Karadžičův soud

Jaké důkazy byly předloženy žalobou? Skutečně se jí podařilo dokázat „mimo veškerou rozumnou pochybnost“, že R. Karadžič je vinen genocidou, vraždami, vyhlazováním, deportacemi, zločiny proti lidskosti, nezákonnými útoky na civilisty, terorizováním civilní populace a braním rukojmí?

Zaprvé, přesně třetina důkazů byla předložena tajnými svědky. V 56 případech jsme neviděli jejich tváře a neznáme jejich jména, a dokonce ani nevíme, co řekli. Samozřejmě, že je to prováděno účelově. Vždy existuje možnost říct, že vina Karadžiče je dokázána důkazy poskytnutými těmito svědky.

Ty svědky, kteří poskytli důkazy otevřeně, lze rozdělit do čtyř hlavních skupin: oběti zločinů, zahraniční vojáci a politici, experti, a insideři (bosenští vůdci a vojáci).

Lidé z první skupiny museli dokázat, že tyto zločiny byly skutečně spáchány, z druhé to, že do nich byli zapleteni vojáci bosenské armády, ze třetí to, že jednotlivé zločiny byly součástí obecné politiky vedení Republiky Srpska. Ale to vše nedokazuje vinu R. Karadžiče. To je důvod, proč byla hlavní role ve hře přiřknuta insiderům, a jejich úkolem bylo předložit spojitost mezi spáchanými zločiny a obviněným. Přesto v některých případech žalobci chápali, že takové důkazy nemají. Proto pak povolali „interní“ svědky, například novináře, kteří opakovali jako mantru „Karadžič řídil vše“, „bez Karadžiče nebylo rozhodnuto o ničem“ atd. Cílem stíhání bylo usvědčit Karadžiče stůj co stůj, bez ohledu na důkazy o rozkazech, které vydal či nevydal.

Zvláštní kategorií svědků byli západní novináři a zaměstnanci „nevládních“ organizací. Jejich svědectví nemají jiný význam, než vytvořit potřebný obraz nepřítele. Například svědek označený jako T. Ibrahimefendič svědčil, že oběti genocidy v Srebrenici prodělaly těžké psychologické utrpení. V chápání Mezinárodní tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) jsou oběťmi výlučně Bosňáci, nikoliv Srbové, takže to bylo jen o bosenském utrpění, o kterém svědci mluvili. A další důležitý detail – z 200 svědků stálo před soudem poprvé pouze sedm. Ostatní – „profesionální svědci“ Haagského tribunálu – svědčili až 17krát u dalších soudů!

Jedním ze svědků z řad expertů, který stojí za zmínku, byla Evu Tabo, která měla poskytnout důkazy, jestli došlo ke genocidě v Bosně v obecném měřítku. Při podávání svědectví přistoupila k „inovativní“ taktice porovnávání počtu obyvatel příslušejících k různým národnostem, kteří v těchto komunitách v Bosně pobývali, před a po válce. Podle této metody pokud bylo v Bratunac před válkou 90% Bosňáků, a po válce tento počet poklesl na 10%, je to důkaz faktu, že došlo ke genocidě. Křížové ověření dokázalo, že tento svědek podvádí a lže. Do svých čísel zahrnula emigranty, jako gastarbeitery, kterých bylo v té době v Jugoslávii hojně. Navíc svědkyně předstírala, že neví, jak pojetí „před válkou a po válce“ odpovídá Daytonským dohodám, které předjímaly rozdělení Bosny na etnickém základě, a docházelo tedy k přesídlování do komunit podle národnosti. Aby svůj podvod zastřela, analyzovala svědkyně statistiky některých komunit. Ostatní komunity, včetně těch, kde srbská populace před válkou tvořila 99%, a po válce tam nebyl ani jeden Srb (!), jako např. Grahovo a Drvara, byly prostě z této „analýzy“ „vyloučeny“.

