Synarchie: Skrytá ruka za Evropskou unií

Lynn Picknett a Clive Prince

27.3.2012 Komentáře Témata: Evropská unie 4219 slov

Zatímco otázky ohledně existence jediné globální elity s agendou, sahající daleko za to, aby se udržela prostě jen velmi, velmi bohatou, zůstávají, zcela jistě existují skupiny, které chtějí řídit svět ze zcela jiných důvodů. A za rostoucí globalizace politických a ekonomických institucí se stalo snazším, aby se relativně malá skupina prosadila do převelmi vlivných pozic. Jedna kabala obzvláště odhaluje – alarmujícím způsobem – čeho může dosáhnout malá skupina, poháněná fanatickou vírou, ze stínu za oponou. A v Británii je tato skupina na našem prahu, a byla tam po více než sto let. A ačkoliv je malá početně, její dosah je obrovský.

Náš výzkum této problematiky – podrobně popsaný v Konspiraci hvězdné brány (1999) a Odhalení Sionu (2006) – demonstroval, že každý velký krok ve vývoji Evropské unie od jednoduchého obchodního subjektu po obscénní superstrát je veden specifickou ideologií, kterou podporuje elita zpoza opony. Ale není to jen o politice. K velkému úžasu je tato ideologie také o mysticismu a magii.

Tímto stínovým politicko-okultním hnutím je synarchie, která byla vymyšlena Francouzem Josephem Alexandre Saint-Yves, markýzem d’Alveydre, jako opozice nastupující anarchie v druhé polovině devatenáctého století. Pro něj představoval ideální synarchistický stát rigidní sociální hierarchii, na vrcholku s elitou, předurčenou vládnout – absolutní opak tehdy se vynořujícího konceptu demokracie, svobod jednotlivců a sociální mobility.

Ústřední věcí pro Saint-Yves bylo vytvoření sjednocené Evropy, kdy se tato výzva poprvé objevila na stránkách jeho první knihy o synarchii Klíče k východu (1877). Věřil, že jeho dokonale vyrovnaná společnost odráží hluboké kosmické zákony, se kterými jeho elita dokonale rezonovala. Byli rovněž vedeni silami, které vládnou vesmíru – kdy věřil, že je jednou z nich.

Saint-Yves tvrdil, že v dávné minulosti vládla celému světu vyspělá civilizace – založená, samozřejmě, na synarchistických principech. Tento zlatý věk trval od r. 7500 do r. 4000 př.n.l., než zanikl v důsledku globální katastrofy, a v legendách je vzpomínán jako Atlantida. Od té doby okultní elita periodicky přicházela s odhalením synarchie, a posílala či inspirovala postavy jako Mojžíš a Ježíš – a přirozeně i samotný Saint-Yves.

Přisvojil si názor, oblíbený v ezoterických a teosofických kruzích devatenáctého století, že spirituálně vyspělí mistři – pro něj ochránci synarchistického odhalení – existovali v Agartě, skryté sféře v Himálajích. Svým nejbližším kolegům se svěřil, že ho navštívili jejich vyslanci.

Dalším významným aspektem jeho verze historie bylo, že tajné společnosti si předávaly tajemství synarchie po věky. Není pak žádným překvapením, když zjistíme, že jeho „spirituálními otci synarchie“ byli obvyklí podezřelí – Templáři.

Po jistou dobu, v 80. a 90. letech 19. století, byly Saint-Yvesovy názory vážně probírány v politických kruzích ve Francii a jinde v Evropě. V r. 1886 vytvořil Syndikát profesionálního a ekonomického tisku, aby prosadil synarchii u politických a podnikatelských vůdců. Přidalo se několik členů francouzského parlamentu, včetně ministra vlády Francoise Cesaire Demahy – který se stal později zakladatelem vlivného nacionalistického hnutí Action Francaise – a Paula Deschanela, který se v r. 1920 stal prezidentem Francie. Saint-Yves byl jmenován v r. 1893 rytířem Čestné legie.

