Vytěsňování

Přiznávám. V některých chvílích plných pochybností se sám sebe ptám také tak. Tehdy, když deprese na chvíli napadne rozumné myšlení.

A tím se dostáváme k jádru problému: Singeltasking. Tento pojem pochází z informatiky a říká, že počítač je zaměstnán jednou jedinou úlohou. Na písíčkách byl tento singeltasking standardem zhruba do roku 1995, přibližně od roku 2000 se prosadily multitaskingové systémy. Přičemž člověku to jen jako multitasking připadá, dokud je k dispozici pouze jedno procesorové jádro. Potom se zpracovává jedna úloha po určitou dobu (“časový úsek”), následně je přerušena, aby svůj časový úsek dostala úloha jiná. Již při několika časových úsecích za sekundu to vypadá, jakoby počítač pracoval na všech úlohách současně. Od r. 2005 jsou počítače s vícejádrovými procesory (“Dual-Core”, “Quad-Core”), u kterých může být každému jádru přidělen jeden proces, čímž logicky provádějí opravdový multitasking.

My lidé máme jen jedno procesorové jádro – náš mozek – a jsme tak nastaveni na singeltasking. Rovněž pracujeme i s časovými úseky. Napíšu pár slov – jeden časový úsek -, přeruším, abych se napil okupantské limonády – druhý časový úsek – a píšu dál. Se sklenicí v ruce nemůžu ťukat do klávesnice.

To je však jen půlka pravdy. Ve skutečnosti máme my lidé minimálně tři procesorová jádra. Trávím potravu, dýchám, nechávám moje vlasy a nehty růst – tohle všechno řídí další “mozek”, který sedí na vnější stěně žaludku. Je to do jisté míry takový strojník, který vyřizuje rutinní úkoly a tím zajišťuje, aby se velitelský můstek – mozek v hlavě – mohl zabývat jinými úkoly.

Mozek v hlavě sestává z dvou polovin, “racionální” a “kreativní”, na což by se dalo nahlížet jako na jakýsi “Dual-Core”, jako dvě procesorová jádra, která pracují na stejné úloze. Na nich běží ještě jeden “podproces” – vnímání smyslů. Ikdyž budu naprosto ponořen do psaní, tak slyším, vidím, cítím a vnímám. Kouř požáru, zvonění telefonu, píchnutí včely, nečekaný záblesk – to všechno vnímám, ačkoli jsem právě zaměstnán.

Existuje ještě jeden procesor, kterého jsme si méně vědomi: Podvědomí. Vplouvají do něj naše vjemy a pozorování, včetně informací, které našemu vědomí unikly. Toto podvědomí dodává pracovnímu procesu ve vědomí data, která tento proces podporují nebo ztěžují. Když shledáte nějakou moji formulaci jako zvláště podařenou, pak to byl často šťouch z podvědomí, asociace, na kterou by racionální rozum nikdy nepřišel.

Břišní mozek nebude hrát v následujícím pojednání žádnou roli, ty ostatní tři instance, racionální vědomí, asociativní vědomí (kreativní polovina mozku) a podvědomí jsou naproti tomu důležité, aby bylo možné chování lidí vysvětlit.

Posuňme si hodinky cirka o 100.000 let nazpět. Navzdory obecnému klišé z obrázkových vtipů neskládaly se tehdejší námluvy nevěsty z praštění kyjem a následným znásilněním vyvolené. Naparovalo se, dávaly se dary, muž mluvil, žena se krášlila – tak jako dnes. Nyní necháme zařvat lva. 30 metrů daleko a hošánek má v cuku-letu jiné starosti. 1.000 metrů daleko a hošánek vytěsní možný problém, ženuška je daleko zajímavější a důležitější.

