Propadáková energetická partie Evropské unie

Peter Iskenderov

28.9.2012 Komentáře Témata: Evropská unie, Energetika 1245 slov

Nedávno proběhnuvší setkání ministrů energetiky členských zemí Evropské unie na Kypru proběhlo za zavřenými dveřmi. Oficiální komentáře byly skoupé. Pouze evropský komisař pro energetiku Günther Ettinger zdůraznil záměr svého rezortu řešit všechny existující otázky na základě „kompromisů“. Týkalo se to konkrétně komplikujících se vztahů EU a Ruska v energetické sféře. „Věřím, že tyto rozporné otázky mohou být vyřešeny, věřím v možnost nalezení kompromisů. A navíc evropský energetický trh, náš průmysl, naši spotřebitelé tím nemusí trpět,“ řekl Günther Ettinger (1). A přesto lze na setkání na Kypru pohlížet stěží jinak, než jako na „krizové“.

Otázky energetické bezpečnosti byly pro Brusel vždy klíčové. A právě tato sféra se dnes stala rukojmím značně nepromyšlených akcí samotné Evropské unie.

Především je manévrovací prostor pro EU zúžen kvůli finanční krizi. Právě v předvečer setkání na Kypru se média zmocnila odhadů inspekčního „triumvirátu“ působícího v Řecku. Obecný závěr představitelů EU, ECB a MMF mluví o tom, že mezinárodní experti již ve schopnost řecké vlády dosáhnout odsouhlasených parametrů u snížení státního rozpočtu nevěří. A důvod je, podle názoru Handelsblatt, velmi prostý: tyto limity „byly od počátku přehnané“ (2). Takový závěr si vyžaduje, aby si EU vybrala ze dvou zel to menší. Buď poskytnout Aténám nový odklad a nechat eurozónu „v kleštích“, nebo udělat kříž nad řeckým členstvím v této zóně. Jedno i druhé může mít za následek nové finanční otřesy, které se nevyhnutelně odrazí ve schopnosti Evropské komise realizovat své energetické projekty.

Ještě horší situace vzniká kolem hlavního dítka Evropské unie – plynovodu Nabucco. Prvotní scénář předpokládal, že již v r. 2010 bude tímto potrubím proudit minimálně 8 mld metrů krychlových plynu ročně. A v r. 2020 měl být objem přepravovaného plynu zvýšen na 31 mld m3. Polovina tohoto množství byla určena pro tranzitní země, zbytek měl být přepraven do distribuční stanice v rakouském Baumgartenu, odkud měl jít na trh v Rakousku, Německu a Itálii.

První ránu tomuto projektu uštědřil Ázerbájdžán. Baku si obezřetně nenechalo svoji energetickou politiku svázat jen s Evropskou unií. Prezident státní ropné společnosti Ázerbájdžánu Rovnag Abdullajev již v r. 2008 řekl, že jeho rezort „se nehodlá stát spolumajitelem“ plynovodu Nabucco (3). Vzápětí Ázerbájdžán operativně podepsal balík nových plynových dohod s Ruskem.

Přičemž horní hranice objemu dodávek energetických zdrojů z Ázerbájdžánu do Ruska není stanovena. Takže je zde možnost, aby Baku prodávalo Rusům veškerý plyn z ázerbájdžánských nalezišť. A to by z Ruska udělalo klíčový prvek plánu tranzitu ázerbájdžánského plynu do Evropy. Obzvláště zdůrazníme toto: Moskva nebude prodávat ázerbájdžánský plyn třetím stranám, ale bude provádět jeho tranzit, což odpovídá evropským požadavkům u dodávek paliva do EU z různých zdrojů.

Faktické odmítnutí Ázerbájdžánu stát se klíčovým účastníkem projektu Nabucco je sotva větší porážkou západu na poli realizace energetických projektů „obcházejících Rusko“. Ale je zde ještě třetí věc. Brzezinski kdysi poukazoval na to, že „nezávislost států střední Asie lze považovat za prakticky nesmyslný pojem, pokud bude Ázerbájdžán zcela spadat pod kontrolu Moskvy“ (4). Baku projekt Nabucco s konečnou platností nezamítlo, ale hodlá pedantsky znovu vyhodnotit jeho vyhlídky. „Chceme jasně vidět jeho zvláštnosti, plusy a mínusy, protože kontrakty na dodávky plynu jsou plánovány na 40-50 let, a neradi bychom se při volbě spletli,“ řekl nedávno Rovnag Abdullajev (5).

Hledání nových partnerů přineslo Evropské unii nová rozčarování, včetně v rámci rozhovorů o dodávkách plynu pro Nabucco z íránských a egyptských ložisek. Jak jízlivě poznamenal uznávaný britský časopis Petroleum Economist: „Naděje vkládané EU do toho, že Egypt a Irán mohou zaplnit chybějící plyn, svědčí buď o naivitě Bruselu, nebo o ignorování vnitřní situace v obou těchto zemích.“ (6) Jde o to, že v Egyptě vnitřní spotřeba plynu prudce roste v situaci zpomalení objemu těžby, a co se týká Iránu, tak jeho účast v projektu Evropské unie vypadá dnes jako geopolitický vtip.

