Demokracie, terorismus a tajný stát - 3.díl

Předehrou k „Piano Solo“, což bylo kódové označení puče, bylo, že volby konané v r. 1963 měly za následek zisk PCI, která získala 14% hlasů, a Partito Socialista Italiano (PSI) 25%, kdy Američany upřednostňovaní Křesťanští demokraté (DCI) dostali 38%.

V důsledku toho dostala PSI křesla ve vládě, ale následná snaha PCI o místa ve vládě způsobila obrovskou konsternaci.

Když jednotky NATO uspořádaly velké vojenské cvičení a tanky a jednotky vyzbrojené těžkými zbraněmi zůstaly v oblasti Říma po celý květen a převážnou část června, po přehlídce na počest 150. výročí založení Carabinieri, Moro cítil nutnost setkat se s De Lorenzo.

Krátce poté se socialisté svých ministerských křesel vzdali.

Operace Tora Tora, Itálie

Druhý pravicový puč, vedený Junio-Valerio Borghesem, zatvrzelým fašistou, proběhl v noci 7. prosince 1970. „Operace Tora Tora“, stejně jak tomu bylo v případě „Piano Solo“, si vytýčila zmocnění se veřejných budov, zatčení levičáků a odeslání stovek lidí do internačního tábora na ostrově Sardinie. Byly rovněž provedeny přípravy na podrobení si čtvrtí pracující třídy, které byly baštami komunistických nálad.

Opět, došlo k tomu na pozadí voleb, ve kterých politická levice získala.

Za situace, kdy byly jednotky Gladio podporované CIA a pod patronátem NATO a kdy měly válečné lodě NATO ve Středozemním moři vysokou pohotovost, byl puč odvolán záhadným telefonátem Borghesemu v ranních hodinách 8., kdy mu volal vysoce postavený představitel Spojených států.

Volal buď sám prezident Nixon, nebo vysoký představitel NATO, a stejně jako původce tohoto telefonátu zůstává záhadou i důvod odvolání puče, ačkoliv někteří spekulují, a další na tom trvají, že velká námořní aktivita sovětů ve Středomoří naznačovala, že o plánech věděli.

Italský poloostrov, země po staletí známá svými intrikami a machinacemi papežů, princů a své politické třídy, byla plodným inkubátorem různých tajných společností, které měly značný vliv v událostech formujících národ.

Do tohoto spektra patřilo i politicky revoluční hnutí Carbonaria 19. století, a regionálně organizované zločinecké klany, které tvoří Cosa Nostru, Ndranghetu, Camorru a Sacra Corona Unita. Dopad prvně zmíněného na konečné politické sjednocení poloostrova, a posledně zmíněných na neustálé vysávání jak státu, tak lidí, byl obrovský.

Zednářská lóže

Na druhou stranu, o míře dopadu fenoménu massoneria či zednářských lóží na kurz italské historie je někdy diskutováno. Výjimku z jakýchkoliv pochyb lze však učinit nejméně v jednom případě.

V březnu 1981 byl objeven v domě Licio Gelli, velmistra Propaganda Due (P2), pseudo-zednářské lóže, seznam se jmény více než 900 lidí, od politiků po příslušníky tajných služeb, ozbrojených sil, policie, úředníky, novináře a průmyslníky.

Mezi jejími členy byl i budoucí premiér Silvio Berlusconi.

Odkaz ve výše uvedené zprávě Gruppo Democratici di Sinistra na „lidi v italských státních institucích“ by mohl rovněž směřovat k tajným kabalám mimo viditelné struktury státu; tedy k další možné struktuře „tajného státu“, jehož součástí je i doposud existující skupina mocných a vlivných osob, která může tvořit prakticky paralelní stát.

Jde zde o to, že tato skupina nevolených a nezodpovídajících se jedinců, které veřejnost toho, co je formálně nazýváno demokratická společnost, nezná, může řídit a utvářet události. Je to problematika, která je často označována za „konspirační teorii“, ale v Itálii byla taková organizace, vytvářející de facto stínovou vládu, během anni di piombo živá a čilá.

Ba co víc, šlo o organizaci, která byla pronikavě antikomunistická a udržovala silné vztahy s americkou výzvědnou komunitou. V r. 1974 se Gelli tajně setkal s Alexandrem Haigem, na americkém velvyslanectví v Římě. Haig, bývalý nejvyšší velitel NATO, který byl tehdy náčelníkem generálního štábu Nixonovy vlády, Gelliho ujistil o pokračující podpoře Gladio a snah namířených k udržení politické levice na uzdě.

