Mali a africká agenda AFRICOM: Cíl Čína

Část I: Nová africká třicetiletá válka?

Mali na první pohled vypadá jako velmi nepravděpodobné místo pro započetí toho, co někteří nazývají novou třicetiletou válkou proti terorismu, vedenou mocnostmi NATO, v čele s neokolonialistickou francouzskou vládou socialistického prezidenta Francoise Hollanda (v tichosti plně podporovaného Obamovou vládou).

Mali, s populací asi 12 milionů, a rozlohou třikrát větší, než činí rozloha Německa, je suchozemská země s velkou částí tvořenou Saharskou pouští, ve středu západní Afriky, hraničící s Alžírem na severu, Mauretánií na západě, Senegalem, Guineou, Pobřežím slonoviny, Burkina Faso a Nigerem na jihu. Moji známí, kteří tam strávili určitou dobu před současnou USA vedenou destabilizací, ji označili za nejklidnější a nekrásnější místo na Zemi, domov Timbuktu. Tamní lidé jsou asi z 90% muslimy různého vyznání. Je tam venkovské chudé zemědělství a negramotnost dospělých činí téměř 50%. Přesto je tato země náhle centrem nové globální „války proti terorismu“.

20. ledna britský premiér David Cameron oznámil zvláštní rozhodnutí své země začít se vypořádávat s „hrozbou terorismu“ v Mali a severní Africe. Cameron prohlásil: „Bude si to vyžadovat reakci, která potrvá roky, či dokonce desetiletí, spíše než měsíce, a vyžaduje si to reakci, která… má absolutně železné řešení…“ (1). Británie na vrcholu své koloniální slávy v Mali nikdy zvláštní zájmy neměla. Až do získání nezávislosti v r. 1960 bylo Mali francouzskou kolonií.

11. ledna, po více než roce zákulisního tlaku na sousední Alžír ve snaze donutit ho k invazi do sousedního Mali, Hollande rozhodl o přímé francouzské intervenci, za podpory USA. Jeho vláda zahájila letecké útoky proti fanatickým salafistickým džihádistickým hrdlořezům v severní části země, držené ozbrojenci, kteří se nazývají Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM). Záminkou pro zdánlivě rychlou francouzskou akci byl vojenský pohyb malinké skupiny islamistický džihádistů z řad Tuaregů, Asnar Dine, napojené na větší AQIM. 10 ledna Asnar Dine – podporovaná islamistickými skupinami – zaútočila na jižní město Konna. To bylo poprvé od vzpoury Tuaregů na počátku r. 2012, kdy se dihádističtí ozbrojenci vydali mimo tradiční tuarežské území v severní poušti, aby šířili islámské právo na jihu Mali.

Jak poznamenal francouzský strategický analytik Thierry Meyssan, francouzské jednotky byly pozoruhodně dobře připraveny: „Přechodný prezident, Dioncounda Traore, vyhlásil stav nouze a požádal Francii o pomoc. Paříž zasáhla během několika hodin, aby zabránila pádu hlavního města Bamako. Prozíravě Elysejský palác již předem rozmístil v Mali jednotky 1. výsadkového regimentu námořní pěchoty („Koloniály“) a 13. výsadkový regiment dragounů, vrtulníky COS (velitelství zvláštních operací), tři letouny Mirage 2000D, dva Mirage F-1, tři C-135, C-130 Hercules a C-160 Transall.“ (2). Jakážto příhodná náhoda.

21. ledna začala nákladní letadla amerického letectva dodávat stovky francouzských elitních vojáků a vojenské vybavení do Mali, údajně kvůli potlačení toho, co nám bylo předhozeno jako postup teroristů vymknutý kontrole na hlavní město Mali (3). Francouzský ministr obrany Jean-Yves Le Drian médiím řekl, že počet „nohou na zemi“ v Mali dosáhl 2,000 a dodal, že „pro tuto operaci v Mali a mimo základny bude zmobilizováno asi 4,000 vojáků“ (4).

Ale existují silné známky toho, že francouzská agenda v Mali není rozhodně humanitární. V televizním rozhovoru pro France 5 Le Drian neopatrně připustil: „Cílem je totální znovupodrobení si Mali. Nezanecháme žádné kapsy.“ A prezident Francois Hollande řekl, že francouzské jednotky zůstanou v regionu dostatečně dlouho, aby „porazily terorismus“. Spojené státy, Kanada, Británie, Belgie, Německo a Dánsko sdělily, že budou francouzskou operaci proti Mali podporovat (5).

