Kdo bojuje v Sýrii?

Thierry Meyssan

9.8.2012 Komentáře Témata: Sýrie 2895 slov

Ačkoliv západní tisk vykresluje Svobodnou syrskou armádu jako ozbrojenou revoluční skupinu, po více než rok Thierry Meyssan potvrzoval, že je tomu opačně, a že jde o kontra-revoluční subjekt. Podle něj stále více přechází z rukou reakčních monarchií v Zálivu do rukou Turecka, jednajícího ve prospěch NATO. Takové neoficiální tvrzení si žádá přesvědčivý důkaz…

[Logo 'Svobodné syrské armády']

Posledních 18 měsíců byla Sýrie obětí problémů, které se neustále zvětšovaly, až se z toho stal široký ozbrojený konflikt, ve kterém již zemřelo asi 20,000 lidí. Pokud ohledně tohoto existuje konsensus, komentáře a interpretace se silně liší.

Pro západní státy a jejich tisk Syřané aspirují na život v západní tržní demokracii. Po Tunisanech, Egypťanech a Libyjcích a jejich vzorů „arabského jara“ i oni povstali proti svému diktátorovi Basharu al-Assadovi. Ten potlačil demonstrace v krvi. Zatímco lidé na Západě by rádi zasáhli, aby masakr zastavili, Rusové a Číňané, ze sobeckého zájmu nebo kvůli pohrdání lidským životem, se proti intervenci staví.

Naopak, podle všech ostatních států, které nejsou vazaly USA, a jejich médií, začaly USA v Sýrii operaci, která byla naplánována již dlouho předtím. Nejdříve prostřednictvím svých regionálních spojenců, a pak přímo, vyslaly ozbrojené tlupy, vytvořené podle vzoru Contras v Nikaragui, které zemi destabilizovaly. Ale našly jen velmi malou domácí podporu a lidé se proti nim postavili, zatímco Rusko a Čína zabránily, aby NATO zničilo syrskou armádu a zvrátilo regionální rovnici.

Kdo říká pravdu? Kdo ji nemá?

Ozbrojené skupiny v Sýrii nebrání demokracii, bojují proti ní

Zaprvé, interpretace syrských událostí jako epizody „arabského jara“ je iluze, protože toto „jaro“ se nezakládá na realitě. Je to reklamní slogan, aby se mohla pozitivně předkládat nesouvisející fakta. Ačkoliv došlo k lidovému povstání v Tunisu, Jemenu a Bahrajnu, v Egyptě a Libyi žádné nebylo. V Egyptě byly pouliční demonstrace omezeny jen na hlavní město a část střední třídy; nikdy, absolutně nikdy se Egypťané neidentifikovali s k televiznímu vysílání vhodným divadlem na náměstí Tahrir (1). V Libyi neexistovala žádná politická revolta, ale separatistické hnutí v Cyrenaica proti moci v Tripolisu, a vojenská intervence NATO, která stála život asi 160,000 lidí.

Libanonská stanice Nour TV úspěšně vysílala řadu pořadů Hassana Hamade pod názvem „Arabské jaro, od Lawrence z Arábie po Bernarda-Henri Levyho“. Autoři v něm rozebírají názor, že „arabské jaro“ je předělávkou „arabské vzpoury“ let 1916-1918, zorganizované Brity proti Osmanům. Tentokrát situaci manipuluje Západ, aby zlikvidoval generaci vůdců a dosadil Muslimské bratrstvo. V podstatě je „arabské jaro“ podvodnou reklamou. Nyní jsou Maroko, Tunis, Libye, Egypt a Gaza řízeny bratrstvem; na jedné straně nastolovat morální řád a na druhé podporovat sionismus a pseudo-liberální kapitalismus, to jsou zájmy Izraele a anglo-američanů. Iluze byla rozptýlena. Někteří autoři, jako syrský Said Hilal Alcharifi, to nyní posměšně nazývají „NATOvské jaro“.

Zadruhé, vůdci Syrské národní rady (SNC), jakož i velitelé Svobodné syrské armády (FSA), nejsou vůbec demokratičtí, v tom smyslu, že by upřednostňovali „vládu lidu, lidí a pro lidi“, podle definice Abrahama Lincolna vzaté z francouzské ústavy.

Tudíž prvním prezidentem SNC byl pařížský akademik, Burhan Ghalioun. Ani omylem to nebyl „syrský oponent pronásledovaný režimem“, protože do a ze své země se pohyboval volně. Ani to nebyl „sekulární intelektuál“, jak tvrdí, protože byl politickým poradcem Alžířana Abbassi Madaniho, prezidenta Islámské fronty spásy (ISF), nyní uprchlíka v Kataru.

