Portoriko: totální kontrola Říše a záblesk naděje

Na tomto území působí bez jakýchkoliv omezení struktury FBI, CIA, vojenské rozvědky, DEA, tajné služby. Jeho geografická pozice umožňuje amerických zvláštním službám využívat Portoriko jako nástupiště pro rozvratné operace proti zemím latinské Ameriky, především proti Brazílii, Kubě a Venezuele, a dalším „populistickým“ státům. Součástí úkolů amerických zvláštních služeb je „komplexní monitorování“ práce zastupitelských struktur (konzulátních, obchodních, informačních atd.) „potenciálně nepřátelských států“. V soukromých diskusích představitelé těchto zemí zmiňují odposlechy telefonů, tajná stálá stanoviště, ze kterých se fotografují hosté, „štěnice“.

Na Portoriku se konají konspirativní setkání s představiteli venezuelské opozice. Jedno z nich bylo zaznamenáno „portorickými přáteli Chaveze“ v lednu 2009, v hotelu La Concha. Organizátorem tohoto setkání byl dočasný zmocněnec amerického velvyslanectví ve Venezuele John Caulfield, jehož dráha konzula „v horkých místech“ přímo poukazuje na jeho příslušnost k CIA.

Kontrolou nálad Portoričanů, odhalováním „extremistických uskupení“ a možných projevů protestu je pověřena primárně FBI. Pracovníci FBI začali působit v Portoriku v r. 1935. Zabývali se odhalováním „emisarů Kominterny“, „extremistů“ v Národní straně vedené Albizu Camposem, organizovali potlačování národních vlasteneckých projevů. Jedna z takových trestních výprav vešla do historie Portorika jako „zúčtování v Ponce“ (1937), kdy policie zahájila střelbu do neozbrojených lidí. Zahynulo 20 lidí a přes 100 jich bylo zraněno.

Část archivu FBI (přes 120,000 stran), věnovaná operacím proti odbojovým organizacím na Portoriku v letech 1930-1970, byla zveřejněna na internetu Centrem portorických studií Hunter College. Poprvé získali politologové představu o rozsahu práce FBI. Edgar Hoover vydal nařízení získat lidské zdroje pro získávání vyčerpávajících informací o vůdcích a aktivistech ilegálních organizací na Portoriku: o jejich vztazích, zvycích, zálibách a slabinách. To vše je nezbytné pro provádění „preventivních útoků“.

Přesto však odboj proti koloniálnímu diktátu Říše na Portoriku neskončil nikdy. Stovky účastníků osvobozeneckého boje položily život, aby se země stala svobodnou. V 50. letech provedli vlastenci útok na dům guvernéra v San Juan (hlavním městě Portorika), na rezidenci Harry Trumana ve Washingtonu a na kongres. FBI odpověděla represemi proti vedoucím činitelům nacionalistických a levicových organizací, prostřednictvím svých agentů provedla několik atentátů na ně a jejich rodiny a vyhazovala do vzduchu sídla „extremistů“.

Jistých ústupků Portoričané dosáhli: funguje systém autonomie, mají vlastní byť neúplnou ústavu, existuje (také v ořezané formě) zákonodárný, výkonný a soudní pilíř moci. Nicméně rozhodující moc na Portoriku má americký kongres, a proto území „přidruženého státu“ vládnou z Washingtonu. Národní protesty přinutily Pentagon formálně „uzavřít“ 13 vojenských základen na území Portorika a přestat používat střelnici na ostrově Vieques. Nicméně základní objekty vojenské infrastruktury se udržují v provozním stavu a mohou být uvedeny do bojové pohotovosti velmi rychle.

Odtajněné materiály vyvolaly diskusi ohledně modu operandi amerických zvláštních služeb proti stoupencům nezávislosti Portorika dnes. Závěr byl neutěšený: od dob studené války, kdy byly nezákonné aktivity zvláštních služeb ospravedlňovány „sovětským nebezpečím“, se prakticky nic nezměnilo. Na rozsah sledování stoupenců nezávislosti Portorika je možné usoudit i podle faktu, že předseda Národní socialistické strany Francisco Torres byl zadržen na letišti panamského hlavního města. Policejní agenti vysvětlili, že jednají v souladu s pokyny představitelů FBI v Panamě. Po této „demonstraci všemohoucnosti FBI“ bylo Torresovi umožněno pokračovat v cestě. Když se vrátil na Portoriko, zadržení se opakovalo. Tentokrát byl prohledán, všechny jeho dokumenty, kreditní karty a rodinné fotografie byly zkopírovány, přičemž bez předložení odpovídajícího příkazu. „Zadokumentováváním“ podobného typu prošli mnozí představitelé levicových stran a organizací. Avšak „pod dozorem“ jsou i politici pravice a konzervativců. Informace se „ukládají do osobních složek“ pro budoucnost.

Snaha národně orientovaných sil vrátit Portoriko „do rodiny latinsko-amerických národů“ je vnímána jako hrozba pro americké zájmy v Karibském bazénu. Předpovídá se, že získání nezávislosti povede ke sblížení tohoto ostrovního státu s Kubou a Venezuelou, se zeměmi, které důsledně prosazují skoncování s koloniálním statutem Portorika. Nevylučuje se ani vstup této země do Bolívarské aliance zemí latinské Ameriky (ALBA). Příklady existují. Z karibských ostrovních států patří do ALBA Dominikánská republika, Antigua a Barbuda, Saint Vincent a Grenada. Řada portorických politických stran (El Partido Nacionalista, El Frente Socialista, El Movimiento Independentista Nacional Hostosiano) se v prosinci 2011 obrátila na Společenství zemí latinské Americky a Karibiku (CELAC) s výzvou o pomoc při likvidaci zbytků kolonialismu v regionu a podporu více než stoletému boji Portoričanů s Říší. USA byly označeny za koloniální mocnost, zodpovědnou za vzniklou situaci. Portoričané, bojující za nezávislost své země, jsou kategoricky jednotní v jednom: je to jejich úkol, nikdo jiný to za ně nevyřeší.