Samozřejmě, že nejdůležitější byli insideři, především Momir Nikolič (bývalý zástupce velitele pro bezpečnost a rozvědku brigády bosensko-srbské armády v Bratunac), již ICTY usvědčený a odpykávající si dvacetiletý trest ve Finsku. Jeho důkazy nesouvisely s rozkazy vydanými R. Karadžičem, ale s rozkazy vydanými dalším člověkem, obviněným ICTY, plukovníkem L. Bearou. A mimo to se spolehlivost jeho svědectví rovná nule.

Jde o to, že po obvinění z genocidy byl osvobozen, výměnou za poskytnutí důkazů proti dalším obviněným ze stejného zločinu. To bylo Haagským tribunálem nejen umožněno, ale dokonce povzbuzováno. Dva hlavní svědci z řad insiderů v procesu s Karadžičem nebyli nikdy před soud postaveni. A to Miroslav Derondžič, jeden z vůdců bosenských Srbů v Bratunac, a Biljana Plavšič, bývalá prezidentka Republiky Srpska. Důkazy poskytnuté prvně jmenovaným položily základy pro usvědčení tuctu dalších obviněných. M. Derondžič tvrdil, že osobně slyšel, jak Karadžič vydává rozkazy zabít vězně v Srebrenici. Ale jakážto smůla! Jediný svědek zemřel při odpykávání si desetiletého trestu ve Švédsku. Rovněž připustil vinu, výměnou za zbavení ho obvinění z genocidy. B. Plavšič si již odpykávala trest a – jakážto náhoda – připustila svoji vinu výměnou za zrušení obvinění z genocidy a kratší trest.

A konečně dalším svědkem z řad insiderů byl Dražen Erdemovič. Byl jediným svědkem ICTY, který se zúčastnil zastřelení 1200 vězňů, kdy osobně připravil o život asi 100 z nich. Jeho důkazy „dokazují“, že to bylo vedení bosenských Srbů, kdo vydal rozkaz zastřelit uvězněné Bosňáky ze Srebrenice. Ale také Erdemovič připustil svoji vinu výměnou za zrušení obvinění z genocidy a dokonce… vraždy (!!!). Dostal pět let a ve skutečnosti si odseděl jen tři a půl. To vše se stalo jasným, když se Erdemovič začal objevovat před jedním soudem za druhým a obviňoval z genocidy ostatní. Učinil tak například v procesu se Slobodanem Miloševičem. V Karadžičově procesu se objevil dvakrát: v r. 1996 a v r. 2012. Byla to jeho výpověď, na čem byl založen mezinárodní zatykač na Karadžiče a Mladiče. Tehdy mohl Erdemovič říkat cokoliv chtěl, ani Karadžič, ani Mladič u soudu přítomni nebyli. Mnohem těžší to bylo na konci února 2012, kdy musel projít křížovým výslechem Karadžiče, který s jistotou věděl, že Erdemovič lže. Výsledkem toho je, že nejen že Erdemovičovy důkazy neobstály, ale byly zcela vyvráceny.

Takže první výsledky u případu žalobců jsou bezútěšné, žádné důkazy „mimo rozumnou pochybnost“ o vině Karadžiče předloženy nebyly. To neznamená, že svědci proti němu nevypovídali. Takových důkazů byla spousta. Ale žádný svědek neprošel důkladným křížovým ověřováním: všichni svědci byli přistiženi buď při podvodech u expertiz, nebo při odporujících si výrocích, nebo při holé lži. Hlavní věcí je, že lež není „vedlejším produktem“, ale součástí dobře organizovaného komplotu úřadu žalobce.

Bez ohledu na to, že docházelo k masivním pokusům „posvětit“ falšování historie soudními orgány po dvacet let, Haagský tribunál konečně selhal v procesu, kde měla být dokázána vina vrcholového politika nebo vojenského srbského vůdce, který se měl údajně dopustit zločinů na území bývalé Jugoslávie.