Co se stalo v Istanbulu?

Před čtyřmi dny se skupina lidí, která nenáležela k žádné zvláštní organizaci či ideologii, shromáždila v istanbulském parku Gezi. Mezi nimi bylo mnoho z mých přátel a studentů. Jejich pohnutka byla prostá: Zabránit a protestovat proti hrozící demolici parku kvůli vybudování dalšího hypermarketu přímo v centru města. V Istanbulu je nespočet nákupních center, jsou skoro na každém rohu! Kácení stromů mělo začít ve čtvrtek ráno. Lidé přišli do parku se svými dekami, knihami a dětmi. Postavili si zde své stany a strávili zde noc mezi stromy. Brzy ráno, když začaly buldozery vyvracet stoleté stromy, postavili se proti nim, aby celou tu operaci zastavili.

Neudělali nic jiného, než že se postavili proti strojům.

Nebyly zde žádní novináři, žádné televizní štáby, aby podali zprávu o tomto protestu. Jednalo se o úplný mediální výpadek.

Zato policie se se svými vodními děly a pepřovými spreji dostavila. Začala honit davy lidí shromážděné v parku.

Počet protestujících se dopoledne zdvojnásobil. A také počet policistů v parku. Ve stejné době istanbulská městská rada uzavřela všechny cesty vedoucí k náměstí Taksim, kde se park Gezi nachází. Zastavili provoz metra, zrušili trajekty, zablokovali silnice.

Přesto stále více lidí pronikalo do centra města pěšky.

Příšli z celého Istanbulu. Přišli lidé rozdílného světonázoru, ideologie a vyznání. Všichni se shromáždili, aby zabránili likvidaci něčeho většího, než je tento park: Práva žít jako důstojní občané této země.

Shromáždili se a dali se na pochod. Policie je honila s pepřovým sprejem a slzným plynem. Najížděla policejními transportéry do lidí, kteří jí nabízeli na oplátku jídlo. Dva mladí lidé byli přejeti policejními transportéry a zabiti. Další mladá žena, má kamarádka, dostala ránu do hlavy nábojnicí od slzného plynu. Policie je střílela přímo do davu. Po tříhodinové operaci je stále na jednotce intenzivní péče ve velmi kritickém stavu. Když to píšu, nevíme, jestli se operace zdařila. Tento blog je věnován jí.

Tito lidé jsou mí přátelé. Jsou to mí studenti, mí příbuzní. Nemají žádné „utajené záměry” jak říká stát. Jejich záměry jsou naprosto jasné. Celá země byla vládou prodána korporacím, aby si zde postavily hypermarkety, luxusní byty, dálnice, přehrady a jaderné elektrárny. Vláda hledá (a když je potřeba, tak vytváří) jakoukoli záminku pro útok na Sýrii proti vůli svého lidu.

A navrch k tomu všemu se vládní kontrola osobního života občanů stala nesnesitelnou. Stát v rámci konzervativní politiky přijal mnoho zákonů a nařízení týkajících se potratů, císařského řezu, prodeje a požívání alkoholu a dokonce i barvy rtěnky, kterou mohou používa letušky aerolinií.

Lidé, kteří pochodují do centra Istanbulu, požadují své právo žít svobodně a získat spravedlnost, ochranu a respekt od státu. Požadují, aby se mohli zúčastnit rozhodovacích procesů týkajících se města, v němž žijí.

Místo toho jsme dostali pocítit, jak chutná nadměrné použití síly a ohromná kvanta slzného plynu, které stříleli přímo do našich obličejů. Tři lidé přišli o oči.

Přesto stále demonstrujeme. Stovky tisíc nás následují. Několik tisíc přešlo most přes Bospor pěšky, aby podpořili lidi na Taksimu.

Žádné noviny ani televizní kanál neinformovaly o této události. Všichni měli napilno s vysíláním zpráv o Miss Turecko a „nejpodivnější kočce na světě”.

Policie naháněla lidi a stříkala na ně pepřový sprej v takovém rozsahu, že by zatoulaný pes nebo kočka byli otráveni a zemřeli by.

Školy, nemocnice a dokonce i pětihvězdičkové hotely v okolí náměstí Taksim otevřely své dveře zraněným. Lékaři zaplnili školní třídy a hotelové pokoje, aby zde poskytli první pomoc. Někteří z policistů odmítli stříkat na nevinné lidi slzný plyn a dali výpověď. Kolem náměstí byly rozmístěny rušičky, aby zabránily připojení a 3G sítě byly zablokovány. Místní obyvatelé a obchodníci poskytli zdarma své wifi sítě lidem na ulicích. Restaurace nabízely jídlo a vodu zdarma.

Lidé v Ankaře a Izmiru se shromáždili v ulicích, aby podpořili odpor v Istanbulu.

Mainstreamová média pokračovala ve vysílání o Miss Turecko a „nejpodivnější kočce na světě”.

***

Píšu tento dopis, protože vím, o co jde v Istanbulu. Masmédia vám nic z toho neřeknou. Přinejmenším v mé zemi. Prosím, přepošlete co nejvíce článků internetem a šiřte tento vzkaz.

Když jsem v noci publikoval tento článek, který vysvětloval, co se děje v Istanbulu na mé facebookové stránce, položil mi někdo tuto otázku:

„Co myslíš, že získáš, když si budeš na svoji zemi stěžovat cizincům?”

Tento blog je má odpověď:

Takzvaným „stěžováním” na mou zemi chci získat:

Svobodu projevu a slova,

Respekt k lidským právům,

Kontrolu nad svými rozhodnutími, jež se týkají mě nebo mého těla,

Právo se v rámci zákona shromáždit v kterékoli města bez toho, abych byl považován za teroristu.

Nejvíce však doufám v to, že když budu šířit svůj vzkaz vám, mí přátelé, kteří žijete ve zbytku světa, získám vaši pozornost, podporu a pomoc!

Prosím, šiřte tento vzkaz a sdílejte tento blog.

Díky!

Pro další informace a věci, jimiž můžete pomoci, obraťte se, prosím na Call for Urgent Help Amnesty International