„Eurokleště“. Evropská unie, sevřená mezi Řeckem a Německem (I)

Formálně se hlavní vítězkou těchto voleb stala Angela Merkel. Její Křesťansko-demokratická unie (CDU) získala, podle předběžných výsledků, 41,5%. V r. 2009 to bylo 33,8%, takže jde o největší počet CDU získaných hlasů za posledních 20 let. Kancléřka to již označila za „super výsledek“. Nicméně tatáž Angela Merkel se může teoreticky stát i hlavním poraženým, pokud se ji nepodaří novou vládnoucí koalici vytvořit. Protože její předešlý partner – Svobodní demokraté (FDP) utrpěl největší porážku ve své historii, kdy se vůbec do Bundestagu nedostal (4,8%). (1) A specifičností německé vnitropolitické scény je, že spektrum stran a hnutí levicové orientace je pestřejší. A nyní se musí paní Merkel s někým z nich domluvit – se „zelenými“, nebo dokonce se svým hlavním oponentem, sociálními demokraty.

Jak vypadají k dnešnímu dni možné varianty? První variantou je tak zvaná velká koalice CDU a Sociálně-demokratické strany Německa (SDP), která získala 25,7% hlasů. Pokud se Merkel domluví s vůdcem sociálních demokratů Peerem Steinbrückem, nebudou se muset procenta již dále počítat. Problém spočívá v těchto dvou politicích, kteří se dokázali během předvolební kampaně zásadně rozhádat. Navíc je post spolkového kancléře jen jeden a na základě volební logiky jej v případě vzniku „velké koalice“ zaujme opět Merkel. A proto může Steinbrück docela klidně dát přednost roli hlavní opoziční síly, za slabé vládnoucí koalice. Zatím sociální demokraté sondují terén ve vlastních řadách ohledně konání vnitrostranického referenda o vstupu do „velké koalice“ (2). Soudě dle dostupných informací může tento proces trvat několik týdnů.

Pokud se „velká koalice“ konat nebude, tak hlavní účastníci povolební partie budou hledat menši partnery. Pro CDU jsou to v první řadě „zelení“, pro SDP taktéž „zelení“, plus strana Levých, jejíž ideové kořeny spadají do doby Jednotné socialistické strany Německa bývalé NDR. Tyto strany dosáhly v těchto volbách následující výsledky: spolek „Svaz 90“/“zelení“ 8,3%; strana Levých 8,6%. Tudíž jak koalice CDU/zelení, tak levicových sil si může zajistit potřebnou většinu v parlamentu, i když, pravda, ne příliš trvanlivou. Zároveň je nejpravděpodobnějším scénářem i to, že si stávající kancléřka své místo uchová.

Antiglobalisté z Pirátské strany a euroskeptici z Alternativy pro Německo měli stejný osud jako svobodní demokraté a nepřekročili 5% hranici. K té se nejvíce přiblížili „alternativci“ prosazující okamžité vzdání se eura Německem – 4,7%. Piráti dostali 2,2% hlasů, avšak překonali krajně pravicovou Národně-demokratickou stranu Německa (1,3%). Ale právě toto je případ, kdy jsou příčiny neúspěchu různé. Jestliže je rolí svobodných demokratů coby vzdorovitého menšího partnera Merkel německá společnost unavená, tak nově vzniklá „alternativa“ zaznamená podle všeho ještě úspěch – tedy v případě, že se neutěšený stav věcí v Evropské unii a ve světové ekonomice nezlepší.

Jak Merkel, tak Steinbrück se zatím jakýchkoliv předpovědí a slibů vyvarovávají. Vůdce sociálních demokratů diplomaticky sdělil, že „míč je na půlce Merkel. Ta je povinna dát dohromady většinu“ (3). Podle poněkud dvousmyslného vyjádření Berliner Zeitung „hledá Frau Merkel partnera“ (4). Die Zeit jsou méně optimistické: tyto noviny jsou přesvědčeny, že obě nejpravděpodobnější varianty – „velká koalice“ CDU-SDP a spojení CDU se zelenými – nejsou „vyhovující“ (5).

