Egyptská junta nemá co ztratit

Stejně tak sehrál Ford svoji roli během svého následného působení ve funkci velvyslance v Damašku v r. 2011, kde úspěšně vyvolal syrskou občanskou válku. Ford je živoucím ztělesněním idiotské reality období George W. Bushe a Baracka Obamy a ujištěním toho, že v politice Spojených států na Středním východě, jejímž cílem je udržet si svoji regionální nadvládu, nedošlo k žádnému skutečnému posunu…

Buďte si jistí, že herním plánem USA (nebo Izraele? – p.p.) je destabilizovat a zničit Egypt stejným způsobem, jakým byly zničeny Irák a Sýrie, aby byla zajištěna naprostá bezpečnost Izraele v regionu pro dohlednou budoucnost.

To je závěr, který lze s jistotou učinit z toho, že egyptská junta začala ve středu s masovým vražděním stovek egyptských protestujících. V Egyptě se konala krvavá lázeň strašlivých rozměrů.

Egyptská armáda je, doslova, výtvorem USA. Americká vojenská pomoc je pro egyptskou juntu klíčovou životní tepnou. Skutečnou agendu stojící za svržením zvolené vlády prezidenta Mohameda Morsiho již nelze nadále skrývat. Apologeti Ameriky šíří do široka historky, že Morsi zaplatil za politickou nesmlouvavost a za přiškrcení „všeobecné“ demokracii.

Ale krveprolití, které v Egyptě začalo, naznačuje, že skutečná americká agenda vypráví jiný příběh. Tento proces začal tlačit zemi do propasti občanské války, ze které již nikdy nemůže vyjít jako pulzující srdce „arabismu“.

Vojenská junta nemá v úmyslu předat moc demokraticky zvolené vládě. Američané se všemožně snažili tvářit, že juntě domlouvají, aby se vrátila do kasáren, ve snaze vytvořit dojem, že Washington je na Středním východě na „správné straně historie“.

Ale ve skutečnosti se Washington na juntu spoléhá, že bude provádět bezpečnostní politiku, která bude sloužit zájmům Izraele. To je příkazem pro Obamovu vládu a junta to ví rovněž. Handrkování se kvůli slovíčku „puč“, vyslání vysokých představitelů na setkání s Morsim ve vězení, objevení se senátora McCaina v Káhiře – to vše je pouhé divadlo pro oblbnutí mezinárodního veřejného mínění.

Podstatou věci je, že USA mají neskutečnou radost, že egyptská junta utahuje šrouby Hamasu a pomáhá opětovně zavést blokádu Gazy. Na druhou stranu se Káhira opět stala živnou půdou pro palestinského prezidenta Mahmouda Abbase – jak tomu bývalo v éře Hosni Mubaraka – který je loutkou, ochotnou tancovat na muziku Washingtonu a Tel Avivu, což pak slouží k vytváření iluze mírového procesu na Středním východě, pod americkou taktovkou, kdy ve skutečnosti nic takového neexistuje.

Stručně řečeno, začíná se vynořovat společný americko-izraelsko-saudský kšeft ohledně Egypta. Saudský režim své antipatie k Morsiho vládě a její posedlosti Muslimským bratrstvem nikdy neskrýval. Saudský režim se smrtelně bojí, že vzestup Bratrstva v Egyptě v rámci demokratických struktur vytváří lákavý příklad pro „arabskou ulici“ v oligarchiích Perského zálivu. Saudové, v krátkosti, chtějí platit egyptskou juntu, dokud ta bude potlačovat Bratrstvo a bránit mu v prosazování svého programu vynutit si změny režimu v zemích GCC.

I pro Obamovu vládu je role Saudů velmi klíčovou, neboť změna režimu v Káhiře nestála americké daňové poplatníky nic a po USA nejsou požadovány peníze, aby se zachránila egyptská ekonomika. Stačí říct, že konvergence zájmů USA, Izraele a Saudské Arábie je téměř 100%, pokud jde o udržení se vojenské junty v Egyptě – politicky, finančně a vojensky.

Osamocený hlas Turecka, nazývající věci pravými jmény a vyjadřující vytrvalý odpor vůči vojenskému převzetí v Egyptě, je proti tak impozantnímu vojenskému uskupení USA a jejich spojenců, podporujících juntu, neúčinný. V každém případě se Turecko samo silně zdiskreditovalo tím, jak zasahuje v Sýrii, a není v morální pozici, aby i nadále neslo prapor arabského jara a reforem na Středním východě. Mimo to je nejisté, jestli by islamistická vláda v Turecku vůbec přežila, kdyby se dostatečně brzy nedala do kupy s Izraelem a nepřestala uplatňovat svoji nezávislou regionální politiku.

