Co stojí za konfliktem USA-Severní Korea?

New York Times 30. března napsaly:

„Tento týden mladý vůdce Severní Koreje Kim Jung-un nařídil svým podřízeným připravit se na raketový útok Spojených států. Objevil se ve velícím středisku před nástěnnou mapou s tučným nepravděpodobným nápisem „Plány na útok na americkou pevninu“. Počátkem měsíce se jeho generálové chvástali, že vyvinuli jadernou hlavici „korejského typu“, kterou lze umístit na raketu dlouhého doletu.“

USA jsou si dobře vědomi, že výroky Severní Koreje nejsou podloženy dostatečnou vojenskou silou, aby své rétorické hrozby naplnila, ale zdá se, že k eskalaci napětí dochází přesto. Co se děje? Musím se trochu vrátit, abych situaci vysvětlil.

Od konce korejské války před 60 lety vláda Lidově-demokratické republiky Korea (KLDR) opakovaně přicházela prakticky se stejnými čtyřmi návrhy Spojeným státům. A to:

1. Mírová smlouva k ukončení korejské války.
2. Sjednocení Koreje, která byla „dočasně“ rozdělena na Sever a Jih v r. 1945.
3. Ukončení americké okupace Jižní Koreje a ukončení každoročních měsíc trvajících americko-jihokorejských válečných her.
4. Bilaterální rozhovory mezi Washingtonem a Pyongyangem o ukončení napětí na Korejském poloostrově.

USA a jejich jihokorejský protektorát každý takový návrh vždy odmítly. V důsledku toho zůstal tento poloostrov od 50. let extrémně nestabilní. Nyní bylo dosaženo bodu, kdy Washington použil letošní válečné hry, které začaly počátkem března, jako nástroj pro zinscenování falešného jaderného útoku na Severní Koreu prostřednictvím přeletu dvou neviditelných bombardérů B-2, schopných nést jadernou výzbroj, nad tímto regionem, který byl proveden 28. března. O tři dny později Bílý dům vyslal neviditelné letouny F-22 Raptor do Jižní Koreje, což je další eskalace napětí.

Za těmito čtyřmi návrhy stojí následující:

1. USA odmítají podepsat mírovou smlouvu a ukončit korejskou válku. Souhlasily pouze s příměřím. Příměří je dočasné zastavení bojů po vzájemné dohodě. Příměří podepsané 27. července 1953 se mělo přeměnit na mírovou smlouvu, až „bude dosaženo konečného mírového řešení“. Neexistence smlouvy znamená, že válka by mohla být obnovena každým okamžikem. Severní Korea válku s USA, nejsilnější vojenskou mocností historie, nechce. Chce mírovou smlouvu.

2. Dvě Koreje existují jako produkt dohody mezi SSSR (které hraničilo s Koreou a pomohlo osvobodit severní část země od Japonska za druhé světové války) a USA, které okupovaly jižní polovinu. Ačkoliv na severu zvítězil socialismus a na jihu kapitalismus, nemělo jít o trvalé rozdělení. Tyto dvě velmoci se měly po pár letech stáhnout a umožnit zemi sjednocení. Rusko tak učinilo; USA ne. Pak přišla v r. 1950 ničivá tříletá válka. Od té doby předložila Severní Korea několik různých návrhů na ukončení rozdělení, které bylo provedeno v r. 1945. Posledním návrhem je tuším „jedna země, dva systémy“. To znamená, že přestože se obě poloviny sjednotí, jih zůstane kapitalistický a sever zůstane socialistický. To bude obtížné, ale ne nemožné. Washington to nechce. Chce mít celý poloostrov a umístit svůj vojenský aparát na hranicích s Čínou a Ruskem.

3. Washington měl v Jižní Koreji od konce války 25,000 až 40,000 vojáků. Ti zůstávají – spolu s americkými flotilami, základnami jaderných bombardérů a posádkami v blízkosti poloostrova – připomínkou dvou věcí. Jednou z nich je „můžeme rozdrtit Sever“. Druhou je „vlastníme Jižní Koreu“. Pyongyang to tak vidí – tím spíš od chvíle, kdy se prezident Obama rozhodl vytvořit v Asii „osový střed“. Zatímco tento osový střed obsahuje i ekonomický a obchodní aspekt, jeho primárním účelem je zvýšit již tak výraznou americkou vojenskou sílu v regionu, aby se zintenzivnila hrozba Číně a Severní Koreji.

4. Korejská válka byla v podstatě konfliktem mezi KLDR a USA. Třebaže ve válce bojovala řada zemí OSN, řídily ji USA a vedly převážnou část bojů proti Severní Koreji, a byly zodpovědné za smrt milionů Korejců severně od dělicí čáry na 38. rovnoběžce. Je zcela logické, že Pyongyang usiluje o přímé rozhovory s Washingtonem, aby vyřešil spory a dosáhl mírového řešení vedoucího ke smlouvě. USA konzistentně odmítaly.