Samotné Mali, stejně jako většina Afriky, je bohaté na suroviny. Má velké zásoby zlata, uranu, a podle nedávných zjištění i ropy, spousty ropy, ačkoliv se to západní ropné společnosti snaží zatajit. Francouzi dávali přednost ignorování obrovských zdrojů Mali a udržovali tuto zemi jako chudý zemědělský stát. Za sesazeného demokraticky zvoleného prezidenta Amadou Toumani Toure iniciovala vláda poprvé systematické mapování rozsáhlého bohatství pod zemí. Podle Mamadou Igor Diarry, předešlého premiéra, obsahuje malijská půda měď, uran, fosfát, bauxit, drahokamy, a především obrovský podíl zlata, mimo ropy a plynu. Tudíž Mali je jednou ze zemí světa disponujících většinou surovin. Díky své těžbě zlata patří již tato země k předním producentům, řadící se přímo za Jižní Afriku a Ghanu (6). Dvě třetiny francouzské elektřiny pochází z jaderných elektráren a nové zdroje uranu jsou životně důležité. V současné době dováží Francie významnou část uranu ze sousedního Nigeru.

Nyní se obrázek stává trochu komplexnějším.

Podle obvykle spolehlivých bývalých amerických vojenských expertů s přímou znalostí regionu, promlouvajících pod podmínkou anonymity, zvláštní jednotky USA a NATO ve skutečnosti cvičily stejné bandy „teroristů“, které nyní slouží jako ospravedlnění pro neokoloniální, USA podporovanou, invazi do Mali vedenou Francií. Hlavní otázkou je, proč by Washington a Paříž cvičily teroristy, které nyní likvidují ve „válce proti terorismu“? Byli opravdu překvapeni jejich neloajálností vůči svým školitelům z NATO? A co se skrývá za Američany a AFRICOM podporovaným převzetím Mali Francouzi?

Části II: AFRICOM a „Viktoriina tajemství“

Pravda o tom, co se skutečně děje v Mali, a ohledně AFRICOM a zemí NATO, obzvláště Francie, je tak trochu jako geopolitické „Viktoriino tajemství“ – to, co si myslíte, že vidíte, není rozhodně to, co dostanete.

V posledních měsících je nám opakovaně říkáno, že něco, co se údajně nazývá Al-Káida – organizace oficiálně viněna americkou vládou z rozprášení tří věží WTC na jemný pudr a proražení díry zející ve zdech Pentagonu 11. září 2001 – se přeskupilo.

Podle oblíbené mediální historky a výpovědí vládních představitelů různých členských zemí NATO původní skupina zesnulého Osamy bin Ladena, o které jsme měli věřit, že se uhnízdila někde v jeskyních Tora Bora v Afghánistánu, přijala moderní podnikatelský model a vydává oficiální frančízy Al-Káidy v jakémsi stylu „McDonalds terorismu“, počínaje Al-Káidou v Iráku, po Libyjskou islámskou bojovou skupinu v Libyi a nyní Al-Káidu v islámském Maghrebu.

Slyšel jsem dokonce zprávy, že právě byla vydána nová „oficiální“ frančíza Al-Káidy něčemu, co, ať to zní sebebizarněji, bylo nazváno DRCCAQ, či Křesťanská Al-Káida Demokratické republiky Kongo (7). To je podivnost, která připomíná stejně tak bizarní sektu nazvanou Židé za Ježíše, vytvořenou za doby hippie za éry vietnamské války. Je možné, že by architekti všech těchto temných skupin měli tak malou fantazii?

Pokud tedy máme věřit oficiální historce, tak skupinou, na kterou byla svalena většina problémů v Mali, je Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM). Samotná obskurní AQIM je ve skutečnosti produktem několika za oponou působících uskupení. Původně měla sídlo v Alžíru, za hranicemi Mali, a nazývala se Salafistická skupina pro kázání a boj (francouzskou zkratkou GSPC).

V r. 2006 hlavní guru Al-Káidy, za nepřítomnosti Osama bin Ladena, egyptský džihádista Ayman al-Zawahiri veřejně oznámil, že uděluje alžírské GSPC frančízu Al-Káidy. Název byl změněn na Al-Káida v islámském Maghrebu a alžírské protiteroristické operace zatlačovaly tuto skupinu v posledních dvou letech přes hraniční poušť do severního Mali. AQIM je údajně jen pouhou více než dobře vyzbrojenou zločineckou bandou, která získává peníze z přepravy jihoamerického kokainu z Afriky do Evropy, nebo z obchodů se zbraněmi a pašování lidí (8).