Také Írán měl ve vztahu k Egyptu po svržení Morsiho vlády obojaký přístup. Na jednu stranu, ironicky, sdílí saúdské obavy, že Bratrstvo získá takový regionální vliv (obzvláště kvůli konfliktu v Sýrii), že to z něj učiní na hracím stole Středního východu divokou kartu. Na druhé straně byl rozčarován a cítil se frustrován pragmatismem Morsiho vlády, která se Izraeli nepostavila silou a místo toho si udržovala s Obamovo vládou dobré osobní vztahy. Samozřejmě, že Bratrstvo odstavilo Hamas od Íránem vedeného tábora „odporu“ a pomohlo zacementovat dvouletou alianci Hamasu s katarským režimem, což pak pomohlo posílit proti-íránskou regionální osu tvořenou Tureckem, Katarem a Egyptem.

Řečeno toto, také Írán prokouknul hru USA-Izraele-Saudů, snažících se podporovat vojenskou juntu v Egyptě, a doufá, že nakonec propuknou mezi protagonisty rozbroje. V konečném důsledku není nástup salafistických sil v Egyptě, k čemuž dochází za vojenské junty živené Saúdy, rozhodně v zájmu Íránu. Írán by měl vědět, že je jen otázkou času, než se vlna sapfismu stane nástrojem regionální politiky USA a Saúdské Arábie, na řadě bojišť na Velkém Středním východě – od Levantu po Afghánistán a střední Asii.

Írán se pak především snaží posílit vznikající mezivládní vztahy mezi Teheránem a Káhirou, tudíž je zdrženlivý, aby si neznepřátelil nové vládce v Egyptě. Skutečně, zrušení angažovanosti egyptské junty v syrském konfliktu je samo o sobě z pohledu Íránu pozitivním vývojem. Tudíž íránská politika ohledně vývoje v Egyptě je skutečně chycena mezi dvěma kameny beznadějného dilematu, které nebude snadné vyřešit.

Většina nemuslimského světa má tendenci pohlížet na vývoj v Egyptě lehkovážně jako na konflikt mezi sekularismem a politickým islámem. Není překvapivé, že demokracie pociťují náklonnost v „sekulárním“ silám v Egyptě. (Nicméně odchod nositele Nobelovy ceny Mohameda ElBaradei z dočasné vlády v Káhiře by měl otevřít oči). Následně vznikla strategická rozpolcenost – jak tomu bylo i během brutální občanské válku v Alžíru – tedy že politický islám je něco zhoubného, a že je antitezí pluralistické demokracie a lidských práv, a že někdy může být nezbytným zabránit jeho nástupu dokonce i vojenskou silou.

A proto je tato bitva o duši Egypta zcela geopolitickou. Dokonce i poslední báchorky, že je to o mytickém arabském jaru, jsou odmítány. Z pohledu Washingtonu je Egypt na šachovnici Středního východu příliš důležitým hráčem. A Obamova vláda je odhodlána udržet si Egypt jako vazalský stát za každou cenu, jinak by celá americká regionální strategie na Středním východě, upnutá na bezpečnostní a vojenskou nadvládu Izraele, začala kolabovat. Tečka.

Je proto vysoce pravděpodobné, že egyptská vojenská junta od represí vůči Bratrstvu neustoupí. Junta si pečlivě udělala domácí úkoly, aby si mohla být tajnou podporou Washingtonu jistá – dokonce i když Obamova vláda nadále žvaní o „všeobecné demokracii“ na březích Nilu, aby zapůsobila na arabské a světové veřejné mínění – a bude to dělat tak dlouho, dokud bude spolupracovat s bezpečnostní elitou Izraele. Štědrá saudská finanční pomoc vytváří pro egyptskou juntu velký prostor pro manévrování a pro její přežití.

Obama může také zaujmout stoický postoj, že to byl nakonec americký prezident, kterého považuje za svůj vzor – Franklin D. Roosevelt, kterému je přisuzován nestoudný, cynický, chladnokrevný výrok – „(Nikaragujský diktátor) Somoza je možná zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn.“