Nechme teď nějakou malou tlupu lidí trmácet se africkou savanou. Potřebují denodenně stravu a vodu, musí se vyhnout nebezpečným zvířatům a najít bezpečné místo na spaní. Brzy ráno místo na spaní nikoho nezajímá, to jde o vodu a potom o jídlo. Místo, kde mohou ženy přivést své děti na svět, na kterém může skupinka pár dní spočinout, není důležité, když žádná není těhotná. Místo, na kterém se vyskytují pazourky je také nedůležité, když je tlupa zaopatřena. Voda, strava a stálá obezřetnost vůči divokým zvířatům – naše tlupa se nebude zabývat ničím jiným.

Teď si můžete své hodinky nastavit opět na “atomový věk”, na časový signál z Mainflingenu. A teď Vás povýším na šéfa. Ať už Vaši podřízení třídí zápalky nebo vynalézají novou kosmologii, rozhodně budete chtít, aby byli při věci. To znamená, že milí dělníci by pokud možno neměli myslet na své rodinné problémy a také by neměli kreslit stavební plán pro svůj budoucí rodinný dům. Měli by dělat jen to, za co jsou placeni. Singeltasking, jedna jediná činnost, přičemž Vy jste natolik tolerantní, že jim dovolíte pauzu na kávu a cigaretu.

Vezměme si takového typického ideálního zaměstnance: V šest ráno zvoní budík. Ranní toaleta, snídaně, noviny a už je sedm. Půl hodiny se proboxovává dopravou až šťastně dorazí do práce. Ve 12 je polední pauza, to se konečně dostane k tomu, aby se pobavil s pár kolegy. Od jedné do pěti se opět pracuje. Cesta domů trvá, včetně nákupu, hodinu. Teprve teď, v šest večer je náš pracovník volný, aby trochu žil – unaven z práce.

Co dělá teď? Nechme ho trochu najíst a podívat se na zprávy. Jako mladý muž poté někam vyrazí, na trénink, do hospody, na diskotéku… Koneckonců chce žít, užít si pár hodin. Když je starší, pobaví se se svou ženou a pohraje si jako dobrý táta trochu s dětmi. Je-li ještě starší, sedne si s pivem před televizi a nechá se oblažovat.

Kdy má tento vzoro-občan vzít čas na ony problémy, které nás, informované, tak trápí? Veřejné knihovny existují přibližně 150 let, internet pro všechny ještě ani ne 20, takže směšný zlomek oněch 100.000 let historie člověka. Trčí v něm chlapík ze savanské tlupy, vytěsňuje na hony vzdálený lví řev.

Podívejme se na vzorový příklad někoho, kdo dlouhodobě plánuje, na sedláka. Tento ach tak “jednoduchý” farmář musí teď, v únoru, plánovat průběh celého roku. Potřebuje osivo, hnojivo, ochranné prostředky pro rostliny… Už teď se musí zaobírat prodejem svého zboží a eventuálně promyslet, co na svých polích zaseje příští rok. Najde pro svůj dvůr dědice? Pro svého syna ženu? S těmito problémy se musí poprat, nemusí je však vyřešit teď, v tomto okamžiku. Teď je únor, teď se musí postarat o opravu svého traktoru. Vše ostatní vytěsní do “pozadí své mysli”.

My lidé jsme singeltaskingoví, zpracováváme úlohy teď. Vzoro-občan myslí na své auto, které vydává divné zvuky, na svou ženu, nebo přítelkyni, která začne vymýšlet hovadiny, na své povýšení, na svoji dovolenou, na svůj profesní růst… To jsou starosti všedního dne, kterého zcela zaměstnávají. Máme únor, o víkendu možná podniknete výlet na lyžích. Nebudete moci následující měsíce venku grilovat, a proto je nesmysl opatřovat si teď steaky, buřty a dřevěné uhlí. Na to je čas v květnu a červnu, ne teď.

16. června 2012 je sobota, potencionálně dobrý den na grilování. Nevíme, zda bude horko, nebo nám náladu pokazí nekonečný déšť. Už teď si můžete přirozeně rozmyslet, zda budete chtít oslavovat na vlastní zahradě, na balkoně nebo na veřejném grilovacím plácku (v Německu normální věc, pozn. ZV). Příliš mnoho času by jste však na to vynakládat neměli, protože jsou důležitější problémy.

