Yinonova pomsta?

Totální chaos v arabském světě

Mahdi Darius Nazemroaya

29.8.2013 Komentáře Témata: Střední východ, Analýza 1828 slov

Střední východ a severní Afrika byly přeměněny na oblouk nestability, od Iráku a Perského zálivu po Libyi a Tunis. Chaos a násilí jsou v téměř každém koutě arabského světa a Středního východu. A nezdá se, že by toto krveprolití mělo skončit.

Nicméně jedna země v tomto regionu slintá spokojeností. Tel Aviv získal touto nestabilitou, jejíž je spolu s Washingtonem v tomto regionu autorem, volnou ruku. Chaos vůkol umožnil Izraeli přistoupit k anektování stále více palestinské půdy na Západním břehu, zatímco předstírá, že jedná s palestinskou samosprávou irelevantního Mahmouda Abbase o míru. Vše, co nyní potřebuje, je, aby USA spustily a vedly válku proti Íránu a jeho spojencům.

Současné nepokoje prakticky neuvěřitelně připomínají cíle Yinonova plánu z r. 1982, který byl pojmenován po svém autorovi Odedu Yinonovi z izraelského ministerstva zahraničních věcí, a který vyzýval k rozbití severní Afriky a Středního východu. Tento izraelský dokument byl sice napsán v r. 1982, ale představuje strategické cíle a názory Izraele. „Teritoriální rozbití Egypta na jednotlivé geografické regiony je politickým cílem Izraele“. Jde o pokračování koloniálního projektu Britů v tomto regionu a ten byl převeden do americké zahraniční politiky, což vysvětluje názory neokonzervativců a Ralpha Peterse na „Nový Střední východ“, o který usilují. Dokument „Jasný průlom“, jehož autorem je Richard Perle, který ho vypracoval pro izraelského premiéra Benjamina Netanyahu, je rovněž postaven na Yinonovu plánu a utváří současné postoje Obamovy a Netanyahuovy vlády k Sýrii.

Nedemokratická Arábie

Arabský poloostrov je sudem s prachem připraveným vybuchnout. Všechny režimy jsou křehké a nemohou přežít bez ochrany USA a zahraničí. Jejich hlavní obavou je přežití, ale nedostatek svobody a útlak jsou jako toxická kombinace, chystající se zažehnout impozantní požár, který sežehne celou Arábii. „Celý Arabský poloostrov je přirozeným kandidátem na rozklad, v důsledku vnitřních a vnějších tlaků, a tato věc je nevyhnutelná, obzvláště v Saúdské Arábii,“ podle izraelského Yinonova plánu.

Obecně pobřežní státy Perského zálivu, mimo sultanátu Omán, aktivně podněcovaly šíitsko-sunitské spory, vnitřně a regionálně, jako součást jejich pokusu získat určitou legitimitu pro diktaturu svých vládnoucích rodin a feudální hierarchii. To je součástí jejich strategie přežití, ale je to pro ně zhoubné. Saúdská armáda zasahovala jak v Bahrajnu, tak Jemenu, a tvrdila, že bojuje proti íránské regionální konspiraci a zradě šíitských muslimů. Mimo diskriminace byli šíitští muslimové Arabského poloostrova obviněni z vazeb na Írán, a to bylo použito k ospravedlnění jejich útlaku. Nicméně, slovy Saúdského ajatolláha Nimr Baqr al-Nimr, žádné vazby na Írán ani na žádný jiný stát nemají, ani k němu nechovají nějakou loajalitu.

Svět sledoval, jak neozbrojení lidé v Bahrajnu čelili brutalitě režimu Khalifa a jeho armády, skládající se z převážné části z žoldáků ze zahraničních bezpečnostních složek z Jordánska, Jemenu a Pákistánu. Bahrajnci, specificky domorodí Baharnové, jsou dále přemísťováním populace a osídlovacími programy Khalifů, kde jsou naturalizováni cizinci nebo jsou dováženi, aby nahradili Baharny a další bahrajnské komunity, marginalizováni. Většina Bahrajnců je systematicky diskriminována a strkána do ghett, protože mají zakázáno dostávat dobrá pracovní místa či posty ve vládě, které jsou místo toho dávány cizincům. Mimo teroru režimu Khalifa a tajné policie Khalifové záměrně stupňují šíitsko-sunitské napětí, jako prostředek udržení Bahrajnců rozdělenými, udržení se u moci a pokusu se legitimizovat. Bahrajn je prakticky pod zahraniční okupací.

