O sionismu

To bylo před založením státu Izrael. Od té doby byl výraz sionismus povýšen na statut státní ideologie, ne-li dokonce státního náboženství. Vše, co tento stát dělá, je ospravedlňováno použitím tohoto slova. Někteří by řekli, že sionismus je posledním útočištěm zmrdů.

Když jsem navštívil poprvé Prahu, hned po pádu komunistického režimu, byl mi ukázán neskutečně luxusní hotel – lustry z Francie, mramor z Itálie, koberce z Persie, to všechno. Nikdy jsem nic takového neviděl. Bylo mi řečeno, že toto místo – či palác – byl rezervován pro komunistickou elitu.

Právě tehdy a tam jsem pochopil podstatu státní ideologie. Komunistické režimy byly založeny idealisty, plnými humanistických hodnot. Skončily jako mafiánské státy, ve kterých zkorumpovaná klika cyniků používala komunistickou ideologii jako ospravedlnění pro privilegia, útlak a vykořisťování.

Nemám rád státní ideologie. Státy by neměly podporovat ideologie.

Jediní lidé, kteří mají oficiální potvrzení, že jsou při smyslech, jsou ti, kteří byli propuštěni z blázince. A podobně mohu být jediným člověkem v Izraeli, který má oficiální potvrzení, že není anti-sionista.

Stalo se to takto: když jsem spolu se svými přáteli založil v r. 1975 Izraelskou radu pro izraelsko-palestinský mír, pravicový orgán nás označil za „anti-sionisty“. Bylo mi to fuk, ale moji spoluzakladatelé trvali na žalobě pro pomluvu.

Protože jsem o několik let dříve vydal knihu s názvem „Izrael bez sionistů“, byl jsem povolán obžalovanými jako jejich hvězdný svědek. Grilovali mne na svědeckém postu několik hodin ohledně toho, co jsem tím názvem myslel. Nakonec mne soudce požádal, abych definoval svůj přístup k sionismu prostými slovy. Během okamžiku jsem vymyslel nový výraz: „post-sionismus“.

Od té doby byl tento výraz přivlastněn jako synonymum anti-sionismu. Ale používal jsem ho celkem doslovně. Jak jsem soudci vysvětlil, mým postojem je, že sionismus bylo historické hnutí, se svými slavnými úspěchy, jakož i temnější stránkou. Člověk ho může obdivovat nebo zatracovat, ale tak či tak dospěl sionismus ke svému logickému konci vytvořením státu Izrael. Sionismus byl lešením, které vybudování státu umožnilo, ale jakmile je dům postaven, stává se lešení překážkou a musí být odstraněno.

Takže soudkyně rozhodla, že nejsem anti-sionista. Nařídila odpůrcům, aby nám zaplatili tučnou náhradu, což nám pomohlo financovat naše aktivity.

Stále na této definici trvám.

Dnes, když je v Izraeli výraz sionismus používán, může znamenat mnoho různých věcí.

Pro řádné židovské Izraelce to neznamená nic víc, než izraelský patriotismus, kombinovaný s dogmatem, že Izrael je „židovský stát“, nebo „stát židů“. Tyto definice, sami o sobě, umožňují mnoho různých interpretací. Pro legendární „muže nebo ženy na ulici“ to znamená, že židé na celém světě jsou „lidé“ a že Izrael těmto lidem „patří“, ačkoliv židé nemají v Izraeli žádná práva, dokud sem nepřijedou a nedostanou občanství. Samozřejmě, že židé na celém světě nebyli nikdy požádáni, aby rozhodli, jestli je Izrael jejich státem, nebo ne.

Od tohoto bodu se definice ubírají mnoha různými směry.

Na začátku byla dominantní sionistickou barvou rudá (nebo aspoň růžová). Sionistický sen šel ruku v ruce se socialismem (ne nezbytně marxistického typu), hnutím, které vytvořilo židovskou společnost v Palestině před vznikem státu, ona všemocná odborová organizace, kibucy a spousta dalšího.

Pro náboženské sionisty (na rozdíl od ortodoxních anti-sionistů) byl sionismus předběžcem mesiáše, který určitě přijde, když budeme všichni dodržovat sabat. Náboženští sionisté chtějí, aby se Izrael stal státem řízeným halachou, velmi podobně jako islamisté chtějí, aby byly jejich státy řízeny šaríou.

Pravičáčtí sionisté chtějí, aby sionismus znamenal židovský stát v celé historické Palestině, v jejich hantýrce „celém eretz Izrael“, s co nejméně nežidovskými obyvateli jak je možné. To lze snadno doplnit o náboženské, a dokonce mesiášské vize. Bůh to chce, protože jim to důvěrně sdělil.

Theodor Herzl, zakladatel, chtěl liberální sekulární stát. Martin Buber, vynikající humanista, se označoval za sionistu. Stejně tak Albert Einstein. Vladimír Jabotinsky, idol pravičáckých sionistů, věřil ve směsici extrémního nacionalismu, liberalismu, kapitalismu a humanismu. Rabín Meir Kahane, tvrdý fašista, byl sionista. A to jsou samozřejmě také osadníci.