Teď přichází do hry další lidská vlastnost: Vycházejme z toho, že vše poběží dál tak, jak jsme na to zvyklí. V pěší zóně možná natrefíte na výprodejové hyeny, nikoli však na volně pobíhající lvy. Proto s sebou nepotáhnete žádné zbraně na divoký lov, když chcete jít pouze koupit nový pár bot. Při poslední měnové reformě jsem ještě jako západo-občan…. Ne, r. 1948 jsem ještě nebyl na světě. Těch pět marek na vkladní knížce od spořitelny, které moji rodiče dostali k mému narození se nikdy neznehodnotilo. Sice by za ně můj otec tehdy koupil deset lahví piva, já dnes nanejvýš jedno, ale tento propad hodnoty se protáhl na 50 let.

Varuji před měnovým kolapsem od té doby, co provozuji tyto stránky (michaelwinkler.de, pozn. ZV), tedy od října 2004. Zatím k tomu nedošlo, lev v pěší zóně se nekonal. Jinak řečeno: I když každý ví, že za několik měsíců budeme o víkendech opět grilovat, je smysluplnější naplánovat si na příští víkend sněžné radovánky a zimní sport.

Ano, je smysluplnější koupit zlato, stříbro a konzervy s ravioli, jenže když chce manželka plánovat raději letní dovolenou, je pro klid v domácnosti lepší mluvit s ní raději o tomhle. Vždy je přeci ještě něco důležitějšího. V roce 2004 by člověk za jednu unci zlata, za Krügerrand, býval zaplatil 330 Euro. Dnes tato mince stojí čtyřnásobek. JENŽE – každodenní živobytí, ceny za chleba, víno, sýr se nezčtyřnásobily. Vlastníci zlata své potencionální bohatství zněkolikanásobili, ale to se děje průběžně stále. Vždycky se někomu podaří za vklad 1 Euro vyhrát v loterii miliony. Tohle však neovlivňuje život většiny lidí ani omylem.

Tvrzení, že zítra bude počasí jako dnes častokráte sedí. Každý však ví, že to obecně neplatí. Každý z nás musí přežít příští vteřinu, protože když ne, je přespříští vteřina naprosto bezvýznamná. Z tohoto důvodu se většina lidí koncentruje na to blízké, na bezprostředně následující.

Dosud jsem se pohyboval na úrovni vědomí. Státotvorně však působí ono podvědomé, neboť zde jsme formováni. Televizní velikáni jako Gottschalk a spol., nespočet show- a talkshowšašků, jsou proměnliví plyšáci, kteří propagují poselství, která jsou jim jako u papoušků nalita do hlav. Samotné poselství vypracovali inteligentní lidé, důstojníci psychoválečných jednotek. Čtyřnozí dobří, dvounozí špatní, bééé! Tak primitivní jsou tato poselství.

„Boj proti pravici” je inscenovaná hra. Tuto bitvu bylo možné vyhrát 1930, ne 2012. Nejsou tu SA, kteří mašírují ulicemi, nemáme zde NSDAP, která usiluje o převzetí moci. Pohoršení nad devíti „dönerovými vraždami“ je fraška, neboť v této zemí neprobíhá žádné pronásledování cizinců. A i kdybychom „vraždy s pravicově-extremistickým pozadím” od roku 1995 vyčíslili na 148 nebo pro mě za mě na 181, tak rok co rok zemře více lidí při běžném krachu manželství. „Normální” vraždy s jiným pozadím se dějí denně a naši milovaní přistěhovalci zabili k dnešnímu dni víc Němců, než Němci těchto milovaných přistěhovalců.