O rok později, v r. 2007, přidal podnikavý a podnikající al-Zawahiri do svého řetězce zločinců Al-Káidy další stavební kámen, když oficiálně oznámil fúzi Libyjské LIFG a Al-Káidy v islámském Maghrebu.

LIFG, či Libyjská islámská bojová skupina, byla vytvořena v Libyi narozeným džihádistou jménem Abdelhakim Belhaj. Belhaj byl vycvičen CIA jako součást USA financovaných mudžahedínů v Afghánistánu během 80. let, spolu s dalším žákem CIA Osamem bin Ladenem. V podstatě, jak poznamenává Pepe Escobar, „ze všech praktických důvodů byly od té doby LIFG/AQIM totéž – a Belhaj byl toho emírem“ (9).

To se stává ještě zajímavějším, když zjistíme, že Belhajovi muži – kteří, jak píše Escobar, stáli v popředí milice Berberů z hor jihovýchodně od Tripolisu, tak zvaná Tripolská brigáda – byli tajně dva měsíce cvičeni americkými zvláštními jednotkami (10).

LIFG hrála klíčovou roli při USA a Francií podporovaném svržení Kaddáfího v Libyi, a v přeměně Libye na to, co dnes jeden pozorovatel popisuje jako „největší světový bazar zbraní pod otevřeným nebem“. Tyto zbraně údajně proudí z Benghází do Mali a dalších různých horkých míst určených k destabilizaci, včetně, podle toho, co bylo nedávno uvedeno při výpovědi odcházející ministryně Hitlary Clinton před americkým senátním výborem pro zahraniční vztahy, že byly odeslány lodí z Libye do Turecka, kde jsou rozdávány různým zahraničním teroristům vysílaným do Sýrie, aby tam podpořili zničení Sýrie (11).

A co má tento neobvyklý konglomerát globalizovaných teroristických organizací, LIFG-GPSC-AQIM, v úmyslu v Mali a dále, a jak to zapadá do cílů AFRICOM a Francie?

Části III: Podivný puč v Mali a teror AQIM – dokonalé načasování

Události v dříve poklidném demokratickém Mali začaly být velmi podivné 22. března 2012, když byl malijský prezident Amadou Toumani Toure sesazen vojenským pučem a vyhnán do exilu měsíc před plánovanými prezidentskými volbami. Toure předtím zavedl demokratický systém více stran. Vůdce puče, kapitán Amadou Haya Sanogo, získal vojenský výcvik v USA, ve Ft. Bragg v Georgii a na základně námořní pěchoty v Quantico ve Virginii, a to podle mluvčího AFRICOM (12). Sanogo tvrdil, že tento vojenský puč byl nezbytný, protože Toureho vláda nekonala dostatečně, aby potlačila nepokoje Tuaregů na severu Mali.

Jak poukazuje Meyssan, vojenský puč z března 2012 proti Toure byl podezřelý v každém směru. Dříve neznámá skupina nazvaná CNRDRE (Národní výbor pro obnovu demokracie a obnovu státu) svrhla Tourého a prohlásila, že má v úmyslu obnovit právo a pořádek na severu Mali.

„To vedlo k velkému zmatku,“ pokračuje Meyssan, „protože pučisté nebyli schopni vysvětlit, jak jejich akce situaci zlepší. Svržení prezidenta bylo ještě podivnější, neboť prezidentské volby se měly konat o pouhých pět týdnů později, a odcházející prezident v nich ani nekandidoval. CNRDRE se skládá z důstojníků, kteří byli vycvičeni ve Spojených státech. Zastavili volební proces a předali moc jednomu ze svých kandidátů, kterým byl čirou náhodou frankofilní Dioncounda Traore. Tyto kejkle byly legalizovány CEDEAO (či anglicky ECOWAS – Ekonomické společenství států západní Afriky), jehož prezidentem není nikdo jiný, než Alassane Ouattara, který byl dosazen k moci v Pobřeží slonoviny francouzskou armádou o rok dříve.“ (13).

Alassane Ouattara, ekonom vzdělaný v USA, je bývalým vysokým představitelem MMF, který v r. 2011 násilně sesadil svého rivala v Pobřeží slonoviny za pomoci francouzské armády. Nevděčí za své místo „New York Times“, ale francouzským zvláštním jednotkám (14).

