Jak se rozšiřuje na východ, mění se NATO na IOTO
Za postrkování Spojených států činí NATO, zdá se, další dlouhý skok na východ. Zatímco již rozšířilo svůj vliv ve Středomoří a v severní Africe prostřednictvím Středozemního dialogu a na Středním východě prostřednictvím Istanbulské iniciativy spolupráce, chystá se NATO nyní rozšířit svoji Severoatlantickou chartu až do Indického oceánu. „Severoatlantická“ aliance může být jednoho dne rozlezlá tak, že bude nazývána NATO-„IOTO“, či aliancí NATO-Indický oceán.
Spojené státy byly nedávno přijaty do organizace Okraj Indického oceánu-Asociace pro regionální spolupráci (IOR-ARC) jako „partner dialogu“. V podstatě Spojené státy získaly stejný typ členství v tomto třináct let starém regionálním bloku Indického oceánu, jaký NATO poskytlo zemím jako Austrálie a Japonsko. Panuje jen málo pochyb, že NATO a Washington považují americký přidružený statut v IOR-ARC za nástroj, jak dostat více zemí východu do područí NATO. Spojené státy se jako přidružený partner IOR-ARC připojily k zemím NATO Francii a Británii a ke „globálním partnerům“ NATO Japonsku, Pákistánu a Egyptu.
Indie, která předsedá IOR-ARC od r. 2011, předá v r. 2013 předsednictví Austrálii. Za předsednictví Indie se Spojené státy staly partnerem dialogu, a až bude v letech 2013-2015 ve vedení blízký americký vojenský spojenec Austrálie, lze očekávat, že spolupráce IOR-ARC s NATO bude ještě těsnější. Dalším partnerem dialogu IOR-ARC je Čína, a politiku stojící za americkým vstupem do regionální politiky Indického oceánu lze považovat jen za další pokus Washingtonu a jeho spojenců, jak vzkřísit starou protisovětskou politiku „zadržování“ George F. Kennana z dob studené války a aplikovat ji na Čínu.
Prostřednictvím přeskakování z jednoho ostrova v Indickém oceánu na druhý může NATO nakonec použít fórum Společenství zemí jihovýchodní Asie (ASEAN), ve kterém mají členové NATO Kanada, Spojené státy a členové NATO z Evropské unie, jakož i globální spojenci USA/NATO Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea statut partnera dialogu, aby rozšířilo svůj dosah z Indického oceánu na region Asie a Pacifik. Je jasné, že NATO má v úmyslu stát se globálním bezpečnostním blokem, který bude na svět pohlížet dvourozměrným prizmatem „NATO proti všem ostatním“.
V současné chvíli má NATO 28 členů. Dalšími evropskými zeměmi na křídlech čekajícími na plné členství jsou Bosna a Hercegovina, Makedonie a Černá Hora. Když se k tomu přidají globální partneři NATO Irák, Afghánistán a Mongolsko a země Středozemního dialogu Egypt, Izrael, Jordánsko, Mauretánie, Maroko, Tunis, Alžír a možná, brzy, Libye, a země ICI Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty, a skutečná „cestovní mapa“ NATO, nabývá expanze NATO ostřejších kontur.
Partnerský statut IOR-ARC poskytne Spojeným státům diplomatické instituty, aby přesvědčily toto uskupení spojit se s NATO, stejně jako společná turecko-americká iniciativa přesvědčila země Rady spolupráce zálivu Bahrajn, Katar, Kuvajt a UAE podepsat ICI.
Když bude v čele IOR-ARC v letech 2013 až 2015 Austrálie, a vzhledem k faktu, že australská labouristická premiérka Julia Gillard a vůdce liberálně-národní opoziční koalice Tony Abbott se v plnění příkazů Washingtonu předhánějí, bude NATO ve vedoucí pozici, aby dostalo země IOR-ARC do pevného područí západní aliance. Nejsnadněji přesvědčitelnými zeměmi budou ty, které mají vojenské vztahy se Spojenými státy nebo Británií: Keňa, Omán, Seychely, Mauricius, Thajsko, Singapur, Spojené arabské emiráty a Jemen. Země, ve kterých má vliv Francie, Madagaskar a Komory, zapadnou do latě rychle.