Nicméně nakonec stoupenci Saint-Yvese zjistili, že věci bude třeba dělat radikálně jinak. Po jeho smrti v r. 1909, a obzvláště v nejisté době po první světové válce, věděli, že svých ambicí nemohou nikdy dosáhnout prostřednictvím konvenčních prostředků – a uchýlili se ke skrytým. Rozhodili se, že prosadí své členy do klíčových pozic v politických a ekonomických institucích, s cílem, slovy Richarda F. Kuisela, specialisty na francouzskou politickou historii dvacátého století, „vytvořit světovou vládu zasvěcené elity“ (1). Synarchie měla znamenat „vládu tajné společnosti“ kdy je pak v praxi obtížné rozlišit mezi synarchisty a lidmi pouze pod jejich vlivem.

Směrem k evropským „Spojeným státům“

Nejvýše postaveným stoupencem Saint-Yvese na konci devatenáctého století byl lékař Gerard Encausse („Papus“), maják francouzských ezoterických společností. Smíchal učení svého „spirituálního mistra“, okultního filosofa 18. století Lousie Claude de Saint-Martin, a svého „intelektuálního mistra“ Saint-Yvese. Encausse založil Martinistický řád, do kterého začlenil synarchistické principy – takže měl, nezvykle, politické ambice, včetně vytvoření „Spojených států evropských“. Obrovský přelud, mohl by člověk říct.

Encausseho smrt v r. 1916 měla za následek schisma v Martinistickém řádu, kvůli jeho zapojení do politiky. Aktivisté, pod vedením Victora Blancharda – šéfa sekretariátu poslanecké komory francouzského parlamentu – vytvořili odtrženecký Martinistický a synarchistický řád, který v r. 1922 vytvořil Ústřední synarchistický výbor, určený k protlačování slibných mladých úředníků a „mladších příslušníků velkých podnikatelských rodin“ (2). Výbor se brzy stal Hnutím za synarchistickou říši, či MSE (Movement Synarchique d’Empire), a to v r. 1930, pod vedením zanícených buřiček Jeanne Canudo a Vivien Postel du Mas.

Canudo je dnes nejvíce známá jako energetická prosazovatelka evropské jednoty a zakladatelka několika mládežnických organizací ve 30. letech, jejichž vybraní členové byli dosazeni do ezoterických synarchistických řádů, které vedla spolu s Postel du Mas.

Důležitým svědkem těchto událostí byl oslavovaný pařížský literát Maurice Girodias (vydavatel skandálních senzací, jako Příběh O. Lolity, Sexus od Henry Millera a Oběd bez oděvu od Williama S. Burrough). Jako pubescent byl ve 30. letech zapleten jak s evropskými skupinami Canudo, tak s ezoterickou společností, která se scházela v luxusním bytě Postel du Mas, aby si vyslechli slova „tajných mistrů“ prostřednictvím mladistvého média Laurette.

Girodias o magických salonech Postel du Mas řekl: „Viděl jsem tam muže vědy, ředitele společností a bankéře.“ (3)

Výše než přísně tajné

MSE vyprodukovalo důležitý dokument, ale klasifikovaný více než přísně tajný – samotná jeho existence nebyla lidem mimo okruh známa až do r. 1941 – s názvem „Synarchistický revoluční pakt pro francouzskou říši, známý obvykle prostě jako Synarchistický pakt. Autor není jistý, ale hlavními kandidáty jsou Postel du Mas a podnikatel Jean Coutrot. Teprve až v důsledku zjevné Coutrotovy sebevraždy za nacistické okupace byly mezi věcmi nalezeny kopie, takže pak všichni věděli, že Pakt existuje (4).

Tento nanejvýš děsivý dokument obsahuje program na „neviditelnou revoluci“ či „revoluci shora“: tj. převzetí státu zevnitř, prostřednictvím infiltrace na vysoké posty. Prvním krokem bylo převzetí kontroly nad Francií, před vytvořením „Evropské unie“ – pak, zítra…

Saint-Yves koncept federální Evropy nevymyslel. Například Victoru Hugo je připisováno první použití výrazu „Spojené státy evropské“, ačkoliv – pravděpodobně ne náhodou – byl blízkým přítelem Saint-Yves v komunitě francouzských emigrantů na Channel Islands po r. 1860.