Vystoupení na podporu boje Portoričanů v různých zemích latinské Ameriky jsou stálým faktorem společensko-politického života na kontinentu. Letos v únoru na XI. setkání zemí ALBA na nejvyšší úrovni byla přijata Deklarace nezávislosti Portorika. Oznámil to venezuelský prezident Hugo Chavez. Portoriko je latinsko-americká a karibská země, s vlastní neopakovatelnou historií. Její právo na suverenitu bylo potlačováno za koloniální správy, kterou Spojené státy vykonávají více než sto let. Získání nezávislosti této země musí být podpořeno celým regionem latinské Ameriky a Karibiku, jeho kolektivními politickými fóry, a v první řadě CELAC. Do Deklarace byl také zahrnut požadavek na USA, aby propustily politické vězně, odsouzené za účast v boji za nezávislost a sebeurčení Portorika.

Kampaň solidarity s Portorikem dosáhla v latinské Americe takového rozsahu, že aby neutralizoval negativní následky, vyrazil Barack Obama 14. června 2011 na návštěvu do San Juan. První návštěva americké prezidenta za 50 let! Formální pětihodinová návštěva byla věnována výběru prostředků na volební kampaň a „mobilizaci“ podpory portorických voličů na území USA. Nicméně Obama dorazil i proto, aby (za oponou) podpořil „stoupence anektování“, kteří požadují začlenění Portorika do USA jako 51. státu. „Stoupencem anexe“ je konkrétně guvernér ostrova Luis Fortuňo, zvolený do této funkce Novou pokrokovou stranou (PNP). Je to neoliberální politik, který považuje pro Portoriko za nejlepší stát se další hvězdičkou na americké vlajce.

Nicméně Washington s přeměnou Portorika na další stát nepospíchá. Zachovat koloniální statut ostrova je pro něj mnohem výhodnější: investice do jeho ekonomiky přináší značné zisky. Pokud se Portoriko stane unijním státem, bude třeba do něj vložit obrovské prostředky a zvednout životní úroveň obyvatel na statistický průměr.

Obamova návštěva byla doprovázena protesty. Fakticky šlo o „pouliční referendum“, ve kterém Portoričané odpověděli, jakou ze tří variant sebeurčení si zvolili. Vybírali z posílení stávajícího statutu, vstupu do Unie jako stát, nebo získání nezávislosti. Poslední varianta nevyhovuje Washingtonu ze všeho nejvíce. Proto média na Portoriku stále častěji mluví o krizi: ekonomické, finanční, politické, a tvrdí, že bez pomoci centra se s krizí nevypořádají, že Portoriko, v případě získání nezávislosti, bude degradovat a dostane se na úroveň Haiti.

Současný statut Portorika připravuje zemi o budoucnost. Již nyní se část nezaměstnané mládeže dává ke zločineckým bandám a zapojuje se do narkobyznysu. Asi 10,000 studentů, kteří nemají možnost zaplatit náklady na studium, je nuceno opustit univerzity. Mnozí z těch, kteří získali vzdělání a nenašli uplatnění, se zapojují do politických aktivit. A pak jsou tu ti, kteří slouží v americké armádě. Mladí si myslí, že pouze v nezávislé zemi budou mít nějakou perspektivu. Není to snad důvod, proč je pro ně Hugo Chavez nejoblíbenějším politikem současnosti?

Signálem možného zesílení represí proti účastníkům boje za nezávislost bylo dubnové jmenování Hectora Pesquera šéfem portorické policie. Rozhodl takto guvernér Fortuňo, po konzultaci s Washingtonem. Předtím byl Pesquera agentem FBI v Miami, podporoval úzké vztahy s kubánskými emigrantskými organizacemi, účastnil se likvidace Filiberta Ojeda Riose, portorického ředitele „Národní armády Los Macheteros“, a přípravy vraždy Danilo Andersona, venezuelského prokurátora, který vyšetřoval okolnosti státního převratu v dubnu 2002. Pesquera se zúčastnil zatčení pětice kubánských špionů, kteří hledali na americkém území teroristy, posílané na ostrov s cílem provádět diverzi. Ve vlasteneckých kruzích považují jmenování Pesquera šéfem policie za signál předcházející kampani „kriminalizace“ boje za nezávislost a pronásledování oblíbených vůdců. Proto se stále častěji objevují výzvy k vytvoření široké fronty odporu proti stupňujícím se represím.

Ale Portoričané hledí do budoucnosti s optimismem. Jeden z nich, Roberto Torres Collazo napsal o Obamově návštěvě země toto: „Pro velkou část Portoričanů v Portoriku neměla návštěva většího významu.“ … Collazo vysvětlil důvod: 80% lidí mluví jen španělsky, velká část tančí salsu, a ne na americkou muziku. V zemi existují McDonaldy a Burger Kingy, ale Portoričané dávají přednost rýži a fazolím… Jsme velmi veselí, spontánní při projevování pocitů a jednoduší, jako většina našich latinsko-amerických bratrů. Naše zvyky a tradice mají mnohem blíže ke střední a jižní Americe, než k severní…