V době vojenského puče měly dotyčné nepokoje původ u etnického kmene Tuaregů, sekulární kočovné skupiny pastevců dobytka, lidí, kteří požadovali nezávislost na Mali na počátku r. 2012.

Vzpoura Tuaregů byla údajně financována a zajištěna zbraněmi Francií, která repatriovala Tuaregy, kteří bojovali v Libyi, aby oddělila sever Mali u hranic s Alžírem od zbytku země a bylo tam vyhlášeno právo šaría. Trvalo to jen od ledna do dubna 2012, kdy pak tuarežští bojovníci odjeli do svých nomádských bydlišť v centrální Sahaře a na hranicích Sahelu, rozsáhlé pouštní oblasti bez hranic mezi Libyí a Alžírem, Mali a Nigerem. Takže špinavá práce pro Paříž zůstala na alžírsko-libyjské LIFG/AQIM a jejich partnerech v džihádistickém Asnar Dine (15).

Ve své bitvě o nezávislost na Mali v r. 2012 uzavřeli Tuaregové nesvatou alianci s džihádistickou AQIM. K těmto dvěma skupinám se krátce připojila Asnar Dine, další islamistická organizace vedená Iyadem Ag Ghaly. Asnar Dine má mít vazby na Al-Káidu v islámském Maghrebu, kterou vede synovec Ag Ghalyho, Hamada Ag Hama. Asnar Dine chce zavedení práva šaría v celém Mali.

Tyto tři hlavní skupiny nakrátko spojily své síly v okamžiku, kdy bylo Mali uvrženo co chaosu po vojenském puči v březnu 2012. Vůdcem puče byl kapitán Amadou Haya Sanogo, který získal vojenský výcvik ve výcvikovém táboře námořní pěchoty v Quantico ve Virginii a výcvik zvláštních jednotek ve Fort Bragg v Georgii v USA. V rámci bizarního průběhu událostí, navzdory tvrzení, že motivem puče byla neschopnost civilní vlády zastavit vzpouru na severu, ztratila malijská armáda kontrolu nad regionálními hlavními městy Kidal, Gao a Timbuktu během deseti dní od chvíle, kdy se Sanogo ujal úřadu. Reuters popisuje tento fraškovitý puč jako „velkolepý vlastní gól“ (16).

Porušení malijské ústavy armádou bylo použito k zavedení tvrdých sankcí proti ústřední vojenské vládě. Mali bylo zrušeno členství v Africké unii; Světová banka a Africká rozvojová banka zrušily pomoc. USA zrušily polovinu pomoci ve výši 140 milionů dolarů, které posílají každý rok. Což vytvořilo v Mali chaos a vládě prakticky znemožnilo reagovat na narůstající ztráty území na severu ve prospěch salafistů.

Části IV: Teror proti teroru

Pak následovaly věci jako ze stránky vytržené z učebnice vzpoury-potlačení britského brigádního generála Franka E. Kitsona, podle které probíhaly v 50. letech operace Mau Mau v Keni. Džihádistická vzpoura na severu a simultánní vojenský puč v hlavním městě vedly k situaci, ve které bylo Mali okamžitě izolováno a silně potrestáno ekonomickými sankcemi.

Jednajíc v obscénním spěchu USA a Francií řízené 15-členné Ekonomické společenství států západní Afriky (ECOWAS) požadovalo, aby vůdci puče obnovili civilní vládu. 26. března USA zastavily vojenskou pomoc této ožebračené zemi, což zajistilo maximální chaos právě ve chvíli, kdy džihádisté přišli se svým hlavním tlakem na jih. Pak, na setkání 2. dubna v Dakaru, uzavřel Senegal a členové ECOWAS své hranice s vnitrozemským Mali a uvalily tvrdé sankce, včetně zrušení přístupu k regionální bance, což navodilo možnost, že Mali brzy nebude schopno platit za klíčové dodávky, včetně benzínu.

Stejná armáda, která „cvičí“ teroristy, cvičí také „proti-teroristy“. To se zdá být bizarním rozporem v politice jen tehdy, když nepochopíme podstatu USA a Británií vyvinutých metod nepravidelného válčení, používaných aktivně od počátku 50. let.