Ale hnutí stalo se významnou politickou silou, když bylo v r. 1923 založeno Panevropské hnutí, a to rakouským hrabětem Richardem Coudenhove-Kalergi, kterého Otto von Habsburg – celkem výmluvně – popsal jako „vůdce a proroka“ sjednocené Evropy. Slavně zvítězil nad Winstonem Churchillem, který začal zastávat evropskou jednotu od r. 1930, a napsal předmluvu ke knize hraběte z r. 1953 „Myšlenka dobývá svět“. Hrabě byl oddaným věřícím, že události utváří kosmické síly, což mu poskytlo při nejmenším profil synarchisty. (Bohužel nemáme informace o Churchillových názorech na okultnější aspekty). Ale existují důkazy úzkého napojení na francouzské synarchisty.

V „Synarchie a moc“ z r. 1968 André Ulmann a Henri Azeau uvedli rozhovor s jedním z meziválečných členů MSE, který tvrdil, že „inspiroval činy Coudenhove-Kalergiho a jeho panevropeismu“ (5). Coudenhove-Kalergi rovněž podpořil proevropské skupiny vytvořené Jeanne Canudo z MSE.

Zapletení Maurice Girodiase se synarchisty začalo, když mu bylo 16, na přednášce Teosofické společnosti v r. 1935, kde byl uchvácen skupinou v okázalých templářských oděvech, vedenou Postel du Mas a Canudo. Bylo mu řečeno, že jsou to „schizmatičtí theosofisté s politickými cíli a že jsou napojeni na hraběte Coudenhove-Kalergi… který prosazuje Spojené státy evropské… Jejich cílem je vytvořit panevropskou politickou stranu a zřídit na celém světě, počínaje Evropou, společnost poslušnou spiritualistických myšlenek“ (6). V konverzaci s Girodias uvedla Postel du Mas Coudenhove-Kalergiho jako jednoho ze dvou hlavních propagátorů plánů svých a Canudo.

Kapuce a ilumináti

V bouřlivé době po první světové válce byla Francie, stejně jako zbytek Evropy, polarizována mezi komunismem a fašismem. V polovině 30. let došlo k vytvoření několika tajných krajně pravicových skupin, jak občanských, tak vojenských, které byly integrovány do jedné sítě pod kontrolou tří lidí v Nejvyšší radě. Ačkoliv tomu nebyl dán žádný konkrétní název, tisk tomu dal přezdívku Cagoule – či temně znějící „Kapuce“.

Skutečně, korespondent Chicago Tribune v Paříži, William Shirer, shrnul Cagoule jako „záměrně teroristické uskupení, uchylující se k vraždění a bombovým útokům, jehož cílem je svrhnout republiku a nastolit autoritářský režim na základě modelu fašistického státu Mussoliniho“ (7). Itálie poskytla Cagoule finance a zbraně a oplátkou Cagoule zavraždilo antifašistické italské uprchlíky v Paříži.

Cagoule vedl rytíř Čestné legie Eugene Deloncle, kdy dalšími členy Rady byli dr. Henri Martin a plukovník Georges Groussard, který dohlížel na kabalu v ozbrojených silách. Uskupení založili bohatí průmyslníci, včetně Eugene Schuellera, zakladatele L’Oreal – který si očividně myslel, že synarchie „stojí za to“ – kdy v sídle této jeho společnosti se skupina scházela.

Ačkoliv většinu Cagoule tvořili prostě antikomunističtí extremisté, kteří pravděpodobně o synarchii nikdy neslyšeli, není pochyb, že zde bylo silné spojení mezi MSE a nejvyšší radou, obzvláště Delonclem. Toto spojení přiznal Shirer (8) a Richard Kuisel, který napsal: „Je dosti podivné, že ačkoliv Cagoule bylo úhlavním nepřítelem zednářstva, napodobovalo zednářské rituály, symbolismus a metody náboru. Šéf Cagoule, Eugene Deloncle, dokonce přirovnal své verbovací procedury k „řetězové metodě“ iluminátů.“ (9)

V podstatě synarchisté prostřednictvím Cagoule převzali teroristické skupiny pro využití pro vlastní cíle a plánovali rychle přivodit stav nouze, který by umožnil vybranému jedinci vstoupit na scénu jako silný vůdce, aby obnovil pořádek „v zájmu bezpečnosti veřejnosti“. A jejich vyvolených mužem byl maršál Philippe Pétain.