V Saúdské Arábii, v tomto atavistickém království misogynství a hrůzy, došlo ke vzpouře lidí proti Saúdskému režimu. Navzdory brutálním potlačovacím akcím probíhají od r. 2011 v Saúdské Arábii neustálé protesty, požadující rovnost, základní svobody a habeas corpus. Spekulace a zvěsti o palácových pučích v Sadské Arábii byli rovněž hojné. Poslední je, že Saúdský král Abdullah uvalil na prince Khalida bin Sultana domácí vězení, krátce poté, co byl sesazen ze svého postu náměstka ministra obrany.

Ve skutečnosti jsou arabské ropné šejchanáty křehké výtvory, které mají vratké základy. Jejich princové jsou sjednoceni svou nejistotou, ale chovají vůči sobě řadu nepřátelství, která se mohou za patřičných okolností projevit. Vzpoury a terorismus, který ropné šejchanáty šíří v celém regionu, jim nakonec vybuchnou do tváře. Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie se již bojí vzestupu Muslimského bratrstva v Perském zálivu.

V Jemenu, republikánské výjimce mezi královstvími Arábie, je riziko, že tato země by se mohla opět rozdělit na dvě části, které se sjednotily v r. 1990, tedy na Severní Jemen či Jemenskou arabskou republiku, a Jižní Jemen, či Lidově demokratickou republiku Jemen. Vzpoura Houthiů, na severu, proti jemenské vládě, která byla obviněna z diskriminace šíitských muslimů Zaidi, a silné secesionistické hnutí v jižních oblastech přivedly stát na pokraj kolapsu a umožnily, aby se Jemen stal hřištěm USA a Rady spolupráce v Zálivu (GCC), specificky Saúdské Arábie. Jemen se přeměnil na dronovou střelnici Obamovy vlády.

Pouštění žilou v Mashreq: Mezopotámie a Levant

Nestabilita a terorismus ovládly Irák. Skupiny, které lze označit za Al-Kejdu v Iráku, hodlají přeměnit Irák na zkrachovalý stát tím, že pracují na vlně teroru a násilí v Bagdádu a v celé zemi, jako prostředku, jak donutit iráckou vládu zkolabovat. Tyto teroristické útoky ve skutečnosti souvisí s agendou změny režimu, prosazovanou USA, Británií, Izraelem, Saúdskou Arábii, Katarem a Tureckem v Sýrii. Teroristické skupiny v Iráku také překročily hranici do Sýrie, aby se tam připojily k bojůvkám a vytvořily tam to, co nazývají „islámský stát Iráku a Levantu“. V Iráku a Sýrii uplatňují dvojí strategii.

Irák se rozpadl na tři části. Regionální vláda Kurdistánu v Iráku je prakticky nezávislá, zatímco země jako Saúdská Arábie a Turecko využívají pocitu nespokojenosti mezi sunitskými Araby. Vnější mocnosti rozdmýchávají spory mezi šíity a sunity, mezi Araby a Kurdy v Iráku, stejně jako tlačí na společenské rozdělení v Sýrii.

Oden Yinon prohlásil o Iráku toto: „Všechny typy vnitro-arabské konfrontace nám pomohou krátkodobě a zkrátí cestu k důležitějšímu cíli rozbít Irák na sektářském základě, stejně jako v Sýrii a Libanonu. V Iráku je rozdělení na provincie podél etnických/náboženských hranic, stejně jako v Sýrii během Osmanské říše, možné. Takže budou kolem tří velkých měst – Basry, Bagdádu a Mosulu – existovat tři státy (či více), a šíitské oblasti na jihu se od sunitského a kurdského severu oddělí.

Sýrii je pouštěno žilou ještě více, než Iráku. Izraelští a američtí analytici, experti a tvůrci politiky neustále trvají na tom, že tato země se rozpadne. Zahraničím podporované protivládní síly vraždí civilisty na základě jejich společenské příslušnosti, jako prostředek šíření rozvratu a nenávisti.

Když nahlédneme opět do Yinonova plánu, stojí tam: „Rozpad Sýrie a Iráku na etnicky nebo nábožensky definované oblasti, jako v Libanonu, je, z dlouhodobého hlediska, primárním cílem Izraele na východní frontě, zatímco rozklad vojenské moci těchto států slouží jako primární krátkodobý cíl. Sýrie se rozpadne, podél svých etnických a náboženských struktur, na několik států, jak je tomu v současném Libanonu, takže bude existovat šíitský alavitský stát podél pobřeží, sunitský stát v oblasti Aleppa, další sunitský stát v Damašku, nepřátelský vůči svému severnímu sousedu, a Drúzové, kteří vytvoří stát, možná dokonce na našich Golanech, a zcela jistě v Hauran a v severním Jordánsku.