Tato metoda byla původně nazvána Válčení o nízké intenzitě, a to britským armádním důstojníkem, který tuto metodu vymyslel a zdokonalil pro ovládání oblastí v Malajsii, Keni během bojů za svobodu v éře Mau Mau v 50. letech, a později pro britskou armádu v Severním Irsku. Součástí válčení o nízké intenzitě, jak to nazval ve své knize téhož názvu (17), je používání podvodů, infiltrace dvojitými agenty, provokatéry, a používání přeběhlíků do řad lidových hnutí, jak tomu bylo v případě bojů kolonií za nezávislost po r. 1945.

Tato metoda je někdy zmiňována jako „gang/kontra-gang“. Podstatou je, že organizující tajná služba nebo vojenská okupační síla, ať již britská armáda v Keni, nebo CIA v Afghánistánu, de facto řídí akce obou stran vnitřního konfliktu, vytváří malé občanské války nebo války gangů, aby dosáhla rozdělení celkového legitimního hnutí a vytvořila záminku pro to, aby vnější vojenská síla mohla provést to, co nyní USA podvodně přejmenovaly na „mírotvorné operace“ či PKO (18).

Ve svém kurzu pro pokročilé o amerických vojenských intervencích od Vietnamu se Grant Hammond z Válečné akademie amerického letectva otevřeně zmiňuje o konfliktech o nízké intenzitě, alias mírotvorných operacích, jako o „válce pod dalším názvem“ (19).

Začínáme vidět krvavé stopy nepříliš dobře maskované francouzské rekolonizace bývalé francouzské Afriky, tentokrát za použití teroru Al-Káidy jako výchozího bodu pro přímou vojenskou přítomnost, poprvé za více než půl století. Francouzské jednotky v Mali pravděpodobně zůstanou, aby pomohly v „mírotvorných operacích“. USA plně Francii podporují, jako „kočičí pracku“ AFRICOM. A Al-Káida v islámském Maghrebu a její šaráda činí celou vojenskou intervenci NATO možnou.

Washington tvrdil, že byl vojenským pučem načapán v nedbalkách. Podle tiskových zpráv došla důvěrná vnitřní zpráva Afrického velitelství Pentagonu (AFRICOM), dokončená v červenci 2012, k závěru, že puč proběhl příliš rychle, aby američtí vojenští analytici mohli detekovat jakákoliv jasná varovná znamení. „Puč v Mali postupoval velmi rychle a s velmi málo varováními,“ řekl mluvčí AFRICOM, plk. Tom Davis. „Jiskra, která ho zažehla, měla původ u nižších vojenských kádrů, které nakonec svrhly vládu, nikoliv na vysoké úrovni vedení, kde by varovné signály mohly být snadněji detekovatelné.“ (20). Tento názor je silně zpochybňován. V rozhovoru mimo záznam pro New York Times jeden z důstojníků jednotek zvláštních operací nesouhlasil a řekl: „Vařilo se to pět let. Analytici byli u svých závěrů samolibí a neviděli jejich velké změny a velké dopady, jako velké zbraně přicházející z Libye a další, i více islámských bojovníků, kteří se vraceli.“ (21).

Přesnějším se zdá být, že to bylo AFRICOM, kdo „pekl“ krizi pět let, od chvíle, kdy začalo fungovat na konci roku 2007. Mali je pro Pentagon jen dalším stavebním kamenem v militarizaci celé Afriky prováděné AFRICOM, za použití nastrčených sil jako Francie, které dělají špinavou práci. Intervence v Mali za použití Francii jako síly v přední linii je jen jedním ze stavebních kamenů v projektu na totální militarizaci Afriky, jejímž primárním cílem není zmocnění se strategických zdrojů, jako ropy, plynu, uranu, zlata nebo železné rudy. Strategickým cílem je Čína a rychle rostoucí čínská podnikatelská přítomnost v celé Africe v posledním desetiletí. Cílem AFRICOM je vytlačit Čínu z Afriky, nebo aspoň nenapravitelně ochromit její nezávislý přístup k těmto africkým zdrojům. Ekonomicky nezávislá Čína, jak se uvažuje v různých kancelářích Pentagonu nebo v neokonzervativních mozkových trustech Washingtonu, může být i politicky nezávislou Čínou. Bože chraň! Aspoň tomu věří.