V září 1937 otřásla Paříží řada výbuchů bomb, jejichž cílem bylo nastartovat vlnu ozbrojených útoků šířících chaos a zmatek. Ale šťastná náhoda přivedla policii ke skladům zbraní a munice v okolí města a Deloncle byl zatčen.

Oficiální zpráva ukázala na MSE a poznamenala, že „počet členů synarchistického hnutí byl velký a již byli rozmístěni, a byli připraveni převzít hlavní orgány státu“ (10).

Je těžké přeceňovat vliv synarchistů. Jen stěží šlo – a bez pochyby stále jde – o tlupu bezvýznamných. Hlavním hráčem v tomto příběhu nebyl nikdo jiný, než Francois Mitterrand, pozdější dlouho působící prezident Francie. Ačkoliv se musel vydávat za socialistu, před a během druhé světové války byl dosti extrémním pravičákem.

Dokonce se v té době šuškalo, že Mitterrand byl členem Cagoule. Ale jako větší senzaci rodina Henri Martina tvrdila, že skutečně umístil bomby roku 1937 (11). Ale zatímco neexistují žádné pevné důkazy na podporu toho, že Mitterrand byl cagoulardem, a ten to horlivě popřel, když byl konfrontován se svojí temnou minulostí v 90. letech, zcela určitě měl napojení i mimo relevantní politické – a vskutku ezoterické – názory.

Mitterrand věřil ve vládu elity – přednostně elity jednoho muže: sebe. Ačkoliv pocházel z relativně umírněných poměrů, vždy neotřesitelně věřil ve svoji osobní nadřazenost, dokonce spatřoval význam i v původu své rodiny ve městě Bourges, kde pole s názvem Champs de Mitterrand označuje přesný střed Francie. „Mitterrand“ znamená „střed země“.

Když ultra ambiciózní Mitterrand konečně dosáhl moci, vládl, jak každý ví, prostřednictvím svého „klanu“ přátel a příbuzných, kdy slavně poznamenal, že potřebuje pouze „padesát dobře umístěných přátel, aby řídil zemi“ (12). A začal budovat klan v předválečných letech, kolem předních cagoulardistů, obzvláště těch kolem Deloncle.

Mitterrand byl blízkým přítelem konspirátora atentátu na italské antifašisty bratry Rosselliovi, Jean Bouyvera a Francois Météniera, Deloncleho asistenta, který byl odsouzen k 20 letům za svoji účast v bombových útocích v r. 1937. Ale nejbližší rodinnou vazbu měl s Deloncle: Mitterrandův bratr Robert si vzal Deloncleho švagrovou těsně před vypuknutím války. Je nemyslitelné, aby se Mitterrand nikdy nesetkal s hlavou Cagoule a vrcholovým synarchistou. Jak uvidíme, byl Mitterrand, stejně jako Deloncle, také hluboce fascinován ezoterickými a mystickými záležitostmi.

Tajemství Hitlerovi nakloněného státu

Ačkoliv plány Cagoule na vytvoření stavu nouze a dosazení Pétaina k moci selhaly, bylo toho samozřejmě dosaženo o tři roky později, za ještě větší krize. V červnu 1940 Francie podlehla nacistickému Německu a Pétain se vynořil jako vůdce nového Hitlerovi nakloněného francouzského státu, se sídlem ve Vichy.

Téměř okamžitě po potupné kapitulaci Francie někteří tvrdili, že v porážce mají prsty některé elementy v armádě, a věřili, že spolčení s nacisty umožnilo Pétainovi dosáhnout jeho toužebné reorganizace země.

Takže o to znepokojivější je, že jeden z Ulmannových a Azeauových informátorů z řad bývalých členů MSE jim řekl, že vysoce postavenou osobou stojící za skupinou a „jedním z mentorů“ mladíků předurčených pro budoucí slávu ve 20. a 30. letech nebyl nikdo jiný, než generál Maxime Weygand (13). Není pochyb, že jeho sňatek s praneteří Saint-Yvese nebyl náhodný. Byl nejvyšším velitelem francouzských a britských jednotek při vypuknutí druhé světové války, a v červnu 1940 to byl on, kdo poradil francouzské vládě, aby požádala Hitlera o podmínky.