Jeho nástupce Abdel Basset Syda (2) vstoupil do politiky teprve minulý měsíc, a okamžitě začala jednat jen jako pouhá výkonná ruka USA. Po svém zvolení za šéfa SNC slíbil, že nebude bránit vůli svého lidu, ale že bude realizovat „cestovní mapu“, kterou narýsoval pro Sýrii Washington: Den poté.

Ani bojovníci Svobodné syrské armády nejsou obránci demokracie. Uznávají spirituální autoritu šejka Adnana Alroura, takfiristického kazatele, který vyzývá ke svržení a zabití Assada, nikoliv z politických důvodů, ale prostě proto, že Assad je alavitského vyznání, tedy v očích kazatele kacíř. Všichni identifikovaní důstojníci v FSA jsou sunité a všechny brigády FSA jsou pojmenovány po historických sunitských postavách. „Revoluční tribunály“ FSA odsuzují své politické oponenty k smrti (a nejen stoupence Bashara al-Assada) a nevěřící masakrují veřejně. Programem FSA je skoncovat se sekulárním režimem dosazeným Baath, SSNP a Komunistickou stranou a nahradit ho čistě náboženským sunitským režimem.

Syrský konflikt je promyšleným úkladem Západu

Přání Západu skoncovat se Sýrií je známé a celkem postačuje k vysvětlení současných událostí. Připomeňme si několik faktů, které nenechávají nikoho na pochybách, že tyto události byly předem připraveny (3).

Rozhodnutí jít do války se Sýrií učinil prezident George W. Bush na setkání v Camp David 15. září 2001, ihned po pompézních útocích v New Yorku a Washingtonu. Zároveň s tím byly plánovány útoky v Libyi, aby se demonstrovala schopnost jednat na dvou válčištích najednou. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno ve výpovědi generála Wesley Clarka, bývalého vrchního velitele NATO, který byl proti němu.

V předvečer pádu Bagdádu, v r. 2003, schválil kongres dva zákony, pověřující prezidenta Spojených států připravit války proti Libyi a Sýrii (Syria Accountability Act).

V r. 2004 Washington obvinil Sýrii z ukrývání zbraní hromadného ničení, které nebyly nalezeny v Iráku. Toto obvinění skončilo fiaskem, když bylo připuštěno, že tyto zbraně nikdy neexistovaly a byly pouhou záminkou pro napadení Iráku.

V r. 2005, po zavraždění Rafika Haririho, se Washington pokusil začít válku proti Sýrii, ale nedokázal to, protože Sýrie stáhla svoji armádu z Libanonu. Spojené státy pak zinscenovaly falešná svědectví, aby obvinily prezidenta al-Assada z nařízení útoku, a vytvořily pro jeho souzení zvláštní mezinárodní soud. Ale nakonec byly nuceny svá falešná obvinění stáhnout, když jejich manipulace vyšly najevo.

V r. 2006 se začaly USA připravovat na „syrkou revoluci“ tím, že vytvořily Syrský demokratický program. Cílem bylo vytvořit a financovat pro-Západní opoziční skupiny (jako Hnutí za spravedlnost a rozvoj). Oficiální financování ministerstvem zahraničí bylo doplněno o tajné financování ze strany CIA, prostřednictvím sdružení z Kalifornie, Demokratická rada.

Rovněž v r. 2006 USA pověřily Izrael válkou proti Libanonu, v naději, že se do ní zapojí Sýrie, aby pak bylo možné ospravedlnit intervenci. Ale rychlé vítězství Hizballahu plán zmařilo.

V r. 2007 Izrael zaútočil na Sýrii a bombardoval vojenské zařízení (operace Ovocný sad). Ale opět si Damašek zachoval chladnou hlavu a nenechal se vtáhnout do války. Následné kontroly IAEA ukázaly, že cíl nebyl jaderným zařízením, tedy opak toho, co tvrdili Izraelci.

V r. 2008, během výročního setkání skupiny NATO Bilderberg, ředitel Arabské reformní iniciativy, Bassma Kodmani, a ředitel Stiftung Wissenschaft und Politik Volker Perthes demonstrovali krátce euro-americkému klanu Gotha ekonomickou, politickou a vojenskou prospěšnost možné intervence aliance v Sýrii.

V r. 2009 CIA zřídila nástroje propagandy, určené pro Sýrii, jako kanál BaradaTV, sídlící v Londýně, a v Dubaji sídlící OrientTV.

