Od Srebrenice a Racak po Benghází a Homs

Při jejich provádění byla OSN Washingtonem kooptována. Nyní byl Kofi Annan jmenován zprostředkovatelem v Sýrii, ale jeho pozice v R2P nesmí být přehlížena. Stejně tak ani fakt, že USA a jejich spojenci nemají zájem na vyjednání míru.

Semena byla zaseta v Iráku

Když studená válka začala slábnout, zpozorovalo NATO příležitost jak se dostat z geopolitického vakua, které zůstalo po kolapsu SSSR a rozpuštění východního bloku. Nejen, že se NATO začalo transformovat z obranné organizace na útočnou, ale začalo si za tímto účelem usurpovat humanitární mandát. Právě díky tomuto humanismu bylo NATO schopné přeměnit se na útočný vojenský pakt, z původně obranného, kterým mělo údajně být.

Většina lidí, včetně expertů, neví, že největší vojenskou operací v prvním desetiletí po studené válce byla válka v Zálivu. NATO zde působilo neoficiálně ve stínu, a bylo to právě na základě toho, co NATO udělalo během irácké války a s ní souvisejících vojenských operací ve jménu „humanismu“ v iráckém Kurdistánu, co udalo tempo humanitární intervenci NATO v bývalé Jugoslávii. Bezletové zóny, které byly vytvořeny na humanitárním podkladě v Iráku, byly uplatněny také v Jugoslávii, a naposledy v r. 2011 v Libyi.

Jugoslávie: Srebrenice a Racak

11. července 1995 vpochodovaly jednotky bosenských Srbů do tak zvané bezpečné oblasti OSN Srebrenica. Oficiální historkou NATO je, že jednotky OSN souhlasily se stažením ze Srebrenice a nechaly jednotky bosenských Srbů převzít péči o místní Bosňáky, ale jakmile bosenští Srbové vstoupili do oblasti, zmasakrovali asi 8,000 Bosňáků. To bylo líčeno jako nejhorší masakr v Evropě po druhé světové válce.

Ve skutečnosti byly události ve Srebrenici překrouceny a použity pro ospravedlnění masivní reakce NATO, postavené na rozhořčení veřejnosti. Vůdci Bosňáků také odmítli dát Červenému kříži jména lidí, kteří utekli ze Srebrenice, což mělo za následek nafouknutý počet pohřešovaných, a později se ukázalo, že i počet mrtvých byl výrazně nižší, než bylo původně hlásáno. Odhady médii se s postupem času rovněž měnily. Nejvyšší představitel OSN v Bosně a Hercegovině, Philip Corwin, se rovněž vyjádřil, že události ve Srebrenici byly překrouceny z politických důvodů a v zájmu vojenské intervence NATO.

Bill Clinton prakticky nařídil Aliji Izetbegovičovi, že bude potřeba nechat zmasakrovat 5,000 Bosňáků, aby bylo možné zapojit NATO do války jako válčící stranu. Přeživší členové bosňácké delegace ve Srebrenici uvedli do záznamů, že Izetbegovič řekl, že NATO vojensky zasáhne proti republice Srpska, pokud bude možné vyrobit nejméně 5,000 mrtvol. „Pád Srebrenice“, zpráva OSN vydaná 15. listopadu 1999, to rovněž nonšalantně uvádí v paragrafu 115. Šéf bosňácké policie ve Srebrenici Clintonův požadavek na Izetbegoviče na „obětování“ lidí, aby se otevřely dveře pro útoky NATO proti bosenským Srbům, potvrdil rovněž.

V bosenské válce spáchaly strašlivé činy všechny strany, ale zločinem bosenských Srbů nebyly pro NATO etnické čistky. Zločinem bosenských Srbů bylo, že bojovali za zachování Jugoslávie. Dokonce i Chorvati a Bosňáci jak v Chorvatsku, tak v Bosně a Hercegovině, kteří chtěli zachovat Jugoslávii a mezietnický mír, byli cílem útoků, byli démonizováni nebo zabíjeni. Například Bosňák Fikret Abdič byl obviněn jako válečný zločinec v Chorvatsku poté, co utekl z Bosny a Hercegoviny, a Josip Rejhl-Kir, chorvatský šéf policie v Osijeku, byl zavražděn chorvatskými nacionalisty za to, že pracoval na zachování harmonie mezi Chorvaty a chorvatskými Srby.