Francouzský výzkumník Roger Mennevée tvrdil, že Vichy představoval vrchol první fáze plánu načrtnutého v Synarchistickém paktu – převzetí moci ve Francii, v rámci příprav na průnik do Evropy – kdy použili Němce, aby udělali to, co se Cagoule nepodařilo o tři roky dříve (14). Ulmann a Azeau poznamenali, že, náhodou či ne, režim Vichy byl organizován přesně podle synarchistických plánů.

Jak okupace, tak Vichy byly považovány synarchisty za příležitost. V Paříži Postel du Mas a Canudo německé pány uvítali vřele. Jeden výzkumník synarchie poznamenal, že mimo jedné její pro-evropské organizace „byly ostatní založeny po r. 1940, ať již v kuloárech moci ve Vichy, nebo v kolaborantských kruzích v Paříži“ (15).

Ve Vichy, nijak překvapivě, se bývalí cagoulardisté dostali na vrchol, obzvláště v obávaných Milicích, vichistickém ekvivalentu Gestapa. Deloncle byl propuštěn z vězení – a vytvořil politickou stranu s cílem vybudovat „novou Evropu“, zatímco Henri Martin a plukovník Groussard se těšili roli ve vysokých kruzích rozvědky a sítě šmírování. Historik John Hellman nepokrytě uvádí, že bývalí cogoulardisté stáli za „manipulací, kontrolou a orientací pétainistické Francie“ (16).

Ačkoliv osobní vazby mezi Cagoule a synarchisty mohou být někdy nezřetelné, synarchisté byli nezpochybnitelně aktivní ve Vichy. Shirer prohlásil, že „není pochyb“, že synarchisté „infiltrovali nejvyšší pozice v podnikání a financích a ve vládní byrokracii“ (17). Zcela jistě se mnoho mladých nadějí vypěstovaných MSE vyhouplo do horní vrstvy Vichy – včetně Yvese Bouthilliera, ministra financí v letech 1940 až 1942.

A co Mitterrand? V červnu 1940 byl uvězněn, unikl z okupovaného území v prosinci 1941 do zóny Vichy. Byl uvítán bývalými cagoulardisty, kteří ho dosadili na různá místa ve vládě (jeho hlavním ochráncem byl tchán jak jeho bratra, tak Deloncleho) a dostal dokonce nejvyšší ocenění Vichy za službu státu, Francisque Gallique, Galskou halapartnu, v r. 1943.

Brzy poté Mitterrand narychlo mění strany a přidává se k odboji a dostává se do Londýna, aby se tam spojil se Svobodnými Francouzi – což byla jediná epizoda, která směla být po válce připomínána. Nebyl jediným vichistou, který vyskočil z potápějící se lodi. Mnoho francouzských synarchistů se začalo vtírat spojencům, protože bylo stále jasnější, že se věci vyvíjí v neprospěch Hitlera. Henri Martin se dal k americké tajné organizaci OSS a Deloncle kontaktoval britskou SOE, i když byl pak zabit v přestřelce s Gestapem v r. 1944.

V listopadu 1943 vytvořila skupina analytiků Svobodných Francouzů zprávu zabývající se výslovně synarchisty ve Vichy, a později v odboji, a potvrdila skutečnost existence synarchie a její výrazný vliv (18).

K neuvěření se Mitterrand vynořil z konfliktu jako hrdina odboje a levicový politik, jeho napojení na Vichy a jeho krajně pravičácká minulosti podlehly kolektivní amnézii, která Francii po válce příhodně zachvátila.

Ale protože je evidentní, že ke Cagoule choval sympatie a byl na něj napojen, musel jeho cíle sdílet – navzdory jeho pozdějšímu vzteklému přesvědčování o opaku. A díky svým zájmům, vazbám a měnění politických barev jako chameleon, aby dosáhl svých cílů, vypadá zcela určitě jako dokonalý synarchista. Ale zdaleka nejpodezřelejší je jeho mimořádná snaha vytvořit Evropskou unii…

EU: Alternativní historie

„Evropský projekt“ začal 9. května 1950 oznámením francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, že Francie a západní Německo se dohodly na koordinaci v oblasti uhlí a ocele. Itálie, Belgie, Holandsko a Lucembursko vyslyšely nabídku na připojení, což vedlo o sedm let později k Římské smlouvě, kterou bylo založenou Evropské hospodářské společenství (EHS).