K těmto historickým prvkům přidejme, že setkání se konalo v Káhiře, druhý únorový týden 2011, kde byli John McCain, Joe Lieberman a Bernard-Henry Levy, postavy jako Mahmoud Jibril z Libye (tehdy muž číslo dvě ve vládě Libyjské džamahírie) a syrské osobnosti jako Mali kal-Abdeh a Ammar Qurabi. Bylo to toto setkání, které dalo signál pro tajné operace, které začaly jak v Libyi, tak v Sýrii (15. února v Benghází a 17. v Damašku).

V lednu 2012 americká ministerstva zahraničí a obrany vytvořila Údernou jednotku s názvem „Den poté: Podpora přechodu na demokracii v Sýrii“, která sepsala jak novou syrskou ústavu, tak program vládnutí (4).

V květnu 2012 NATO a GCC vytvořily Pracovní skupinu pro ekonomické zotavení a rozvoj přátel syrského lidu, pod vedením předsedů z Německa a Emirátů. V ní syrsko-britský ekonom Ossam el-Kadi vypracoval plán na rozdělení syrského bohatství mezi členské země koalice, který se měl realizovat „den poté“ (tedy po svržení režimu NATO a GCC)

Revolucionáři nebo kontra-revolucionáři?

Ozbrojené skupiny nevzešly z poklidných protestů v únoru 2011. Tyto události byla v podstatě vystoupení proti korupci a požadovala více svobody, zatímco ozbrojené skupiny – jak jsme viděli výše – se vynořily z islamismu.

V posledních letech zasáhla venkov strašlivá ekonomická krize. Došlo k tomu v důsledku špatné úrody, která byla špatně vyhodnocena jako přechodná rána osudu, zatímco ve skutečnosti šlo o následky chronických klimatických změn. K tomu se přidaly omyly při zavádění ekonomických reforem, které narušily primární sektor. Pak následoval masivní exodus vesničanů, který vláda zvládla, a odklon k sektářství u některých zemědělců, kteří se cítili mocí zanedbáni. V mnoha oblastech nebylo venkovské bydlení soustředěno do vesnic, ale roztroušeno jako izolované zemědělské usedlosti, a nikdo nemapoval rozsah tohoto fenoménu, dokud se přívrženci nezačali sdružovat.

Nakonec, přestože syrská společnost zastává paradigma náboženské tolerance, vznikl takfiristický proud. Ten poskytl základy pro ozbrojené skupiny. Ty byly štědře financovány wahhabistickými monarchiemi (Saudskou Arábií, Katarem, Sharjjah).

Tato nadílka vedla ke shromáždění nových bojovníků, ke kterým patří příbuzní obětí masivní operace proti nezdařenému krvavému puči Muslimského bratrstva v r. 1982. Jejich motivace je často méně ideologická, a více osobní. Pramení z vendety.

Mnoho kriminálníků a recidivistů nalákaných snadno vydělanými penězi se přidalo: „revolucionář“ je placen sedmkrát lépe, než činí průměrná mzda.

A nakonec začali přicházet profesionálové, kteří bojovali v Afghánistánu, Bosně, Čečensku nebo Iráku. V jejich čele jsou muži z al-Káidy v Libyi, vedení Abdelhakimem Belhaj osobně (6). Média je vydávají za džihádisty, což je nemístné, neboť islám nezná svatou válku proti bratrům muslimům. Jsou to primárně žoldáci.

Západní média a tisk států Zálivu trvají na přítomnosti dezertérů v FSA. To je jisté, ale je podvodné tvrdit, že dezertovali poté, co odmítli potlačit politické demonstrace. Tito dezertéři téměř vždy mají původ v podobných případech, které jsme popsali výše. Navíc jakákoliv 300,000 armáda bude mít ve svých řadách, chtěj nechtěj, určitou část náboženských fanatiků a zločinců.

Ozbrojené skupiny používají syrskou vlajku se zeleným pruhem (místo červeného) a třemi hvězdami (místo dvou). Západní tisk ji nazývá „vlajkou nezávislosti“, protože byla platnou v době nezávislosti v r. 1946. Ve skutečnosti je to vlajka francouzského svěřeneckého území, kdy tento mandát zůstal v platnosti během formální nezávislosti země (1932-1958). Ony tři hvězdičky představují tři obvody náboženského kolonialismu (alavitský, drúzský a křesťanský). Používání této vlajky zcela určitě není oháněním se revolučním symbolem. Naopak, má to potvrdit vůli pokračovat v koloniálním projektu, stanoveného v dohodě Sykes-Picot v r. 1916, a v přetváření „Velkého Středního východu“.