Část V: Agenda AFRICOM v Mali: cíl Čína

Operace Mali je jen špičkou obrovského afrického ledovce. AFRICOM, africké velitelství Pentagonu, bylo zřízeno prezidentem Georgem W. Bushem na konci roku 2007. Jeho primárním účelem bylo činit kroky proti dramaticky rostoucímu čínskému ekonomickému a politickému vlivu v celé Africe. Poplach spustil ve Washingtonu v říjnu 2006, kdy čínský prezident uspořádal historický summit v Pekingu, Fórum o čínsko-africké spolupráci (FOCAC), které přivedlo do čínského hlavního města téměř padesát afrických hlav států a ministrů. V r. 2008, před 12-denní cestou do osmi afrických zemí – třetí takovou cestou, kterou podnikl od r. 2003 – čínský prezident Hu Jintao oznámil tříletý program preferenčních půjček a rozšířené pomoci pro Afriku ve výši 3 miliard dolarů. Tyto finanční zdroje byly přídavkem k půjčkám ve výši 3 miliard dolarů a exportním úvěrům ve výši 2 miliard dolarů, které Hu oznámil dříve.

Obchod mezi Čínou a africkými zeměmi v následujících čtyřech letech explodoval, jak francouzský a americký vliv na „černý kontinent“ upadal. Obchod Číny s Afrikou dosáhl v r. 2011 166 miliard dolarů, podle čínských statistik, a africké vývozy do Číny – především suroviny pro čínský průmysl – vzrostly za poslední desetiletí z 5,6 miliard dolarů na 93 miliard. V červenci 2012 Čína nabídla africkým zemím 20 miliard dolarů v úvěrech po dobu příštích tří let, což byl dvojnásobek částky, kterou přislíbila pro předchozí tříleté období (22).

Pro Washington bylo zprovoznění AFRICOM co nejdříve urgentní geopolitickou prioritou. To začalo fungovat 1. října 2008, ze sídla ve Stuttgartu v Německu. Protože vláda Bushe-Cheneyho podepsala příkaz k vytvoření AFRICOM v únoru 2007, bylo to přímou reakcí na úspěšnou africkou ekonomickou diplomacii Číny.

AFRICOM definuje své poslání následovně: „Africké velitelství má administrativní zodpovědnost za americkou vojenskou podporu americké vládní politice v Africe, včetně meziarmádních vztahů s 53 africkými zeměmi.“ Připouští, že úzce spolupracují s americkými velvyslanectvími a ministerstvem zahraničí v celé Africe, což je neobvyklé připuštění, do kterého spadá i USAID: „Americké Africké velitelství poskytuje personální a logistickou podporu aktivitám financovaným ministerstvem zahraničí. Personál velitelství úzce spolupracuje s americkými velvyslanectvími v Africe, na koordinaci výcvikových programů s cílem zlepšit „bezpečnostní schopnosti“ afrických zemí.“ (23).

Při vystoupení v Asociaci mezinárodních mírových operací ve Washingtonu DC 27. října 2008 generál Kip Ward, velitel AFRICOM, definoval poslání velitelství – „v součinnosti s dalšími americkými vládními agenturami a mezinárodními partnery trvale provádět bezpečností aktivity prostřednictvím programů armáda-armáda, armádou sponzorovaných aktivit a dalších vojenských operací, namířených na prosazení stabilního a bezpečného afrického prostředí na podporu americké zahraniční politiky.“ (24).

Různé washingtonské zdroje otevřeně uvádí, že AFRICOM bylo vytvořeno proto, aby čelilo rostoucí přítomnosti Číny v Africe, a rostoucímu úspěchu Číny při zajišťování dlouhodobých ekonomických dohod na suroviny z Afriky, výměnou za čínskou pomoc a dohody o sdílení produkce a poplatků. Podle informovaných svědectví byli Číňané mnohem chytřejší. Místo aby nabízeli krutá MMF diktovaná úsporná opatření a ekonomický chaos jako západ, nabízí Čína velké úvěry, měkké půjčky na výstavbu silnic a škol, aby se vytvořila dobrá vůle.