Schuman byl pouze figurkou v popředí. Hlavním hybatelem byl ve skutečnosti Jean Monnet, nejvlivnější podnikatel a ekonom poválečné Evropy. Tečka. Masivní mezinárodní mocenská základna, kterou vybudoval před a během války, mu poskytla obrovský politický vliv, zatímco byl skryt zrakům veřejnosti. Byl to Monnet, kdo zajistil, že spojenci podpořili generála de Gaulle proti Rooseveltovým námitkám, a oplátkou mu de Gaulle přidělil obnovu francouzské ekonomiky a průmyslu – kdy tuto pozici využil k dosažení svého velkého snu, položení základů EHS.

„Schumanova deklarace“ byla výsledkem intrikování, podvodů a lstí Monneta (19), kdy jeho nejdrzejším podvodem bylo donucení francouzské a západoněmecké vlády vytvořit nadnárodní organizaci pro koordinování jejich průmyslu, aniž by zveřejnily, k čemu přesně se upsaly. Tento radikálně nový koncept, organizace mající kontrolu nad průmyslem jednotlivých zemí, ale mající vlastní vnější autonomii, položil základy pro vše, co přišlo poté. Není překvapením, že se Monnet stal prezidentem tohoto nového subjektu, nazvaného – s mrazivě orwellovským podtónem – Vysoká moc (High Authority). Schuman se stal prvním prezidentem Evropského parlamentu v r. 1958.

Co se dělo skutečně? Celkem velkým vodítkem je fakt, že Monnet byl dalším předválečným chráněncem Hnutí za synarchistickou říši. V r. 1936 Vivien Postel du Mas řekla Maurice Girodiasovi, že spolu s Coudenhove-Kalergi je Monnet vlivným prosazovatelem synarchistické agendy. Zcela určitě podporoval pro-evropské skupiny Canudo. A jeden z bývalých informátorů Ulmanna a Azeau z MSE zašel dokonce až tak daleko, že Monneta popsal jako „skutečného synarchistu… jehož členství v hnutí nebylo skutečnými zasvěcenci nikdy zpochybňováno“ (20). (Povšimněte si okultně znějících „zasvěcenců“).

Také Schuman měl předválečné synarchistické vazby, ačkoliv ne tak přímé: spolupracoval úzce na politické reformě Francie a na evropské integraci, s profesorem práva Louis Le Fur, synarchistickým aktivistou.

Moc pro moc

Zákon o jednotné Evropě z r. 1986, kterým byl zaveden volný obchod a pohyb mezi státy EHS, byl vyvrcholením procesu, započatého Schumanovou deklarací. Během let uzmula EHS Británii a Irsko, mimo jiných, ale původní myšlenka zašla tak daleko, jak mohla.

Byl to Mitterrand, kdo zašel za původní koncept tím, že navrhl nejen užší ekonomickou, ale také politickou unii. (Maastrichtská) Smlouva o Evropské unii z r. 1992 nejen přeměnila EHS na EU, ale poprvé dala Evropskému parlamentu pravomoci nad členskými zeměmi (do té doby měl pouze poradní roli). Byl toto počátek evropského superstátu? Dohodnuta byla také společná měna, ustavující „eurozónu“ a Evropskou centrální banku – nyní strašlivě sužovanou. To vše byla Mitterrandova iniciativa (za pomoci německého kancléře Helmuta Kohla), včetně toho, že se název změnil na „Evropská unie“. Přímo ze Synarchistického paktu.

Mitterrand se ucházel podruhé o funkci prezidenta v r. 1981 – ale na rozdíl od pokusu o šestnáct let dříve, podporovaného Jeanem Monnetem, byl tento úspěšný. Úřad vykonával dvě sedmiletá období, kdy mu ve třetím období zabránila jen rakovina, na kterou v r. 1996 zemřel. Na jeho prezidentování je vzpomínáno jako na období korupce a nestoudného protekcionářství jeho „klanu“, kterému byly rozdávány mocenské pozice.