Po více než 18 měsíců ozbrojených akcí se tyto skupiny strukturalizovaly a víceméně koordinovaly. Za stávající situace jich většina spadá pod turecké velení, pod nálepkou Svobodná syrská armáda. V podstatě se staly pomocnými sbory NATO; jejich centrály se dokonce nachází na letecké základně NATO v Incirlik. Fanatičtí islamisté si vytvořili vlastní organizace, nebo se připojili k al-Káidě. Jsou řízeny katarskou nebo Sudeiri větví saudské královské rodiny (7). Jsou de facto přiřazeny k CIA.

Tato postupující sestava, která začíná chudými farmáři a končí přílivem žoldáků, je identická s tím, co jsme viděli v Nikaragui, když tam CIA zorganizovala Contras, aby svrhli sandinisty, nebo s tím, co bylo na Kubě, když CIA zorganizovala přistání v Zátoce sviní, aby svrhla Castra. Je to přesně tento model, o kterém nyní syrské ozbrojené skupiny tvrdí, že je jejich: v květnu 2012 kubánští Contras v Miami zorganizovali výcvikové semináře kontra-revoluční partyzánské války pro své protějšky ze Sýrie (8).

Metody CIA jsou stejné všude. Tudíž syrští Contras zaměřili své vojenské akce částečně na vytvoření stálých základen (ale nedrží žádnou, dokonce ani islámský emirát Baba Amr), pak na ekonomickou sabotáž (ničení infrastruktury a vypalování velkých továren), a nakonec na teroristickou taktiku (vykolejování osobních vlaků, automobilové bombové útoky na oblíbená místa, vraždění náboženských, politických a vojenských vůdců).

V důsledku toho ta část syrské populace, která mohla mít sympatie k ozbrojeným skupinám na začátku událostí, kdy věřila, že představují alternativu současného režimu, je jim stále více neloajální.

Není překvapivé, že bitva v Damašku znamenala útok 7,000 bojovníků roztroušených po celé zemi svezených do hlavního města a armád žoldáků, majících základny v sousedních zemích. Do země se pokusili vstoupit desítky tisíc příslušníků Contras. Jeli simultánně v kolonách náklaďáků a upřednostňovali přechod přes poušť, oproti pohybu po dálnicích. Někteří byli zastaveni leteckým bombardováním a museli se vrátit. Další, po obsazení hraničních přechodů, se dostali do hlavního města. Nenašli podporu lidí, ve kterou doufali. Místo toho lidé naváděli vojáky Národní armády, aby je našli a místo od nich odplevelili. Nakonec byli nuceni ustoupit a oznámit, že když se jim nepodařilo dobýt Damašek, dobudou Aleppo. Navíc se ukazuje, že ani nejde o revoltující obyvatele Damašku, ani Aleppa, ale o cizí nestálé bojovníky.

Infiltrace Contras přes poušť poblíž Dera

Neobliba ozbrojených skupin by měla být porovnávána s oblibou pravidelné armády a domobrany. Syrská Národní armáda je braneckou armádou, takže je to lidová armáda a je nemyslitelné, aby byla použitá k politické represi. V současné době vláda nařídila vytvoření sousedských milicí. Rozdala zbraně občanům, kteří se zavázali věnovat 2 hodiny svého času denně obraně své čtvrti, pod dohledem armády.

Měsíc je z plesnivého sýra

Svého času se prezident Reagan setkal s jistými problémy, když se pokoušel vydávat Contras za „revolucionáře“. Vytvořil pro tuto propagandu strukturu, Úřad veřejné diplomacie, jehož vedení svěřil Otto Reichovi (9). Ten korumpoval novináře ve většině hlavních amerických a západoevropských médiích, aby otrávili studnu veřejného mínění. Mimo jiného vypustil zvěsti, že Sandinisté mají chemické zbraně a mohou je použít proti vlastním lidem. Dnes je propaganda řízena z Bílého domu zástupcem poradce pro národní bezpečnost pověřeným strategickou komunikací Benem Rhodesem. Ten používá staré metody a šířil zvěsti o chemických zbraních namířené proti prezidentovi al-Assadovi.

Ve spolupráci s britskou MI6 Rhodes dokázal zřídit stínovou strukturu, jako hlavní zdroj informací pro západní zpravodajské agentury: Syrská pozorovatelna lidských práv (OSDH). Média nikdy nezpochybňovala důvěryhodnost tohoto subjektu, ačkoliv jeho tvrzení byla popřena pozorovateli Arabské ligy a pozorovateli OSN. A co je ještě lepší, tato stínová struktura, která nemá ani kanceláře, ani zaměstnance, ani odborné znalosti, se také stala zdrojem informací pro evropská vyslanectví, protože Bílý dům je přesvědčil, aby ze Sýrie stáhla své diplomaty.