Nicméně se zdá, že Merkel nyní nejde o pohodlí. Pokud pod ní křeslo kancléřky neujelo, tak se zcela určitě otřáslo.

Je jasné, že vnitropolitická krize v Německu se vůbec nehodí do plánů vedení Evropské unie, které považuje Berlín za protikrizovou lokomotivu. Nicméně i tento problém má rub. Těsné spojení Berlína a Brusele podněcuje v Německu radikální nálady, neboť spousta lidí nechce platit účty za Řecko nebo Portugalsko. A snaha německého vedení vést velké zahraničně-politické aktivity také dává vzniknout obviněním na adresu Berlína, že se pokouší obnovit bývalou říšskou moc a provést nový Drang nach Osten. Německý zástupce v Radě Evropy pro zahraniční záležitosti (subjektu vytvořeném v r. 2007, skládajícího se z bývalých premiérů, podnikatelů, veřejných činitelů a expertů) Hans Kundnani názorně naznačil situaci, která pro jeho stranu vznikla, heslem „více peněz, více problémů“. Podle jeho prognózy „obrovská snaha Německa hájit své ekonomické zájmy bude nadále vytvářet problémy ve vztazích se západními partnery“ (6), (východní protektoráty není ani třeba zmiňovat, že – p.p.).

Nicméně účinnost německých protikrizových receptů přehodnocována nebude. V pamětech bývalého spolkového kancléře Gerharda Schroedera, vyšlých v r. 2006, byla podivuhodně přesně popsána skupina současných „problémových“ zemí Evropské unie: byly tam uvedeny Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko. Až na jeden malý detail: tyto země byly uvedeny… jako ukázka úspěšnosti Evropské unie. „Evropský rozvoj je spolehlivý, je výhodný pro všechny země Evropské unie. Ať jde již o Španělsko nebo Portugalsko, Irsko nebo Řecko, ve všech těchto zemích by dnes nebyla tak příznivá sociálně-ekonomická situace, nebýt Evropské unie,“ – tvrdil Schroeder, a přišel se závěrem: „Evropská cesta rozvoje je historií úspěchu.“ (7) Komentáře jsou, jak se říká, zbytečné…

Avšak Evropa má bolehlav i bez Němců: Řeckem otřásly obrovské stávky, bitky demonstrantů s policií a další protestní akce související s dosazením vládnoucího „triumvirátu“ do země (Evropská komise, ECB a MMF). Aténám má být poskytnuta další protikrizová tranše ve výši 1 mld euro, a ve vedení EU zatím nejsou o nutnosti takového úvěru přesvědčeni. Zároveň se k nové žádosti o pomoc chystá Portugalsko.

Vývoj událostí v Řecku a Portugalsku opět demonstroval předčasnost výroků vysoce postavených funkcionářů Evropské unie ohledně toho, že finanční krize v eurozóně je již překonána. Pravda, statistické údaje oficiální agentury EU Eurostat přetékají zdrženlivým optimismem. Její experti vyhlásili obnovení ekonomického růstu v eurozóně ve druhém čtvrtletí, ve výši 0,3%, což je formálně označováno za překonání krize.

Nicméně takové závěry mají poněkud obecný charakter, jde o něco jako nechvalně známou „průměrnou teplotu v nemocnici“. Není tajemstvím, že lví podíl na pro Brusel pozitivní statistice má několik hlavních ekonomik EU, v čele a Německem a Francií. Navíc šéf Evropské skupiny Jeroen Deysselblum nedávno přiznal, že silně strádající Řecko bude možná potřebovat další mezinárodní úvěrovou pomoc, po ukončení stávajícího programu pomoci v r. 2014. „Existují důvody předpokládat, že problémy této země neskončí,“ prorokuje Deysselblum. Podle výpočtů MMF bude v r. 2014 potřebovat Řecko 4,4 mld euro, a v r. 2015 6,5 mld. a Atény již obdržely pomoc přes 200 miliard euro přes Evropskou komisi, ECB a MMF.

