Zákulisní hrátky se zlatem: V očekávání velkého zlomu (část 1)

Zlatá horečka jako symptom „konce časů“

Jedním ze symptomů křečovitých pokusů světové finanční oligarchie oddálit okamžik „velkého zlomu“ je světovými médii široce propagovaná návštěva britské královny Alžběty II a vévody Philipa Edinburghského ve zlatém depozitáři Bank of England dne 13. prosince 2012. Lze-li věřit veřejným zdrojům, tak ve sklepeních Bank of England se nachází 20% světových oficiálních zásob zlata. Samozřejmě, že královna cihly nepřepočítávala a nezkoumala obsah zlata v nich. Nicméně její fotografie na pozadí lesklých cihel měly všechny přesvědčit, že v „království zlata“ je vše v pořádku. Pravda, tato PR akce neměla požadovaný účinek. Nervozita účastníků trhu se zlatem dosáhla nového vrcholu a začala přecházet do „zlaté horečky“.

V historii lidstva bylo mnoho „zlatých horeček“. Například jen v 19. století to byla sibiřská (30. léta), kalifornská (konec 40. let), australská (50. léta), jihoafrická (na konci století). Nicméně šlo o lokální „horečky“. Avšak nyní jde o globální jev. Tehdy těžili zlato z útrob Země, nyní dolují zbytky zlata z trezorů centrálních bank. Dnes do zlata investují mnozí známí miliardáři. Například George Soros. Po něm se na trh se zlatem vrhli další investoři. Hlavní šéf švýcarské banky UBS Josef Stadler sdělil, že bohatí potichu skupují zlato po tunách. Je třeba mít na paměti, že Soros je agentem Rothschildů, a pokud se na zlato vrhl Soros, znamená to, že je „zlaté řešení“ blízko. Připomeňme si, že již na jaře 2011 Soros hlasitě sděloval: „Považuji zlato za největší spekulační bublinu na světě.“ A demonstrativně prodal své zlato. Soros tehdy jednal v zájmu Rothschildů, kteří zlato aktivně skupovali a kteří potřebovali zastavit růst jeho ceny. Někteří analytici komentující Sorosovu otočku u zlata v r. 2012 poznamenávají, že tento spekulant „přišel k dělení zlatého koláče pozdě“ (1). Což o to, s tím, že zlatý koláč je již snědený, lze souhlasit. Sorosovi dovolili posbírat již jen zbylé drobky.

Někdo se ještě před příchodem „velkého zlomu“ začíná divit a rozčilovat se kvůli bezcharakternosti světových bankéřů, kteří během několika desetiletí realizovali tajný přesun zlata ze státních trezorů do soukromých. Nicméně ve skutečnosti světoví bankéři (Rothschildové) světu nic nového nepředvedli. Historie v oblasti oficiálního zlata nejednou předvedla tvrdost jejich metod, které jim umožnily stanout v 19. století výše králů. Ruský geopolitický expert V. Pavlenko o tom píše toto: „Rodina Rothschildů se již více než 200 let specializuje na ovládnutí médií, bank, těžbu diamantů a barevných kovů, včetně zlata. Jejich psychologií přitom je, že veškeré zlato světa patří jim a nachází se pouze v dočasné úschově u jednotlivých států, které ho považují za „národní majetek“ a zajišťují jeho spolehlivou ochranu před nežádoucími chamtivci. Opatrují ho do té doby, dokud ho nebudou Rothschildové potřebovat. A způsob, jak v potřebný okamžik zajistit přesun zlata, tak, aby se nakonec vrátilo svému „vlastníku“, zkušení příslušníci této rodiny najdou, což v posledních desetiletích nejednou předvedli.“ (2)

„Zlaté řešení“: některé zjevné důsledky

Je těžké předpovědět veškeré následky odhalených faktických podvodů finančních institucí zemí „zlaté miliardy“. Evidentní je, že důvěra v centrální banky (a v na ně napojená ministerstva financí) bude nenávratně ztracena. A autorita státních úřadů bude podkopána – kvůli tomu, že nezajistily kontrolu aktivit centrálních bank. A zcela určitě podvody „obzvláště masivních rozměrů“, které vyplouvají na povrch, vyvolají velký chaos ve finančním, ekonomickém, sociálním a politickém životě společnosti.