„Würzburg je pestrý” – nedávno, 23. ledna, táhl městem smuteční průvod se svíčkami skrze toto staré biskupské město. Průvod se smutečními proslovy o lidech, které neznal ani jeden z účastníků tohoto pochodu. Kdysi se také konal velký smuteční průvod se svíčkami v tomto městě, v roce 1995, 15. března, u příležitosti 50. výročí bombardování Würzburgu. Tehdy zemřelo 5.000 lidí, všechno samí váleční štváči, jen samí dozorci koncentračních táborů a národy vyhlazující vetřelci, především ti staří, ženy a děti, kteří v roce 1945 dostali zasloužený trest. Většina účastníků tehdejšího smutečního pochodu z roku 1995 ztratila členy rodiny, vlastní příbuzné, po kterých zbylo pár vybledlých fotografií, které se podařilo během ohnivé noci zachránit.

V našem manipulovaném podvědomí dochází neustálým opakováním k jistému formování. Obávaný antisemitismus v Německu se omezuje na pár hospodských frází. Učitelé, pojišťováci, bankovní poradci a politici mají podstatně horší pověst, o nich se vypráví daleko horší vtipy. Žádný Žid se dnes v Německu nemusí bát o život, rozhodně tedy ne víc jak Němec. Ať už bitky na křižovatkách nebo v metru – ve hře tu není žádný rasismus. Nikdo nepomalovává obchody nápisy „Němci, nekupujte u Židů!”, nikdo nepodpaluje synagogy, ani židovská centra. Přesto se všude a pořád mluví o antisemitismu a rasismu.

Hra se hraje na pokračování. Když se slovo „pravicový” v myslích lidí rovná slovu „zlý”, je argumentace jednoduchá. Nastávající měnová reforma? To je pravicový slovník. Kdyby někdo řekl „zlý slovník”, působilo by to nedůvěryhodně, ale „pravicový”, to je něco zcela jiného. Pravičák není jen zlý sám o sobě, má také zlé úmysly. Tím se z jakéhokoli varování před pravičáky stává obrana národa.

V knize 1984 od George Orwella se nachází příznačné místo: Řeč se tak překopává, až se debaty o nepohodlných tématech stávají zcela nemožnými, neboť lidem pro ně chybí slova. Do této dimenze jazykoví manipulátoři neproniknou, na to mají kouzelná umrtvovací slovíčka: Pravicový extrémista, spiklenecký teoretik, antisemita, rasismus a xenofobie. Těmito slovy se dá „vyvrátit” jakýkoli argument.

Euro bylo zavedeno, aby zruinovalo evropské národy. Spiklenecká teorie!

Bankéři z Wall-Street manipulují světové finance. Antisemitismus!

Německo je zaplavováno přistěhovalci. Xenofobie!

Připravte se na měnovou reformu, opatřete si zásoby. Spiklenecká teorie!

Ta spousta přistěhovalců má na svědomí, že úroveň našich škol stále upadá. Rasismus!

Nechcete snad být pravicovým extrémistou, antisemitou, xenofobem, rasistou nebo spikleneckým teoretikem?! Tak neposlouchejte, když tyto argumenty padají. Chcete být raději pestrý, než hnědý. Pestrý… To funguje jen tehdy, pokud jsou barvy od sebe odděleny, tedy, pokud se NESMÍCHÁVÁ. Pokud všechny malířské barvy smícháte dohromady, včetně černé a bílé, je výsledkem tmavá monotóní šedá. Přesně tohle, jednotvárná šedá je výsledkem “pestrého”. Tristní každodenní šeď, mišmaš, kulturní nepřítomnost.

Přistěhovalci obohacují naši kulturu? Nevšiml jsem si, že by u nás anatolští sedláci postavili další palác Topkapi. Börek, lahmacun a baklava – náš jídelní lístek to možná obohatilo, to je ale také všechno. Kdo z vás věří, že potomci těchto přistěhovalců, analfabeti v obou jazycích tu budou psát turecké básně? Nebo komponovat německou hudbu? Netvoří se žádná kultura, ale bohapusté vykořenění.