Tyto čtyři body nejsou nic nového. Byly předloženy v 50. letech. Navštívil jsem Severní Koreu jako novinář (amerických) novin Guardian třikrát, v 70. letech, celkem na osm týdnů. Znovu a znovu jsem byl při rozhovorech s představiteli dotazován ohledně mírové smlouvy, sjednocení, stažení amerických jednotek z Jihu a rozhovorů z očí do očí. Dnes je situace stejná. USA neustoupí.

Proč ne? Washington se chce zbavit komunistického režimu předtím, než umožní, aby na poloostrově zavládl mír. Pro šovinistického strýčka Sama neexistuje žádné „jeden stát, dva systémy“. Chce jeden stát, který bude přísahat věrnost – hádejte komu?

Mezitím existence „válkychtivé“ Severní Koreje ospravedlňuje obkličování Severu Washingtonem pomocí skutečného prstence palebné síly v severozápadním Pacifiku, který je téměř dostatečně blízko, aby sežehl Čínu. „Nebezpečná“ KLDR je také užitečná k udržení Japonska americkým satelitem. Je to také další výmluva pro kdysi pacifistické Japonsko, aby posílilo svůj již tak úctyhodný arzenál.

V této souvislosti budu citovat z článku Christine Hong a Hyun Le ve Foreign Policy in Focus z 15. února: „Označování Severní Koreje za hlavní bezpečnostní hrozbu regionu zastírá falešnou povahu politiky amerického prezidenta Baracka Obamy v regionu, specificky identitu mezi tím, čemu jeho poradci říkají „strategická trpělivost“ na jedné straně, a jeho předsunutými pozicemi a aliancí s regionálními jestřáby na druhé.

Prozkoumání Obamovy agresivní severokorejské politiky a jejích následků je klíčové pro pochopení, proč demonstrace vojenské síly – politiky jinými prostředky, abych si vypůjčil slova Carla von Clausewitze – jsou jediným způsobem komunikace, kterou jak se zdá Severní Korea na této křižovatce se Spojenými státy má.“

Zde je další citát z koalice ANSWER Briana Beckera:

„Pentagon a armáda Jižní Koreje dnes – a po celý loňský rok – pořádají obrovské válečné hry, které simulují invazi a bombardování Severní Koreje. Ve Spojených státech zná skutečnou situaci jen pár lidí. Činnost válečné propagandy má zajistit, aby se Američané nepřipojili k požadavku na ukončení nebezpečných a výhrůžných akcí Pentagonu na Korejském poloostrově.

Propagandistická kampaň je v plném proudu, kdy Pentagon šplhá po žebříku eskalace v nejmilitarizovanější části světa nahoru. Severní Korea je líčena jako provokatér a agresor kdykoliv tvrdí, že má právo a schopnost bránit svoji zemi. Dokonce jak Pentagon simuluje jaderné zničení této země, kterou se již pokusil vybombardovat do doby kamenné, korporátní média líčí tento extrémně provokativní akt jako projev řešení a krok sebeobrany.“

A toto je ze Stratfor, soukromé výzvědné služby, která má často dobré informace:

„Velkou část severokorejského chování lze považovat za rétorickou, ale je nicméně nejasné, jak daleko je Pyongyang ochoten zajít, pokud si přesto nedokáže vynutit vyjednávání prostřednictvím bojechtivosti“.

Cíl započetí vyjednávání je zde brán jako zaručený.

„Bojechtivost“ Pyongyangu je téměř zcela verbální – snad pro naše uši o pár decibelů příliš hlasitá – ale Severní Korea je malou zemí v obtížné situaci, která si dobře pamatuje mimořádnou brutalitu Washingtonu, kterou předvedl na jejím území v 50. letech. Zemřely miliony Korejců. Americké kobercové bombardování bylo zločinné. Severní Korea je odhodlána uchýlit se k boji, pokud se to stane opět, ale doufá, že její připravenost válce zabrání a povede k rozhovorům a smlouvě.

Jejich velká a dobře vycvičená armáda je na obranu. Účelem raket, které vyrábí, a jejich řeči o jaderných zbraních mají hlavně odstrašit vlka od dveří.

Z krátkodobého pohledu je současná plamenná rétorika Kim Jong-una přímou reakcí na letošní měsíční americko-jihokorejské válečné hry, které považuje za možnou předehru další války. Dlouhodobějším účelem Kima je vytvořit dostatečně znepokojivou krizi, aby USA konečně souhlasily s bilaterálními rozhovory a možná i s mírovou smlouvou a stažením zahraničních jednotek. Nějaká forma sjednocení by mohla přijít později, během rozhovoru Severu s Jihem.

Mám podezření, že současné konfrontace se po skončení válečných her zklidní. Obamova vláda nemá v úmyslu vytvořit podmínky vedoucí k mírové smlouvě – obzvláště nyní, kdy se zdá, že pozornost Bílého domu je nasměrována na východní Asii, kde vnímá stav jako eventuální riziko pro americkou globální geopolitickou nadvládu.