Historici politiky akceptují, že Mitterrand měl zájem o moc čistě jen kvůli moci, a kvůli obohacení svému a svého klanu, bez skutečné politické agendy nebo vize – vyjma „evropského projektu“. Tam byl poháněn přáním dosáhnout zcela integrované Evropy, kde prohlásil, že „bude nadřazena všemu“.

Ale byl Mitterrand synarchistou s členským průkazem? Pohyboval se ve správných kruzích, díky svému předválečnému napojení na vedení Cagoule. Jeho honba za užší evropskou integrací zcela jistě zapadá do ústředního cíle synarchistů. A jeho zájem o ezoterické záležitosti také do profilu zapadá – kdy je to bagatelizováno Mitterrandovými životopisci, ačkoliv je to zkoumáno v knize Nicolase Bonnala „Mitterrand, velký zasvěcenec“ (2001). Používal astrology – dokonce i pro velká zahraničně-politická rozhodnutí – věřil v reinkarnaci a zajímal se o UFO.

Ještě zajímavější pro příznivce Dana Browna – a vskutku i pro nás – je fakt, že měl zvláštní úctu k Máří Magdaleně, kde se zaměřil na centrum jejího kultu v Vézelay. A velmi často navštěvoval během své volební kampaně v r. 1981 proslulou „vesnici záhad“ v Rennes-le-Chateau (vlastně patřil k několika málo vysoce postaveným návštěvám).

S přezdívkou „Sfinga“ byl Mitterrand také fascinován starodávnými civilizacemi: jako prezident dohlížel na velké hromadění egyptských starožitností francouzskými muzei a univerzitami, a věřil, že existuje nějaké spojitost mezi touto civilizací a starodávnou Francií. Saint-Yves by souhlasil.

Jako prezident utratil Mitterrand také asi 30 miliard franků za velký program veřejných staveb, většinou v Paříži. Jako všichni egomaniaci měl nutkání zanechat po sobě v historii pevnou hmatatelnou stopu. Ale očividně šlo o víc, než jen o toto. Ezoterický symbolismus jeho monumentů přiznávají dokonce i oficiální autoři, jako Marie Delarue ve své studii z r. 1999, výmluvně nazvané Republikánský faraon. Pařížské budovy popisuje jako „cestu pro zasvěcence“ a poznamenává, že „se zdá, že souvisejí více s osobním osudem Francoise Mitterranda a jeho zřetelnou zálibou v hermetismu a posvátné vědě, než s politikou socialistických vlád“ (21).

Nejslavnějším z jeho monumentů je velká skleněná pyramida před Louvrem, odhalena v r. 1993 na počest dvoustého výročí francouzské revoluce, zcela jasně odrážející souvislost mezi starým Egyptem a Francií. Ale nejvelkolepějším veřejným dílem je Velký oblouk bratrství (Grande Arche de la Fraternité) v pařížské oblasti La Défence, dokončený v r. 1989 a navržený dánským architektem Otto von Spreckelsen. Bizarně – a dosti ambiciózně – představuje trojrozměrný „stín“ hyperdimenzionální krychle, kterou nazval „porte cosmique“: „kosmická brána“ či snad dokonce „hvězdná brána“…

Ale „nejkrásnějším nejezoteričtějším a nejméně známým Mitterrandovým Velkým dílem“ (22) – a jeho osobním favoritem – je monument na počest Lidských práv a občanů z r. 1989 v Parc du Champs-de-Mars, ve stínu Eiffelovy věže. Je vytvarován jako egyptský pohřební chrám a zarovnán se sluncem při letním slunovratu, a je doslova pokryt ezoterickým symbolismem, z něhož je většina evidentně zednářská. Po Mitterrandově smrti jeho zaměstnanci odhalili, že ho často navštěvoval v noci a tiše meditoval.

Jak činy, tak vírou Mitterrand zcela jistě zapadá do profilu synarchisty. Ale nezapomeňte, že synarchistická elita věřila, že je v přímém kontaktu s mocnými ne-lidskými inteligencemi, které účinně tahají za špagátky lidí u moci. Nebo byl možná Mitterrand prostě pod vlivem synarchistické elity.