Aby si objasnili situaci v Řecku, byl tam opět odeslán inspekční tým „triumvirátu“. Nicméně samotným Řekům je vše jasné již dávno. Aby dostali pravidelnou mezinárodní tranši, musí tato země splnit nové tvrdé požadavky. Konkrétně se nyní jedná o to, že má do konce září poslat do tak zvaných pracovních rezerv 12,500 státních zaměstnanců, kdy pak nejméně 4,000 z nich budou propuštěny. Několik tisíc státních zaměstnanců, včetně učitelů, bylo do těchto rezerv přesunuto již v červenci. Přitom státní zaměstnanci převedení do rezerv musí souhlasit s novým pracovním místem v těch státních službách, kde jsou volná, jinak se do několika měsíců stanou nezaměstnanými (8). Nejvyšší rada řeckých odborů státního sektoru ve svém prohlášení zdůraznila, že je rozhodně proti vládní politice, kterou vláda „provádí pod nátlakem „triumvirátu“, s cílem zničit státní sektor a sociálně orientovanou formu státu“ (9).

Pokud v Řecku lidé nespokojení se sociálně-ekonomickou politikou úřadů organizují masové protestní akce, tak v další „problémové“ zemi EU – Portugalsku – se s podobnými cíli aktivně využívají nejvyšší soudní struktury. A výsledek je pro Brusel ještě horší. „Bleskem z čistého nebe“ byl pro portugalskou vládu a vedení EU verdikt vynesený v srpnu Ústavním soudem ohledně práva zaměstnavatelů propouštět pracovníky, kteří nemohli absolvovat rekvalifikaci. Soud se postavil na stranu pracovníků.

EU a MMF zatím nerozhodly, jestli Portugalsku poskytnou aktuální tranši 78 mld euro, odsouhlasenou v květnu 2011. „Rozhodnutí Ústavního soudu přispělo k prudkému nárůstu výnosů portugalských státních dluhopisů,“ zdůraznil v rozhovoru pro agenturu AFP představitel místní Banco Carregosa Filipe Silva. Skutečně, výnosy 10-letých státních dluhopisů již „prolomily“ hranici 7% a úřady země byly nuceny obrátit se před dvěma lety o pomoc k EU a MMF (10).

Portugalský vice-premiér, vůdce Národní strany Paulu Portas, který se evidentně bojí nárůstu sociálního napětí „řeckého stylu“, vyzval EU a MMF, aby přehodnotily současné podmínky pro získání protikrizové tranše. Konkrétně považuje za nutné zvýšení hranice rozpočtového deficitu požadované pro r. 2014 ze 4% na 4,5% GDP. Nicméně Jeroen Deysselblum reagoval na tento požadavek více než chladně. Prohlásil, že si nemyslí, že by „pokračování v podobných diskusích vysílalo dobrý signál“. Předtím již Evropská komise dala na srozuměnou, že se spoléhá na návrat mezinárodních investorů do portugalské ekonomiky v r. 2014 a zatím není ochotna k ústupkům.

S narůstajícím neklidem sledují události v eurozóně i hlavní světové burzy. Jejich představitelé se zatím omezují jen na opatrné prognózy. Nejlépe vyjádřil převažující názor zřejmě Matthew Sherwood, správce aktiv společnosti Perpetual Investments. V rozhovoru pro agenturu Bloomberg zdůraznil, že „zotavování světové ekonomiky zůstane neuspokojivým“ (11). Takže pokud Řecko a Portugalsko budou potřebovat novou porci úvěrů, krize v eurozóně se může jedině prohloubit.

(pokračování)

Poznámky:

1. ИНТЕРФАКС 0802 230913 MSK
2. ИТАР-ТАСС 24.09.2013 20:32
3. AFP 230455 GMT SEP 13
4. Berliner Zeitung. 23.09.2013
5. Die Zeit. 23.09.2013
6. Kundmani H. More Money, More Problems // International Politik. 2011. November/December. Vol.12. P.22.
7. Шредер Г. Решения. Моя жизнь в политике. М., 2007. С.361.
8. AFP 150144 GMT SEP 13
9. ИТАР-ТАСС 16.09.2013 00:07
10. AFP 151440 GMT SEP 13
11. ИНТЕРФАКС 0849 130913 MSK 13.09.2013 08:50