V důsledku toho je Evropská unie na podzim bez reálných zdrojů pro naplnění dokonce i fyzicky neexistujících trubek Nabucco a nachází se navíc ve finanční krizi. Nicméně roli energetického faktoru v geopolitice nikdo nezrušil. Již klasik americké diplomacie George Kennan upozorňoval, že prostřednictvím kontroly nad energetickými dodávkami získávají USA možnost kontrolovat zahraniční a průmyslovou politiku jakékoliv země, a dokonce ji „vetovat“ (7).

Právě tak tomu bylo v poválečných letech konkrétně u Japonska. Ale dnes je za hlavního geopolitického oponenta USA a EU, mimo Iránu, považováno Rusko. Experti americké Národní rady pro rozvědku ve své prognostické zprávě, s predikcí do r. 2025, to zformulovali takto: „S ohledem na vysokou úroveň cen mohou mnozí vývozci, jako Rusko a Irán, získat finanční prostředky pro zvětšení své moci.“ (8) Právě z tohoto důvodu v dubnu 2007 americkým ministerstvem zahraničí vytvořený dokument s názvem „Strategický plán: finanční roky 2007-2012“ předpokládá jako prioritní úkol zabránění „negativnímu chování“ Ruska. Jedním z kritérií takového chování byl stanoven rostoucí vliv Ruska na světovém energetickém trhu (9).

Zde se odhaluje ještě jeden důvod nervózní reakce euro-atlantického společenství. A tím je aktivní ruská politika v energetické oblasti. A i když Moskva je klíčovým dodavatelem energetických zdrojů pro dobrou polovinu členských zemí EU, v Bruselu nadále sází na maximální vytěsnění ruského Gazpromu z evropských trhů. Přitom se rozjíždí jak propagandistické výroky, tak právní procedury jako současné vyšetřování aktivit ruského plynárenského obra kvůli porušování antimonopolních zákonů z jeho strany.

Olej do ohně přilévají i tendenční publikace amerických médií. Třeba Washington Post nepochybuje, že „Kreml využívá Gazprom jako svého hlavního klacku, když zastrašuje vzdorovité země, závislé na dodávkách plynu od Gazpromu“. Tento „solidní“ tisk však navzdory expertním odhadům obecně jakoukoliv ekonomickou opodstatněnost ruských energetických projektů – konkrétně plynovodů Nord Stream a South Stream – odmítá. Jejich vybudování „není podloženo ani poptávkou, ani nabídkou“, tvrdí Washington Post, aniž by se obtěžovaly zdůvodněním takového tvrzení, nebo braly v úvahu u této otázky postoj takových zemí, jako třeba Německa, Francie a Itálie (10).

Celkově nejsou všechna tato propagandistická hesla nijak nová. Nutí k rozpomenutí se na vynikající přednášku experta švédské Agentury pro obranný výzkum Roberta Larssona, se kterou vystoupil v r. 2007 ve Vilniusu na konferenci „Nord Stream: důsledky pro region Baltického moře“. Tento švédský expert tehdy řekl, že mořské plošiny na plynovodu Nord Stream se budou využívat „nejen pro stlačování, ale i pro průzkum“ (11). Co se týká pokusů Evropské komise spatřovat v aktivitách Gazpromu porušování principů EU, tak budou mít zpětný účinek na spotřebitele samotné Evropy ve formě nové nestability na trhu s plynem a růstu sazeb za plyn. Kruh se uzavře. Evropské unii spadnou na hlavu nové výdaje.

Uznávaný francouzský historik Maurice Vaiss kdysi poznamenal: „Místo aby se stala protiváhou dolaru, usnadňuje evropská peněžní jednotka amerikanizaci ekonomiky kontinentu.“ (12) Podobnou pro evropské zájmy zhoubnou roli hraje i maniakální snaha Bruselu rozehrát proti-ruskou energetickou partii.

Poznámky:

  1. REUTERS 1205 170912 GMT
  2. Handelsblatt, 17.09.2012
  3. http://today.az/news/business/45624.html
  4. Бжезинский З. Великая шахматная доска. М., 2009. С.67.
  5. ИНТЕРФАКС-АЗЕРБАЙДЖАН 1343 150912 MSK 15.09.2012 13:44
  6. Petroleum Economist, 2006, Nov.
  7. Цит.по: Хомский Н. Гегемония или борьба за выживание: Стремление США к мировому господству. М., 2007. С.242.
  8. Мир после кризиса. Глобальные тенденции – 2025: меняющийся мир. М., 2009. С.98.
  9. http://www.state.gov/documents/organization/156215.pdf
  10. The Washington Post, 24.09.2012.
  11. Северный поток российского газа и его противники // Аналитические записки. 2007. Июнь. С.49.
  12. Ваисс М. Международные отношения после 1945 года. М.,2005. С.293.
Známka 1.2 (hodnotilo 62)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 8 428