Virtuální peníze a virtuální finanční systém

Evropská centrální banka - ECB - půjčila Řecku dvakrát více, než činilo její základní jmění. Další miliardy euro půjčila dalším státům v Evropě a bůhví komu ještě. To všechno jsou peníze, za kterými není žádný výrobek, nic vytvořeného, nic co by prospělo lidem. Divíte se, že se mluví o krizi eura? Já ne. Vždyť za většinou eur v Evropě není žádná práce, žádné výrobky. Jsou to virtuální peníze vyťukané na počítači. Na světě je padesátkrát více peněz než zboží.

Ve dvacátých letech minulého století v Německu Reichsbank pumpovala nové a nové peníze do ekonomie. Privátně vlastněná Reichsbank připravila masivní množství peněz na půjčky, které existovaly pouze jako příjem na bankovních knihách a půjčovány byly na vysoká procenta. Také privátní banky mohly vydávat marky a dávat je na úvěr.

Výsledkem byla inflace, jakou svět nezažil před tím ani potom. Neustálé poskytování peněz ECB zadluženým státům v EU je něco obdobného. Nelze donekonečna sanovat Řecko, Španělsko, Itálii novými dluhy. Jednou to musí prasknout. A ty státy nejsou schopné se z krize dostat bez radikální reformy finančnictví.

Němci by se mohli poučit ze své historie. Začít by mohli u Hitlera. Hitler převzal v roce 1933 Německo totálně zruinované po obrovské inflaci způsobené bankéři. Zrušil marku a zavedl svoje pracovní certifikáty. Dělníci pak utráceli certifikáty za jiné zboží a služby, což vytvářelo více pracovních míst pro více lidí. Do dvou let byl problém nezaměstnanosti vyřešen, a země byla opět na nohou. Německo mělo solidní, stabilní měnu, žádný dluh a žádnou inflaci, v době, kdy miliony lidí ve Spojených státech amerických a dalších západních zemích byly bez práce a bydlení. Statisíce lidí tam stálo na ulici ve frontách na polévku. Německý bezúroční finanční systém bez zlata a bez dluhů, byl velmi nebezpečný pro všechny bankéře světa. Zůstává otázkou, co by se stalo, kdyby si Hitler nezačal válku. Asi by ho museli zničit. Podobný, ale ne tak razantní systém zavedl po válce německý kancléř Erhard. Ten na to šel 100% zdaněním bank a podniků. A i on za pár let postavil na nohy Německo totálně zničené válkou. To jsou řešení současné krize a příklady k následování. Úspěch obou protagonistů tkvěl v tom, že za jejich penězi byla práce a vyrobené produkty. Dnešní peníze, vyťukané na počítači, při čachrech na burzách, nemají žádnou hodnotu. Nic za nimi není. A nejhorší je, že za ně nelze nic koupit.

Celkový dluh všech Evropských států je cca 22 bilionů eur. To je asi 33 tisíc euro na každého obyvatele Evropy, včetně dětí. Jak takový obrovský dluh vznikl? Že by Evropané nakupovali v zahraničí suroviny, energie a zboží a nezaplatili za to? To ne – bilance zahraničního obchodu Evropy je zhruba vyrovnaná. Pokud si Evropané tuto horentní částku vypůjčili a utratili, tak je utratili za to, co vyprodukovali. Znamená to, že Evropané spotřebovali to, co vyrobili, ale jsou za to dlužni. Představme si, že nějakým zázrakem by se stalo, že by Evropa ten dluh splatila. V ten okamžik by celá bublina splaskla a ty peníze by byly v podstatě bezcenné. Za ty peníze by se nedalo nic koupit, (není tady nic co koupit) ani by nebylo možné je investovat (není do čeho investovat). Peníze nejsou jen mírou hodnoty zboží, jsou také zboží. V případě těchto dluhů jsou zbožím, jehož hodnota byla spekulacemi a podvody vyhnána do závratné výše. Proto politika rozpočtové odpovědnosti, různé škrty, snižování platů je dobré jen k tomu, aby poklesl hospodářský rozvoj a zbylo dost peněz pro ty, kteří státní rozpočet rozkrádají.

Když může ECB vyťukat peníze na počítači, proč nemůže Řecko vyťukat na počítači ta virtuální eura a poslat jim to zpátky? Řecko teď musí splácet opravdovými penězi, vydřenými ze svých občanů. A splácet musí penězi, za kterými je práce, za kterými jsou statky prospěšné lidem. Ovšem tyto peníze by měli patřit lidem, kteří tyto hodnoty vytvořili. Místo toho tečou k vyžírkům, kteří nikdy nic nevytvořili a celý život jen kradou.