Zatímco čekal na živý vstup, korespondent Al Jazeera Khaled Abou Saleh volal svému šéfredaktorovi. Tvrdil, že Baba Amr je bombardováno a režíroval patřičné zvukové efekty. M. Abou Saleh byl čestným hostem Francoise Hollanda na 3. Konferenci Přátel Sýrie.

Ben Rhodes také organizoval show pro novináře žíznící po senzacích. Proběhly dvě výjezdní operace, jedna do úřadu tureckého premiéra Erdogana a druhá do kanceláře bývalého libanonského premiéra Fouada Siniora. Lační novináři byli pozváni do Sýrie, kam vstoupili ilegálně prostřednictvím pašeráků. Po několik měsíců byl tento výlet nabízen z turecké hranice do odlehlé vesnice nacházející se v horách. Mohli jste se tam vyfotit s „revolucionáři“ a „zažít každodenní život bojovníka“. Pak ti sportovněji nadaní mohli navštívit islámský emirát Baba Amr z libanonské hranice.

Je dosti podivné, že mnoho novinářů bylo svědky falšování osobně, ale nevyvodilo z toho žádné závěry. Tudíž slavný fotonovinář nafilmoval „revolucionáře“ z Baba Amr, jak pálí pneumatiky, aby se z nich valil černý kouř, a vypadalo to, že je bombardována čtvrť. Odvysílal tyto záběry na Channel 4 (10), ale nadále tvrdil, že byl svědkem bombardování Baba Amr, jak líčila Syrská pozorovatelná lidských práv. Nebo New York Times opětovně poznamenaly, že obrázky a videa zaslaná tiskovou službou Svobodné syrské armády, na kterých jsou chrabří bojovníci, byla zfalšována (11). Zbraněmi byly ve skutečnosti repliky, dětské hračky. Noviny však i nadále věří v existenci armády dezertérů, čítající téměř 100,000 mužů.

Čtení prohlášení Svobodné syrské armády. Hrdí „dezertéři“ jsou kompars s falešnými zbraněmi.

Podle klasické ironie dávají novináři přednost lžím, než aby připustili, že byli zmanipulováni. Jakmile jsou oblbnuti, vědomě se účastní rozvíjení lži, kterou odhalili. Otázkou je, jestli i vy, čtenáři tohoto článku, také dáváte přednost zavírání očí, nebo jestli se rozhodnete podpořit Syřany proti agresi Contras.

Poznámky

  1. Náměstí Tahrir není největším v Káhiře. Bylo vybráno z propagačních důvodů, slovo tahrir se do evropských jazyků překládá jako „svoboda“. Tento symbol nebyl očividně vybrán Egypťany, protože pro svobodu existuje několik arabských slov. Navíc „tahrir“ naznačuje svobodu, která je člověku dána, nikoliv svobodu, která je získána.
  2. Západní tisk si zvykl přidávat ke jménu pana Syda „a“, kdy ho změnil na „Saida“, aby se vyhnul záměně s nemocí stejného názvu.
  3. Výraz „předem promyšlený“ je normálně používán v trestním právu. V politice je správným termínem „konspirace“, ale autor od jeho použití upustil, protože vyvolává hysterickou reakci těch, kteří trvají na báchorce, že západní politika je transparentní a demokratická.
  4. Washington drafted new constitution for Syria”, Voltaire Network, 22 July 2012.
  5. “The “Friends of Syria” divvy up Syrian economy before conquest”, Voltaire Network, 30 June 2012.
  6. Free Syrian Army commanded by Military Governor of Tripoli”, by Thierry Meyssan, Voltaire Network, 19 December 2011.
  7. For further details, read “The Middle East counter-revolution”, by Thierry Meyssan, Komsomolskaïa Pravda, Voltaire Network, 26 May 2011.
  8. Syrian opposition sets up summer camp in Miami”, by Jean Guy Allard, Voltaire Network, 29 May 2012.
  9. Otto Reich and the Counterrevolution”, by Arthur Lepic, Paul Labarique, Voltaire Network, 14 May 2004.
  10. "Syria’s video journalists battle to tell the ’truth’", Channel4, 27 March 2011.
  11. Syrian Liberators, Bearing Toy Guns”, by C. J. Chivers, The New York Times, 14 June 2012.
Who is fighting in Syria? vyšel 25. července na Voltairenet.org. Překlad Zvědavec.
Známka 1.1 (hodnotilo 200)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 16 187