Mnoho fanatických anti-sionistů na celém světě, včetně židovských, by rádo vidělo sionismus jako monolit, aby ho bylo jednodušší nenávidět. Stejně tak, z lásky, mnoho milovníků Sionu, z nichž většina by sem nepřišla a nežila tu ani ve snu.

Dohromady je to celkem bizarní obrázek.

Dnes je sionismus pevně v rukou extrémní pravice, směsice nacionalistů, náboženských fanatiků a osadníků, podporovaných velmi bohatými židy v Izraeli a mimo něj.

Ovládají zprávy, jak přímo (vlastní všechny sítě televizních stanic a novin), tak metaforicky. Každý den obsahují zprávy mnoho věcí, ve kterých je obsažen „sionismus“.

Kvůli sionismu jsou beduíni v Izraeli násilně vyháněni s velkých kusů půdy, kterou obývali po staletí. Kvůli sionismu je osadnickým školám hluboko na okupovaných územích přiřknut statut „univerzity“ (vojenským guvernérem!), což dává nový impulz k mezinárodnímu akademickému bojkotu Izraele. Stovky nových budov v osadách jsou stavěny na soukromé palestinské půdě, ve jménu sionismu. V Ramallah, hlavním městě Palestinské samosprávy, nahání izraelské jednotky Afričany bez izraelského imigračního povolení. Skutečně, náš ministr vnitra, jehož jedinou vášní je, zdá se, lov Afričanů hledajících práci, používá slovo sionismus téměř v každé větě.

Ve jménu sionismu posílá náš fanatický pravičácký ministr školství izraelské školní děti na indoktrinační výlety na „svatá místa“ na okupovaném území, aby formoval jejich vědomí od útlého věku a vštěpoval jim, že tato země patří jim. Aby posílili jejich sionistické přesvědčení, jsou také posílány do Osvětimi.

Osadníci tvrdí – s jistou oprávněností – že jsou jedinými skutečnými sionisty, právoplatnými dědici 130 let sionistického osídlování a expanze. To jim dává právo dostávat obrovské sumy státních peněz na své aktivity, zatímco v Izraeli jsou nové daně zaváděny dokonce i pro nejchudší z chudých, jak např. další 1% zvýšení DPH.

Židovská agentura, odnož Světové sionistické organizace, věnuje téměř veškeré své zdroje na osady.

V parlamentu neexistuje žádná frakce (až na dvě malé arabské frakce a převážně arabskou komunistickou frakci), která by neprohlašovala svoji politickou oddanost sionismu. Skutečně, sionistická levice tvrdí, že jsou skutečnější sionisté, než pravice.

Kam to vše vede? Ach, má to háček.

Současná tvrdě sionistická politika státu Izrael obsahuje vnitřní paradox. Vede k sebezničení.

Politika naší vlády je založena na udržování statutu quo. Celý historický eretz Izrael/Palestina pod izraelskou kontrolou, Západní břeh ve stavu okupace, jeho palestinští obyvatelé bez národních nebo občanských práv.

Pokud se, někdy v budoucnu, pravičácká vláda rozhodne anektovat Západní břeh a pásmo Gazy „oficiálně“ (stejně jako byl před delší dobou anektován Jeruzalém a Golanské výšiny – což zbytek světa neuznává), nebude v tom žádný praktický rozdíl. Většina Palestinců již je odsouzena do enkláv připomínajících jihoafrické bantustany dní minulých.

V tomto Velkém Izraeli budou palestinští Arabové představovat menšinu aspoň 40%, rychle se rozrostou na 50% a více, což učiní stále méně přesvědčivým nazývat to „židovský stát“. „Židovský a demokratický stát“ bude věcí minulosti.

Samozřejmě, že prakticky nikdo v Izraeli nesní o arabských obyvatelích s občanstvím Velkého Izraele a demokratickými právy. Pokud by se to, snad na boží zásah, mělo naplnit, již by to nebyl „židovský stát“. Byl by to „arabský palestinský stát“.

Jedinou cestou z toho ven by byly etnické čistky obrovského rozsahu. K některým již dochází v tichosti v odlehlých oblastech. Již nějakou dobu v nejodlehlejší oblasti Západního břehu, na pokraji pouště jižně od Hebronu, se okupační úřady pokouší zlikvidovat celou arabskou populaci. Tento týden ministr obrany Ehud Barak prohlásil tuto oblast za „vojenskou bojovou zónu“, která musí být okamžitě evakuována. Lidé, kteří tam zůstanou, riskují zastřelení. Zemědělci se mohou vrátit a pracovat na své půdě, ale pouze o sabatu a židovských svátcích, kdy má armáda dovolenou. Sionismus v akci.

V současné chvíli žije mezi Středozemním mořem a řekou Jordán asi pět milionů Palestinců a šest milionů židů. Etnická očista země je velmi nepravděpodobná, aspoň to tak vypadá. Mnohem pravděpodobnější je realita apartheidového státu, ve kterém budou židé brzy menšinou. To není realita předjímaná otci zakladateli sionismu.

Jedinou alternativou je mír – Palestina a Izrael, vedle sebe. Ale to je nazýváno „post-sionismem“, bože chraň.

Naši vůdci unikají z této reality pomocí jednoduché věci: nemyslí na to. Nemluví o tom. Raději „sionistické kecy“ – příval prázdných frází.

Ale někdy v budoucnu se bude muset rozporům sionismu čelit.