Dr. J. Peter Pham, přední washingtonský insider a poradce amerického ministerstva zahraničí a obrany, otevřeně uvádí, že k cílům nového AFRICOM patří i cíl „chránit přístup k uhlovodíkům a dalším strategickým surovinám, kterých má Afrika hojně… což je úkol, jehož součástí je i zamezení tomu, aby se k tomuto nerostnému bohatství nedostaly žádné další zainteresované třetí strany, jako Čína, Indie, Japonsko nebo Rusko, a tím se získal monopol nebo preferenční zacházení.“

Ve výpovědi před americkým kongresem na podporu vytvoření AFRICOM v r. 2007 Pham, který je úzce napojen na neokonzervativní mozkový trust Nadace pro obranu a demokracii, uvedl:

„Toto přírodní bohatství činí z Afriky přitažlivý cíl pozornosti Čínské lidové republiky, jejíž dynamická ekonomika, rostoucí v posledních dvaceti letech v průměru 9% ročně, má téměř neukojitelný hlad po ropě, jakož i potřebu dalších přírodních zdrojů, které ji živí. Čína v současnosti dováží přibližně 2,6 milionů barelů ropy denně, asi polovinu své spotřeby; …zhruba třetina jejích dovozů pochází z afrických zdrojů… možná, že Africe coby cíli stálého strategického zájmu Pekingu v posledních letech nekonkuruje žádný jiný cizí region…

…mnoho analytiků očekává, že Afrika – obzvláště státy podél na ropu bohatého západního pobřeží – se bude stále více stávat místem strategické konkurence mezi Spojenými státy a jejich jediným skutečným téměř rovnocenným konkurentem na globální scéně, Čínou, protože obě země usilují o rozšíření svého vlivu a zajištění přístupu ke zdrojům.“ (25).

Pro bránění rostoucímu čínskému vlivu v Africe si Washington najal ekonomicky slabé a politicky zoufalé Francouze, za slib podpory obnovení bývalého francouzského afrického koloniálního impéria v té, či oné formě. Tato strategie, jak se stává jasným poté, co Francie-USA použila teroristy Al-Káidy k sesazení Kaddáfího v Libyi a nyní k šíření spouště napříč Saharou z Mali, má rozdmýchat etnické války a sektářskou nenávist mezi Berbery, Araby a dalšími na severu Afriky – rozděl a panuj.

Zdá se, že dokonce kooptovali dřívější francouzský plán na přímou kontrolu. V průlomové analýze kanadský geopolitický analytik Mahdi Darius Nazemroya píše: „Mapa použitá Washingtonem pro boj s terorismem pod rouškou Pansahelské iniciativy říká mnoho. Rozsah či oblast aktivit pro teroristy, v Alžíru, Libyi, Nigeru, Čadu, Mali a Mauretánii podle příkazů Washingtonu, je velmi podobná hranicím koloniálního území, které se Francie pokoušela udržet v Africe v r. 1957. Paříž plánovala podporu tomuto africkému subjektu na západě centrální Sahary coby francouzskému kraji (provincii), přímo svázanému s Francií, spolu s pobřežním Alžírem.“ (26).

Francouzi to nazvali Společná organizace saharských regionů (Organisation commune des regions sahariennes, OCRS). Tvořily ho vnitřní hranice Sahelu a saharských zemí Mali, Niger, Čad a Alžír. Paříž kontrolovala na zdroje bohaté země, aby mohly být tyto suroviny, jako ropa, plyn a uran, využívány Francií.

Washington má evidentně na mysli tuto energeticky a surovinově bohatou oblast, když kreslí oblasti Afriky, které musí být „vyčištěny“ od údajných teroristických buněk a gangů. Aspoň má nyní AFRICOM „plán“ pro svoji novou africkou strategii. Francouzský institut zahraničních vztahů (IFRI) otevřeně tuto vazbu mezi teroristy a energeticky bohatými oblastmi probíral ve zprávě z března 2011 (27).

Mapa použitá Washingtonem pro boj s terorismem pod rouškou Pansahelské iniciativy Pentagonu ukazuje oblast aktivit teroristů, v Alžíru, Libyi, Nigeru, Čadu, Mali a Mauretánii, podle plánů Washingtonu. Transsaharská protiteroristická iniciativa (TSCTI) byla Pentagonem zahájena v r. 2005. K Mali, Čadu, Mauretánii a Nigeru byly nyní připojeny Alžír, Maroko, Senegal, Nigérie a Tunis, jako prstenec vojenské spolupráce s Pentagonem. Transsaharská protiteroristická iniciativa byla přeměněna na velitelství AFRICOM 1. října 2008 (28).

Mapa Pentagonu je pozoruhodně podobná území koloniálního subjektu, který se Francie pokoušela udržet v Africe v r. 1957. Paříž měla v plánu tento africký subjekt na západě centrální Sahary pod označením OCRS. Tyto plány byly zhaceny během studené války válkami za nezávislost a zbavení se francouzské koloniální vlády v Alžíru a dalších afrických zemích, a francouzským „Vietnamem“. Francie byla nucena OCRS rozpustit v r. 1962, kvůli nezávislosti Alžíru a protikoloniálním náladám v Africe (29). Nicméně neokoloniální ambice Paříže nezmizely.