NATO intervenovalo v Bosně a Hercegovině proto, aby změnilo rovnováhu moci. Bosenští Srbové představovali nanejvýš skvělou vojenskou sílu. Pokud by mocnosti NATO boje neinternacionalizovaly a neintervenovaly, bosenští Srbové by převzali nad zemí kontrolu a udrželi by ji jako integrální součást Jugoslávie. To by ochromilo, nebo zastavilo euro-atlantickou expanzi na Balkáně.

15. ledna 1999 boje v Racaku mezi srbskými jednotkami a nezákonnou Kosovskou osvobozeneckou armádou, kterou samotné americké ministerstvo zahraničí označilo za teroristickou organizaci, byly použity k tomu, aby se vykreslil podobný obrázek údajné genocidy a etnického čištění a ospravedlnila se válka. V té době byli Srbové již úspěšně démonizováni NATO a médii, coby pachatelé etnických čistek v bývalé Jugoslávii, takže NATO to mělo se snahou učinit ze Srbů zloduchy relativně snadné. Ve veřejných záznamech je uvedeno, že americká ministryně zahraničí Madeline Albright a vedení KLA spolupracovaly na vytvoření humanitární záminky pro intervenci. Právě v tomto kontextu USA a NATO tlačily na Federální republiku Jugoslávie, aby akceptovala uspořádání, v jehož rámci její ozbrojené síly měly opustit Kosovo, ale KLA bylo dovoleno v útocích pokračovat. Toto stupňování napětí se NATO pokusilo zopakovat v Sýrii, prostřednictvím tak zvané Svobodné syrské armády, která je ve skutečnosti teroristickou organizací napojenou na NATO a Radu pro spolupráci v zálivu (GCC).

Arabská sféra: Libye a Sýrie

V r. 2011 zahrálo NATO humanitární kartou opět. Plukovník Kaddáfí byl obviněn z masakrování vlastních lidí, obzvláště v Benghází. Bylo to zabaleno do báchorek o leteckých útocích a zahraničních žoldácích, což OSN přimělo, aby USA a jejich loutkovým režimům z NATO umožnila zavést další bezletovou zónu, jako v Jugoslávii, která umožnila změnu režimu, ke které došlo v Tripolisu.

V Sýrii se USA a jejich poskoci snažili použít Homs jako další Srebrenici, Racak a Benghází. Snažili se použít stejnou taktiku pro eskalování napětí. USA a jejich spojenci chtějí donutit syrskou armádu, aby přestala bojovat, zatímco síly vzbouřenců z řad Syrské svobodné armády mají volnou ruku pro vedení útoků, stejně jak tomu bylo v případě jugoslávské armády a KLA. Ruské a čínské požadavky, aby příměří dodržovaly obě strany, tuto strategii kazí.

To, co stojí v cestě další intervence, je pevné odhodlání Moskvy a Pekingu v Radě bezpečnosti OSN, jakož i síť aliancí, které je Sýrie součástí, včetně aliance s Iránem. Damašek a jeho spojenci by se však měli vyvarovat dalších pastí s cílem svázat Sýrii ruce politicky a právně, prostřednictvím jednostranných dohod. Ani by Syřané neměli věřit OSN.

Kofi Annan a zodpovědnost chránit (R2P)

Hodně je vychvalován Kofi Annan, coby zvláštní vyslanec jak Arabské ligy, tak OSN. Nicméně při jednání s Annanem je třeba být opatrný. V tomto ohledu je třeba brát na zřetel jeho minulost u humanitárních intervencí.

Podle Richarda Holbrooka, který byl s balkanizací Jugoslávie důvěrně a úzce spjat, byl Annan jednou z nejvíce nápomocných postav americké zahraniční politice na Balkáně. Annan ve skutečnosti pomáhal s vytvořením „zodpovědnosti chránit“ (R2P), spolu s kanadskými diplomaty. Navíc pan Annan vděčí svému vzestupu k moci USA a událostem ve Srebrenici a bojům v bývalé Jugoslávii. Generální tajemník Boutros Boutros-Ghalí byl Spojenými státy odstaven, aby se na postu šéfa OSN udělalo místo pro Annana.

