středu. Utáhne je všechny neparazitická část společnosti, nebo se pokusí omezit jejich parazitování zásadními změnami?

Najde odvahu nějaké významné politické uskupení se těmito otázkami vážně zabývat a hledat řešení, která by byla ku prospěchu většiny společnosti? Nepochybuji o tom, že ti, jejichž zájem není v souladu se zájmy většiny, se těmito otázkami vážně zabývají a na řešení ve svůj prospěch usilovně pracují.