Takže…

Nikdo nemůže předstírat, že cesta od Schumanovy deklarace k dnešní EU byla bez problémů. Opakovaně ji sabotovali ti, kteří se stavěli proti federální Evropě, a byla odkláněna politickými, ekonomickým a dokonce zločineckými zájmy, které se snažily ji přeměnit ve svůj prospěch. Celá ta věc prostě nemohla být naplánována a řízena výlučně synarchistickou elitou. Ale na druhou stranu je nepopiratelné, že věci se vyvinuly tak, jak Saint-Yves a jeho stoupenci chtěli. A vzhledem k tomu, že všechny hlavní kroky na této cestě byly iniciativou jedinců s přímým napojením na synarchisty, bylo by stejně mylné jejich vliv na vytvoření EU popírat.

Samozřejmě, že vize Saint-Yvese vytvořením EU a eurozóny neskončila. To jen označilo začátek konečného synarchistického snu skutečných Spojených států evropských. Budování na těchto základech a zavedení ještě těsnější integrace závisí na zdolání zájmů jednotlivých zemí, které vždy představovaly problém – pokud se situace drasticky nezmění.

A to je přesně to, co se právě nyní děje v rámci velké krize v eurozóně, která přivedla EU na pokraj hazardu. Vysoce postavené figury – včetně prezidenta Evropské komise José Manuela Barroso – prohlásily, že jediným řešením krize a způsobem, jak zabránit další, je ještě větší úroveň ekonomické a politické integrace. Ke stejnému závěru došli i tací, jako mocný finančník George Soros, který volal po ústřední evropské instituci s ještě většími pravomocemi nad členskými státy. Na druhou stranu někteří věří, že tato krize bude znamenat kolaps EU. A synarchisté – bez ohledu na to, kdo, nebo kde jsou – to prostě nemohou dopustit.

Poznámky

  1. Richard F. Kuisel, ‘The Legend of the Vichy Synarchy’, in French Historical Studies, spring 1970, 378.
  2. André Ulmann and Henri Azeau, Synarchie et pouvoir (Julliard, 1968), 63.
  3. Maurice Girodias, Une journée sur le terre (Éditions de la Différence, 1990), vol. I, 411.
  4. The Pact was finally published in 1946 by Raoul Hussan, writing under the pseudonym Geoffrey de Charnay, in Synarchie: Panorama de 25 années d’activité occulte (Médicis).
  5. Ulmann and Azeau, 64.
  6. Girodias, vol. I, 149.
  7. William L. Shirer, The Collapse of the Third Republic: An Enquiry into the Fall of France in 1940 (William Heinemann, 1970), 209.
  8. See Shirer, 217-20.
  9. Kuisel, 385.
  10. Quoted in Jean-Raymond Tournoux, L’Histoire secrète (Plon, 1962), 173.
  11. The allegation was made to journalist Pierre Péan, during his research for Une jeunesse française: François Mitterrand 1934-1947 (Fayard, 1994), see page 109.
  12. Quoted in John Laughland, The Death of Politics: France under Mitterrand (Michael Joseph, 1994), 60.
  13. Ulmann and Azeau, 116.
  14. Writing in Action, 2 November 1945.
  15. De Charnay, 69.
  16. John Hellman, The Knight-Monks of Vichy France: Uriage, 1940-1945 (Liverpool University Press, 1997), 331.
  17. Shirer, 218.
  18. The report is reproduced in Ulmann and Azeau, pages 293-310. Ulmann was one of the Free French analysts, who worked alongside Mitterrand after his ‘defection’.
  19. See, for example, Merry and Serge Bromberger, Jean Monnet and the United States of Europe (Coward-McCann, 1969).
  20. Ulmann and Azeau, 63.
  21. Marie Delarue, Un pharaon républicain (Jacques Grancher, 1999), 8.
  22. Delarue, 50.
Synarchy: The Hidden Hand Behind the European Union vyšel 15. března na thetrueseeker.co.uk. Překlad Zvědavec.
Známka 1.4 (hodnotilo 60)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 15 884