Lidé by se měli proti nim bránit. Cestu nám ukázali na Islandu. Jenže o tom nikdo neví. Zprávy z Islandu jsou cenzurovány, protože lidé nesmí vědět, že Islanďané řekli, že oni ty dluhy neudělali, tak je nebudou splácet. Znárodnili svoje banky a hospodaří si sami na svém.

Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. Oni totiž šlápli do vosího hnízda – vlastně ne, šlápli do hnízda plného zmijí. V minulosti už tady byly pokusy o reformu financí. Abraham Lincoln začal vydávat svoje Greenbanks pro financování občanské války Severu proti Jihu. J.F. Kennedy vydal 40 miliard svých dolarů bez FEDu (v USA vydávává dolary soukromá banka FED a půjčuje je vládě za mastný úrok). Všichni víme jak skončili - byli zavražděni finanční mafií. Proto mám obavy o Islanďany a o jejich případné následovníky.

Současný systém je velmi výhodný pro velmi úzkou vrstvu lidí. Říká se jí 1%. A jde o jedno procento nejbohatších lidí na světě. Zajímavé je, že je to fenomén posledních 30 – 40 let – před tím to nebylo. Je to výsledek vítězství neoliberalismu. Otec a matka tohoto systému jsou Reagan a Thatcherová. Oni začali se snižováním daní pro podniky a banky. Nízké daně jsou základem nedostatku kapitálu pro státní rozpočty. Řeší se to ne zvýšením daní na původní úroveň, ale škrtáním, šetřením a okrádáním pracujících. A protože to nestačí, tak to nutí státy k vypůjčování peněz u soukromých bank. Před tím vlády dluhy neměly.

Následkem jsou

• ziskové marže korporací, vzrůstající do rekordních výšin
• reálné mzdy, padající do rekordních nížin

Ona prosperita korporací a vlastníků se nepřelévá k průměrným občanům, což se zrcadlí na rekordně nízkých reálných mzdách. Někteří lidé však v současných rekordně vysokých ziskových maržích pořád vidí něco úžasného.

Nejvyšší ziskovost je v zemích, které se střemhlav řítí do propasti. Dolar už nemá ani hodnotu papíru na kterém je vytištěn. Bohužel, zatím nic jiného není a proto někteří lidé stále věří, že to ještě chvíli vydrží. Jenže dolaru roste konkurence. Země BRICS obchodují mezi sebou v národních měnách. Turecko platí Iránu za naftu zlatem (i proto musí být Irán napaden a zničen). Stále více si lidé uvědomují, že tento systém nepůjde udržet do nekonečna.

Honba bankéřů za maximálními zisky je žene k riskantním operacím. Výsledkem jsou problémy bank. Je to slabé nazývat hrozící krach problémem, ale jde to. A státy řeší tyto „problémy“ naléváním peněz do těchto krachujících bank. Že to situaci nezachrání, pozná i malé dítě. Je to jen odsunutí problému na pozdější dobu. Obama nalil do takových bank tisíce miliard dolarů. EU nalévá miliardy do bank ve Španělsku, Itálii, Portugalsku. Místo toho, aby banky EU nechala zkrachovat, nalévá do nich peníze, které už nikdy nikdo neuvidí. Ono to vlastně nevadí, protože do těch krachujících bank nalévá zase jen virtuální peníze, které si naťuká do počítače. Žádné skutečné peníze. Všechno je to hra. Jenže jak dlouho jim to vydrží? A jaký to bude mít konec? Obávám se, že se musíme připravovat na nejhorší.

Nebo ne? Nakonec řešení je jednoduché. Něco takového známe. Ukázali nám to komunisté v roce 1953. Přes noc nám udělali novou měnu. Na to si sám velmi dobře pamatuji. A musím říci, že se v podstatě nic nestalo. Naše rodina žila od výplaty k výplatě s minimálními úsporami. Úspory zmizely a žili jsme dál, jako dříve. A z nových peněz se lépe šetřilo, takže úspory rostly. K vánocům už jsem dostal kolo za tisíc korun a bez dluhu! Takže většina národa by se toho nemusela bát. A ty, co by to postihlo, by nikdo nelitoval.