Napětí v malém Libanonu se vytvářelo v důsledku událostí v Sýrii a za pomoci cizích mocností, pokoušejících se zažehnout další libanonskou občanskou válku, specificky mezi muslimy. Došlo k otřesu v důsledku pokřiku malých deviantních skupin, které podporují protivládní milice v Sýrii a Al-Kejdu, a které jsou podporovány Saúdskou Arábií a GCC a je jim poskytováno politické krytí stranou Budoucnost Saad Haririho a Aliancí 14. března. „Totální rozpad Libanonu na pět provincií slouží jako precedent pro celý arabský svět, včetně Egypta, Sýrie, Iráku a Arabského poloostrova,“ podle Yinonova plánu.

Nová vlna terorismu v Libanonu byla spuštěna záměrnými útoky na dvě šíitské muslimské oblasti v Bejrútu a pak na sunitské muslimy v libanonském přístavu Tripoli. Cílem je, aby to vypadalo tak, že šíité a sunité se vůči sobě dopouští terorismu a že bombové útoky v Tripoli byly šíitskou reakcí na bombové útoky v Bejrútu.

Severní Afrika

Tunis čelil narůstající krizi. Došlo ke střetům mezi tuniskými sekulárními silami a militantními skupinami v blízkosti hranice s Alžírem. Dva opoziční politici, Chokri Belaid a Mohammed Brahmi ze strany Lidové hnutí, byli zavražděni. Došlo k narůstajícím protestům, jejichž součástí byly požadavky tuniských opozičních stran a unionistů, aby byla vláda hnutí Ennahda premiéra Ali Laarayedha rozpuštěna.

Ve vedlejší Libyi je to ještě horší a byly odtud pašovány zbraně do Tunisu a do dalších okolních zemí. Došlo tam ke střetům a útokům na ropné terminály a země je prakticky rozdělena. Libyjská vláda nemá nad zemí téměř žádnou kontrolu. Skutečnou kontrolu mají ozbrojené bojůvky v ulicích. Rovněž eskaluje napětí, kdy panuje strach, že bojůvky z Misrata mohou usilovat o získání ještě většího území a o střet se Zintan.

Pozorovatelé varovali, že Súdán, který je rozdělen od r. 2011 na dvě části, může čelit dokonce ještě více násilnostem, jak se kmenové konflikty zostřují a vláda v Chartúmu ztrácí nad nimi kontrolu. Ačkoliv se Jižní Súdán stal neoliberálním rájem pro investory, kteří tam rabují jeho bohatství a vykořisťují lidi, byl zamořen nezákonností, etnickým napětím a násilím. Zde je třeba se poučit. Jižní Súdán byl mnohem lepším a poklidnějším místem, když byl součástí Súdánu.

Nyní se objevují zprávy, že došlo ke spojení dvou ozbrojených skupin v severní Africe. Mostar Belmoktar, vůdce Al-Kejdy v Maghrebu, oznámil novou koalici s Hnutím za jednotu a džihád v západní Africe (MUJAO). Tyto skupiny byly aktivní na místech jako Alžír a Mali a poskytly vnějším mocnostem dokonalou záminku pro intervenci v severní Africe. Nyní prohlašují, že mají v plánu zapojit se v Egyptě, v nové válce, která bude zuřit od atlantického pobřeží severní Afriky po deltu Nilu.

Krvavá lázeň v Egyptě

Arabská republika Egypt, největší z arabských zemí, se vydala cestou Alžíru. Armáda je odhodlána udržet se u moci. Egypt hrál také v plánech Izraele klíčovou roli při udržování Arabů paralyzovanými. Yinon tudíž o Egyptu tvrdil: „Egypt je rozdělen a roztrhán do mnoha ohnisek moci. Pokud se Egypt rozpadne, země jako Libye, Súdán nebo dokonce ještě vzdálenější státy přestanou existovat ve své současné formě, a připojí se k pádu a rozpadu Egypta.

Yinonův plán uvádí u Egypta dvě důležité věci: první je: „Miliony lidí jsou na pokraji hladu, polovina pracovní síly je nezaměstnaná a prostory k bydlení jsou v této  nejhustěji zalidněné oblasti světa vzácné. Vyjma armády nefunguje účinně ani jedno ministerstvo a stát je v permanentním stavu bankrotu a je zcela závislý na americké zahraniční pomoci, poskytované od míru.

Druhou je toto: „Bez zahraniční pomoci přijde krize již zítra.

Oded Yinon se musí tam, kde je, smát. Věci probíhají podle něj, aspoň v některých částech arabského světa.

Poznámka: Všechny citace jsou z Yinonova plánu

Yinon´s Revenge? A Panoramic of Chaos in the Arab World vyšel 25. srpna na Strategic Culture Foundation. Překlad Zvědavec

Známka 1.0 (hodnotilo 49)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 8 992