Tudíž jak P2, tak Gladio byly financovány Spojenými státy. Zatímco Gladio poskytovala ozbrojenou ruku, P2 fungovala jako jistý mozkový trust, vymýšlející a řídící v souladu s americkými zájmy strategie s cílem vykolejit rozšiřující se vliv komunismu.

Tato tajná společnost, existující v rozporu s článkem 18 italské ústavy, která zakládání takových spolků zakazuje, byla prakticky zločinnou organizací s vazbami na italský organizovaný zločin.

Získala mezinárodní proslulost v době skandálu týkajícího se bankrotující Banco Ambrosiano a vraždy výkonného ředitele Roberto Calviho, který byl nalezen oběšen visící z mostu Černokněžníků (Blackfriars Bridge) v Londýně v r. 1982.

Ve znaku P2 byla postava černého opata.

P2 byla zapletena do vraždy Mino Picorelliho, novináře, jehož osud byl evidentně spojen s insiderskými informacemi, které získal o tragédii Aldo Mora.

Členové lóže, kteří se evidentně zúčastnili setkání toho rána, kdy byl Moro unesen, v blízkém hotelu Excelsior, měli incident zosnovat. Několik z nich, klíčové postavy policie, carabinieri a výzvědných služeb, bylo údajně důvěrně zapojeno do šarády pokusu najít Mora a jeho únosce.

Je-li tomu tak, pak to bylo největší vítězství P2, protože v důsledku jeho vraždy ustaly jakékoliv šance na compromisso storico. Gelliho poslední plán, svržení vlády prostřednictvím golpista, státního puče, který měl spadat pod program nazvaný „Plán demokratické obrody“, se neuskutečnil, ale marginalizace levice obecně a komunistů konkrétně bylo dosaženo.

Británie, MI5

V Británii byl „tajný stát“ aktivní během této éry komunistické hrozby, kdy dosáhl stavu, kdy ve dvou zřetelných bodech historie byla probírána možnost vojenského převzetí země a později tyto šance tak vzrostly, že byly vytaženy akční plány.

Oba puče měly být namířeny proti socialistické vládě vedené Haroldem Wilsonem, kdy k prvnímu komplotu došlo na konci 60. let a druhý byl vyvrcholením intrik operativců pravice v britské vojenské rozvědce a domácí bezpečnostní službě MI5.

Druhá polovina 60. let byla svědkem jistých událostí a trendů, které způsobily, že jistí členové britské elity byli zděšeni směrem, kterým se bývalá imperiální mocnost ubírala.

Jednou klíčovou událostí byla devalvace libry v r. 1967, symptom pokračující „degradace“ impéria v úpadku, které bylo stále ještě traumatizováno pokořením při suezském debaklu v r. 1956.

Další byla zhoršující se situace v Severním Irsku, kde rašící hnutí za občanská práva římsko-katolické komunity bylo transformováno do zmilitarizované bojující organizace, vedené obnovenou Irskou republikánskou armádou (IRA).

Panoval také pocit, že Wilson a Labouristická strana jsou tolerantní k hnutí „Zakažte bombu“ a směřují k politice jednostranného jaderného odzbrojení. Navíc strach z rostoucí moci odborů a kontroverze související s problémy pociťovanými nebílými přistěhovalci mohly k pocitu, že je země v trvalé krizi, přispět.

V r. 1968 se konala setkání na podnět novinového barona a agenta MI5 Cecila Kinga, který se ujal vedení podniku, navrhujícího, aby armáda zvolenou vládu sesadila a dosadila vojenskou alternativu s lordem Louisem Mountbattenem v čele.

Wilsonovo volební vítězství v r. 1964 znamenalo příklon doleva, směrem, na který elementy ve vládě Spojených států hleděly zlověstně. „Lovec špionů“ CIA James Jesus Angleton věřil, že Wilson je sovětskou figurkou. Tato teze spadala do linie tvrdící, že Wilson byl kontaktován sovětskými agenty, když působil jako předseda Obchodní komory a několikrát vycestoval za „železnou oponu“.