Skutečnými xenofoby jsou pravdoláskovci, neboť jejich posedlostí smíchávání ras trpí miliony lidí, kteří se pak skutečně doma nemohou cítit nikde. Ale kdo by se opovážil o něčem takovém přemýšlet, když musí dělat všechno pro to, aby měl ještě zítra práci? Kolik času má člověk na polovičním úvazku, který potřebuje dvě “práce”, aby vůbec přežil?

Podvědomí lidí je neustále manipulováno. Jsme zahlcováni signály, které mají ovlivnit naše myšlení odmítáním “pravicového extremismu” a “rasismu”. Na své důchody si musíme spořit sami. Proč? Protože státní důchod nestačí. Proč? Protože státní kasa je prázdná. Proč? Protože stát rozšustroval peníze tím, že nafukoval státní aparát, protože jsme pomáhali Evropě, protože naši vojáci trčí kdesi v dalekých zemích jako na vrcholu II. světové války. Proč? Protože naši politici tak učinili, aby pomohli našim “dobrým přátelům” a zajistili si své znovuzvolení. Proč?

Kolikrát si troufáte zeptat se “proč”? Téměř všichni se spokojili s jedním “proč?” – a uzavřeli důchodové připojistění, ze kterého se mezitím vyklubala mašina na znehodnocování peněz. Státní příspěvky, celá ta správa – to všechno stálo další peníze. Ten, kdo by místo důchodového připojišťování pořídil zlato a stříbro, bez státních příspěvků, ten by dnes zažil masivní nárůst hodnoty. A nemusel by mít strach, že se jeho důchodové připojištění společně s Eurem rozplyne v prázdné sliby.

Kolikrát se musíte zeptat “proč”? Kolik odpovědí dostanete, než padne kouzelné umrtvovací slovo? Peníze na důchody nejsou, ale sociální pomoc pro přistěhovalce platit můžeme. Nechcete se ještě jednou zeptat “proč”, Vy pravicově extremistický rasisto?!

Klid je základní občanskou povinností… Tuto větu jsme natolik přijali za svou, že tento klid stavíme nade vše. Ano, jistě, jsou lidé, kteří vyjdou na ulici, aby zabránili CASTOR-transportům. Co bude, když “vyhrají”? Co chtějí tito pitomci s tucty castorů plných zářícího atomového odpadu udělat? Když chce mít většina bádensko-würtemberských občanů ve Stuttgartu nové nádraží, tak co v těch ulicích ti “naštvaní občané” ještě dělají? Co na demokracii nepochopili? Tito lidé se nezasazují za svá práva, ale za svá zbožná přání. Atomovou energii, děkuji nechci, ale rozhodně ani žádnou uhelnou elektrárnu u mého baráku, žádnou změť elektrických vedení a na les větrníků také není nikdo zvědavý.

Existuje skutková podstata trestného činu “Štvaní lidu”, která se však na tyto věci nevztahuje. Štváči v těchto “občanských iniciativách” hrají hru na pseudodemokracii, jsou vodou na mlýn záměrům politického vedení, neboť pojí síly, aby se lidi zabavili, zatímco formování mysli běží dál. Würzurg je pestrý, soudruhu předsedo státní rady. Stáda ovcí, která dnes cupitají za těmito hesly, by před 30ti lety pochodovala před Honeckerem za čest a slávu dělnicko-rolnického státu. Se stejnou “civilní kuráží”, se kterou dnes plivou na tzv. “pravicové extremisty”, by tyto ovce před 75ti lety vyháněly bezbrannou židovskou menšinu.

Odvážný občan, který si je svého jednání vědom, který nevytěsňuje, který se nenechá manipulovat, byl odjakživa velikou vyjímkou. Vidět dále, než na špičku svého nosu bylo těžké vždy. Jednodušší je vytěsňovat, než se zasadit za svá práva. Ale však šlo doteď všechno dobře, vždyť se nic tak hrozného nestalo. Würzburg je sice na mizině, ale aspoň je monotónně šedý.