Demokracie, terorismus a tajný stát - 4.díl

Také tam bylo obsaženo to, že jakýkoliv plán na provedení nějaké radikální změny ve společnosti, jako formou vojenského puče, by vymysleli a provedli lidé patřící k takové elitě.

Tradičně byli za britskou elitu považováni lidé s urozeným původem a obvykle ze staré školy, kteří spolu s dalšími lidmi na vysokých postech v soudnictví, ozbrojených silách, úřednictvu, dvořany královské rodiny, lidmi v policii a bezpečnostních službách, mají tendenci vytvářet kliky v exkluzivních enklávách pánských klubů.

Fiktivní lord Croxley se setkává s lidmi z elity ve velkolepých prostorách klubu, aby tam vypilovali detaily puče, což nese známky reality ohledně proklamovaného vlivu Clermont klubu ve skutečném životě, ve kterém někteří tvrdí, že byl zosnován komplot na svržení labouristické vlády v 70. letech.

Je užitečné poznamenat, že elita nemusí být totožná s konceptem „hlubokého státu“, tj. „státu ve státě“, kde je turecký derin devlet považován za normu.

Tento další aspekt tajného státu, paralelní vlády manipulující událostmi v pozadí, bez vědomí držitelů moci, viditelné volené moci, nebyl, na rozdíl od Turecka a Itálie, nikdy v britském kontextu specificky identifikován, ačkoliv se věří, že její výsost královna se kdysi zmínila o „působící moci v této zemi, o které nemáme žádné znalosti“.

Nicméně nijak zpochybňována není existence vlivné celkem velké elitní kliky v tajných službách, která konspirovala proti labouristické vládě v 70. letech s cílem ji destabilizovat. Sám Wilson reportérům Barrie Penrose a Rogeru Courtiour naznačil existenci „temných sil ohrožujících Británii“.

Existují experti na historii v této oblasti, jako autor Rupert Allason, kteří tvrdí, že výzvědné služby v Británii, na rozdíl od svých evropských protějšků, jako třeba v Itálii, se neskládají převážně z jedinců s pravičáckými sklony. Ti s levicovými tendencemi, tvrdí, byli vždy zastoupeni.

Zatímco personál britských tajných služeb měl tendenci pocházet z elity společnosti, nakonec vytvořil notoricky známou Cambridgskou sestavu, tvořenou typy jako Burgess, McClean, Philby a Blunt, kteří byli za svých studentských let indoktrinováni komunistickou ideologií a později se stali zrádci vlastní země.

Britský premiér Wilson

V polovině 70. let, během Wilsonova druhého funkčního premiérského období, byl v zemi již třídenní pracovní týden, během Heathovy konfrontace s mocnými hornickými odbory. Militantní odbory a levicová agenda, která mohla narušit oddanost Británie ekonomickému systému volného trhu, jakož i NATO, byla příčinou velkých obav.

Takže v této nezdravé atmosféře podezřívání a paranoie ohledně existence pro-sovětských rozvratných elementů v politické třídě, tajných službách a mocných odborech, skupina agentů MI5 vedená Peterem Wrightem, autorem Spycatcher, „odposlechy a vloupačkami“ projela celý Londýn, jak tvrdili „ve jménu státu“.

Herold Wilson byl přesvědčen, že je sledován a že zákeřné informace o něm jsou šířeny zdroji v tajných službách; součástí výkonné složky vlády, kterou měl řídit.

Mimo otravných špiclů, kteří číhali ve stínu, byl rovněž názoru, že na svoji šanci čekají i vysoce postavení lidé v armádě, jak v aktivní službě, tak na penzi, kteří čekají na signál ke svržení jeho vlády.

Nic od r. 1648, kdy plukovník Thomas Pride napochodoval jednoho prosincového dne do vznešených prostor britské legislativy, aby tam skoncoval s „Dlouhým parlamentem“, nevypadalo v „mateřské zemi“ demokracie jako vojenský státní puč.

Vypadalo to tehdy jako nanejvýš nepravděpodobný vývoj.

Ale Wilson, který si soukromě stěžoval, že ho podkopávají tajné služby, si rovněž povšiml „ocelového prstence“ vytvořeného armádou kolem londýnského letiště Heathrow, poprvé v lednu a pak opět v červnu 1974. Poprvé k tomu došlo v předvečer únorových všeobecných voleb, ve kterých se vrátili k moci Labouristé, po těsné výhře.

Ačkoliv to bylo vysvětleno jako bezpečnostní opatření v reakci na nespecifikované teroristické hrozby, Wilson považoval tyto manévry za jasné varování ukazující prstem jeho směrem.

Varování přicházela odevšad. Generál sir Walter Walker, penzionovaný bývalý vysoký člen velících struktur NATO, vyjádřil nespokojenost se stavem země a napsal do Daily Telegraph, kde volal po „dynamickém, svěžím, povznášejícím vedení… nad stranickou politikou“, které by „zachránilo“ zemi před „komunistickým trojským koněm v našem středu“. Byl zapojen do protikomunistické organizace Unison (později přejmenované na Civil Assistance), která přislíbila dodat dobrovolníky v případě celostátní stávky.