Kromě toho u náhlé smrti labouristického vůdce Hugh Gaitskella v lednu 1963 Angleton a někteří v britské výzvědné komunitě věřili, že byla zorganizována KGB, aby se vydláždila cesta pro Wilsona coby nástupce ve funkci vůdce strany.

Gaitskell stál v Labouristické straně napravo a navrhoval tehdy radikální opatření – vyškrtnout ze stanov strany čtvrtou klauzuli o společném vlastnictví. Wilson se na druhou stranu identifikoval s levicovým křídlem strany.

Operace Mechanický pomeranč

Následovala špinavá kampaň rozjetá operativci britské tajné služby. Pod kódovým označením „operace Mechanický pomeranč“ měla očernit řadu britských politiků, včetně nejen Wilsona, ale výrazně také Wilsonova politického rivala z Konzervativní strany Edwarda Heatha.

Heathova odnož toryismu „jednoho národa“ a vnímaná slabost u jeho jednání se stále bojovnějšími odbory se nesetkaly s kladnou odezvou u členů elity, kteří chtěli pravicovějšího vůdce a agendu Konzervativců.

Tento druh myšlení nebyl v historii britské politiky bez precedentu. Nechvalně známý „Zinovjevův dopis“, padělek z r. 1924, který se objevil prostřednictvím aktiva MI6, byl údajně komunikací Grigorije Zinovjeva, prezidenta Kominterny, nařizující britským komunistům, aby podnítili „agitaci a propagandu“ v ozbrojených silách.

Takže čtyři dny před britskými všeobecnými volbami přišly Daily Mail na hlavní straně s následujícím titulkem: „Komplot páníčků socialistů s cílem rozdmýchat občanskou válku: Moskva rozkazuje našim Rudým; velký komplot odhalen“.

Labouristická strana prohrála volby výrazným způsobem.

Británie: Rozzlobená brigáda

Na počátku 70. let, v období, kdy na evropském kontinentu došlo ke zintenzivnění ideologické polarizace politické levice a pravice, kdy nespokojenci v levici upřednostňovali městské násilnosti před „bezvýsledností“ masových pouličních demonstrací, došlo v Británii ke zrodu organizace, která si dala název Rozzlobená brigáda.

Rozzlobená brigáda, anarchistická skupina, dočasně dala Británii ochutnat partyzánskou válku kontinentálního stylu, jejíž součástí byly akce proti postavám státu, jako ministrům a soudcům, jakož i bombové útoky na cizí velvyslanectví a instituce těch států, které její členové považovali za „imperialistické“ nebo „fašistické“.

„Otázka práva a pořádku“ bylo nedostatečné zvolené pojmenování bitev mezi radikálními silami levice a aparátem státu, které pronikly i do politických a kulturních projevů.

Otázka, jak bude toto hluboce zakořeněné napětí vyřešeno, byla zasazena do různých výrazů, od revoluce, která by výrazně změnila status quo, po volání, aby si stát zachoval svoji autoritu prostřednictvím zavedení extrémních opatření.

Názory představující jednu verzi možného řešení neshod ve společnosti, konkrétně rámec poskytující podklad pro „strategické napětí“, se dokonce dostaly i na veřejnost, prostřednictvím sféry zábavy.

V r. 1971 síť ITV odvysílala díl televizního seriálu „Přesvědčovatelé“ s názvem „Čas a místo“, kde světáčtí hrdinové naráží na zápletku provedení státního puče členy vedení britského státu, který by byl koordinován členy aristokracie.

Měl být zavražděn premiér během živé televizní debaty o sporném zákonu o právu a pořádku, který podle jeho protivníků resp. prosazovatelů představoval buď „smrt demokracie“, či „návrat ke zdravému rozumu“.

Atentátník, kterým mělo být nevýrazné a izolované individuum číhající v publiku, měl být aktivován ve stylu mandžuského kandidáta zbraní ukrytou v tom, co navenek mělo vypadat jako kniha. Vražda by pak byla předložena jako ospravedlnění pro převzetí vlády a vyhlášení stanného práva.

Jak vysvětluje jeden z pěšáků této nakonec neúspěšné konspirace: „Veřejnost bude rozzuřena, a když Croxley (lord, který puč vedl) přijde s rozrušenou prosbou o silnou akci, lidé této země nejen novou vládu schválí, ale budou ji požadovat.“

Pokračování...