Přičemž následky v oblasti financí jsou nanejvýš patrné. Dochází k prudkému nárůstu cen zlata. Protože s ukončením dodávek zlata z trezorů centrálních bank bude narušena umělá rovnováha na trhu. Zatím maximální cena zlata dosáhla hranice 1,900 dolarů za trojskou unci (v srpnu 2011). Skutečně „rovnovážná“ cena zlata činí, podle různých odhadů, 5,000 – 10,000 dolarů (za současné výše peněžní zásoby a kurzu dolaru). Nicméně někteří experti uvádí ještě vyšší cenu. Avšak taková nadnesená prognóza se může vyplnit jen v případě, že ve světě bude docházet k přechodu od zlata coby komodity ke zlatu coby penězům. Za existence zlatých peněz již nelze mluvit o ceně zlata, ale o zlaté paritě peněžní jednotky. John Butler, autor známé knihy „Zlatá revoluce“, vypočítal, že pokud by v USA v r. 2012 bylo zavedeno 40% krytí závazků bank zlatem, tak při stávajících zásobách zlata v zemi (něco přes 8,000 tun) by cena zlata musela být 13,400 dolarů za trojskou unci (3). Celkem často se lze v médiích setkat s prognózami „zlatého guru“ Jima Sinclaira, který předpovídá nárůst ceny zlata na 12,500 dolarů do r. 2015-2016 (4).

Dalším důsledkem bude prudké znehodnocení amerického dolaru. Vše je velmi jednoduché: cena zlata a americká měna si po celé období po krachu systému Bretton-Woods neviditelně konkurovaly: čím vyšší cena zlata, tím více klesl dolar, a naopak. Není vyloučeno, že dolar bude znehodnocen natolik, že místo něj se USA budou pokoušet vytvořit „nový“ dolar (třeba ne „zelený“, ale „růžový“), nebo zcela jinou měnu (typu „amera“). A to za podmínky, že USA zůstanou na politické mapě světa, tedy že nedojde k jejich rozpadu na několik „nezávislých“ států-celků.

Protože začínající zlatá aféra povede k totální nedůvěře k finančním institucím, nelze vyloučit krach dalších rezervních měn – eura, libry, jenu. Je evidentní, že v podmínkách finančně-peněžního chaosu budou lidé nuceni vrátit se ke komoditním penězům. Ekonomové mluví o tom, že základem nových komoditních peněz mohou být pro společnost tak důležité položky, jako ropa, elektřina, různé barevné a železné kovy, pšenice, cement atp. Nebudeme se nyní zabývat klady a zápory různých projektů peněžních jednotek, stojících na „koších“, obsahujících různé druhy zboží. Záporů je mnohem více. Základním je náročnost vytvoření systémů založených na komoditních „koších“ a z toho plynoucí jejich nestabilita. Myslím, že až nastane „velký zlom“, lidstvo nebude mít náladu vytvářet komplikované peněžní systémy. „Záchranným kruhem“ bude opět zlato.

Kam zmizelo zlato z trezorů centrálních bank?

Dokázat dnes krádeže zlata z trezorů centrálních bank je sice složité, avšak možné. A odpovědět na otázku, kam zlato zmizelo, v čí trezorech (právnických subjektů nebo lidí) se dnes nachází, je ještě složitější. Lze samozřejmě předpokládat, že bylo rovnoměrně rozděleno mezi všemi odběrateli zlata – šperkařskými firmami, investory, soukromníky atd. Nicméně uvěřit takovéto verzi je nemožné. Vždyť zlato se, jako pravidlo, neprodávalo na „vrcholu“ ceny, ale naopak v okamžicích, kdy jeho cena dosáhla „dna“. Vzniká pevné přesvědčení, že „privatizace“ zásob zlata probíhala v zájmu jistých osob, které získávaly tento kov za neskutečně výhodných podmínek. Tato verze se dostává na mysl všem seriozním analytikům. Zde je konkrétně názor ruského finančního analytika Sergeje Golubického, který se pokusil pochopit rozprodej zlata Švýcarskou národní bankou v letech 2000-2005: „Zde je má verze událostí. V období 2000-2005 Švýcarsko prodávalo národní zlaté rezervy za dumpingové ceny a urychleně přesouvalo tento bezcenný kov z centrální banky do komerčních struktur! Důvod k tomuto odprodeji byl pozoruhodný a zákonný: změna ústavy a zrušení navázání franku na zlato. Za těchto nových okolností vznikal v depozitářích centrální banky pořádný „přebytek“, a proto ho vyměňovali za peníze, které mimochodem úředníci nerozkradli, ale předali je lidem (ve formě orgánů regionální a federální samosprávy)! Kupujícími tohoto zlata byly, podle mého názoru, ve většině případů rovněž Švýcaři, s tím rozdílem, že neseděli ve státních strukturách, ale v soukromých bankách a fondech. Má hypotéza ideálně vysvětluje také hlasité veřejné výroky představitelů švýcarského státu, srážející cenu zlata na trhu, protože umožnily provést „privatizaci“ zlatých rezerv za uměle stlačenou – úspornou! – cenu. Jakmile byl tento přesun 1,300 tun zlata v r. 2005 dokončen, vyletěla světová cena zlata nahoru…“ (5)