Další armádní postava, plukovník David Stirling, zakladatel elitního regimentu SAS, vytvořil uskupení „Velká Británie 75“, skládající se z bývalých vojáků, jehož úkolem by bylo v případě občanských nepokojů vedoucích k narušení fungování vlády převzít činnost vlády.

Tito dva však byli, podle Petera Cottrela, autora „Gladio: Dýka NATO v srdci Evropy“, který tvrdí, že tyto veřejné projevy byly odváděním pozornosti od „toho, co se skutečně děje“, zástupným problémem.

Ale Rubikon nebyl překročen. Žádné tanky do Whitehall nevjely, ani nezazněla slavnostní vojenská hudba následovaná hlasem nějakého lorda nebo generála vyhlašujícího stav národní nouze a vytvoření junty.

Nakonec však britská pravice vyhrála. Wilson náhle v březnu 1976 rezignoval, zcela vyčerpán kampaněmi proti němu, zatímco Edward Heath přišel o vedení Konzervativní strany ve prospěch Margaret Thatcher, volby pravice.

Skutečnou hrozbou co se týká akcí, které by hrozily nebo k nim skutečně došlo v Británii a dalších západoevropských zemích, bylo to, že americký tajný stát podporoval jakékoliv tajné iniciativy, které by zabránily rozkladu nebo rozpadu tak zvaného jaltského systému.

Dezinformační kampaně proti vůdcům a veřejným představitelům, terorismus pod falešnou vlajkou namířený proti nevinným civilistům a vojenské puče proti demokraticky zvoleným vládám, to vše bylo nedílnou součástí této strategie.

Akce tajného státu ve Francii

Také atentáty hrály svoji roli. Nezávislé způsoby prezidenta Charlese de Gaulle narazily na hladce fungující jaltský systém, a pokus čtyř generálů se sídlem v Alžíru ho sesadit v r. 1961 proběhl za údajné podpory elementů v CIA.

Následné pokusy Organisation de l’armee secrete, či Organizace tajné armády (OAS) o atentát na něj byly podporovány CIA a tajnými sítěmi NATO. Mnozí členové OAS byli ve skutečnosti členy francouzské týlové verze Gladio.

Rozzuřený de Gaulle veřejně obvinil obchodní společnost, Permanent Industrial Expositions, lépe známou pod svoji zkratkou Permidex, z tajného zasílání peněz OAS.

Tato společnost byla vypovězena z Itálie v r. 1962 kvůli tomu, že šlo o krycí organizaci CIA zapletenou do špionáže, a de Gaulle sám hrozil odvetou švýcarské vládě, což si vynutilo to, že tato společnost musela zavřít v r. 1965 své evropské pobočky.

Vědom si, že po posledním pokusu vedeném podplukovníkem Jean-Marie Bastien-Thiry na pařížském předměstí Petit-Clamart v r. 1962 je organizovaný NATO-CIA nejméně jeden další komplot usilující o jeho život, zahájil poslední fázi zbavení se Francie své podřízenosti velícím strukturám NATO, proces, který skončil v r. 1968, kdy NATO vyhnal z jeho francouzské centrály.

Další akce tajného státu v Británii

Vraždění těch, kteří šli proti plánům americké nadvlády, se mohlo týkat i Británie. Airey Neave, impozantní postava britské elity, byl šéfem kampaně Margaret Thatcher, když se ucházela o vedoucí pozici v Konzervativní straně, a plánoval strategii jejího volebního vítězství ve všeobecných volbách v r. 1979.

Byl vyhozen do vzduchu Irskou národní osvobozeneckou armádou (INLA), skupinou ještě fanatičtější, než IRA. Neave se měl očividně stát šéfem tajných služeb poté, co se Thatcher ujme moci.

Říká se, že měl plány na reformu bezpečnostních organizací v Británii, kdy chtěl spojit MI5 a MI6 do jedné a postavit spoustu jejich lidí před soud za „korupci“. Rovněž by uplatňoval nemilosrdnou agresivní politiku v boji s IRA a loajalistickými teroristickými skupinami.

Enoch Powell, pravičácký konzervativní poslanec, tvrdil, že mu bylo jedním důstojníkem Královské ulsterské policie (RUC) řečeno, že Američané ho nechali zabít, kvůli jeho cíli sjednotit Irsko jako součást struktury NATO. Tvrdilo se, že rtuťový spínač bomby umístěné do jeho auta měla v té době k dispozici jen CIA.

Historie zaznamená, že Američany vedená západní aliance vyhrála „studenou válku“. Itálie se nestala komunistickou a britští voliči udrželi konzervativní vládu u moci po 18 let, až byla pak poražena labouristickou opozicí, která se pak přesunula do středu politického spektra a zrušila klauzuli 4 svých stanov.

Ale konec této války nevedl k demontáži vojenského charakteru této aliance. Skutečně, NATO přistoupilo k rozšíření svých členů a bylo zahrnuto několik bývalých zakládajících členů Varšavské smlouvy.

Pokračování