Indonésie, Indie, Tanzanie, Bangladéš, Srí Lanka a Mozambik budou mít ze spolupráce s NATO ekonomický prospěch. To vyřadí z rovnice Malajsii, Jižní Afriku, a co je zajímavé, i Irán. Nicméně propagandistická mašinerie NATO, která své operace umě maskuje, a lidé ze CIA, prostřednictvím financování nevládních organizací napojených na Institut otevřené společnosti George Sorose, upřely své zraky k vládám Malajsie, Jižní Afriky a Iránu. Cílem je nahradit vlády těchto tří zemí patolízalskými režimy, které budou poslouchat příkazy Washingtonu a NATO.
Je jasné, že Washington se při rozšiřování vojenského vlivu NATO a Ameriky v Pacifiku a Indickém oceánu spoléhá na vládu Gillardové v Canbeřře. Po účasti na summitu NATO v Chicagu v květnu 2012 Gillard souhlasila s velkou přítomností USA ve formě námořních a leteckých základen v Darwinu a Perthu, jakož i s vytvořením základny bezpilotních letounů na Austrálií spravovaných Kokosových (Keelingových) ostrovech v Indickém oceánu. Objevila se doporučení, aby byl labouristický premiér Kevin Rudd sesazen v parlametním puči zorganizovaném CIA a jejím australským protějškem, protože Rudd nebyl do úzkých vojenských vazeb Austrálie se Spojenými státy a NATO moc žhavý. Rudd údajně dával přednost nezávislejší a na Asii orientované zahraniční politice. Pokud byl Rudd obětí „dokonale demokratického“ puče CIA, nebyl první obětí. Nezávisle smýšlející premiér Gough Whitlam byl sesazen CIA iniciovaným ústavním pučem v r. 1975. Whitlam byl nahrazen liberálním vůdcem Malcolmem Fraserem, který, jako Gillard, více plnil přání Washingtonu.
Abych byl spravedlivý, Fraser, kterému je nyní 82 let, byl jedním z prvních australských vůdců, kteří vystoupili proti rozšiřování amerických základen v Austrálii. V r. 2009 Fraser opustil Liberální stranu a kritizoval jejího vůdce, Abbotta, jako „konzervativce“, nikoliv „liberála“. Dřívější odsuzování Bushovy válečné politiky Fraserovi přineslo nenávist neokonzervativců v Liberální straně, kdy jeden z nich označil bývalého premiéra za „levičáka s pěnou u huby“, který podporuje islámské fundamentalisty. Tato kritika byla podobná zarputilé likvidaci osobnosti, používané proti komukoliv, kdo nesouhlasí s neokonzervativní, před Izraelem se plazící globalizovanou tlupou z NATO. Whitlam, kterému je nyní 96, srovnal věci s Fraserem již před dlouhou dobou. V r. 1996 se spojili v rámci podpory přerušení vazeb Austrálie na britskou Korunu, kdy se země měla stát republikou. Oba si byli dobře vědomi, že to byl královnou jmenovaný generální guvernér, sir John Kerr, dlouhodobé aktivum CIA, kdo zorganizoval Whitlamovo sesazení v r. 1975.
Expanze NATO na globální vojenský pakt má své kořeny ve vládě George W. Bushe, a specificky v návrhu z r. 2006 předloženým Bushovým vyslancem v NATO Ivo Daalderem. V textu pro publikaci CFR Foreign Affairs Daalder nabídl sen neokonzervativců: „globální NATO“, které dostane do plného členství Jižní Afriku, Japonsko, Brazílii a Austrálii. Arcineokonzervativní vydavatel Rupert Murdoch nedělal žádné tajnosti s tím, že si přeje, aby se jeho domovská země, Austrálie, stala plnohodnotným členem NATO. Mnoho předních sionistů ve Spojených státech, Kanadě a Británii volalo po plnohodnotném členství Izraele v NATO. Další neokonzervativci chtějí za plné členy NATO Singapur, Nový Z0land, Jižní Koreu a Indii.
Kroky Spojených států ve Středomoří, ICI a IOR-ARC pokládají základy pro globální expanzi NATO. Je zde jeden vývoj, který by se mohl postavit NATO do cesty: roztříštění členů NATO zevnitř, možnost odtržení nezávislého Skotska od Anglie, odtržení nezávislého Quebecu od Kanady a hniloba vycházející z potenciálně zkrachovalých států Belgie, Španělsko a Itálie, kde Flandry, Katalánsko a Veneto mohou být vnitřní rakovinou, která bude konečně metastazovat do nemoci, která NATO zabije, jednou pro vždy.