Dnes řada médií oprávněně upozorňuje na to, že Čínská národní banka realizuje politiku neustálého navyšování svých zásob zlata, přičemž v její oficiální evidenci se toto hromadění neodráží, nebo se odráží neúplně. Zákonitě je nutné předpokládat, že velké státní banky mohou mít podobnou politiku: navyšovat své zásoby zlata díky privatizaci levného zlata z depozitářů centrálních bank, kdy tento proces pečlivě maskují.

Údaje o zásobách zlata nespadajících do kategorie oficiálních rezerv, tj. nacházejících se v bilancích soukromých struktur nebo ve vlastnictví soukromých osob, jsou útržkovité a nespolehlivé. Přesné číslo nejsou schopni uvést dokonce ani experti Světové rady pro zlato. K dispozici jsou pouze přibližné odhady: v rukách soukromých osob se nachází zlato ve formě šperkařských výrobků a dalších nemonetárních forem – přes 30,000 tun. Zhruba stejné množství připadá na zásoby ve formě monetárního zlata – mincí a standardních cihel. Jde o zlato soukromých investorů – právnických a fyzických osob. Někteří experti předpokládají, že neoficiální zásoby monetárního zlata dnes již přesáhly oficiální zásoby zlata. Je to velmi mohutný zdroj, vezmeme-li v úvahu, že za oficiálními údaji o zásobách centrálních bank se mohou ukrývat prázdné trezory či tak zvané wolframové (falešné) zlato. Vyvstává otázka: nakolik jsou neoficiální zásoby monetárního zlata konsolidovány? Nebo jsou rozprášeny mezi miliony a miliony soukromých vlastníků v různých zemích světa? To je otázka, na kterou mají problém odpovědět dokonce i experti Světové rady pro zlato.

Lze-li usuzovat z údajů veřejných zdrojů, tak k dnešnímu dni představují největší neoficiální zásoby zlata zásoby soukromého fondu SPDR Gold Shares ETF. Akcie SPDR Gold byly uvedeny na Newyorskou burzu v r. 2004 a patřily k nejrychleji rostoucím na světě. V současnosti jsou kotovány také na singapurské a tokijské burze. Zásoby zlata tohoto fondu činí 1,260 tun. Depozitářem je HSBC, banka ovládaná Rothschildy. Zlato je uloženo v centrálním londýnském depozitáři této banky, nicméně může se nacházet i v dalších depozitářích HSBC. Ostatní soukromé zlaté fondy jsou malé. Celkové rezervy těchto fondů se odhadují na 2,100-2,200 tun, tedy na zhruba 7% celkových neoficiálních zásob monetárního zlata na světě.

Pokračování

1. Tak se konkrétně vyjádřil bývalý vice-premiér RF, doktor geologických a mineralogických věd, Vladimir Polivanov (Jevgenij Černych, Zlatá horečka 19. století: země zanikají kvůli kovu. Komsomolskaja Pravda, 4. 10. 2012)
2. V. Pavlenko. zlato kontra ropa, libra kontra dolar, Rothschildové kontra Rockefellerové, akademiagp.ru (19. 6. 2012)
3. „Očekává nás v r. 2013 zlatý standard?, projev J. Butlera u kulatého stolu CFA.“ Future Banking (4. 7. 2012)
4. John Sinclair má u účastníků trhu se zlatem velkou autoritu, protože již nejednou poskytl přesné cenové prognózy.
5. S. Golubickij. Zlato skřítků. Goldenfront.ru (27. 12. 2012)