Francouzi se nijak netají svým zděšením z rostoucího čínského vlivu v bývalé francouzské Africe. Francouzský ministr financí Pierre Moscovici v prosinci v Abidjan uvedl, že francouzské společnosti musí přejít do útoku a bojovat s rostoucím vlivem konkurenční Číny o podíl na stále konkurenceschopnějších afrických trzích. „Je evidentní, že Čína je v Africe přítomna stále více… (francouzské) společnosti, které mají prostředky, musí přejít do ofenzivy. Musí být na zemi více přítomné. Musí bojovat,“ uvedl Moscovici během cesty do Pobřeží slonoviny (30).

Paříž evidentně uvažuje o vojenské ofenzivě, aby podpořila ekonomickou ofenzivu, kterou pro francouzské společnosti v Africe ministr předjímal.

Poznámky:

1. James Kirkup, David Cameron: North African terror fight will take decades, The Telegraph, London, 20 January 2013.
2. Thierry Meyssan, Mali: One war can hide another, Voltaire Network, 23 January 2013.
3. Staff Sgt. Nathanael Callon United States Air Forces in Europe/Air Forces Africa Public Affairs, US planes deliver French troops to Mali, AFNS, January 25, 2013.
4. S. Alambaigi, French Defense Minister: 2000 boots on ground in Mali, 19 January 2013.
5. Freya Petersen,France aiming for ’total reconquest’ of Mali, French foreign minister says, January 20, 2013.
6. Christian v. Hiller, Mali’s hidden Treasures, April 12, 2012, Frankfurter Allgemeine Zeitung.
7. Sources include private discussion with retired US military active in Africa.
8. William Thornberry and Jaclyn Levy, Al Qaeda in the Islamic Maghreb, CSIS, September 2011, Case Study No. 4.
9. Pepe Escobar,How al-Qaeda got to rule in Tripoli, Asia Times Online, August 30, 2011.
10. Ibid.
11. Jason Howerton, Rand Paul Grills Clinton at Benghazi Hearing: ‘Had I Been President…I Would Have Relieved You of Your Post’, www.theblaze.com, Jan. 23, 2013.
12. Craig Whitlock, Leader of Mali military coup trained in U.S., March 24, 2012, The Washington Post.
13. Thierry Meyssan, op. cit.
14. AFP, [Ivory Coast’s ex-President Gbagbo ‘arrested in Abidjan’ by French forces leading Ouattara troops, April 11th, 2011.
15. Thierry Meyssan, op. cit.
16. Cheick Dioura and Adama Diarra, Mali Rebels Assault Gao, Northern Garrison", The Huffington Post, Reuters.
17. Frank E. Kitson, Low Intensity Operations: Subversion, Insurgency and Peacekeeping, London, 1971, Faber and Faber.
18. C.M. Olsson and E.P. Guittet, Counter Insurgency, Low Intensity Conflict and Peace Operations: A Genealogy of the Transformations of Warfare, March 5, 2005 paper presented at the annual meeting of the International Studies Association.
19. Grant T. Hammond, Low-intensity Conflict: War by another name, London, Small Wars and Insurgencies, Vol.1, Issue 3, December 1990, pp. 226-238.
20. Defenders for Freedom, Justice & Equality, US Hands Off Mali An Analysis of the Recent Events in the Republic of Mali,. MRzine, May 2, 2012.
21. Adam Nossiter, Eric Schmitt, Mark Mazzetti, French Strikes in Mali Supplant Caution of US, The New York Times, January 13, 2013.
22. Joe Bavier, French firms must fight China for stake in Africa—Moscovici,, Reuters, December 1, 2012.
23. AFRICOM, US Africa Command Fact Sheet, September 2, 2010.
24. Ibid.
25. F. William Engdahl, NATO’s War on Libya is Directed against China: AFRICOM and the Threat to China’s National Energy Security, September 26, 2011.
26. Mahdi Darius Nazemroaya and Julien Teil, America’s Conquest of Africa: The Roles of France and Israel, GlobalResearch, October 06, 2011.
27. Ibid.
28. Ibid.
29. Ibid.
30. Joe Bavier, Op. cit.