Kofi Annan rovněž otevřeně podporuje R2P. Byl v Ottawě jako diskutér o R2P (Zodpovědnost chránit – po 10 letech: Úvahy o její minulosti, současnosti a budoucnosti), kterážto diskuse proběhla v Ottawě 4. listopadu 2011. Před svým příjezdem Allan Rock, prezident univerzity v Ottawě a bývalý kanadský velvyslanec v OSN, a Lloyd Axworthy, prezident univerzity ve Winnipegu a bývalý kanadský ministr zahraničí, který prosazoval R2P, napsali společnými silami článek o R2P do Ottawa Citizen, 25. října 2011. Jak Axworthy, který se účastnil diskuse s Annanem, tak Allan Rock, který hostil Annana v Centru pro studium mezinárodní politiky, velebili válku v Libyi a označovali ji za vítězství R2P.

V diskusi se k Annanovi ještě přidal vehementně pro-natovský kanadský poslanec Christopher Alexander z vládnoucí Kanadské konzervativní strany. Alexander je parlamentní tajemník Petera MacKay. MacKay je současným kanadským ministrem obrany a podporuje válku proti Sýrii a Iránu. Christopher Alexander byl také několik let kanadským diplomatem v Rusku, kanadským velvyslancem v NATO obsazeném Afghánistánu, a zástupcem zvláštního představitele Pomocné mise OSN v Afghánistánu (UNAMA). Diskusi o R2P moderoval Lyse Doucet, korespondent BBC a přítel Alexandera.

Ohledně diskuse o R2P na univerzitě v Ottawě je důležité poznamenat, že R2P prosazovala. Kofi Annan také vyjádřil svoji podporu vojenské intervenci NATO v Libyi. Na dotaz ohledně Sýrie neposkytl Annan žádnou jasnou odpověď, ale držel se podpůrné linie. Nakonec jak Annan, tak Axworthy navrhli, aby regionální organizace dostaly mandát R2P. Například Africká unie by měla být schopna intervenovat ve jménu mezinárodního společenství v afrických zemích, jako Uganda a Súdán, nebo Arabská liga by měla podobně dostat mandát R2P pro země jako Sýrie.

Tyto body jsou klíčovými faktory. Neměly by být přehlíženy. Annanova nestrannost by měla být zpochybněna, obzvláště ve světle jeho postoje k Libyi a jeho podpoře vojenských intervencí NATO.

Humanitarismus: tvář moderního imperialismu

Vojenská intervence NATO v Jugoslávii byla koloniální invazí, maskovanou šarádou o humanitárním úsilí. Navíc to, co NATO v Jugoslávii udělalo, byla intervence formou stupňujících se fází, salámové taktiky při rozdělení a dobytí země. Podle generála Johna Galvina, bývalého nejvyššího velitele NATO, to bylo učiněno proto, že představitelé NATO věděli, že totální invaze během rozpadu země by vedla k masivní partyzánské válce, s vysokými náklady pro NATO. Lze také dodat, že intervence NATO by měla na desintegraci Jugoslávie opačný efekt, a neumožnila by rozpad federálního státu.

Na počátku r. 2011 byly jak Libye, tak Sýrie cílem Středozemního dialogu NATO, a měly rovněž výhrady ke Středozemní unii (UfM) Evropské unie. To prakticky znamená, že obě země byly v hledáčku euro-atlantické expanze. Zatímco protesty v Bahrajnu a Jordánsku prošly bez povšimnutí, byly všechny oči upřeny na Libyi a Sýrii. A to kvůli imperialistickým zájmům rozvrátit oba státy.

Atlanticismus je na pochodu. Operace NATO jak na Balkáně, tak v arabském světě mají za cíl rozšířit euro-atlantickou zónu. S tím souvisí i zapojení paktu do misí Africké unie ve východní Africe. Všem pozorovatelům, kteří podrobně sledují restrukturalizaci států poražených NATO, by to mělo být velmi jasné. Humanitarismus se stal novou tváří moderního imperialismu.